ECLI:CZ:NS:2017:3.TDO.1756.2016.1
sp. zn. 3 Tdo 1756/2016 -30
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 1. 2017 o dovolání podaném D. H. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. 8 To 230/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 13 T 114/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 14. 3. 2016, sp. zn. 13 T 114/2015, byl D. H. uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník) (ad 1.–3.), a zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku (ad 4.), když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedenou trestnou činnost a za přečin ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 2. 4. 2013, č. j. 2 T 216/2012-155, byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 2. 4. 2013, č. j. 2 T 216/2012-155, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Výrokem podle §228 odst. 1 trestního řádu (dále jen tr. ř.) a §229 odst. 2 tr. ř. poté bylo rozhodnuto o náhradě škody.
V předmětné věci podal obviněný D. H. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. 8 To 230/2016, tak, že je jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti výše uvedenému usnesení odvolacího soudu podal D. H. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím své obhájkyně a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí.
Obviněný D. H. v tomto svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že jej podává z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Rovněž poukázal na Sdělení Ústavního soudu o přijetí stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, k nepřípustnosti ústavní stížnosti, jestliže stěžovatel v trestním řízení nepodá zákonem předepsaným způsobem dovolání (dále jen Sdělení Ústavního soudu č. 40/2014 Sb.) , ve kterém bylo mj. předestřeno, že námitky stran porušení ústavních práv obviněného jsou vždy způsobilým dovolacím důvodem ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V tomto kontextu poté uvedl, že došlo k porušení jeho ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, jak jej předpokládá (mj.) čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Dále obsáhle zrekapituloval dosavadní průběh předmětné trestní věci, odůvodnění rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně, a připomenul svoji po celou dobu trestního stíhání uplatňovanou obhajobu. Dále namítl nedostatečnost odůvodnění rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně, které pominuly hodnocení řady důkazů a skutečností z nich vyplývajících (v těchto souvislostech upozornil na přítomnost tzv. opomenutých důkazů), což ve výsledku založilo nepřezkoumatelnost daných rozhodnutí, resp. jejich protiústavnost. Zejména pak u skutku ad 2. soudy vycházely toliko z „popletené“ výpovědi poškozené H. L., přičemž další potenciální důkazy zůstaly pominuty, resp. nehodnoceny. Rovněž rozporoval zjištěnou výši způsobené škody a jemu přisuzovaný modus operandi , o kterém pojednávaly soudy prvního a druhého stupně ve svých rozhodnutích. Jelikož však soud druhého stupně na vznesené odvolací námitky nereagoval, došlo dle obviněného k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Dále pak předestřel, že jeho trestná činnost neměla být posouzena jako dva samostatné trestné činy, nýbrž jako jeden pokračující. Krom toho dle obviněného neexistovaly podmínky pro ukládání souhrnného trestu, neboť jemu dříve uložený trest (trestní věc vedená u Okresního soudu v Hodoníně) byl již vykonán (a to v době, kdy o věci rozhodoval soud druhého stupně). Nepřezkoumatelnost rozhodnutí soudu druhého stupně spatřoval také v tom, že soud ve svém odůvodnění neuvažoval o rozlišení subjektivní a objektivní promlčecí doby u nároku na náhradu škody. Nadále rovněž setrval na svém stanovisku, že v případě svědkyně J. B. se jednalo o výslech „překvapivého svědka“, přičemž obhajobě dle obviněného nelze vytýkat, že pravidelně nekontroluje spisový materiál, zda se v něm neobjevily nové skutečnosti. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení, a případně i jemu předcházející rozsudek, zrušil, a věc vrátil příslušnému orgánu k novému projednání a rozhodnutí. Současně vyjádřil souhlas tím, aby ve věci Nejvyšší soud rozhodl ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Opis dovolání obviněného byl soudem prvního stupně za podmínek stanovených v §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství, avšak toto vyjádřením ze dne 27. 12. 2016 po seznámení se s obsahem tohoto podání sdělilo, že se k němu nebude věcně vyjadřovat. Současně příslušná státní zástupkyně vyjádřila výslovný souhlas s tím, aby ve věci Nejvyšší soud rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
Nejvyšší soud předně podotýká, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Byť tento přístup nelze přijmout absolutně a bez výjimky, a to zejména s ohledem na aktuální (a neustále se vyvíjející) judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu, jakožto i s přihlédnutím k východisku, že dovolací řízení se v žádném svém stadiu nenachází mimo ústavní rámec pravidel spravedlivého procesu (na což obviněný ve svém dovolání opětovně upozorňoval), tak ne každá námitka stran porušení práva na spravedlivý proces musí být bez dalšího shledána důvodnou, neboť Nejvyšší soud pečlivě posuzuje opodstatněnost argumentace předestřené dovolateli v jejich mimořádných opravných prostředcích v kontextu navrhovaných a provedených důkazů, na jejich základě zjištěného skutkového stavu věci, a přiléhavosti aplikovaných norem hmotného práva.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu dále shledal, že obdobné (v mnohém totožné) námitky jako v dovolání obviněný uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení i v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně.
V posuzované věci uplatněné dovolací námitky obviněného přitom z podstatné části směřovaly do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům vytýkal nesprávné hodnocení důkazů (zejména svědeckých výpovědí a výši způsobené škody) a současně prosazoval vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci. Nadto označoval rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně za nepřezkoumatelná, neboť nebyla řádně odůvodněna. Soudy prvního i druhého stupně přitom dle Nejvyššího soudu ve svých rozhodnutích rozvedly jednotlivé důkazy, jež byly u hlavního líčení provedeny, jasně uvedly, které z nich považují za věrohodné, z jakých důvodů, které nikoli a z jakých důkazů při rozhodování o vině obviněného vycházely. Na základě přezkumu věci Nejvyšší soud konstatuje, že si soudy vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a nijak také nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů jako zásady trestního řízení uvedené v §2 odst. 6 tr. ř. Soud prvního stupně, s jehož závěry se odvolací soud de facto ztotožnil, mohl na základě provedeného dokazování konstatovat, že obhajoba obviněného je nejen účelová, ale zejména v rozporu s provedenými důkazy. Nejvyšší soud v této souvislosti dále připomíná, že rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence obecných soudů. Je zcela na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08), přičemž tento požadavek shledává Nejvyšší soud v případě rozhodnutí soudů v projednávané věci za naplněný, neboť soudy své závěry v odůvodnění svých rozhodnutí logicky a přesvědčivě odůvodnily. Samotné odlišné hodnocení důkazů obhajobou a obžalobou automaticky neznamená porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo , případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem. Nejvyšší soud v předmětné trestní věci neshledal ani přítomnost tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, který by odůvodnil mimořádný zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění, která jinak v řízení o dovolání nejsou předmětem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010).
Ani námitka obviněného stran svědkyně J. B., že se mělo jednat o „překvapivého svědka“, nemohla obstát. I v tomto případě již soud druhého stupně náležitě vyložil, proč související námitky obviněného v tomto bodě postrádají relevanci (pro úplnost lze na ně odkázat – viz str. 4 napadeného rozhodnutí). Krom toho tvrzení obviněného, že není jeho povinností pravidelně kontrolovat spisový materiál, je scestná. Samozřejmě, na účastníky trestního řízení nelze klást přehnané požadavky, aby např. každý den ověřovaly aktuální vývoj řízení, ve kterém figurují. Tedy pokud to nevyžadují další přistoupivší okolnosti. Přesto je zcela logické, že obviněný, a jeho obhájce zvláště, budou na dané trestní věci natolik zainteresováni, že se před hlavním líčením pečlivě se spisovým materiálem seznámí. Pokud jim v tom nic nebrání a bylo čistě jejich rozhodnutí, že tak neučinili, nemohou se nyní cestou mimořádného opravného prostředku domáhat nápravy své vlastní ledabylosti. Stejně tak již soud prvního stupně ve svém rozhodnutí náležitě odůvodnil, jaké úvahy vedly k posouzení trestné činnosti obviněného jako dvou samostatných zločinů (nikoli jednoho pokračujícího), a to z důvodu časového odstupu předmětných jednání, dále pak proč došlo k uložení souhrnného trestu, a to s přihlédnutím k rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 2. 4. 2013, č. j. 2 T 216/2012-155, jímž byl obviněný odsouzen za nedbalostní ublížení na zdraví, přičemž zkušební doba podmíněně odloženého výkonu trestu končila až 2. 4. 2016, a stejně tak se již soud prvního stupně náležitě vypořádal s otázkou potenciálního promlčení nároku poškozené Z. M. na náhradu škody. Závěrům předestřeným v daném rozhodnutí přitom Nejvyšší soud mohl přisvědčit.
Nebylo možné se ztotožnit ani s námitkami stran neprovedení některých obhajobou navrhovaných důkazů. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. by sice byl naplněn i v případě, že se soudy nižších stupňů vůbec nezabývaly navrhovanými důkazy neboť uvedená (procesní) vada by mohla mít vliv na správnost skutkových zjištění a v důsledku toho i na hmotněprávní posouzení skutku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2011, sp. zn. 3 Tdo 91/2011). Soudy však jasně a logicky uvedly, proč shledaly navrhované důkazy nadbytečnými. Podstatné je přitom zjištění, zda k prokázání skutkového stavu soudy provedly jiné důkazy, které dostatečně odůvodňují závěr o vině obviněného (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 4 Tdo 16/2014). Z hlediska posuzování námitky týkající se tzv. „opomenutého důkazu“ je navíc významná i otázka kvality předmětného důkazu, a tedy skutečnost, zda by mohl zvrátit či významným způsobem ovlivnit existující důkazní situaci, a tím i konečné rozhodnutí soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 4 Tdo 1132/2014). Pokud je tedy zjištěný skutkový stav spolehlivě prokázán jinými provedenými důkazy, tak soudy nepochybily, když pro nadbytečnost nevyhověly některým návrhům obhajoby na doplnění dokazování, zejména když tato svá rozhodnutí náležitě odůvodnily.
S poukazem na uvedené proto Nejvyššímu soudu nezbylo, než takto podané dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. 1. 2017
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu