ECLI:CZ:NS:2017:3.TDO.1792.2016.1
sp. zn. 3 Tdo 1792/2016-24
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 4. 1. 2017 v neveřejném zasedání o dovolání, které podal obviněný T. V. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 8. 2016, č. j. 5 To 175/2016-294, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 4 T 172/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 17. 2. 2016, č. j. 4 T 172/2015-228, byl obviněný T. V. uznán vinným v bodě ad I/ výroku o vině přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále také jen „tr. zákoník“/) a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku na skutkovém základě, že „dne 10. 9. 2014 kolem 14:00 hodin v obci F., na parkovišti před základní školou, poté co mu Š. Š. vzala z náručí jejich nezletilou dceru „X. Y.“*) a posadila ji do svého vozidla, tak v přítomnosti vícero osob, mj. spolužáků nezletilé „X. Y.“*), užil na adresu Š. Š. vulgárních výrazů, svou levou rukou objal krk Š. Š. do tzv. kravaty, škubl s ní, avšak Š. Š. se z tohoto sevření podařilo vysmeknout, k dalšímu napadání již nedošlo, a tímto svým jednáním Š. Š. způsobil zranění spočívající v podvrtnutí krční páteře, s dobou léčení a omezení v obvyklém způsobu života zejména bolestivostí v délce dvou týdnů“, a v bodě ad II/ výroku o vině přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku na skutkovém základě, že „dne 16. 10. 2014 v 10:57 hodin Mgr. M. J., speciálnímu pedagogovi Základní školy v B. a ve F., která v té době řešila psychické problémy „X. Y.“*), v telefonickém hovoru mimo jiné sdělil: „V pátek 17. 10. 2014 si v jednu hodinu přijdu pro svou dceru „X. Y.“*) do školy a pokud mi bude někdo bránit ve styku s dcerou, tak ho odstraním, mám na to své prostředky“, přitom byl velmi agresivní, což zvýraznil i sdělením, že matce „X. Y.“*) podřeže hrdlo“. Za to byl obviněný podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku, odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu soud uložil povinnost zaplatit poškozené Revírní bratrské pokladně, Zdravotní pojišťovně, se sídlem Michálkovická 108, Ostrava – Slezská Ostrava, na náhradě škody částku 4.801 Kč.
Proti předmětnému rozsudku podali obviněný a v jeho neprospěch také státní zástupce Okresního státního zastupitelství ve Frýdku-Místku odvolání, o nichž rozhodl Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 19. 8. 2016, č. j. 5 To 175/2016-294, tak, že je podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 19. 8. 2016 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný T. V. následně dovoláním , v němž uplatnil důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný (dovolatel) uvedl, že usnesením odvolacího soudu bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho řádného opravného prostředku proti rozsudku soudu prvního stupně, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Oběma soudům v uvedené souvislosti vytkl, že důsledně nepostupovaly podle zásad zakotvených v ustanoveních §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., když řádně nevyhodnotily ve věci provedené důkazy, a to jednotlivě i v jejich souhrnu. V důsledku toho dospěly k nesprávnému závěru, že se dopustil jednání, jež mu bylo kladeno za vinu. Ke skutku popsanému v bodě ad I/ výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně dovolatel konkrétně namítl, že soudy chybně vyhodnotily výpověď jeho matky M. V. jako nevěrohodnou, a to jen s poukazem na skutečnost, že svědkyně se dlouhodobě angažuje v jeho sporech s poškozenou Š. Š. o výchovu nezletilé dcery „X. Y.“*). Dovolatel nadále popírá, že by se dne 10. 9. 2014 vůči poškozené dopustil jakéhokoli protiprávního jednání. Trvá na tom, že ji pouze jednou rukou uchopil za zápěstí a druhou jí otevíral dlaň, v níž držela klíče od svého osobního automobilu. Tím chtěl poškozené zabránit v odjezdu z místa s cílem, aby mu umožnila styk s dcerou, na který měl podle rozhodnutí opatrovnického soudu nárok. Rovněž není pravdou, že by přitom poškozené vulgárně nadával. Soudy se navíc podle dovolatele nijak nevypořádaly ani s jeho námitkou, že poškozená o svém údajném poranění krční páteře, které jí měl způsobit, nikterak neinformovala policistu, který byl přivolán na místo činu. Naopak, po svém návratu domů měla přemístit v náruči “X. Y.“*), tehdy vážící cca 25 kg, do domu, což by zajisté při tvrzeném úrazu nemohla zvládnout. Dovolatel soudům dále vytkl, že zcela nedůvodně hodnotily jako věrohodnou výpověď svědkyně Mgr. P. S., která měla celé napadení popsat, ačkoli ta se ve skutečnosti na místo incidentu dostavila až poté, co skončil. Podle dovolatele mělo být na celou věc pohlíženo v kontextu probíhajícího řízení u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 0P 502/2011, jehož předmětem bylo jednak rozhodnutí o jeho návrhu na změnu úpravy styku s nezletilou dcerou „X. Y.“*) a jednak rozhodnutí o návrhu matky na zákaz tohoto styku. Toho se poškozená snažila dosáhnout i kriminalizací jeho osoby. Stran jednání popsaného v bodě ad II/ výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně dovolatel soudům vytkl, že skutkový stav zjistily výhradě na podkladě výpovědi svědkyně Mgr. M. J., jejíž tvrzení o výhrůžném obsahu telefonátu nebyla verifikována žádným jiným důkazem. Přitom například sdělení, že si pro dceru přijde do školy v pátek dne 17. 10. 2014 ve 13:00 hodin, by z jeho strany postrádalo jakoukoli logiku, když si ji podle soudního rozhodnutí měl převzít až v 17:00 hodin v místě jejího bydliště. Závěr soudů, že si v rozčílení mohl poplést dny, pokládá dovolatel za naprosto absurdní a účelový, tak aby důkazní situace mohla být hodnocena v jeho neprospěch.
Se zřetelem k výše uvedeným důvodům závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud z podnětu jeho dovolání podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 8. 2016, č. j. 5 To 175/2016-294, v celém rozsahu, podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i všechna další rozhodnutí na ně obsahově navazující a podle §265l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Ostravě přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Opis dovolání obviněného byl samosoudcem soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci, jemuž byl doručen dne 30. 11. 2016. Přípisem doručeným dovolacímu soudu dne 6. 12. 2016 pověřený státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že se k podanému dovolání věcně vyjadřovat nebude. Současně vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud ve věci rozhodl v neveřejném zasedání, a to i v případě předpokládaném v §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání tohoto opravného prostředku.
Obviněný T. V. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku soudu prvního stupně uvedenému v ustanovení §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., na který odkázal. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Pokud obviněný odvolacímu soudu výslovně vytkl, že zamítl jeho řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku soudu prvního stupně, přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, pak tím dal zjevně najevo, že jím uplatněný dovolací důvod byl naplněn v první z obou výše uvedených alternativ. Tak tomu ovšem v posuzovaném případě není .
Podstata první alternativy důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. spočívá v tom, že řádný opravný prostředek (odvolání nebo stížnost) byl soudem odmítnut nebo zamítnut bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, ačkoli přezkumné řízení provedeno být mělo. Nesplnění procesních podmínek stanovených zákonem pro zamítnutí či odmítnutí řádného opravného prostředku lze shledávat například v tom, že soud druhého stupně zamítl odvolání pro jeho opožděné podání, ačkoli oprávněná osoba podala tento opravný prostředek včas nebo sice po lhůtě, ale učinila tak jen v důsledku nesprávného poučení, resp. v důsledku nedůvodného nevyhovění oprávněné žádosti o navrácení lhůty; dále v tom, že soud odmítl řádný opravný prostředek (odvolání) pro nedostatek jeho obsahových náležitostí, přestože oprávněná osoba o nich nebyla náležitě poučena, nebyla jí poskytnuta pomoc při odstranění vad podání nebo soud nevyčkal uplynutí k tomu stanovené lhůty; případně v tom, že odvolání bylo zamítnuto jako podané osobou neoprávněnou, ačkoliv je podal obhájce v zastoupení oprávněné osoby atd. (k tomu srov. např. rozhodnutí uveřejněná v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. NS 23/2003-T 521, NS 19/2003-T 453, NS 20/2003-T 481, NS 25/2004-T 611 nebo NS 19/2003-T 454 aj.).
Žádnou z výše uvedených vad však dovolatel napadenému usnesení nevytkl a relevantně vytknout ani nemohl. Krajský soud v Ostravě totiž projednal podaná dovolání ve veřejném zasedání a rozhodl o nich po provedeném přezkumu (viz protokol na č. l. 290 a násl. procesního spisu).
Nejvyšší soud zároveň považuje za nezbytné připomenout, že prostřednictvím dovolání se obecně nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění , na nichž je založeno napadené rozhodnutí, jak činí obviněný. Platí zásada, že dovolací soud je při svém rozhodování vázán skutkovým stavem věci, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění. Hodnotí jej pak pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva (viz důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g/ tr. ř.). Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Nejvyšší soud zde nevystupuje v roli obecné třetí instance, když samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Jistý průlom do výše uvedených zásad přinesla judikatura Ústavního soudu, podle níž dovolací důvody nelze vykládat formalisticky a restriktivně a v rámci jejich interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj. přihlížet i k závažným vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Mezi ně patří i existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a obsahem provedených důkazů (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový flagrantní rozpor je ovšem dán jen tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Jestliže jsou vytýkána tato zásadní procesní pochybení, je třeba v konkrétní věci vždy vyhodnotit, zda skutečně měla nebo alespoň mohla mít podstatný význam pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání (skutku). Za tohoto předpokladu pak lze výjimečně připustit, že i skutkové námitky mohou být způsobilé založit dovolací přezkum.
Napadené usnesení odvolacího soudu, rozsudek soudu prvního stupně ani jim předcházející řízení však v posuzované trestní věci žádnou z výše uvedených vad netrpí.
Z odůvodnění odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, splňujícího kritéria požadovaná ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., nelze dovodit, že by soud dospěl k dovolatelem zpochybňovaným skutkovým zjištěním po tendenčním, neobjektivním a nekritickém hodnocení provedených důkazů. Způsobu, jakým se vypořádal s jeho obhajobou, spočívající v podstatě v popírání vytýkaného jednání, případně v bagatelizaci jeho závažnosti, není z hlediska principů formální logiky co vytknout (k tomu viz konkrétně část na str. 10 písemného vyhotovení rozsudku). S totožnou procesní argumentací, jakou obviněný uplatnil i v nyní projednávaném dovolání, se pak vypořádal i odvolací soud. Pokud vůči skutkovým zjištěním soudu prvního stupně a na ně navazující právní kvalifikaci neměl žádných výhrad, své stanovisko v tomto směru rovněž na str. 5 až 8 napadeného usnesení odůvodnil zcela přesvědčivě, v souladu s požadavky zákona (§134 odst. 2 tr. ř.) a ústavně konformním způsobem.
Nejvyšší soud nedospěl k závěru, že by byl v dovolatelem vytýkaném směru skutkový stav věci zjišťován nezákonným způsobem, nedostatečně či povrchně, nebo že by rozhodnutí soudů obou stupňů byla potud projevem pouhé nepřípustné libovůle. Jeho námitky tudíž nebyly způsobilé založit dovolací přezkum.
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat.
Dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) - l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je v něm na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. Protože ve věci obviněného T. V. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu bylo třeba souhlasu stran (srov. §265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 4. 1. 2017
JUDr. Eduard Teschler
předseda senátu
*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 218/2003 Sb.