ECLI:CZ:NS:2017:3.TDO.1372.2017.1
sp. zn. 3 Tdo 1372/2017-37
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 11. 2017 o dovolání, které podal obviněný J. J. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 13 To 226/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 2 T 27/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 2 T 27/2017, byl obviněný J. J. uznán vinným ze spáchání jednak pokračujícího zločinu vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. d) trestního zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku, jednak přečinu poškození cizí věci podle §228 odst. 1, 2 trestního zákoníku. Za to byl podle §175 odst. 2 trestního zákoníku za použití §43 odst. 1 trestního zákoníku, §84 trestního zákoníku a §85 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let s dohledem, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. Podle §85 odst. 2 trestního zákoníku byla obviněnému uložena povinnost podle svých sil ve zkušební době podmíněného odsouzení uhradit způsobenou škodu. Podle §70 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku byl obviněnému dále uložen trest propadnutí věci. Podle §228 odst. 1 trestního řádu bylo rozhodnuto o povinnosti obviněného nahradit poškozeným způsobenou škodu.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze usnesením ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 13 To 226/2017 , jímž je podle §256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 27. 6. 2017 [§139 odst. 1 písm. b) cc) trestního řádu].
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním , v němž uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a l ) trestního řádu. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu spatřuje obviněný v tom, že v řízení došlo k nesprávné realizaci důkazního řízení v kolizi s postuláty spravedlivého procesu ve smyslu rozhodovací činnosti Ústavního soudu, kdy se napadená rozhodnutí opírají o nezákonné důkazy. Konkrétně povolení státní zástupkyně ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. ZN 3712/2016, je podle obviněného nutno považovat za nicotné, neboť v rozporu s §158d odst. 4 trestního řádu v něm nebyla stanovena doba, po kterou bude sledování prováděno. Obviněný proto považuje veškeré důkazy opatřené na základě předmětného povolení za nezákonné, a to včetně navazujících opatření okresního soudu. Nesouhlasí přitom s názorem odvolacího soudu, že absenci podstatné náležitosti povolení, tj. stanovení doby, lze nahradit výkladem §158d trestního řádu, že povolení je vydáno na dobu šesti měsíců.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 13 To 226/2017, a přikázal Krajskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci . Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání uvedl, že obviněný opakuje svou obhajobu uplatněnou již v odvolání. V předmětném povolení ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. ZN 3712/2016, byl podle státního zástupce jen mylně uveden chybný letopočet. Byť to obviněný výslovně neuvádí, uplatňuje v dovolání doktrínu „plodů z otráveného stromu“ v podmínkách českého trestního procesu. K tomu státní zástupce odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 84/2013 a sp. zn. 11 Tdo 122/2015, a na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2260/10. Intenzita pochybení státní zástupkyně spočívající v chybném uvedení letopočtu byla podle státního zástupce velmi nízká, přičemž z podnětu policie i ze všech souvislostí bylo patrno, že sledování mělo skončit 20. 1. 2017 a nikoliv v minulosti dne 20. 1. 2016. Obviněný byl navíc zadržen po šesti dnech sledování, a nebyl proto vyčerpán zákonný limit šesti měsíců podle §158d odst. 4 trestního řádu.
Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b trestního řádu.
K vyjádření státního zástupce podal obviněný repliku , v níž uvedl, že časový údaj je obligatorní náležitostí předmětného povolení, jehož oprava není možná pouze na základě konstatování, že se jedná o písařskou chybu. Při opravě by se mělo postupovat analogicky jako při opravě rozsudku, kdy teprve po takové opravě může být povolení perfektní, a lze na jeho základě činit příslušné úkony. Důkazy získané na základě předmětného povolení před provedením opravy jsou získány bez zákonného podkladu, a tudíž nezákonné. Judikatura citovaná státním zástupcem nevylučuje podle obviněného jeho argumentaci, neboť on nerozporuje veškeré důkazy, ale pouze ty, které jsou na povolení kauzálně navázány.
Obviněný J. J. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) trestního řádu, na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Takovými vadami však napadená rozhodnutí Krajského soudu v Praze ani Okresního soudu Praha-východ netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.
Podstatou dovolací argumentace obviněného byla námitka, že v povolení ke sledování osob a věcí podle §158d odst. 1, 2 trestního řádu vydaném státní zástupkyní Okresního státního zastupitelství Praha-východ dne 20. 10. 2016, sp. zn. ZN 3712/2016, nebyla stanovena doba, po kterou bude sledování prováděno, a proto jsou veškeré důkazy opatřené na základě předmětného povolení nezákonné. Obviněný tím ve skutečnosti odkazoval na doktrínu plodů z otráveného stromu („fruit of the poisonous tree doctrine“). Doktrína plodů z otráveného stromu však není převzata do českého trestního řízení. V našem právním řádu se tak neuplatní závěr, že důsledkem vadného postupu orgánů činných v trestním řízení v procesu dokazování je vždy absolutní neúčinnost a nepoužitelnost důkazů. K limitům aplikovatelnosti této doktríny v českém trestním procesu lze odkázat zejména na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2013, sp. zn. 6 Tdo 84/2013, a ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 11 Tdo 122/2015, na nález Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2012, sp. zn. III. ÚS 2260/10, či ze dne 23. 10. 2014, sp. zn. I. ÚS 1677/13. Je třeba zdůraznit, že poukaz na tuto doktrínu není způsobilý naplnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Ve své podstatě totiž představuje polemiku obviněného s právními závěry soudů vyslovených v otázce procesní účinnosti důkazů a navazující otázce z nich vyvozených skutkových zjištění. Jde tudíž o námitky procesní a skutkové, nikoli námitky stran správnosti hmotněprávní subsumpce soudy nižších stupňů stabilizovaných skutkových zjištění pod příslušné ustanovení trestního zákoníku (nikoli o námitku ohledně nesprávnosti právního posouzení skutku vyjádřeného ve výroku rozsudku). Námitkami tohoto typu proto obviněný deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu nenaplnil. Nezaložil tím ani přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
Nad její rámec Nejvyšší soud uvádí, že v projednávané věci nelze uvažovat o absolutní či relativní neúčinnosti důkazů získaných na základně shora citovaného povolení státní zástupkyně. Předmětné povolení je totiž zjevně zatíženo toliko písařskou chybou, nikoliv chybou věcnou či procesní, spočívající v absenci formálních podmínek pro vydání povolení. S totožnou námitkou obviněného uplatněnou v rámci řádného opravného prostředku se zcela přiléhavě vypořádal odvolací soud, na jehož závěry lze plně odkázat. Předmětné povolení bylo vydáno dne 20. 10. 2016 a bylo omezeno do 20. 1. 2017. Zřejmá nesprávnost v písemném vyhotovení spočívala v uvedení nesprávného data 20. 1. 2016 jako konce sledování. Sledování podle §158d trestního řádu je vždy povolováno pouze do budoucna. V projednávané věci skutečně bylo realizováno až po vydání předmětného povolení a skončilo již 26. 10. 2016, kdy byl obviněný zadržen Policií ČR. Skutečnosti, že státní zástupkyně vymezila dobu sledování od 20. 10. 2016 do 20. 1. 2017 a nikoliv do 20. 1. 2016, pak svědčí nejen nelogičnost a nerealizovatelnost takového minulého sledování osob a věcí, ale i fakt, že správné datum bylo uvedeno rovněž v podnětu předloženém státní zástupkyni policejním orgánem. Z těchto důvodů nelze námitce obviněného přiznat jakoukoliv opodstatněnost.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) trestního řádu spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) trestního řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) trestního řádu. Z argumentace dovolatele plyne, že podle jeho přesvědčení byl v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Jelikož však na základě dovolací argumentace obviněného nebylo zjištěno žádné pochybení zakládající důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, zjevně nemohly být shledány opodstatněnými ani výhrady obviněného poukazující na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) trestního řádu.
Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněného nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 29. 11. 2017
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu