ECLI:CZ:NS:2017:3.TDO.1777.2016.1
sp. zn. 3 Tdo 1777/2016-25
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 18. 1. 2017 v neveřejném zasedání o dovolání, které podal obviněný J. S. , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 6. 2016, č. j. 5 To 458/2015-735, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově pod sp. zn. 104 T 106/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově ze dne 15. 9. 2015, č. j. 104 T 106/2014-656, byl obviněný J. S. uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/) na skutkovém základě, že
„v době od 19. 9. 2011 do 6. 4. 2012 v H., okres K., a jinde, veden snahou neoprávněně se obohatit, jako předseda představenstva obchodní společnosti Elektromontáže EL-ROZ, a. s., IČ: 28638174, pod lživou záminkou realizace zasíťování pozemků parcelních čísel v katastrálním území P. u K. elektřinou a vodou s termínem zahájení prací 19. 10. 2011 a ukončení dnem 15. 3. 2013 vylákal od majitelů uvedených pozemků
- dne 19. 9. 2011 od majitele pozemku parcelní číslo, zapsaného u Katastrálního úřadu P. u K., Ing. K. G. částku 99.000 Kč na základě smlouvy o dílo,
- dne 12. 10. 2011 od majitelek pozemku parcelní číslo, zapsaného u Katastrálního úřadu P. u K., Š. K. a R. G. částku 109.000 Kč na základě smlouvy o dílo ze dne 10. 10. 2011,
- dne 28. 12. 2011 od majitelů pozemku parcelní číslo, zapsaného u Katastrálního úřadu P. u K., P. a P. P. částku 99.000 Kč na základě smlouvy o dílo ze dne 28. 12. 2011,
- dne 4. 1. 2012 od majitelů pozemku parcelní číslo, vedeného u Katastrálního úřadu P. u K., Ing. R. V. a MUDr. M. V. částku 109.000 Kč na základě smlouvy o dílo ze dne 28. 12. 2011,
- dne 6. 4. 2012 od majitelek pozemku parcelní číslo, evidovaného u Katastrálního úřadu P. u K., M. Z. a M. B. v hotovosti celkovou částku 132.600 Kč na základě smlouvy o dílo z 5. 4. 2012,
a to od počátku s vědomím, že dílo nerealizuje, kdy v souladu s počátečním záměrem neučinil ani kroky potřebné k zahájení samotných stavebních prací (vypracování projektu, zajištění veřejnoprávní smlouvy a veškerých příslušných povolení), kdy uvedeným jednáním způsobil jmenovaným škodu v celkové výši 548.600 Kč“.
Za to byl obviněný podle §209 odst. 4 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků a šesti měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků a šesti měsíců. Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku mu byl uložen také trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu ve všech typech obchodních korporací s předmětem podnikání výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 - 3 živnostenského zákona a dále spočívající v zákazu výkonu podnikatelské činnosti fyzické osoby na základě živnostenského zákona s oborem činnosti přípravné a dokončovací stavební práce, specializované stavební činnosti, na dobu tří roků a šesti měsíců. Jednotlivé poškozené soud podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázal s uplatněnými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti předmětnému rozsudku podali obviněný a v jeho prospěch též státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Karviné – pobočka v Havířově odvolání. Obviněný je zaměřil do všech výroků rozsudku, státní zástupkyně pak pouze do výroku o trestu. Krajský soud v Ostravě jako soud druhého stupně o nich rozhodl usnesením ze dne 27. 6. 2016, č. j. 5 To 458/2015-735, jímž je podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 27. 6. 2016 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný J. S. následně dovoláním , v němž uplatnil důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný (dovolatel) předně namítl, že popis skutku a současně slovní pojmenování znaků skutkové podstaty trestného činu v rozsudku soudu prvního stupně neodpovídají odůvodnění tohoto rozhodnutí. Z něj totiž nevyplývá, z jakého důvodu měl podle soudu vytýkaným jednáním „obohatit sebe“ a nikoli někoho „jiného“, například společnost Elektromontáže EL-ROZ, a. s., za kterou v postavení člena statutárního orgánu jednal. Mezi oběma alternativami objektivní stránky trestného činu podvodu soudy obou stupňů v konečné fázi nerozlišovaly, ač tak učinit měly. Dovolatel v dané souvislosti zdůraznil, že všechny znaky skutkové podstaty trestného činu musí být vždy pokryty zaviněním pachatele. Jeho úmysl proto musí směřovat buď k obohacení vlastnímu, nebo jiného. Nelze, aby mezi odsuzujícím výrokem a jeho odůvodněním v této otázce existoval nesoulad či nejistota. Dovolatel dále namítl, že skutkové závěry, které soudy v posuzovaném případě vyvodily, jsou ve zjevném rozporu (extrémním nesouladu) s obsahem provedeného dokazování. Jeho výsledky totiž měly vyloučit existenci podvodného úmyslu na jeho straně a spíše svědčí o tom, že k realizaci zakázky jako zodpovědná osoba přistoupil nedbale. Konstrukce soudů, že jako statutární orgán společnosti uzavíral s třetími osobami smlouvy o dílo a na jejich základě inkasoval zálohy za stavu, kdy on sám byl ve špatné finanční situaci, podle názoru dovolatele nemůže obstát. Insolvenční návrh věřitele na jeho osobu byl podán až v říjnu 2013, přičemž je mu kladeno za vinu jednání z období září 2011 až dubna 2012. Ze samotného návrhu mohly soudy zjistit, že úvěr u České spořitelny, a. s., jako věřitel v uvedené době řádně splácel. Jeho platební neschopnost jako fyzické osoby nastala až po více než jednom roce od doby, kdy od poškozených přebíral zálohy na cenu díla pro společnost, jejímž jménem vystupoval. Oba soudy zcela opomenuly, že jako OSVČ podle daňového přiznání pro rok 2011 podnikal s kladným výsledkem – ročním ziskem 445.598 Kč. Jeho příjmy jen z této podnikatelské činnosti (tedy plynoucí z jiné činnosti než z účasti a jednání ve společnosti Elektromontáže EL-ROZ, a. s.) dosahovaly řádově výše milionů korun. Kladných hospodářských výsledků pak podle daňového přiznání, vypracovaného pro období roku 2011 svědkyní P., dosahovala i společnost Elektromontáže EL-ROZ, a. s. Pak ovšem podle dovolatele vyvstává otázka, nakolik je pravdivá výpověď právě jmenované svědkyně o špatné finanční situaci společnosti, kterou vzaly soudy za podklad pro svá skutková zjištění. Ze znaleckého posudku, vypracovaného v jiné trestní věci k hospodaření firmy pro rok 2012, pak vyplynulo, že znalec neměl vědomost o tom, jak bylo naloženo se skladovými zásobami v pořizovací hodnotě cca 1 milionu korun, a nekalkuloval s nimi. V případě, že by jejich hodnotu započítal, nemohl by být výsledek hospodaření společnosti výrazně záporný, ale blížil by se k nulovému zisku. Dovolatel rovněž odmítl závěr odvolacího soudu, že jedině on ve společnosti manipuloval s vyššími peněžními částkami. Zároveň podle jeho názoru nelze vyloučit, že peníze zinkasované od poškozených spotřeboval na provoz společnosti a nikoli ke svému vlastnímu prospěchu. Absence zaúčtování hotovostních příjmů firmy skrze externí účetní paní P. v pokladní knize mohla být dána i tím, že jiná osoba jí nepředala potřebné doklady, ačkoli dovolatel je v prostorách společnosti k tomuto účelu uložil a spoléhal na to, že k jejich předání a zaúčtování dojde. Pokud je mu vytýkáno, že v období, kdy měla proběhnout realizace výstavby inženýrských sítí na pozemcích poškozených, neučinil žádné potřebné kroky k zahájení samotných stavebních prací, poukázal na dlouhé časové rozpětí mezi uzavřením smluv o dílo a stanoveným termínem jeho dodání, které bylo zapříčiněno nutností vyčkat, až bude jasné, zda všechny dotčené pozemky rozdělené z původního celku budou vykoupeny a počet jejich majitelů bude ustálen. Nové parcely se nerozprodaly najednou, ale postupně. Z toho důvodu byla lhůta k provedení díla stanovena až do března 2013. Dovolatel nesouhlasí s tím, že uzavíral předmětné smlouvy se záměrem nic nečinit a jeho jednotlivé aktivní kroky ve věci byly pouze „oddalovací taktikou“. Jako předseda představenstva společnosti Elektromontáže EL-ROZ, a. s., nemusel v zájmu realizace díla cokoli konat osobně. Společnost měla více zakázek a zaměstnanců, kteří na nich pracovali. On sám mezi ně pouze rozděloval úkoly. Vyřízení administrativních záležitostí zadal pracovnici realitní kanceláře, svědkyni K. Sch. T., která byla zainteresována na odkupu pozemků poškozenými a která na příslušné agendě měla pracovat již od léta 2012, tj. cca dva měsíce po uzavření poslední ze smluv o dílo. Není tedy pravdou, že by ho svědkyně musela urgovat déle než rok a půl, aby „se něco dělo“. V emailovém kontaktu spolu byli v inkriminovaném období častěji, než připustila ve své výpovědi u hlavního líčení. Dovolatel pak sám zajistil souhlasy dotčených majitelů parcel pro potřeby územního řízení, což doložil i příslušnými listinami. Ty však zůstaly při hodnocení důkazů zcela opomenuty.
Provedení výkopových a stavebních prací zadal svědkovi P. P., který do té doby vedl významnou zakázku firmy na stavbě objektu K., což jmenovaný sám potvrdil. Bylo zadáno geodetické zaměření u Ing. P., předání staveniště u pana G. a proveden zápis do stavebního deníku, na pozemku proběhlo kosení trávy a byly provedeny výkopy pro zavedení sondy. Dovolatel připustil, že zmíněný úkol přidělil svědkovi P. pozdě a že realizaci zakázky při svých dalších aktivitách podcenil. Znovu však poukázal na to, že musel čekat mimo jiné na výsledek územního řízení a právní moc veřejnoprávní smlouvy na zasíťování vodou, kterou vyřizovala svědkyně Sch. T., tak aby mohl do pozemků zasáhnout stavebními pracemi. Část administrativy pak zajišťoval i sám. Například z emailové zprávy mezi Ing. J. T., Ph.D., ze společnosti Severomoravské vodovody a kanalizace Ostrava, a. s., a společností Elektromontáže EL-ROZ, a. s., ze dne 25. 2. 2013 je zřejmé, že po nabytí právní moci zmíněné veřejnoprávní smlouvy (dne 18. 2. 2013) a ještě před stanoveným termínem pro dokončení stavby, za společnost faktické provedení díla řešil. Soudy však v tomto směru pracovaly výhradně s výpovědí svědka, který si ovšem na žádné jednání mezi výše uvedenými subjekty nevzpomněl.
Dovolatel proto závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud pro nezákonnost zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 6. 2016, č. j. 5 To 458/2015-735, i rozsudek Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově ze dne 15. 9. 2015, č. j. 104 T 106/2014-656.
K podanému dovolání se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která předně neshledala důvodnou námitku obviněného, že soudy na podkladě zjištěného skutkového stavu věci chybně dospěly k závěru, že jednal za účelem vlastního obohacení. Má za to, že jeho obohacení o finanční prostředky, vylákané od poškozených majitelů dotčených pozemků a zároveň jeho smluvních partnerů v rámci uzavřených smluv o dílo, je v daném případě zcela evidentní. Podstata obohacení obviněného totiž spočívala v tom, že peněžní prostředky, určené buď jako záloha nebo jako dohodnutá cena za realizaci zasíťování předmětných pozemků, od poškozených osobně převzal a získal je tak do své vlastní dispozice. Způsob, jak s nimi dále naložil, ať už je použil v rámci podnikání jím zastupované obchodní společnosti na jiný podnikatelský projekt, než ke kterému se vztahovala ona smluvní vázanost jejich použití, nebo za účelem řešení otázky své zadluženosti jakožto fyzické osoby, není z hlediska naplnění znaku obohacení jakožto znaku skutkové podstaty trestného činu podvodu rozhodující. Uvedeného trestného činu se totiž pachatel dopustí nejen tím, že obohatí sebe, ale i tím že obohatí jiného. Chybějící jednoznačnost skutkových zjištění k tomu, jakým způsobem dovolatel naložil s inkriminovanými penězi, tak na správnost právního posouzení skutku neměla vliv. Zbývající dovolací argumentace obviněného pak podle názoru státní zástupkyně sice směřuje ke zpochybnění jeho podvodného záměru, avšak nevychází z těch skutkových zjištění, která soudy obou stupňů považovaly v daném směru za rozhodná. Pokud tedy napadl jejich správnost s poukazem na „extrémní rozpor se skutečnými výsledky provedeného dokazování“, pak nepostupoval kvalifikovaným způsobem, který by zakládal důvod k výjimečnému zásahu do skutkového stavu věci v řízení o dovolání. Dovolatel provedl pouze vlastní vyhodnocení důkazního stavu věci, aniž by jej posoudil v jeho celku. Ve skutečnosti tak ničím nedoložil, že skutková zjištění soudů nevyplývají z provedených důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo že jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna. Uvedená situace navíc podle přesvědčení státní zástupkyně v posuzovaném případě nenastala. K závěru, podle nějž dovolatel od samého počátku svého kontaktu s poškozenými jednal v podvodném záměru, soudy dospěly po řádném hodnocení důkazů v souladu s pravidly zakotvenými v §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Ve svých rozhodnutích jej zároveň pečlivě a způsobem nevyvolávajícím důvodné pochybnosti odůvodnily.
Státní zástupkyně dále uvedla, že při posuzování otázky úmyslného zavinění soudy důvodně vycházely především z obsahu dovolatelova smluvního závazku vůči poškozeným, kdy se písemně zavázal uskutečnit zasíťování jejich pozemků, a to s pevně stanoveným termínem zahájení prací při budování inženýrských sítí i termínem odevzdání díla. V této souvislosti si musel být vědom toho, že poškození na předmětné smluvní ujednání přistoupili a cenu díla zaplatili v přesvědčení, že smluvní podmínky, ke kterým se zavázal, budou splněny. Jestliže ke dni sjednaného termínu dokončení díla poškození zjistili, že kromě vykopání dvou otvorů na ploše dotčeného katastrálního území nebyly žádné stavební práce související se zavedením inženýrských sítí na jejich pozemky uskutečněny, pak se zcela právem cítili podvedeni. Že byli dovolatelem uváděni v omyl již při uzavírání předmětných smluv o dílo, bylo podle státní zástupkyně provedeným důkazním řízením objektivizováno dostatečně, ať již svědeckými výpověďmi či listinami. Z nich vyplynulo, že v době uzavírání předmětných smluvních ujednání s poškozenými se obchodní společnost Elektromontáže EL – ROZ, a. s., i sám dovolatel jakožto fyzická osoba nacházeli v neutěšené finanční situaci. Pokud dovolatel v této souvislosti namítl, že se jím zastupovaná obchodní společnost dostala do prodlení s plněním závazků až v říjnu 2013, tj. až po roce od uzavření předmětných smluv o dílo, odhlíží od podstatného obsahu spisu Krajského soudu v Ostravě sp. zn. KSOS 34 INS 28532/2013, ze kterého je patrný nejen rozsah firemní zadluženosti vůči České spořitelně, a. s., ve výši 2.000.000 Kč, ale i celá řada dalších přihlášených pohledávek jednotlivých věřitelů, které pocházely právě z období jeho kontraktačního jednání s poškozenými. Pro účely posouzení reálné finanční připravenosti firmy k uskutečnění dohodnutého stavebního díla tak odvolací soud zcela důvodně vycházel ze zjištění znalce z oboru ekonomika v jiné trestní věci obviněného (věc Okresního soudu v Karviné sp. zn. 101 T 164/2014), který nemohl z neúplného stavu účetní evidence dovolatelem zastupované obchodní společnosti za léta 2011 až 2012 objektivně posoudit skutečný stav a poměr firemních aktiv a pasiv. Při nedostatečné způsobilosti dovolatele doložit hospodářské výsledky firemního podnikání pak není rozhodné, jakým způsobem je formálně deklaroval vůči správci daně v souvislosti s podáním daňového přiznání k dani z příjmu za rok 2011; zvláště v kontextu s dalšími zjištěními, která vyplynula z výpovědí svědků P., K., P., Ing. S., O. a K. Na podkladě provedeného dokazování nelze podle mínění státní zástupkyně obviněnému přisvědčit ani ve skutkové námitce, že s vyššími částkami ve společnosti v rozhodném období manipulovaly i jiné osoby než on. Stav zadluženosti firmy a tím i finanční nepřipravenosti dostát smluvnímu závazku vůči poškozeným pak mohla jen stěží změnit i dovolatelem akcentovaná hodnota firemních zásob, nehledě na budoucí nejistou otázku jejich obchodovatelnosti a tím i reálnosti získání jejich očekávaného peněžního ekvivalentu. V daném směru neobstojí ani jeho poukaz na způsob využití finančních prostředků od poškozených na provoz společnosti, který navíc nebyl prokázán. Taková skutečnost by mohla vypovídat především o tom, že společnost vlastními finančními zdroji v potřebné míře nedisponovala. Jestliže dovolatel od poškozených převzal peníze v souvislosti s realizací dohodnutého díla, pak je i při obou uvažovaných možnostech jejich použití zcela nepochybně uvedl v omyl o tom, že s nimi nebude naloženo způsobem, ke kterému se jim smluvně zavázal. Odvolací soud podle státní zástupkyně správně spojil závěr o dovolatelově podvodném úmyslu i se skutkovým zjištěním, že tento na realizaci díla, spočívajícího ve výstavbě inženýrských sítí na pozemcích stavebníků, disponoval dostatkem času, sám však nic nečinil a pokud někomu zadal nějaký úkol, šlo z jeho strany pouze o zastírací manévr. Pověřil-li například vyřízením územního a stavebního řízení paní K. Sch. T. nejpozději v červnu 2012, tedy dva měsíce po uzavření poslední z inkriminovaných smluv a devět měsíců před termínem dokončení díla, pak vzhledem k územně a stavebně právní nepřipravenosti díla jednal nikoliv pouze nedbale, ale naprosto účelově s cílem vyhnout se vlastní odpovědnosti za takový stav plnění závazků, ke kterému se zavázal za obchodní společnost Elektromontáže EL – ROZ, a. s., v postavení předsedy jejího představenstva. Tento závěr plně podporuje i obsah výpovědi jmenované svědkyně, která se vyjádřila k postupnému vývoji přístupu dovolatele k předmětné zakázce, spočívajícímu v naprosté pasivitě a nedostupnosti po převážnou část dohodnutého období realizace díla. Teprve na jeho konci se dovolatel do jeho faktického provádění zapojil a současně se obrátil na jmenovanou svědkyni s žádostí o součinnost při zajištění potřebných úředních povolení. Svědek P. pak vypověděl, že s přípravnými pracemi v rámci faktické stavební činnosti ho obviněný pověřil až v měsíci březnu 2013; stalo se tak tedy v době, kdy dílo mělo být dokončeno a kdy svědek pracoval na jiné zakázce.
S ohledem na shora rekapitulované skutečnosti uzavřela státní zástupkyně své vyjádření návrhem, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné a aby tak za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání projevila i pro případ jiného rozhodnutí ve smyslu §265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.
Předmětné vyjádření zaslal Nejvyšší soud dne 27. 12. 2016 obhájkyni dovolatele s upozorněním, že obviněný k němu může jejím prostřednictvím zaujmout vlastní stanovisko (tzv. repliku). Do nařízení neveřejného zasedání však eventuální další reakci z její strany neobdržel.
Obviněný J. S. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, resp. obhájkyně (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a jímž byl (mimo jiné) zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku uvedenému v ustanovení §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o něž obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkázal. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska podmínek a rozsahu přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod se tedy není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav . Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
S ohledem na shora uvedená obsahová východiska je zřejmé, že uplatněnému důvodu dovolání neodpovídá ta část argumentace obviněného, v jejímž rámci namítal absenci subjektivní stánky trestné činu podvodu v jeho jednání (zde úmyslu). Tuto obecně právní námitku totiž opřel o výtky založené dílem na vlastní skutkové verzi inkriminovaného činu a dále na výhradách vůči způsobu, jakým soudy obou stupňů hodnotily obsah provedeného dokazování. Svůj mimořádný opravný prostředek tak v této části založil výlučně na zpochybnění učiněných skutkových závěrů a teprve v návaznosti na tom namítal existenci vady rozhodnutí předpokládané v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., spočívající v nesprávném právním posouzení skutku. Podaným mimořádným opravným prostředkem se tedy částečně domáhal zásadního přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci a dovolání uplatnil na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotněprávním základě. Takové námitky ovšem pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nespadají.
Nejvyšší soud tento závěr učinil při akceptování názoru opakovaně vysloveného v judikatuře Ústavního soudu, podle nějž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze vykládat formalisticky a restriktivně a v rámci jeho interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj. přihlížet i k závažným vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Tyto vady spočívají např. v opomenutí důkazu soudem nebo v existenci extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový flagrantní rozpor je ovšem dán jen tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Z odůvodnění odsuzujícího rozsudku, splňujícího kritéria požadovaná ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., nelze dovodit, že by soud prvního stupně k dovolatelem zpochybňovaným skutkovým zjištěním stran subjektivní stránky trestného činu podvodu v jeho jednání dospěl po neobjektivním a nekritickém hodnocení provedených důkazů. S nimi se vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Jejich obsah náležitě vyhodnotil a poté přesvědčivě, způsobem respektujícím pravidla formální logiky, zdůvodnil (§125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k projednávané trestné činnosti za prokázané. Na str. 7/8 odůvodnění rozsudku také dostatečně vysvětlil, proč neakceptoval obhajobu obviněného, podle níž poškozené od počátku záměrně v omyl neuváděl, projekt realizoval či chtěl realizovat prostřednictvím dalších osob, ovšem k celé věci přistoupil při své pracovním vytížení liknavě a v tomto smyslu si počínal nedbale. Totožnou skutkovou (procesní) argumentací obviněného, jakou uplatnil i v nyní projednávaném dovolání, se pak v rámci opětovného přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) zabýval i odvolací soud. Pokud vůči příslušným skutkovým zjištěním soudu prvního stupně neměl žádných výhrad, také on své stanovisko odůvodnil na str. 6 až 9 napadeného usnesení v souladu s požadavky zákona (§134 odst. 2 tr. ř.) a ústavně konformním způsobem. Nelze tak dovodit, že by zpochybňovaná skutková zjištění byla produktem nezákonného procesního postupu soudů nebo dokonce projevem jejich nepřípustné libovůle.
Dovolateli je nutno přisvědčit toliko v námitce, že soud prvního stupně ve výrokové části odsuzujícího rozsudku ne zcela přesně vyjádřil skutková zjištění stran subjektu či subjektů, k jejichž neoprávněnému obohacení směřovalo podvodné jednání, jestliže v tzv. právní větě konstatoval, že obviněný „sebe obohatil“. Potud výrok o vině skutečně vykazuje jistý nesoulad s obsahem provedených důkazů, na jejichž podkladě soud dospěl k závěru, že není možno spolehlivě zodpovědět otázku, jak přesně obviněný naložil s peněžními částkami, které podvodně vylákal od poškozených, resp. že „lze usuzovat, že část peněz obžalovaný zřejmě použil na chod firmy …“ (tzn. právnické osoby, viz str. 8 odůvodnění rozsudku). Proto bylo třeba vyhodnotit, zda v posuzované věci by tento nedostatek měl nebo alespoň mohl mít podstatný význam pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání (skutku).
V posuzovaném případě tomu tak ovšem není.
Jak výstižně poznamenala již vyjadřující se státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, nejednoznačnost závěrů o tom, jakým způsobem nebo pro jaké účely dovolatel inkriminované peněžní částky spotřeboval, nemá z pohledu jinak správně použité právní kvalifikace skutku jako zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku dovolatelem přisuzovaný význam. Znaky objektivní stránky trestného činu podvodu spočívající v uvedení někoho v omyl a v „obohacení“ (tj. neoprávněného rozmnožení vlastního majetku nebo majetku jiného) ke škodě dalších subjektů, úmyslným jednáním dovolatele nepochybně zahrnuty byly. Za těchto okolností tedy žádný racionální důvod pro zrušení napadených pravomocných rozhodnutí v řízení o mimořádném opravném prostředku Nejvyšší soud neshledal.
Protože dovolání obviněného J. S. bylo dílem opřeno o námitky, které nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., a dílem o námitku, jíž z hlediska uplatněného důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebylo možno přiznat žádné opodstatnění, Nejvyšší soud je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran (srov. §265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 18. 1. 2017
JUDr. Eduard Teschler
předseda senátu