ECLI:CZ:NS:2017:3.TDO.1459.2017.1
sp. zn. 3 Tdo 1459/2017-31
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6. 12. 2017 o dovolání podaném V. D. proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. 10 To 215/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 6 T 48/2016, takto:
I. Podle §265k odst. 1 trestního řádu se rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. 10 To 215/2017, a rozsudek Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 6 T 48/2016, zrušují.
II. Podle §265k odst. 2 věta druhá trestního řádu se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle §265 l odst. 1 trestního řádu se Okresnímu soudu v Kutné Hoře přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 6 T 48/2016, byl V. D. (dále jen obviněný) uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník), čehož se podle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že dne 4. 12. 2015 v době okolo 16:35 hod. při řízení osobního motorového vozidla zn. Chevrolet Cruze, v K. H., ul. H., po silnici č. II/126, ve směru od ul. Č. k ul. M., na přímém úseku komunikace v blízkosti autobusové zastávky přehlédl ze svého pohledu zleva doprava přecházejícího chodce P. L., který přecházel komunikaci z pohledu řidiče cca 3–5 metrů za přechodem pro chodce a došlo ve vzdálenosti cca 2,5 metru od pravého okraje jízdního pruhu ke střetu levé přední části vozidla s pravým bokem chodce, který přes čelní sklo vozidla spadl na vozovku, přičemž utrpěl úrazový otok mozku při pohmoždění mozku a zlomeninách lební klenby a spodiny v rámci polytraumatu hlavy, trupu a končetin a na následky těchto zranění na místě nehody zemřel . Za uvedený přečin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, přičemž mu výkon takto uloženého trestu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvanácti měsíců. Rovněž mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu čtrnácti měsíců. Výrokem podle §228 odst. 1 trestního řádu (dále jen tr. ř.), §229 odst. 2 tr. ř. a §229 odst. 1 tr. ř. poté bylo rozhodnuto o nárocích na náhradu škody.
O odvoláních obviněného a poškozených I. R., L. L., Z. L., „YYYYY“*), „XXXXX“*), „AAAAA“*), M. L., P. R., E. L., a I. L., rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. 10 To 215/2017, tak, že podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o náhradě škody. Za podmínek podle §259 odst. 3 tr. ř., při nezměněném výroku o vině přečinem usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 tr. zákoníku a výroku o trestu, znovu podle §228 odst. 1 tr. ř., §229 odst. 2 tr. ř. a §229 odst. 1 tr. ř. rozhodl o nárocích na náhradu škody a nemajetkové újmy. Podle §256 tr. ř. poté byla odvolání poškozených zamítnuta jako nedůvodná.
Proti výše uvedenému rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí.
Obviněný v tomto svém mimořádném opravném prostředku předně připomenul dosavadní průběh dané trestní věci a uvedl, že dovolání podává z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), k), l ) tr. ř. Soudům prvního a druhého stupně zejména vytkl, že při svých úvahách postupovaly příliš formalisticky, nedbaly zásady in dubio pro reo a jeho vinu dovozovaly příliš zjednodušeně ze skutečnosti, že obviněný automobilem srazil poškozeného, který na následky zranění zemřel, aniž by přitom pečlivě zvážily veškeré další okolnosti, za kterých se nehoda odehrála. V daném kontextu obviněný připomenul, že během své jízdy nepřekročil maximální povolenou rychlost, byla tma a pršelo, na přechodu pro chodce ani v jeho bezprostředním okolí nikdo nebyl, přičemž až v oblasti za přechodem se objevil tmavě oblečený chodec, bez reflexních prvků, a střetu již nebylo možné zabránit. Ve věci byly zpracovány tři znalecké posudky, aby bylo možné stanovit, zda ke střetu došlo na přechodu pro chodce či v jeho bezprostřední blízkosti. Žádný z posudků poté neuvádí, resp. ani nemůže uvádět, že by obviněný za jízdy nedával pozor. Opětovně zdůraznil, že neporušil žádné předpisy, plně se věnoval řízení, pouze se na okamžik podíval na dopravní značku povolující maximální možnou rychlost jízdy. V daném kontextu namítl, že soudy nerozlišují případy, kdy někdo zapříčiní nehodu porušením pravidel silničního provozu, a případy, kdy má řidič jen smůlu spočívající v tom, že mu chodec vejde do cesty před auto a střetu již není možné zabránit. Podle obviněného není možné přistoupit na argumentaci, že měl pro jistotu jet maximálně rychlostí 20 km/h, či 10 km/h, aby neriskoval případný střet s nečekanou překážkou na vozovce. Ad absurdum by poté bylo možné dovodit, že takto pomalu jedoucí vozidlo by ostatní účastníci provozu předjížděli, čímž by docházelo k vytváření dalších nebezpečných situací. Absurdní by podle obviněného byl taktéž požadavek, aby v místě, kde se chodec nemá na vozovce vyskytovat, a kde je povolená maximální rychlost 70 km/h, jel např. rychlostí 30 km/h pro případ „co kdyby náhodou“. Oporu v provedeném dokazování nadto nemá závěr soudů, že pokud chodce viděl řidič jedoucí za autem obviněného, tak jej jistě musel vidět i obviněný. A to přestože ze zpracovaných znaleckých posudků vyplývá, že v daném místě, čase, počasí apod. jej skutečně vidět nemusel. Soudu prvního stupně poté vytkl, že setrval na svém názoru i přes nové skutečnosti, které do věci vnesl ústavní znalecký posudek. Obdobně se vyhradil taktéž vůči závěrům rozsudku soudu druhého stupně, který se s předcházejícím rozhodnutím ztotožnil. Soudy rovněž měly postupovat příliš formalisticky a s přihlédnutím ke skutečnostem, že obviněný svým vozidlem srazil poškozeného, který na následky zranění zemřel, automaticky dovodit jeho vinu, aniž by se tedy důsledně zabývaly všemi relevantními okolnostmi. Obviněnému přitom nelze klást za vinu, že na okamžik odhlédl z vozovky na dopravní značku, jelikož od toho tam daná dopravní značka byla. Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. poté obviněný spatřuje v tom, že v rozhodnutí soudu druhého stupně absentuje výrok stran odvolání obviněného. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. má být naplněn existencí vady řízení, která vznikla před soudem prvního stupně a soud druhého stupně ji neodstranil, přičemž se má jednat o nesprávně učiněná skutková zjištění, čímž rovněž došlo k porušení práva obviněného na spravedlivý proces. V další části svého dovolání obviněný upozornil na nepřesnosti a rozpory mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, jak je učinily soudy prvního a druhého stupně. Pokud znalecký posudek uvádí, že chodec mohl být viditelný na vzdálenost cca 20 metrů a v případě, že by obviněný jel rychlostí 30 km/h, a intenzivním brzděním by bylo možné střetu zabránit, tak soudy tyto závěry chybně interpretovaly, že chodec byl viděn. Což je ovšem závěr, který znalci neučinili, nýbrž jde o nepodloženou domněnku. Rovněž pokud svědek P. Ch., který jel za vozidlem obviněného, uvedl, že chodce viděl, tak nelze automaticky presumovat, že jej musel vidět i obviněný, jak ostatně vyplývá z ústavního znaleckého posudku. Zavádějící je taktéž konstatování soudu druhého stupně, že obviněný evidentně nesledoval vozovku před sebou, jelikož řidič vozidla nesmí během jízdy zanedbat ani sledování situace za vozidlem, okolo vozidla, musí sledovat dopravní značení apod. Jestliže soud konstatoval, že ve městě v odpoledních hodinách mohl obviněný výskyt chodců ve vozovce předpokládat, tak nebral v potaz, že k nehodě došlo v místě, kde již taková koncentrace chodců není, a stejně tak, pokud byla na místě nehody řidičům umožněna maximální rychlost jízdy 70 km/h, tak zřejmě ani dopravní odborníci přílišný výskyt chodců nepředpokládali, neboť jinak by zachovali maximální povolenou rychlost na 50 km/h. Úvahy soudu druhého stupně, že poškozený měl hůl a řidič je povinen dbát větší opatrnosti vůči dětem a nemohoucím, jsou poté podle obviněného zcela neobjektivní a nepřezkoumatelné, neboť za podmínek na místě kdy byla tma a pršelo, není jasné, zda by to vůbec mohl obviněný objektivně rozpoznat. Obviněný nadto rozvedl, že ad absurdum by bylo možné chodce očekávat i na dálnici, tudíž v noci a za deště by tomu řidiči měli přizpůsobit rychlost vozidla a nespoléhat na maximální povolenou rychlost 130 km/h. Pokud soud druhého stupně konstatoval, že za zavinění je z poloviny odpovědný obviněný a z poloviny poškozený, tak tento závěr není nikterak odůvodněn a tudíž se stává nepřezkoumatelným. Opakovaně poté připomenul, že se jednalo o nešťastnou, tragickou nehodu, avšak jako řidič splnil všechny své povinnosti a nemůže být trestně sankcionován toliko z důvodu, že se stala nehoda, při níž zemřel člověk. Obviněný je tedy toho názoru, že postupem soudů prvního a druhého stupně, které se zejména odmítly zabývat řadou námitek obhajoby, zejména zda měl možnost a schopnost předvídat, že k nehodě dojde, byl zkrácen na svých ústavně garantovaných právech na spravedlivý proces (s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. III. ÚS 2065/15). K podanému dovolání obviněný připojil rovněž fotografie ilustrující podmínky na místě předmětné nehody. Obviněný nadto s odkazem na ustanovení §265h odst. 3 tr. ř. a §265o odst. 1 tr. ř. podal návrh na odklad výkonu napadeného rozhodnutí. Závěrem obviněný navrhl, aby jej Nejvyšší soud zprostil obžaloby, alternativně aby zrušil napadený rozsudek soudu druhého stupně, jakož i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
K takto podanému dovolání se státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství do dnešního dne nevyjádřil, ačkoliv postup zaručující mu takovou možnost byl v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. zachován. Přitom je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není nezbytnou podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. spočívá v tom, že v napadeném rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Toto ustanovení tedy upravuje dvě alternativy. Podle první z nich nebyl učiněn určitý výrok, který tak v rozhodnutí napadeném dovoláním chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou. Chybějícím je takový výrok jako celek, který není obsažen v rozhodnutí, přestože podle zákona ho měl soud pojmout do výrokové části rozhodnutí. Podle druhé alternativy sice byl určitý výrok učiněn, ale výrok není úplný.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) §265b odst. 1 tr. ř. Předmětný dovolací důvod tak míří na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez jeho věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. V dané věci však o prvou alternativu tohoto dovolacího důvodu zjevně nejde, neboť soud druhého stupně konal odvolací řízení a o podaných opravných prostředcích (odvoláních) rozhodl rozsudkem. Druhá alternativa pak představuje situace, kdy řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené v rámci alternativy první, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
Nejvyšší soud předně připomíná, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat zpravidla jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dále pak, ne každá námitka stran porušení práva na spravedlivý proces musí být bez dalšího shledána důvodnou, neboť Nejvyšší soud posuzuje opodstatněnost argumentace předestřené dovolateli v jejich mimořádných opravných prostředcích v kontextu navrhovaných a provedených důkazů, na jejich základě zjištěného skutkového stavu věci, přiléhavosti aplikovaných norem hmotného práva, apod. V posuzované věci uplatněné dovolací námitky obviněného přitom z podstatné části směřovaly do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům vytýkal nesprávné hodnocení důkazů (zejména podmínek provozu na komunikaci v době projednávané nehody, výhledové možnosti řidiče, závěry vyplývající ze zpracovaných znaleckých posudků apod.) a současně prosazoval vlastní hodnocení důkazů a vlastní verzi skutkového stavu věci. V souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu je přitom v pravomoci obecných soudů, aby stanovily potřebný rozsah dokazování, přičemž je zcela na úvaze soudů, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky budou objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Dále pak, samotné odlišné hodnocení důkazů obhajobou a obžalobou automaticky neznamená porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo , případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.
Nejvyšší soud přesto ve výjimečných případech zasahuje do samotného hodnocení důkazů a učiněných skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně, a to především v případech, kdy projednávaná věc trpí přítomností tzv. extrémního rozporu právě mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, v důsledku čehož došlo rovněž k nesprávné aplikaci právních norem. V těchto případech je zcela odůvodněna relevance dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. 11 Tdo 422/2010). Úvahy stran extrémního rozporu tedy připadají v potaz, pokud je dokazování zatíženo takovými procesními vadami a nedostatky, které znemožnily, aby výsledné závěry o vině logicky a přesvědčivě vyplynuly z provedených důkazů. Půjde tudíž zejména o situace, kdy je zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozhodnutí, kdy jsou přítomny logické rozpory mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, resp. vyvozenými právními závěry, skutek nemá žádnou oporu ve výsledcích provedeného dokazování, rovněž pokud došlo k deformaci důkazů, z nichž byla dovozována taková skutková zjištění, která z nich vůbec nevyplývají, anebo zůstaly opomenuty a nehodnoceny stěžejní důkazy apod. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 5 Tdo 104/2017). Zcela nepřípustné by poté bylo takové odůvodnění soudu, které by vycházelo z důkazů, které vůbec nebyly provedeny (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2009, sp. zn. I. ÚS 84/09).
Obviněný svoji obsáhlou dovolací argumentaci postavil zejména na vlastním náhledu na věc, že neporušil žádné povinnosti řidiče coby účastníka provozu na pozemní komunikaci a ke smrtelnému zranění poškozeného došlo výlučně právě vinou poškozeného. V tomto ohledu namítal, že soudy hodnotily provedené důkazy značně formalisticky a vinu přečinem usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 tr. zákoníku dovozovaly toliko ze skutečnosti, že obviněný řídil vozidlo, které srazilo poškozeného a ten na následky poranění zemřel. Soudy nadto měly rezignovat na přesvědčivé odůvodnění svých rozhodnutí. Na základě přezkumu věci Nejvyšší soud konstatuje, že podstatné části námitek obviněného bylo možné přisvědčit. Nejvyšší soud jednak shledal pochybení v jednostranné interpretaci některých důkazů, přičemž pokud se nabízel i opačný výklad, a provedené důkazy zároveň nebyly podpořeny dalšími relevantními okolnostmi, měly být vykládány v duchu zásady in dubio pro reo , a jednak nadále panují pochybnosti stran zavinění obviněného, byť alespoň z nevědomé nedbalosti ve smyslu §16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.
Soudy dovodily, že chodec (poškozený) byl v tmavém oblečení bez jakýchkoli reflexních prvků, byla již tma, pršelo a celkově byla špatná viditelnost. Chodec navíc nepřecházel cestu přes přechod pro chodce, nýbrž až 3–5 metrů za ním. Z uvedeného bylo vyvozeno, že na straně poškozeného lze spatřovat jeho částečné spoluzavinění na vzniku a následcích nehody. Naproti tomu u obviněného neshledaly, že by jel nepovolenou či nepřiměřeně vysokou rychlostí a z jeho strany nešlo o nějakou riskantní či bezohlednou jízdu. Obviněný však měl podle soudů přizpůsobit rychlost jízdy podmínkám, které v tu dobu panovaly, jakož i svým schopnostem, případně měl taktéž předvídat možný pohyb osob v blízkosti přechodu. Byť tedy obviněný maximální povolenou rychlost jízdy nepřekročil, tak revizním znalcem stanovená rychlost jízdy v rozmezí 45–51 km/h byla podle soudů nepřiměřená. Krom toho, poškozený přecházel vozovku zleva doprava, tedy ušel na ní před střetem několik metrů a nejednalo se tudíž o situaci, kdy by na vozovce vytvořil náhlou a nečekanou překážku. Obviněný tedy chodce vidět měl a mohl, pokud by přizpůsobil jízdu povětrnostním podmínkám a provozu. Nejvyšší soud ovšem s některými závěry soudů prvního a druhého stupně nemůže souhlasit. Pokud bylo dovozeno, že obviněný dostatečně nevěnoval pozornost situaci na vozovce před sebou, ačkoli pokud by tak učinil, mohl střetu s chodcem zabránit, tak jistou dávku relevance lze přiznat námitkám obviněného, že řidič má sledovat nejen situaci před sebou, ale musí patřičně reflektovat i situaci v provozu za svým vozidlem, případně v okolí vozidla, má si kontrolovat případná hlášení na přístrojích na palubní desce vozidla apod. Zavádějící je rovněž argument soudu druhého stupně stran povinnosti dbát zvýšené opatrnosti vůči dětem a osobám s omezenou schopností pohybu a orientace (poškozený při chůzi používal hůl), jelikož bráno hypoteticky v potaz, že obviněný poškozeného až do střetu neviděl, těžko mohl situaci vyhodnotit v tom směru, že chodec na vozovce má hůl a tudíž je potřeba být vůči němu obezřetnější. Nemůže rovněž obstát argument, že se obviněný dostatečně nevěnoval situaci na vozovce před sebou když se podíval na dopravní značení na kraji cesty, neboť dopravní značení je ze své podstaty u cesty umístěno z jistého důvodu a řidič vozidla je povinen jej reflektovat. Ani závěr, že obviněný cestu znal a značení si mohl pamatovat z dřívějška, neobstojí, neboť dopravní značky se mohou měnit, stejně jako na některých místech mohou přibývat či ubývat, a proto je nutné je sledovat a na jejich základě vyhodnocovat situaci, případně přizpůsobovat vlastní jízdu. Pravdu má soud druhého stupně v tom, že špatná viditelnost a povětrnostní podmínky nenastaly z ničeho nic na místě nehody, nýbrž situace byla obviněnému známá již během jízdy před nehodou. Stejně tak byl ale aktuální stav počasí a viditelnosti známý poškozenému a i on měl dbát zvýšené opatrnosti, když navíc bylo dovozeno, že na auta přijíždějící ze strany, z jaké jel i obviněný, měl dostatečný výhled. Na samé hraně přezkoumatelnosti je poté závěr soudu druhého stupně, že význam, jakým se pochybení obviněného a poškozeného na příčinách nehody podílela, soud považuje za „srovnatelný“, a to bez bližšího odůvodnění, které má zřejmě být dovozováno ze zbylé argumentace soudu. Zůstává rovněž otázkou, proč by měl obviněný najisto předpokládat výskyt chodců několik metrů za přechodem pro chodce, když přímo na přechodu nikdo nebyl a právě z důvodu bezpečnějšího přejití byl daný přechod zřízen. Nejvyšší soud nepopírá, že jsou obvyklé situace přecházení vozovky mimo přechod pro chodce v místech, kde se žádný přechod v blízkosti nenachází (pokud to samozřejmě další okolnosti umožňují). Avšak je zcela flagrantním porušením povinností pro bezpečné přejití vozovky bez ohrožení např. účastníků provozu, pokud se poškozený rozhodl přejít vozovku mimo přechod a již nedbal, že jen o pár metrů dál měl přechod k dispozici, navíc (i když podle všeho jen částečně) osvětlený.
Nejvyšší soud dále připomíná, že z hlediska subjektivní stránky u přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 tr. zákoníku se vyžaduje nedbalost [§16 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku], přičemž zavinění z nedbalosti není sice vyloučeno spoluzaviněním jiných osob, včetně poškozeného, ovšem hranice okolností, které může či nemůže řidič předvídat, nelze dovozovat pouze hypoteticky, ale je třeba vycházet z objektivních okolností konkrétní dopravní situace, která může být charakterizována celou řadou faktorů. S poukazem na tzv. omezenou důvěru v dopravě poté nelze vždy po účastníkovi silničního provozu požadovat, aby bez dalšího předpokládal možné porušení pravidel tohoto provozu (zde myšleno přecházení vozovky mimo přechod pro chodce) jinými účastníky a aby tomu přizpůsobil své počínání. V této souvislosti nemůže obstát úvaha odvolacího soudu, obsažená v odůvodnění jeho rozhodnutí, že totiž obviněný při své jízdě (za dané situace) měl a mohl předpokládat, že se na vozovce budou vyskytovat i neopatrní chodci, přičemž této skutečnosti měl věnovat náležitou pozornost. V dané věci takto lze mít za to, že obviněný naopak právem mohl očekávat, že i chodci respektují pravidla silničního provozu (včetně příslušné opatrnosti při přecházení vozovky), kdy v daném případě poškozený zjevně neopatrně přecházel vozovku mimo (i světelně) označený přechod, ačkoli tento přechod byl vyznačen blízko a poškozenému nic nebránilo jej využít. O zavinění z nedbalosti může jít pouze tehdy, pokud povinnost a možnost předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem jsou dány současně.
Obviněný ve svém dovolání odkazoval na nález Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. III. ÚS 2065/15-2, jehož některé závěry jsou podle Nejvyššího soudu (přiměřeně) přiléhavé i na nyní projednávanou trestní věc, kdy závěr o trestněprávním zavinění nelze nikdy dovozovat z pouhého faktu, že došlo ke škodlivému následku za účasti třetí osoby. K událostem, majícím objektivně nešťastnou nebo i tragickou povahu, dochází i bez cizího zavinění, jako je tomu v případech tzv. vis maior nebo v případech, kdy se přítomné třetí osoby na vzniku škodlivého následku nijak nepodílejí. Zanedbání potřebné míry opatrnosti jako předpoklad nedbalostního zavinění je třeba vyvozovat z konkrétních skutkových okolností, přičemž jej nelze činit pouze na základě zpětné myšlenkové konstrukce, podle které došlo-li ke škodlivému následku, neznamená to automaticky, že potřebná míra opatrnosti musela být nutně zanedbána. Z ústavního principu presumpce neviny, zakotveného v článku 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, vyplývá pro obecné soudy povinnost při rozhodování o vině zvažovat též takovou verzi případu, že vzhledem ke skutkovým okolnostem případu mohlo ke způsobení škodlivého následku dojít i bez zavinění. Pouze tak mohou obecné soudy dostát požadavkům článku 36 odst. 1 Listiny, jenž obviněným osobám zaručuje právo na soudní ochranu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. III. ÚS 2065/15-2). Po řidiči motorového vozidla poté nelze vždy spravedlivě požadovat, aby jel jen takovou rychlostí, při které může vždy a za všech okolností zamezit střetu s chodcem, pokud se tedy nejedná o případy překročení maximální povolené rychlosti apod.
Za současných skutkových zjištění, tak jak byla zároveň odůvodněna v rozhodnutích soudů prvního a druhého stupně, Nejvyšší soud považuje v těchto rozhodnutích vyslovené závěry za přepínající trestní odpovědnost řidičů právě v těch případech, kdy nelze shledat porušení silničních pravidel v podobě nedbalostního trestného jednání ve smyslu §16 tr. zákoníku.
Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že neshledal obviněným tvrzené naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. stran absentujícího výroku v rozsudku soudu druhého stupně. Soud rozhodoval o odvoláních obviněného a poškozených, přičemž odvolání poškozených byla jako nedůvodná podle §256 tr. ř. zamítnuta. Je zřejmé, že výrok soudu podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. a §259 odst. 3 tr. ř. má podklad v odvolání obviněného, přičemž soud zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně toliko ve výroku o náhradě škody, kdy výroky o vině a trestu zůstaly nezměněny, jak lze dovodit z navazujícího odůvodnění rozhodnutí.
Přesto je tedy nezbytné, aby Okresní soud v Kutné Hoře trestní věc obviněného v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, přičemž se opětovně bude zabývat naplněním všech obligatorních znaků skutkové podstaty přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 tr. zákoníku, zejména zaviněním obviněného a skutečnostmi, do jaké míry je skutečně obviněný za předmětnou dopravní nehodu a smrt poškozeného zodpovědný. Případně provede další důkazy, pokud jejich provedení shledá za nezbytné pro náležité objasnění věci.
Nejvyššímu soudu proto z podnětu takto důvodně podaného dovolání obviněného nezbylo, než podle §265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. 10 To 215/2017, a rozsudek Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 6 T 48/2016, zrušit a podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. zrušit i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. potom Okresnímu soudu v Kutné Hoře přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Řízení se tak vrací do stadia, kdy bude znovu projednána trestní věc obviněného před soudem prvního stupně, přičemž v tomto novém řízení je Okresní soud v Kutné Hoře vázán právním názorem, který vyslovil v tomto usnesení Nejvyšší soud (§265s odst. 1 tr. ř.).
Toto rozhodnutí učinil dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit ve veřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. b) tr. ř.].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 6. 12. 2017
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu
*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 45/2013 Sb.