ECLI:CZ:NS:2017:3.TDO.1602.2016.1
sp. zn. 3 Tdo 1602/2016-30
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 5. 4. 2017 v neveřejném zasedání o dovolání, které podal obviněný M. V. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 5. 2016, sp. zn. 9 To 194/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 16 T 24/2016, takto:
I. Podle §265k odst. 1 tr. ř. se usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 5. 2016, sp. zn. 9 To 194/2016, zrušuje.
II. Podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. se zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Praze přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 16 T 24/2016, byl obviněný M. V. uznán vinným přečinem padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1 věta druhá trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále také jen „tr. zákoník“/) na skutkovém základě, že „dne 28. 12. 2015 v 15.20 hod. v P. na mezinárodním letišti Václava Havla – Terminál 1 při příletu do České republiky se příslušníkům pasové kontroly Inspektorátu cizinecké policie Praha-Ruzyně prokázal neoprávněně pozměněným cestovním dokladem Indické republiky č. ... vydaným původně na osobu E. V., státní příslušnosti Indie, který byl na straně 18 opatřen padělkem výstupního schengenského přechodového razítka, ze dne 24. 12. 2015“. Za to byl podle §348 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle §80 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku mu byl zároveň uložen trest vyhoštění na dobu čtyř let.
Proti předmětnému rozsudku podali odvolání obviněný a v jeho neprospěch také státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6. Obviněný je zaměřil do všech výroků rozsudku, státní zástupce pak pouze do výroku o trestu vyhoštění. Městský soud v Praze jako soud druhého stupně o nich rozhodl usnesením ze dne 24. 5. 2016, sp. zn. 9 To 194/2016, jímž je podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 24. 5. 2016 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř. ).
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný M. V. následně dovoláním , v němž uplatnil důvody uvedené v ustanoveních §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný soudům obou stupňů v prvé řadě vytkl, že se v odůvodněních svých rozhodnutí vůbec nezabývaly jeho námitkami vznesenými v průběhu řízení. Zejména argumentace soudu druhého stupně postrádala jakékoli vysvětlení, jakým způsobem se vypořádal s odvolacími námitkami, které byly v obecné rovině toliko negovány. Odvolací řízení se v důsledku toho zcela minulo se svou úlohou nezávislého soudního přezkumu. Oba soudy navíc argumentovaly skutečnostmi, jež měly dovolateli přitěžovat, ačkoliv neměly žádnou oporu v důkazech obsažených v procesním spise. Obhajobou navržené důkazy provedeny nebyly. To spolu s porušením zásady předvídatelnosti soudního rozhodování a principu právní jistoty vedlo k porušení práva dovolatele na spravedlivý proces.
K právnímu posouzení jeho jednání jako přečinu podle §348 odst. 1 věta druhá tr. zákoníku dovolatel namítl, že padělek „výstupního razítka“, které není obligatorní součástí veřejné listiny, pod předmětnou skutkovou podstatu trestného činu nespadá. Tento jeho argument soudy bez nezbytné právní analýzy odmítly s poukazem na „ustálenou judikaturu“, která však ve skutečnosti chybí. Zároveň se nezabývaly ani otázkou, zda lze padělané razítko považovat za podstatnou změnu obsahu veřejné listiny (zde cestovního dokladu). Za podstatné považovaly především to, že dovolatel „vystupoval pod cizí identitou“. Takové jednání je ovšem zpravidla postihováno jenom na úrovni správního trestání, je jasně definováno v ustanovení §119 odst. 1 písm. b) bod 1 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu na území České republiky, a cizinecká policie za ně uděluje správní vyhoštění. Tím je v právním řádu reflektován stupeň nebezpečnosti takového jednání ze strany cizinců, na které ustanovení §348 tr. zákoníku vůbec nemíří. To podle dovolatele znamená, že rozhodnutí soudů obou stupňů jsou zatížena vadou spočívající v nesprávném právním posouzení skutku podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Dovolatel považuje za nezákonné i uložené sankce. Nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců byl podle jeho názoru trestem nepřípustným ve smyslu §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Soudy se totiž nijak nezabývaly limitující podmínkou pro ukládání nepodmíněných trestů odnětí svobody u přečinů s horní hranicí trestní sazby do pěti let, která je uvedena v §55 odst. 2 tr. zákoníku. Kromě toho nezohlednily řadu polehčujících okolností, které vyšly najevo v průběhu trestního řízení, především pak dosavadní bezúhonností dovolatele. Odvolací soud jako důvod jeho odchodu z vlasti označil skutečnost, že nechtěl nastoupit do armády. Takové tvrzení, stejně jako konstatování soudu, že na Srí Lance nebyl politicky pronásledován, však nemají žádnou oporu ve spise a přísnost uloženého trestu jimi tedy nebylo možno odůvodnit. Za zcela neodůvodněný a současně nepřiměřený považuje dovolatel rovněž uložený trest vyhoštění, jehož účelem je v obecné rovině zabránit pachateli trestného činu, který není občanem České republiky a nemá v ní ani postavení uprchlíka, v páchání další trestné činnosti na jejím území. Uvedený trest má postihovat situace, kdy pobytem pachatele na našem území hrozí nebezpečí lidem, majetku nebo je jím porušen jiný obecný zájem. Takového jednání se však dovolatel nedopustil.
S ohledem na výše rekapitulované důvody závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil.
K podanému dovolání se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která úvodem připomněla, že obviněný je odůvodnil prakticky totožnými námitkami, jaké uplatňoval po celé trestní řízení a s nimiž se soudy prvního a druhého stupně již vypořádaly. Poukázala na závěry odvolacího soudu obsažené v odůvodnění napadeného usnesení, podle nichž se obviněný při vstupu na území České republiky prokázal cestovním pasem Indické republiky, patřícím osobě E. V., a vystupoval tak pod cizí identitou, přičemž pas byl současně opatřen padělkem výstupního schengenského přechodového razítka. Podle názoru státní zástupkyně šlo jednoznačně o přečin padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1 věta druhá tr. zákoníku. Zdůraznila, že dovolatel chtěl Českou republiku zneužít jako tranzitní zemi pro cestu do Francie, kde měl údajně mít známého. K jeho námitce stran nepřiměřenosti uloženého trestu státní zástupkyně uvedla, že za shora uvedený přečin mu bylo možno uložit trest odnětí svobody až na tři léta. Pokud mu tedy byl uložen ve výměře toliko osmi měsíců, stalo se tak v rámci trestní sazby podle §348 odst. 1 tr. zákoníku a dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. v daném případě naplněn nebyl. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu tudíž podle státní zástupkyně netrpí žádnou vadou, kterou by bylo nutno odstranit či napravit cestou dovolání.
Proto své vyjádření uzavřela návrhem, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a aby tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání projevila i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Předmětné vyjádření zaslal Nejvyšší soud dne 16. 11. 2016 obhájci dovolatele s upozorněním, že obviněný k němu může jeho prostřednictvím zaujmout vlastní stanovisko (tzv. repliku). Do nařízení neveřejného zasedání však eventuální další reakci z jeho strany neobdržel.
Obviněný M. V. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku soudu prvního stupně uvedenému v ustanovení §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., na které odkázal.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na uvedený dovolací důvod se naopak není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav . Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Určitý průlom do shora uvedeného obsahového vymezení předmětného důvodu dovolání představuje názor opakovaně vyslovený v judikatuře Ústavního soudu, podle nějž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze vykládat formalisticky a restriktivně a v rámci jeho interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj. přihlížet i k závažným vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Těmito vadami je třeba rozumět např. opomenutí důkazu soudem nebo existenci extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový flagrantní rozpor je dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Jestliže jsou vytýkána tato zásadní procesní pochybení, je třeba v konkrétní věci zároveň vyhodnotit, zda skutečně měla nebo alespoň mohla mít podstatný význam pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání (skutku).
Pokud obviněný namítl, že jednání popsané ve výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně nenaplňuje znaky trestného činu (přečinu) padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1 věta druhá tr. zákoníku, uplatnil zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. právně relevantně.
Protože Nejvyšší soud zároveň v projednávané věci neshledal důvody pro odmítnutí dovolání (jako celku), přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroku rozhodnutí, proti kterému bylo dovolání podáno, a to v rozsahu a z důvodů, jež byly v dovolání relevantně uvedeny, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a dospěl k následujícím závěrům:
Předně je nutno v obecné rovině připomenout, že přečinu padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1 věta druhá tr. zákoníku se dopustí mimo jiné ten, kdo přechovává padělanou veřejnou listinu nebo veřejnou listinu, jejíž obsah byl podstatně změněn, v úmyslu, aby jí bylo užito jako pravé. Paděláním veřejné listiny podle §348 odst. 1 věta první tr. zákoníku se rozumí úplné vyhotovení nepravé (falešné) listiny, která má vyvolat dojem listiny vydané příslušným orgánem a předepsaným způsobem. O podstatnou změnu obsahu veřejné listiny jde zejména tehdy, jestliže se změna dotkne podstaty listiny; tj. jsou v ní změněny údaje o těch skutečnostech, které pravá listina osvědčuje.
Jsou-li výše uvedená teoretická východiska aplikována na nyní posuzovaný případ, lze dovodit, že stíhaný skutek dovolatele formální znaky přečinu podle §348 odst. 1 věta druhá tr. zákoníku naplnil. O patření cestovního pasu padělkem razítka, jež má osvědčovat do té míry významnou skutečnost, jako je oprávnění jeho držitele ke vstupu do schengenského prostoru, je podstatnou obsahovou změnou veřejné listiny, jak má na mysli ustanovení §348 odst. 1 tr. zákoníku. Potud tedy Nejvyšší soud argumentaci dovolatele za důvodnou nepovažoval.
Jinak je tomu ovšem stran výtky, podle níž se odvolací soud dostatečně nevypořádal s otázkou, zda soudem prvního stupně zvolená právní kvalifikace může obstát i z pohledu hmotněprávní zásady subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku. Dovolateli je v prvé řadě třeba přisvědčit v tom, že již odůvodnění odsuzujícího rozsudku je v uvedeném směru prosto jakýchkoli úvah a ani odvolací soud v rámci svého přezkumu na námitku obviněného, podle níž jeho jednání vykazovalo znaky typicky správního deliktu podle zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění pozdějších předpisů, nereagoval odpovídajícím způsobem. Závěr na str. 5 písemného vyhotovení napadeného usnesení, podle nějž jednání obviněného evidentně spadá do roviny trestněprávní a z povahy věci u něj nepostačí uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu, odůvodnil úvahami, jež především neměly oporu v provedených důkazech . To se týká zejména jeho konstatování, že dovolatel byl k opuštění své vlasti veden pouze neochotou vykonat vojenskou službu, aniž by byl pronásledován, ať už z politických či náboženských důvodů. Z předloženého procesního spisu předně nevyplývá, že by se někdy obviněný v podobném smyslu sám vyjádřil, a zároveň v něm není založen ani žádný doklad, z nějž by bylo možné na takovou jeho motivaci usuzovat. Závěr odvolacího soudu o nutnosti vyvození trestněprávní odpovědnosti obviněného za posuzované jednání je tedy ničím nepodložený a za daných okolností minimálně předčasný. Již tím je napadené usnesení zatíženo vadou spočívající v jeho nepřezkoumatelnosti a tím i protiústavnosti, pro niž nelze na jeho právní moci spravedlivě trvat .
Proto Nejvyšší soud z podnětu důvodně podaného dovolání podle §265k odst. 1 tr. ř. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 5. 2016, sp. zn. 9 To 194/2016, zrušil. Podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. pak Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Toto své rozhodnutí učinil podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, neboť zjištěné vady nebylo možno odstranit ve veřejném zasedání.
Věc se tak vrací do stadia, kdy Městský soud v Praze bude muset znovu projednat řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného M. V. a rozhodnout o něm po úplně a řádně provedeném přezkumu . V novém řízení bude povinen postupovat v souladu s právním názorem, který k projednávaným právním otázkám ve zrušujícím rozhodnutí vyslovil Nejvyšší soud (§265s odst. 1 tr. ř.). Jde v podstatě o to, aby se především znovu a důsledněji vypořádal s jeho námitkou, podle níž stíhaný skutek nedosáhl takové míry společenské škodlivosti, aby na něj bylo nutno reagovat prostředky trestního práva, a v odůvodnění nového rozhodnutí náležitě vysvětlil, jakými úvahami - majícími zároveň oporu v provedeném dokazování - se při rozhodování o ní řídil.
Námitkami obviněného vůči uloženým trestům odnětí svobody a vyhoštění, uplatněnými pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., se Nejvyšší soud prozatím nezabýval. Ve stávající fázi řízení, kdy v důsledku tohoto kasačního rozhodnutí pozbyly výroky o trestu právní moci, to pokládá za předčasné. Současně však považuje za nezbytné, aby se odvolací soud - nebude-li mít ani po opětovném přezkumu pochybnost o vině obviněného - i v tomto směru vypořádal s jeho odvoláním poněkud důsledněji, než jak tomu bylo ve veřejném zasedání dne 24. 5. 2016. Obviněný v řádném opravném prostředku dostatečně zdůvodnil, v čem podle jeho přesvědčení uložené tresty odporují zákonným hlediskům, a uvedl konkrétní ustanovení trestního zákoníku, která měla být soudem prvního stupně porušena. Ani s touto jeho argumentací se odvolací soud dostatečně nevypořádal; rozhodně se tak nestalo stručnou rekapitulací jednání dovolatele a poukazem na jeho snahu „zneužít Českou republiku jako tranzitní zemi na cestě do Francie“ a na ně navazujícím konstatováním, že za daných okolností „si lze těžko představit, že … by mu mohl být uložen jiný než nepodmíněný trest“. Takové odůvodnění uložené trestní sankce za přesvědčivé v žádném případě pokládat nelze.
Podle §265 l odst. 4 tr. ř. vykonává-li se na obviněném trest odnětí svobody uložený mu původním rozsudkem a Nejvyšší soud k dovolání výrok o tomto trestu zruší, rozhodne zároveň o vazbě. Rozsudek soudu prvního stupně pozbyl v důsledku rozhodnutí o dovolání právní moci a tím i vykonatelnosti. Vzhledem k tomu, že z evidence vězňů bylo zároveň zjištěno, že obviněný k dnešnímu dni v České republice uložený trest odnětí svobody nevykonává, Nejvyšší soud podle shora citovaného zákonného ustanovení nepostupoval.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 5. 4. 2017
JUDr. Eduard Teschler
předseda senátu