ECLI:CZ:NS:2017:3.TDO.1348.2017.1
sp. zn. 3 Tdo 1348/2017-41
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 11. 2017 o dovolání obviněného J. K. proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 7. 2017, sp. zn. 1 To 69/2016, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně pod sp. zn. 69 T 10/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 13. 9. 2016, sp. zn. 69 T 10/2015, byl obviněný J. K. (dále jen obviněný, popř. dovolatel) uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění tohoto soudu dopustil tím, že:
1. dne 16. 11. 2009 se záměrem získat pro blíže nezjištěný subjekt neoprávněný finanční prospěch jako předseda občanského sdružení WAY VITAE, se sídlem Praha 3, Domažlická 1256/1, IČ: 22829717, zaslal společnosti AUTO GAMES, a. s., tehdy se sídlem Uherský Brod, Stolařská 490, IČ: 25544608, žádost o poskytnutí finančních prostředků na veřejně prospěšné účely. Na jejím základě pak ve stejné pozici uzavřel dne 23. 11. 2009 smlouvu o poskytnutí části výtěžku se společností AUTO GAMES, a. s., ve které se občanské sdružení zavázalo, že část výtěžku společnosti AUTO GAMES, a. s., z provozu sázkových her ve výši 2.000.000 Kč určenou na veřejně prospěšný účel podle §4 odst. 2 zákona č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách, v tehdy platném znění, použije pro tento účel. Tyto peníze, které byly na bankovní účet občanského sdružení WAY VITAE připsány dne 2. 12. 2009, však obžalovaný použil blíže nezjištěným způsobem a dne 14. 12. 2009 jejich poskytovateli zaslal nepravdivé oznámení, že byly darovány organizaci Jedličkův ústav a Mateřská škola a Základní škola a Střední škola, se sídlem Praha 2, V Pevnosti 13/4, IČ: 70873160. Tímto svým jednáním tak způsobil společnosti AUTO GAMES, a. s., škodu ve výši 2.000.000 Kč;
2. dne 4. 12. 2009 se záměrem získat pro blíže nezjištěný subjekt finanční prospěch, jako předseda občanského sdružení WAY VITAE, se sídlem Praha 3, Domažlická 1256/1, IČ: 22829717, zaslal společnosti AUTO GAMES, a. s., tehdy se sídlem Uherský Brod, Stolařská 490, IČ: 25544608, žádost o poskytnutí finančních prostředků na veřejně prospěšné účely, na jejímž základě byla dne 29. 10. 2010 v U. B., okr. U. H., uzavřena smlouva o poskytnutí části výtěžku se společností AUTO GAMES, a. s., v níž se občanské sdružení WAY VITAE formálně zastoupené již novým předsedou T. P. zavázalo, že část výtěžku společnosti AUTO GAMES, a. s., z provozu sázkových her ve výši 6.000.000 Kč určenou na veřejně prospěšný účel podle §4 odst. 2 zákona č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách, v tehdy platném znění, použije na tento účel. Tyto peníze, které byly na bankovní účet občanského sdružení WAY VITAE připsány ve dnech 8. 11., 1. 12. a 8. 12. 2010 však obžalovaný jako zmocněnec občanského sdružení WAY VITAE pouze z menší části použil pro veřejně prospěšný účel a částku 5.000.000 Kč použil blíže nezjištěným způsobem a dne 28. 2. 2011 nechal T. P. podepsat a poskytovateli zaslat nepravdivé oznámení, že částka byla darována společnosti CIS - AIR International, s. r. o., se sídlem Slušovice, Bílá Hlína 607, IČ: 44963661, na opravu letištní plochy sloužící i k humanitárním a záchranným účelům. Společnosti AUTO GAMES, a. s., tak způsobil škodu ve výši 5.000.000 Kč.
Za uvedený zločin Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně uložil obviněnému podle §209 odst. 5 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 5 let. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku pro výkon uloženého trestu zařadil obviněného do věznice s ostrahou.
Proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 13. 9. 2016, sp. zn. 69 T 10/2015, podal obviněný a státní zástupce odvolání. Odvolání obviněného směřovalo do výroku o vině a uloženém trestu. Odvolání státního zástupce bylo podáno v neprospěch obviněného a směřovalo toliko do výroku o trestu. O podaných odvoláních rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 17. 7. 2017, sp. zn. 1 To 69/2016, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 7. 2017, sp. zn. 1 To 69/2016, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podle obviněného vyplývá ze skutečnosti, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném hmotně právním posouzení. Ohledně naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obviněný uvádí, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, přestože v řízení mu předcházejícím byl dán dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný následně vyjadřuje přesvědčení, že popisy skutků pod body 1 a 2 nenaplňují všechny znaky trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku. Ke skutku pod bodem 1 namítá, že není zřejmé, zda a jak uvedl poškozenou společnost AUTO GAMES, a. s., v omyl, využil jejího omylu či ji zamlčel podstatné okolnosti, co z tohoto učinil a jakým způsobem před převodem finančních prostředků, když tímto převodem dle napadených rozhodnutí mělo dojít k dokonání zločinu podvodu. Z popisu skutku toliko vyplývá, že nebyla dodržena uzavřená smlouva ze dne 23. 11. 2009. Ve věci se tedy jedná o případný spor občanskoprávní, který by měl být řešen v řízení občanskoprávním, případně správním. Dovolatel vyjadřuje přesvědčení, že není zřejmé, jakým způsobem měl uvést poškozenou společnost v omyl, tak aby došlo k majetkové dispozici, která měla za následek, že došlo k obohacení jeho či osoby jiné. Popisovaná skutečnost týkající se předložení nepravdivých dokladů nemá význam z hlediska uvedení poškozené společnosti v omyl či zamlčení podstatných skutečnosti. Předmětná skutečnost by mohla být hodnocena pouze z hlediska úvah, zda by se nemohlo jednat o trestný čin zpronevěry.
Ohledně skutku pod bodem 2 rovněž uvádí, že z popisu skutku nelze určit, zda a jak poškozenou společnost uvedl v omyl, využil jejího omylu či zamlčel některé podstatné okolnosti. Z popisu skutku opět pouze vyplývá, že nedodržel uzavřenou smlouvu ze dne 29. 10. 2010, což by mohlo mít za následek případný soukromoprávní spor. Navíc z popisu skutku není zřejmé, v jaké formě účastenství mělo dojít ke spáchání uvedeného trestného činu, jinak řečeno, zda jednal jako nepřímý pachatel či spolupachatel. Zdůrazňuje, že soud druhého stupně dospěl k závěru, že na trestné činnosti se mohly podílet i další osoby. Protože smlouvy osobně neuzavíral, mohl jednat skrze svědka P., takže by mělo být v popisu skutku vyjádřeno, zda jednal jako nepřímý pachatel či spolupachatel.
Dále dovolatel namítá, že nesprávný závěr o vzniku škody má za následek nesprávné právní posouzení skutku. Poukazuje na skutečnost, že podle soudu prvního stupně měl škodu způsobit společnosti AUTO GAMES, s. r. o., která ovšem uvedla, že jí nebyla způsobena žádná škoda. Stejně tak se vyjádřilo ministerstvo financí. Zdůrazňuje, že firma AUTO GAMES a. s., byla povinná prostředky odvést a ministerstvo financí tuto firmu nepostihlo, že by prostředky neodvedlo, takže škoda nevznikla a nemohlo dojít k naplnění znaku, že byla způsobená škoda.
V závěru podaného dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. rozhodl tak, že se ruší rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 7. 2017, sp. zn. 1 To 69/2016 a současně rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 13. 9. 2016, sp. zn. 69 T 10/2015 a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal věc k novému projednání.
Současně podle §265o odst. 1 tr. ř. požádal o odklad výkonu trestu odnětí svobody na dobu rozhodnutí o podaném dovolání.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 10. 10. 2017, sp. zn. 1 NZO 1018/2017, uvádí, že obviněný namítá nesprávné právní posouzení skutku, neboť podle jeho názoru z popisu skutku není zřejmé, zda a jakým jednáním měl uvést poškozenou společnost v omyl a že předložení nepravdivých dokladů nelze považovat za uvedení v omyl. Současně vyjadřuje přesvědčení, že škoda by mohla vzniknout pouze tehdy, jestliže by byla firma AUTO GAMES, a. s., postižena ministerstvem financí, což se v dané věci nestalo.
K uplatněné argumentaci státní zástupce uvádí, že by bylo možno souhlasit s námitkou obviněného, že pokud by jeho jednání spočívalo toliko v přisvojení si svěřených částek a následném nepravdivém vykázání jejich použití, tak by se jednalo o trestný čin zpronevěry. V popisu skutku je ovšem uvedeno, že obviněný jednal od samého počátku se záměrem získat pro blíže neurčený subjekt neoprávněný finanční prospěch. Jestliže soudy shledaly, že obviněný jednal od počátku v úmyslu si uvedené částky ponechat, tak se jedná o trestný čin podvodu nikoliv zpronevěry. V popisu lze najít i způsob uvedení poškozeného v omyl - poškozenému zaslal …..žádost o poskytnutí finančních prostředků pro veřejně prospěšné účely. Podle státního zástupce byl popsán jak podvodný úmysl, tak i způsob uvedení poškozeného v omyl. Proto se nemůže jednat o trestný čin zpronevěry.
Jestliže podstata podvodného jednání obviněného spočívá v zaslání nepravdivé žádosti, tak není pro jeho trestní odpovědnost podstatné, které další osoby se podílely na spáchání trestné činnosti. Proto státní zástupce považuje i za nepodstatné námitky obviněného ve vztahu k bodu 2 rozsudku soudu prvního stupně.
K námitce obviněného, že poškozenému nevznikla žádná škoda, odkazuje na argumentaci soudů nižších stupňů, ze kterou se ztotožnil a odkazuje na ní. Zdůrazňuje, že poškozený svou zákonnou povinnost podle §4 odst. 2 loterijního zákona fakticky nesplnil, kdy případná pasivita příslušných orgánů na tento závěr nemůže mít žádný vliv.
V závěru vyjádření navrhl, aby podané dovolání bylo odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně vyjádřil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř . je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V posuzované věci je přichází v úvahu druhá alternativa uvedeného dovolacího důvodů, když odvolací soud řádně podané odvolání projednal v rámci veřejného zasedání.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
Obviněný naplnění zvoleného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje ve skutečnosti, že popis skutku nenaplňuje znaky zvolené skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, neboť není zřejmé, jakým jednáním uvedl poškozenou společnost v omyl, o jakou formu účastenství se z jeho strany mělo jednat v případě skutku pod bodem 2 rozsudku soudu prvního stupně a že nevznikla škoda. Takto uplatněnou argumentaci obviněný v převážné míře naplnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když obviněný namítá nesprávnou právní kvalifikaci skutku, konkrétně, že svým jednáním nenaplnil objektivní stránku zvolené skutkové podstaty. Nejvyšší soud považuje v dané souvislosti za potřebné uvést, že v rámci dovolacího důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. může obviněný namítat, že skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem (blíže viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016. sp. zn. 11 Tdo 9/2016). Přestože lze uzavřít, že námitky byly uplatněny právně relevantním způsobem, jedná se o námitky zjevně neopodstatněné.
Skutkovou podstatu zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku naplní pachatel, který sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu.
Omyl pak představuje rozpor mezi představou a skutečností a půjde o něj tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat; omyl se může týkat i skutečností, které mají teprve nastat, pachatel však musí o omylu jiného vědět již v době, kdy dochází k obohacení. Uvedením v omyl pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci, přičemž může jít o lest, ale i o pouhou nepravdivou informaci. Při uvedení někoho v omyl u zločinu podvodu dle §209 tr. zákoníku tedy pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci (srov. rozhodnut Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 7 Tdo 1588/2014). Při využití omylu jiného pachatel sám k vyvolání omylu nepřispěl, ale po poznání omylu jiného a v příčinném vztahu k němu jednal tak, aby ke škodě cizí osoby sebe nebo jiného obohatil. Podstatné skutečnosti zamlčí pachatel, který neuvede při svém podvodném jednání jakékoliv skutečnosti, které jsou rozhodující nebo zásadní pro rozhodnutí podváděné osoby, přičemž pokud by tyto skutečnosti byly druhé straně známy, k plnění z její strany by nedošlo, popř. došlo za méně výhodných podmínek.
Obohacením se rozumí neoprávněné rozmnožování majetku (majetkových práv) pachatele nebo někoho jiného, ať již jeho rozšířením nebo ušetřením nákladů, které by jinak byly z majetku pachatele nebo někoho jiného vynaloženy. Obohacení se nemusí shodovat se škodou, která je způsobena poškozenému. Může být menší, ale i větší než způsobená škoda viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. §140 až 421. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010. s. 1857. Zákonný znak "obohacení jiného" je naplněn i obohacením blíže neurčené osoby anebo skupiny osob (viz rozhodnutí č. 18/1991 Sb. rozh. tr.).
Škodou na cizím majetku je újma majetkové povahy. Jde nejen o zmenšení majetku, tedy úbytek hospodářské hodnoty, ale i o ušlý zisk, tedy o to, o co by jinak byl majetek oprávněně zvětšen. Obsahem škody může být peněžitá částka, nějaká věc, ale i konání nebo opomenutí, které má určitou majetkovou hodnotu viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. §140 až 421. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010. s. 1855 a 1856. Značnou škodou se ve smyslu §138 odst. 1 tr. zákoníku rozumí škoda dosahující částky ve výši nejméně 500 000 Kč.
K naplnění skutkové podstaty (objektivní stránky) zločinu podvodu podle §209 tr. zákoníku je nezbytná existence příčinné souvislosti mezi omylem určité osoby (resp. její neznalostí všech podstatných skutečností) a jí učiněnou majetkovou dispozicí a dále příčinná souvislost mezi touto dispozicí na jedné straně a škodou na cizím majetku a obohacením pachatele nebo jiné osoby na straně druhé.
Současně je třeba zdůraznit, že v praxi na podvodu mohou být zainteresovány celkem čtyři osoby: pachatel, osoba jednající v omylu, osoba poškozená a osoba obohacená (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 5 Tdo 912/2011, obdobně viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2017, sp. zn. 7 Tdo 214/2017).
Z právní věty rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že obviněný se měl dopustit uvedeného trestného činu ve variantě, že uvedl poškozenou společnost v omyl a způsobil tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu. Nejvyšší soud považuje za potřebné ještě podotknout, že v právní větě chybí uvedení znaku, že obviněný obohatil sebe nebo jiného. Na tuto skutečnost již reagoval soud druhého stupně, když výslovně zdůraznil, že tato jistá nepřesnost nemá zásadní vliv na právní kvalifikaci skutku. S tímto závěrem se Nejvyšší soud ztotožnil, když je třeba odkázat i na rozhodnutí soudu prvního stupně, konkrétně na jeho odůvodnění, ze kterého je patrno, že obviněný jednal v úmyslu obohatit sebe nebo jiného (viz str. 29 rozsudku soudu prvního stupně).
Na rozdíl od obviněného má Nejvyšší soud za to, že skutková zjištění soudu prvního stupně, se kterými se ztotožnil soud druhého stupně, obsahují všechny rozhodující skutečnosti, které naplňují znaky zvlášť závažného zločinu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, byť lze připustit, že popis skutku mohl být vyjádřen podrobnější a přesnější. Přes jistou stručnost skutku, kterým byl obviněný uznán vinným, lze mít za to, že popis skutku obsahuje takové skutečnosti, které naplňují objektivní znaky uvedeného trestného činu. V dané souvislosti je nutno připomenout, že je nezbytné odlišit popis skutku a skutek. Skutek je to, co se ve vnějším světě objektivně stalo. Naproti tomu popis skutku je slovní formou, jejímž prostřednictvím se skutek odráží ve vyjadřovacích projevech lidské komunikace. Pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení je významný samotný skutek a nikoli jeho popis, protože trestní stíhání se vede ohledně skutku a nikoli ohledně popisu skutku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2010, sp. zn. 8 Tdo 179/2010). Z obsahu uplatněné argumentace je zřejmé, že obviněný namítá, že skutek tak, jak byl formulován ve skutkové větě výroku o vině, nenaplňuje všechny znaky zvolené skutkové podstaty, což nepochybně lze podřadit pod zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2005, sp. zn. 7 Tdo 1383/2005). Platí, že popis skutku, zejména způsob jeho spáchání musí být uveden tak, aby jednotlivé části odpovídaly příslušným znakům skutkové podstaty trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Neobsahuje-li skutková věta ve výroku o vině úplný popis skutečností rozhodných pro naplnění všech znaků skutkové podstaty, je porušeno právo obžalovaného na spravedlivý proces (srov. ÚS 195/2005-n), (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1666).
Z pohledu shora naznačených východisek je třeba konstatovat, že soudy nižších stupňů dospěly k závěru, že obviněný od počátku jednal se záměrem získat pro blíže nezjištěný subjekt finanční prospěch, což výslovně uvedly v popisu skutku. Tímto byl výslovně vyjádřen podvodný úmysl obviněného v době podávání žádosti o poskytnutí finančních prostředků. Naznačený závěr měl oporu v provedeném dokazování, když lze odkázat zejména na vyčerpávající odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (blíže viz str. l.19-29), se kterým se soud druhého stupně zcela ztotožnil (viz str. 11-12 rozhodnutí). Soudy rovněž v popisu skutku uvedly, v čem spočívalo uvedení poškozené společnosti v omyl, když v žádosti o poskytnutí finančních prostředků bylo uvedeno, že finanční prostředky budou použity na veřejně prospěšné účely, což nepochybně představovalo uvedení poškozené společnosti v omyl. V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že z výpovědi svědka P. B., představitele poškozené společnosti, vyplývá, že důvodem poskytnutí předmětných finančních prostředků byla skutečnost, že tyto měly být poskytnuty na veřejně prospěšné účely, což bylo i sdružení WAY VITAE povinno poškozené společnosti doložit. Jinak řečeno, důvodem poskytnutí finančních prostředků poškozenou společnosti sdružení WAY VITAE, ve kterém byl obviněný předsedou (v případě skutku pod bodem 1) nebo za kterou fakticky jednal (skutek pod bodem 2) byla skutečnost, že poškozená společnost musela splnit svoji povinnost podle §4 odst. 2 zákona č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách platného do 13. 10. 2011 (dále jen loterijní zákon), podle kterého se povolení se vydá, jestliže provozování loterií a jiných podobných her je v souladu s jinými právními předpisy, nenarušuje veřejný pořádek, je zaručeno jejich řádné provozování včetně řádného technického vybavení a bude-li na sociální, zdravotní, sportovní, ekologický, kulturní nebo jinak veřejně prospěšný účel použito části výtěžku ve výši, která odpovídá v tabulce stanovenému procentu, to je nejméně 6 % až 20 % z rozdílu, o který příjem provozovatele, tvořený všemi vsazenými částkami ze všech jím provozovaných her podle §2 a §50 odst. 3, které podléhají vyúčtování v účetním období, převyšuje výhry vyplacené sázejícím, správní poplatky, místní poplatky a náklady státního dozoru (dále jen „část výtěžku“). Podle tohoto ustanovení předpokladem vydání povolení k provozování loterie a jiných her bylo, že provozovatel se svého příjmu část poskytne na veřejně prospěšné účely, kdy příjemce odvodu části výtěžku z loterií nebo jiných podobných her byl povinen provozovateli doložit užití těchto prostředků pro veřejně prospěšný účel uvedený v povolení, a to nejdéle do 90 dnů po skončení účetního období nebo vyúčtování hry. Tvrzení, že peněžní prostředky poskytnuty poškozenou společností, budou společností WAY VITAE použity na veřejně prospěšné účely, nepochybně ve vztahu k poškozené společnosti představovalo nepravdivý údaj. Nejvyšší soud považuje za potřebné zdůraznit, že k existenci znaku uvedení v omyl ve smyslu podvodu podle §209 tr. zákoníku postačí uvedení i jen jediné nepravdivé informace, která není v souladu se skutečným stavem věcí a která je sama o sobě významná pro závěr o naplnění objektivní stránky citovaného přečinu (blíže viz rozhodnutí Nejvyššího soudu 14. 9. 2016, sp. zn. 3 Tdo 1140/2016). O takovou situaci se jedná, neboť poškozená společnost předmětné prostředky poskytla právě z toho důvodu, že měly být použity pro veřejně prospěšné účely, a bez uvedení této nepravdivé informace by nemohl být nikdy uvedený trestný čin dokonán, který byl dokonán zasláním předmětných finančních částek na účet předmětného sdružení. Dokončen byl pak předložením nepravdivých dokladů o použití uvedených částek na veřejně prospěšné účely.
Na rozdíl od obviněného má Nejvyšší soud za to, že o podvodném úmyslu poškozeného nakonec svědčí i následné jednání obviněného, který prokazatelně předložil poškozené společnosti falešné doklady o použití poskytnutých částek pro veřejně prospěšné účely, a to jak v případě skutku pod bodem jedna, tak i v případě skutku pod bodem 2 rozsudku soudu prvního stupně (Jedličkovu ústavu a společnosti CIS-AIR International, s. r. o). Lze připustit, že samotné předložení těchto dokladů by samo o sobě nemohlo vést k závěru, že obviněný spáchal zvlášť závažný zločin podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, pokud by na základě dalších důkazy nebylo prokázáno, že obviněný od počátku jednal s vědomím, že předmětné finanční prostředky nebudou použity na stanoveny účel. Zde je třeba opětovně odkázat na zcela vyčerpávající odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Proto lze uzavřít, že přestože mohl být popis skutku podrobnější, tak skutková zjištění soudu prvního stupně naplňují všechny znaky zvolené skutkové podstaty. Zde je možno také uvést, že popis skutku, kterým pachatel naplnil znaky trestného činu podvodu, nemusí výslovně obsahovat zákonné pojmy „omyl“ či „uvedení v omyl“. Tyto pojmy mohou být nahrazeny i jiným vyjádřením, neboť je podstatné, že skutkové okolnosti charakterizující trestný čin podvodu a obsažené v tzv. skutkové větě výroku o vině jsou dostatečně vyjádřeny a rozvedeny v odůvodnění rozhodnutí, takže dávají spolehlivý podklad pro právní závěr o naplnění subjektivní stránky tohoto trestného činu (blíže viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 6 Tdo 1420/2011, obdobně viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2017, sp. zn. 6 Tdo 1785/2016).
Pokud obviněný naznačuje, že jeho jednání by eventuálně mohlo být posouzeno jako trestný čin zpronevěry, když zároveň ovšem výslovně uvádí, že není vymezená doba a jednání, jimž by k ní mělo dojít, tak je možno konstatovat, že ze strany obviněného se jedná pouze o obecnou formulaci, obviněný své úvahy blíže nerozvádí. Přesto považuje Nejvyšší soud za potřebné zdůraznit, že na rozdíl od podvodu získá pachatel zpronevěry faktickou moc nad věcí nebo jinou majetkovou hodnotou bez vyvolání nebo využití omylu nebo zamlčení podstatných skutečností. Pokud je však svěření věci nebo jiné majetkové hodnoty dosaženo některým z těchto způsobů, tedy též vyvoláním omylu, jde o trestný čin podvodu podle §209 tr. zákoníku a nikoliv o trestný čin zpronevěry podle §206 tr. zákoníku (blíže viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 32 Cdo 4261/2009). V dané věci soudy nižších stupňů dospěly k závěru, že obviněný jednal od počátku v úmyslu získat pro nezjištěný subjekt neoprávněný finanční prospěch a že uvedl poškozenou společnost v omyl, když nepravdivě tvrdil, že poskytnutá částka bude použita pro veřejně prospěšné účely, takže předmětné finanční prostředky se dostaly do jeho dispozice na základě omylu poškozené společnosti, které vyvolal svým aktivním jednáním. Proto lze mít za to, že zvolená právní kvalifikace je odpovídající.
Obviněný dále namítá, že v popisu skutku pod bodem 2 není uvedena forma jeho účastenství, tedy zda jednal jako nepřímý pachatel či spolupachatel. Takto formulovaná námitka nemůže naplňovat zvolený dovolací důvod, když skutečnost, že případně není v právní větě vyjádřeno, zda obviněný jednal jako spolupachatel, se netýká právního posouzení skutku. Přesto lze uvést, že z popisu skutku pod bodem 2 je zřejmé, že obviněný jednal jako pachatel, když jednal jako zmocněnec uvedeného sdružení, přičemž to byl právě on, kdo vybral z účtu sdružení peníze zaslané poškozenou společností a použil je blíže nezjištěným způsobem. Navíc je třeba uvést, že pokud by soudy dospěly k závěru, že obviněný jednal jako nepřímý pachatel (blíže viz §22 odst. 2 tr. zákoníku), tedy že ke spáchání trestné činnosti využil jiné osoby, která pro omyl nebyla odpovědná, tak se tato skutečnost nevyjadřuje v právní větě a na nepřímého pachatele se hledí, jako by byl pachatel (srov. přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 1970, sp. zn. 1 To 38/70). Pokud se týká případného spolupachatelství ve smyslu §23 tr. zákoníku, je třeba zdůraznit, že soudy nižších stupňů nedospěly k závěru, že obviněný jednal jako spolupachatel, toliko uvádí, že se jedná o možnost. Proto z tohoto pohledu je námitka obviněného bezpředmětná. Nad rámec shora uvedeného je pro přesnost nutno uvést, že spolupachatelství není zvláštní formou trestného činu (jako např. příprava, pokus trestného činu či účastenství), protože nijak nerozšiřuje trestní odpovědnost mimo rámec skutkových podstat vymezených ve zvláštní části trestního zákona. Vzhledem k tomu není na rozdíl od zvláštních forem trestného činu nutné ve výroku o vině spolupachatelů citovat ustanovení §9 odst. 2 tr. zákoníku (blíže viz rozhodnutí Nejvyššího soudu 18. 7. 2002, sp. zn. 7 Tdo 368/2002, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2003, sp. zn. 3 Tdo 78/2003).
Ohledně námitky obviněného, že v dané věci neexistuje poškozený, je třeba uvést, že tuto lze podřadit pod zvolený dovolací důvod, když obviněný vyjadřuje přesvědčení, že tím poškozená společnost se nepřipojila s nárokem na náhradu škody a ministerstvo financí se rovněž nepřipojilo, tak nevznikla škoda, takže není naplněn znak způsobení škody u předmětného trestného činu. Jedná se o argumentaci, kterou uplatnil obviněný již v řízení před soudy nižších stupňů a tyto se s ní vypořádaly (viz str. 20 rozsudku soudu prvního stupně, str. 12 rozhodnutí soudu druhého stupně). Obecně lze uvést, že škodou na cizím majetku se rozumí újma majetkové povahy, kdy zpravidla se bude jednat o zmenšení majetku poškozeného. Nejvyšší soud, stejně jako soudy nižších stupňů, má za to, že v dané věci nepochybně došlo k úbytku na majetku firmy AUTO GAMES a. s., od které obviněný podvodně vylákal částku 7 000 000 Kč, kterou mu poškozená společnost předala z toho důvodu, aby byla použita na veřejně prospěšné účely, což se nestalo a firma tak nesplnila fakticky svoji povinnost podle §4 odst. 2 loterijního zákona platného do 13. 10. 2011. Skutečnost, že poškozená společnost se necítí být poškozená a nepřipojila se s nárokem na náhradu škody, nemůže vést k závěru, že škoda nevznikla. Poškozená společnost nemá povinnost připojit se s nárokem na náhradu škody, jedná se o její oprávnění, nikoliv povinnost. V dané souvislosti rovněž nelze především pominout zvláštní povahu částky 7 000 000 Kč, kterou firma AUTO GAMES a. s. poskytla obviněnému, respektive sdružení WAY VITAE. Předmětná částka nepochybně patřila této firmě, takže o tuto částku se zmenšila její majetková aktiva, kdy zároveň měla poškozená firma ze zákona povinnost tuto částku odnést na veřejně prospěšné účely. Protože uvedená částka nebyla použita na veřejně prospěšné účely, lze mít za to, že poškozená firma svoji povinnost podle zákona fakticky nesplnila, což znamená, že mohla být případně postižena ze strany ministerstva financí. Skutečnost, že se tak nestalo neznamená, že škoda nevznikla. Vzato v širším kontextu, fakticky byl poškozený neurčitý počet příjemců částek určených k veřejně prospěšným účelům, když vůči těmto příjemcům nebyla splněna zákonná povinnost ze strany poškozené společnosti, Proto lze předmětnou námitku považovat za zjevně neopodstatněnou.
Vzhledem ke shora uvedeným závěrům lze uvést, že dovolání obviněného bylo podáno sice z důvodu, které lze v převážné míře podřadit pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kdy ovšem uplatněné námitky jsou zjevně neopodstatněné.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněného, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Na závěr považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že pokud obviněný v rámci podaného dovolání navrhl, aby byl přiznán odkladný účinek rozhodnutí soudů nižších stupňů, tak se jedná o podnět, nikoli návrh, o němž by bylo nutno učinit formální rozhodnutí (takový návrh na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí může podat pouze předseda senátu soudu prvního stupně, který tak v posuzovaném případě neučinil). Na místě je pak dodat, že předseda senátu Nejvyššího soudu důvody pro postup podle §265o odst. 1 tr. ř. neshledal. Za této situace nebylo o uvedeném podnětu obviněného nutno rozhodnout samostatným (negativním) výrokem.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. 11. 2017
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu
Vypracovala:
JUDr. Marta Ondrušová