ECLI:CZ:NS:2017:3.TDO.1754.2016.1
sp. zn. 3 Tdo 1754/2016-38
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 4. 1. 2017 v neveřejném zasedání o dovolání, které podal obviněný M. H. proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 8. 2016, č. j. 12 To 141/2016-2104, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 17 T 85/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
V rámci rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 2. 3. 2016, č. j. 17 T 85/2014-1970, v trestní věci obviněných M. H., M. P., P. P. a L. P. byl obviněný M. H. uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále také jen „tr. zákoník“/), jako spolupachatel podle §23 odst. 1 tr. zákoníku, na skutkovém základě podrobně popsaném ve výroku o vině. Za to a za další sbíhající se trestnou činnost byl podle §209 odst. 4 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku, odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 200 denních sazeb po 500 Kč, tedy v úhrnné výši 100.000 Kč. Podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku soud obviněnému uložil také trest propadnutí věci, a to věcí konkrétně specifikovaných ve výroku rozsudku, jež mu byly odňaty při domovní prohlídce dne 24. 3. 2014. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byly zároveň zrušeny výroky o trestech z rozsudku Okresního soudu v Trutnově – soudu pro mládež ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 16 Tm 9/2014, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové – soudu pro mládež ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 12 Tmo 2/2015, a z rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 29. 7. 2015, sp. zn. 3 T 72/2015, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 10. 2015, sp. zn. 10 To 275/2015, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. soud obviněnému uložil povinnost, aby zaplatil na náhradě škody poškozené České podnikatelské pojišťovně, a. s., IČ: 45272956, se sídlem Spálená 75/16, Praha 1: společně a nerozdílně s obviněným M. P. částku 319.810 Kč, společně a nerozdílně s obviněným P. P. částku 157.341 Kč a společně a nerozdílně s obviněnou L. P. částku 151.175 Kč.
O odvolání obviněného M. H. proti shora citovaným výrokům rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 10. 8. 2016, č. j. 12 To 141/2016-2104, jímž je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Napadené výroky odsuzujícího rozsudku tak nabyly právní moci dne 10. 8. 2016 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný M. H. následně dovolání , v němž uplatnil důvod uvedený v ustanoveních §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný (dovolatel) namítl, že soudy obou stupňů dospěly k závěru o jeho vině pouze na podkladě zjevně rozporné a nepravdivé výpovědi spoluobviněného P. P. Důkazy, které naopak podporovaly jeho obhajobu, konkrétně výpovědi svědků V. K., J. G., J. H., Z. J., I. L., A. O. a spoluobviněného M. P., měly bezdůvodně za nevěrohodné. Dovolatel je přesvědčen, že takový postup při hodnocení důkazů odporuje zásadě in dubio pro reo a ústavnímu principu presumpce neviny. Trvá na tom, že podvodné jednání spoluobviněných ve skutečnosti neinicioval, nekoordinoval a ani se na něm nijak nepodílel. M. a P. P. po celou dobu pokládal za seriózní pojišťovací agenty. Jednotlivé finanční částky jim vždy předával s tím, že se jedná o platbu za pojištění vozidel (tzv. „povinné ručení“), která měl umístěna ve svém autobazaru. To, že šlo o částky pouze v řádech stokorun, mu vzhledem k objemu uzavíraných smluv (cca 250) podezřelé nebylo. Předpokládal, že tyto osoby pro něj zajistily výhodné smluvní podmínky. Podle dovolatele nebylo rovněž prokázáno, že by od počátku věděl, že z jejich strany k zaplacení pojistného nedojde. I kdyby znal jejich špatnou finanční situaci, nebyl povinen a priori předpokládat, že se jako nemajetní lidé budou dopouštět trestné činnosti při výkonu svého povolání. Soudy nedostály své povinnosti náležitě objasnit skutkový stav věci. O jeho vině předmětným trestným činem proto nadále přetrvávají důvodné pochybnosti.
Z výše uvedených důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 8. 2016, sp. zn. 12 To 141/2016, a „věc vrátil k dalšímu projednání a rozhodnutí“.
Opis dovolání obviněného byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně v rámci řízení podle §265h tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci, jemuž byl doručen dne 7. 12. 2016. Přípisem doručeným Nejvyššímu soudu dne 14. 12. 2016 pověřená státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství sdělila, že Nejvyšší státní zastupitelství se k dovolání věcně vyjadřovat nebude. Omezila se pouze na souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání, a to i pro případ, že by Nejvyšší soud ve věci rozhodl způsobem předpokládaným v ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání tohoto mimořádného opravného prostředku.
Obviněný M. H. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku soudu prvního stupně uvedenému v ustanovení §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkázal. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na uvedený dovolací důvod se tedy není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav . Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V daném případě sice dovolatel soudům vytkl nesprávnost právní kvalifikace jednání, jež je mu kladeno za vinu, jako zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, ovšem tuto obecně hmotněprávní námitku opřel výlučně o výhrady vůči způsobu, jakým soudy obou stupňů hodnotily výsledky provedeného dokazování. Svůj mimořádný opravný prostředek tak de facto založil pouze na zpochybnění soudy učiněných skutkových závěrů a teprve v návaznosti na tom namítal existenci vady rozhodnutí předpokládané v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., spočívající v nesprávném právním posouzení skutku. Podaným mimořádným opravným prostředkem se tedy primárně domáhal zásadního přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotněprávním základě. Takové námitky ovšem pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit nelze.
Nejvyšší soud tento závěr učinil při akceptování názoru opakovaně vysloveného v judikatuře Ústavního soudu, podle nějž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze vykládat formalisticky a restriktivně a v rámci jeho interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj. přihlížet i k závažným vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Těmito vadami je třeba rozumět např. opomenutí důkazu soudem nebo existenci extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový flagrantní rozpor je ovšem dán jen tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Jestliže jsou vytýkána tato zásadní procesní pochybení, je třeba v konkrétní věci zároveň vyhodnotit, zda skutečně měla nebo alespoň mohla mít podstatný význam pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání (skutku). Jedině za tohoto předpokladu lze připustit, že i skutkové námitky mohou být způsobilé založit dovolací přezkum.
Napadené usnesení odvolacího soudu ani jemu předcházející řízení však žádnou z výše uvedených vad netrpí.
Z odůvodnění odsuzujícího rozsudku, splňujícího kritéria požadovaná ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., předně nelze vyvozovat, že by soud prvního stupně dospěl k dovolatelem zpochybňovaným skutkovým zjištěním po neobjektivním a nekritickém hodnocení provedených důkazů, nebo je dokonce založil na ničím nepodložených domněnkách a spekulacích. Způsobu, jakým se vypořádal s obhajobou obviněného spočívající v podstatě na tezi o tom, že se stal sám obětí podvodného jednání ze strany spoluobviněných M., P. a L. P., nelze z hlediska principů formální logiky ničeho vytknout (viz část odůvodnění rozsudku na str. 24 až 26 shora). S prakticky totožnou procesní (skutkovou) argumentací obviněného, jakou uplatnil i v nyní projednávaném dovolání, se pak v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) musel vypořádat i odvolací soud. Pokud vůči skutkovým zjištěním soudu prvního stupně neměl žádných výhrad, rovněž on své stanovisko v tomto směru na str. 18 až 20 písemného vyhotovení napadeného usnesení odůvodnil v souladu s požadavky zákona (§234 odst. 2 tr. ř.) a ústavně konformním způsobem. Nejvyšší soud tak nedospěl k závěru, že by byl v dovolatelem namítaném směru skutkový stav věci zjišťován nezákonným způsobem či povrchně, a že by proto rozhodnutí soudů obou stupňů byla projevem nepřípustné libovůle.
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat.
Kromě toho je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) - l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je v něm na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. Protože ve věci obviněného M. H. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu bylo třeba souhlasu stran (srov. §265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 4. 1. 2017
JUDr. Eduard Teschler
předseda senátu