ECLI:CZ:NS:2017:3.TDO.1713.2016.1
sp. zn. 3 Tdo 1713/2016 -24
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 1. 2017 o dovolání podaném M. L. , proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 7. 2016, sp. zn. 4 To 335/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 5 T 126/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 3. 3. 2016, sp. zn. 5 T 126/2015, byl M. L. uznán vinným přečinem ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. 1 trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník), když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedený přečin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, přičemž mu výkon takto uloženého trestu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech druhů motorových vozidel na dobu osmnácti měsíců. Výrokem podle §228 odst. 1 trestního řádu (dále jen tr. ř.) a §229 odst. 2 tr. ř. poté bylo rozhodnuto o náhradě škody.
V předmětné věci podali M. L. a příslušný státní zástupce odvolání, o kterých rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 7. 7. 2016, sp. zn. 4 To 335/2016, tak, že je jako nedůvodná podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti výše uvedenému usnesení odvolacího soudu podal M. L. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí.
Obviněný M. L. v tomto svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že jej podává z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Předně podotkl, že jeho námitky jsou částečně zaměřeny proti skutkovým zjištěním, ke kterým dospěly soudy prvního a druhého stupně, přičemž v tomto ohledu odkázal na Sdělení Ústavního soudu o přijetí stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 k nepřípustnosti ústavní stížnosti, jestliže stěžovatel v trestním řízení nepodá zákonem předepsaným způsobem dovolání , ve kterém bylo mj. předestřeno, že námitky stran porušení ústavních práv obviněného jsou vždy způsobilým dovolacím důvodem ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dále poukázal na chybné závěry stran nedbalostního ublížení na zdraví tím, že měl porušit důležitou povinnost uloženou mu zákonem, kdy zejména rozporoval zjištění stran nedodržení bezpečného odstupu při předjíždění motocyklu poškozeného. V této souvislosti připomenul poznatky vyplývající ze znaleckých posudků zpracovaných Evženem Spergerem a Ing. Antonínem Žaludem a odmítl verzi, že ke střetu došlo převážně úkonem řidiče automobilu (obviněného) a to nedodržením bezpečného odstupu, neboť (mj.) nelze vyloučit, že se naopak motocykl (poškozeného) přibližoval k automobilu. V dalším bodě poté namítl, že soud prvního stupně pochybil, pokud konstatoval, že v ulici N. H. v B. pro provoz vozidel slouží štěrkový pruh o šíři cca 3,6 metrů, jelikož dle obviněného soud chybně interpretoval příslušná ustanovení zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, a to zejména stran vymezení „účelové komunikace“. K tomuto předestřel, že účelová komunikace v ulici N. H. v B. není z hlediska provozu na pozemních komunikacích determinována pouze štěrkovým pruhem o šíři 3,6 metrů, ale i ostatní plochou ležící mimo štěrkový pruh. Jelikož v inkriminovaném místě mají vozidla k dispozici pozemní komunikaci o šíři 5,4 metrů, nemohlo ze strany obviněného automaticky dojít k nebezpečnému předjíždění motocyklu poškozeného. Stran subjektivní stránky předmětné skutkové podstaty namítl, že soudy nezohlednily relevantní závěry znaleckého posudku Ing. Antonína Žaluda, podle nichž nelze uzavřít, že by obviněný z nedbalosti porušil jak povinnosti účastníka provozu na pozemních komunikacích [§4 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů], tak předpisy o pravidlech jízdy [§17 odst. 5 písm. c) zákona č. 361/2000 Sb.], resp. nedošlo k naplnění zákonného znaku skutkové podstaty „ porušení důležité povinnosti uložené podle zákona “. Soudy při svém rozhodování dle obviněného rovněž nezohlednily otázku, nakolik dopravní nehodu zavinil sám poškozený, který k provozu na pozemních komunikacích používal motocykl nesplňující technické podmínky. Opětovně poté podotkl, že při předjíždění dodržel bezpečný odstup od motocyklu poškozeného a nemohl tak porušit povinnosti vyplývající z příslušných ustanovení zákona č. 361/2000 Sb. Soudům v dalším bodě svého dovolání vytkl, že ponechaly stranou hledisko plynoucí ze zásady omezené důvěry v dopravě, kdy řidič motorového vozidla může spoléhat na dodržení dopravních předpisů ostatními účastníky provozu na pozemních komunikacích, nevyplývá-li z konkrétní situace opak (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 6 Tdo 143/2011). Poukázal, že v projednávané věci by ani nebyly přiléhavé závěry Nejvyššího soudu předestřené v jeho usnesení ze dne 10. 9. 2009, sp. zn. 3 Tdo 1046/2009. Nadto obviněný upozornil na absenci dalšího obligatorního znaku předmětné skutkové podstaty, a to příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a nastalým následkem v podobě lehkého zranění poškozeného. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení i jemu předcházející rozsudek, a aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu prvního stupně věc k novému projednání a rozhodnutí. Nejvyšší soud vzal rovněž na vědomí podnět obviněného k přerušení výkonu rozhodnutí, který byl Nejvyššímu soudu doručen již před předložením kompletního spisového materiálu (včetně dovolání obviněného) ze strany soudu prvního stupně.
K takto podanému dovolání se písemně vyjádřila příslušná státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupkyně), která nejprve zrekapitulovala dosavadní vývoj předmětné trestní věci a dovolací námitky obviněného. Poté podotkla, že tyto námitky byly součástí obhajoby obviněného, a to od počátku trestního řízení, přičemž soudy prvního a druhého stupně se jimi již zabývaly. Následně se plně ztotožnila se závěry soudu druhého stupně stran hodnocení provedeného dokazování, kterému nelze nic vytýkat, stejně jako s učiněnými právními závěry. Podle státní zástupkyně tudíž meritorní rozhodnutí v dané trestní věci není zatíženo takovými vadami, které by bylo možné napravit cestou dovolání. Závěrem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně vyjádřila výslovný souhlas s tím, aby ve věci Nejvyšší soud rozhodl podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., resp. §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
Nejvyšší soud předně podotýká, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Byť tento přístup nelze přijmout absolutně a bez výjimky, a to zejména s ohledem na aktuální (a neustále se vyvíjející) judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu, jakožto i s přihlédnutím k východisku, že dovolací řízení se v žádném svém stadiu nenachází mimo ústavní rámec pravidel spravedlivého procesu (na což obviněný ve svém dovolání opětovně upozorňoval), tak ne každá námitka stran porušení práva na spravedlivý proces musí být bez dalšího shledána důvodnou, neboť Nejvyšší soud pečlivě posuzuje opodstatněnost argumentace předestřené dovolateli v jejich mimořádných opravných prostředcích v kontextu navrhovaných a provedených důkazů, na jejich základě zjištěného skutkového stavu věci, a přiléhavosti aplikovaných norem hmotného práva.
V posuzované věci uplatněné dovolací námitky obviněného přitom z podstatné části směřovaly do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům vytýkal nesprávné hodnocení důkazů (zejména nedodržení bezpečného odstupu při předjíždění motocyklu poškozeného, poznatky vyplývající ze znaleckých posudků zpracovaných Evženem Spergerem a Ing. Antonínem Žaludem, či zjištění stran potenciálního prostorového vymezení pro jízdu motorovými vozidly v ulici N. H. v B.) a současně prosazoval vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci. Soudy prvního i druhého stupně přitom ve svých rozhodnutích rozvedly jednotlivé důkazy, jež byly u hlavního líčení provedeny, jasně uvedly, které z nich považují za věrohodné, z jakých důvodů, které nikoli a z jakých důkazů při rozhodování o vině obviněného vycházely (viz zejména str. 11 a násl. rozsudku soudu prvního stupně). Na základě přezkumu věci Nejvyšší soud konstatuje, že si soudy vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a nijak také nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů jako zásady trestního řízení uvedené v §2 odst. 6 tr. ř. Nejvyšší soud v této souvislosti dále připomíná, že rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence obecných soudů. Je zcela na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08), přičemž tento požadavek shledává Nejvyšší soud v případě rozhodnutí soudů v projednávané věci za naplněný, neboť soudy své závěry v odůvodnění svých rozhodnutí logicky a přesvědčivě odůvodnily. Samotné odlišné hodnocení důkazů obhajobou a obžalobou automaticky neznamená porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo , případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem. Nejvyšší soud v předmětné trestní věci neshledal ani přítomnost tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, který by odůvodnil mimořádný zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění, která jinak v řízení o dovolání nejsou předmětem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010). V tomto je tedy namístě uzavřít, že učiněná skutková zjištění co do svého obsahu i rozsahu umožnila soudům v předmětné věci přikročit i k závěrům právním s tím, že i tyto jsou v uvedeném směru přiléhavé a nepředstavují ani excesivní odklon od jejich výkladových zásad.
Pokud obviněný dále poukazoval na absenci obligatorních znaků předmětné skutkové podstaty, zejména pak subjektivní a objektivní stránky, tak i v tomto ohledu de facto namítal nesprávně vyhodnocený proces dokazování. Přitom nebylo možné přisvědčit ani argumentaci obviněného, kdy se dovolával zásady omezené důvěry v dopravě (jak byla předestřena např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 6 Tdo 143/2011), neboť obviněný opětovně pouze rozporoval učiněná skutková zjištění a setrvával na své vlastní verzi skutkového stavu věci, že to byl poškozený, který se svým motocyklem narazil do vozidla obviněného, což je ovšem verze, jež je v rozporu s výsledky provedeného dokazování, kdy soudy (i s přihlédnutím k nejednoznačným závěrům uvedeným ve znaleckých posudcích) neshledaly žádné podezření, že to měl být poškozený, kdo v rozhodném okamžiku vybočil ze směru své jízdy (viz str. 11 a násl. rozsudku soudu prvního stupně). Dále pak, otázka stran skutečnosti, že poškozený k provozu na pozemních komunikacích podle všeho používal motocykl nesplňující náležité technické podmínky, nebyla předmětem řízení v této trestní věci, neboť nyní bylo projednáváno nedbalostní ublížení na zdraví v důsledku porušení povinnosti uložené podle zákona, přičemž v tomto konkrétním případě došlo k onomu ublížení na zdraví výlučně počínáním obviněného.
S poukazem na uvedené Nejvyššímu soudu nezbylo než takto podané dovolání M. L. odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. S ohledem na takto přijaté rozhodnutí potom také o podaném návrhu na odložení výkonu napadeného rozhodnutí dovolací soud již nerozhodoval. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 18. 1. 2017
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu