ECLI:CZ:NS:2017:3.TDO.26.2017.1
sp. zn. 3 Tdo 26/2017-37
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 18. 1. 2017 v neveřejném zasedání o dovoláních, která podali obvinění S. P. , a J. D. , proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 12. 2015, č. j. 7 To 231/2014-413, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 42 T 87/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítají .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Mostě ze dne 14. 4. 2014, č. j. 42 T 87/2012-381, byli obvinění S. P. a J. D. uznáni vinnými zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/) a přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a obviněný S. P. sám rovněž přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku na skutkovém základě popsaném ve výroku o vině. Za to byl obviněný S. P. podle §175 odst. 2 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku, odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou a půl roku, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Obviněnému J. D. soud podle §175 odst. 2 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku, uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání čtyř let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému S. P. uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, Regionální pobočce Ústí nad Labem, klientské pracoviště Litoměřice, Dlouhá 181/21, Litoměřice, částku 2.815 Kč.
O odvoláních obou obviněných proti shora citovanému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 10. 12. 2015, č. j. 7 To 231/2014-413, jímž podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu. Za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. poté oba obviněné znovu uznal vinnými zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku a přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a obviněného S. P. též přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku na částečně upřesněném skutkovém základě, že obvinění „dne 1. října 2011 v době okolo 15.00 hodin u silnice, na parkovišti přilehlém k benzínové čerpací stanici ÖMV v M. – S., při výkonu své služby policistů Policie České republiky, v rozporu s ust. §9 a §11 písm. a), c) zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, při kontrole poškozených V. Š., a M. B., obžalovaný S. P. bezdůvodně fyzicky napadl poškozeného V. Š. tak, že jej udeřil rukou do hlavy a způsobil mu tak pohmoždění víčka levého oka, okraje očnice a rupturu ušního bubínku vlevo s následným hnisavým zánětem, v důsledku čehož byl poškozený nucen používat ušní protézu a byl postižen minimálně po dobu jednoho týdne bolestivostí, hnisavým výtokem z ucha a poruchou slyšení; a dále oba obžalovaní oba poškozené spoutali služebními pouty, donutili nastoupit do služebního vozidla a následně je odvezli do areálu bývalého kravína u obce Č. Z., kde jim přikázali z vozidla vystoupit a poté obžalovaný S. P. v přítomnosti obžalovaného J. D., který na obranu poškozených nijak nezasáhl a jednání obžalovaného S. P. svou přítomností takto podpořil, vyzval poškozené, aby si klekli na kolena a následně lehli na zem, což oba z obavy před obžalovanými učinili, přičemž obžalovaný S. P. ohrožoval služební pistolí poškozeného V. Š. tak, že mu mířil na hlavu a natáhl přitom uzávěr pistole, načež z místa oba odjeli a poškozené zde zanechali“. Za to obviněného S. P. podle §175 odst. 2 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku, odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou a půl roku, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem. Obviněnému J. D. podle §175 odst. 2 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku, uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání čtyř let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. obviněnému S. P. uložil povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, Regionální pobočce Ústí nad Labem, klientské pracoviště Litoměřice, Dlouhá 181/21, Litoměřice, částku 2.815 Kč.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadli obvinění S. P. a J. D. následně dovoláními , v nichž shodně uplatnili důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Oba dovolatelé v odůvodnění podaných mimořádných opravných prostředků namítli, že rozhodnutí soudů obou stupňů jsou zatížena vadou spočívající v tzv. extrémním nesouladu mezi provedenými důkazy na straně jedné a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními na straně druhé, který podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a Ústavního soudu odůvodňuje dovolací přezkum. Skutek, jenž se stal předmětem právního posouzení a který je popsán ve výroku odsuzujícího rozsudku, podle jejich přesvědčení nebyl zjištěn způsobem slučitelným se zákonem. Tím došlo k poručení jejich práva na spravedlivý proces. Dovolatelé soudům shodně vytkli, že podstatné důkazy ve věci byly opatřeny procesně nepřípustným způsobem a jako takové byly pro posouzení jejich viny nepoužitelné. Konkrétně se jednalo o výslech strážnice Městské policie Most J. G., důkaz kamerovým záznamem na uniformě svědka B., důkaz obsahem telefonního hovoru poškozených na tísňovou linku 112 a úřední záznam založený na č. l. 92 procesního spisu. Všechny tyto důkazy byly nezákonné, přičemž bez nich by nebylo možné o vině dovolatelů vůbec uvažovat a museli by být obžaloby zproštěni. Dovolatelé nesouhlasí s právním názorem odvolacího soudu, podle nějž pořízený kamerový záznam není záznamem o podávaném vysvětlení, ale pouze dokumentací výjezdu. Stejně tak nesdílí jeho přesvědčení, že nic nebránilo výslechu policistů vyslaných na základě oznámení na místo činu k obsahu jejich komunikace s poškozenými. Soud druhého stupně se podle dovolatelů zcela neúspěšně pokusil vypořádat s obsáhlou soudní judikaturou k otázce použitelnosti svědecké výpovědi na věci zúčastněného policisty jako důkazu v soudní fázi trestního řízení. Názor, že její podstatou byl legálně vyjádřený zájem na tom, aby nedocházelo k porušení zákazu sebeobviňování, pokládají za zjednodušující. Poukázali na to, že v rámci podaného vysvětlení podle §158 odst. 3 tr. ř. nemusí být vyslýchán pouze potenciální podezřelý, ale i jiné osoby, ať již svědci nebo poškození, nebo i osoby další, které následně v průběhu řízení v žádném procesním postavení nebudou. Zastřešujícím aspektem, který se vztahuje jak na potenciálního podezřelého, tak na osoby jiné (včetně poškozeného), je požadavek na to, aby skutková zjištění soudů byla čerpána z důkazů (konkrétně z přímých pramenů důkazů) a tyto nebyly nepřípustným způsobem obcházeny. Uvedenou myšlenku sice odvolací soud v prvním kasačním rozhodnutí ve věci mimoděk zmínil, ovšem dále ji nerozvedl. Na jiném místě odůvodnění rozhodnutí pak podle dovolatelů nesprávně konstatoval, že úřední záznam je pramenem důkazu, nikoli důkazem samotným, když tím jsou svědecké výpovědi. Dále učinil chybný závěr, že v případě komunikace policistů B. a K. s poškozenými se nejednalo o podané vysvětlení ve smyslu ustanovení trestního řádu a že úřední záznam na č. l. 92 spisu není úředním záznamem o tomto úkonu podle trestního řádu, nýbrž pouze listinou sepsanou o činnosti hlídky Policie ČR. S takovým výkladem však dovolatelé kategoricky nesouhlasí. Trvají na tom, že mezi policisty a poškozenými došlo k interakci odpovídající kritériím podání vysvětlení podle §158 odst. 3 písm. a) tr. ř., jak podle jejich názoru dovodil Nejvyšší soud v usnesení ze dne 9. 3. 2011, sp. zn. 8 Tdo 238/2011. V něm obsažená vyjádření poškozených tudíž nemohla sloužit jako důkaz v řízení. Stejně tak k nim nemohli být jako svědci vyslechnuti policisté pořizující příslušný úřední záznam. Takový procesní postup byl ve světle nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 5. 2008, sp. zn. II. ÚS 2014/07, resp. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. 7 Tdo 314/2012, nepřípustný. Konstatování odvolacího soudu, že se v daném případě nejednalo o podání vysvětlení, neboť poškození přivolaným policistům B. a K. až překotně popsali své prožitky, podle dovolatelů obstát nemůže. Policisté totiž poškozené sami oslovili a pokládali jim otázky. Požadovali od nich tedy vysvětlení podle §158 odst. 3 písm. a) tr. ř. Na místo se přitom nedostavili náhodou, nýbrž na základě vyžádání operačního důstojníka. Dovolatelé se domnívají, že v posuzované věci se řeší zcela totožná procesní situace jako ve zmíněném usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. 7 Tdo 314/2012, v němž byla podrobně analyzována použitelnost důkazu svědeckou výpovědí policisty zasahujícího na místě činu, který se v rámci šetření dotazoval poškozeného na to, co se stalo. Bylo dovozeno, že policista vyžadoval od poškozeného vysvětlení podle §158 odst. 3 písm. a) tr. ř. a že úřední záznam o tomto vysvětlení nebylo možno použít jako důkaz. Nepoužitelnost úředního záznamu pak nebylo možno obejít tím, že policista byl v postavení svědka vyslechnut k tomu, jak se poškozený k věci při jeho šetření na místě vyjadřoval.
Z výše rekapitulovaných důvodů obvinění v závěru svých dovolání shodně navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 12. 2015, sp. zn. 7 To 231/2014, i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Mostě ze dne 14. 4. 2014, sp. zn. 42 T 87/2012, a sám ve věci rozhodl zprošťujícím výrokem. Obviněný S. P. učinil součástí dovolání i návrh, aby Nejvyšší soud (předseda senátu) podle §265o odst. 1 tr. ř. přerušil výkon napadeného rozhodnutí do doby, než bude rozhodnuto o podaném opravném prostředku.
Opisy dovolání obviněných byly předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslány k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci, jemuž byly doručeny dne 31. 10. 2016. Přípisem doručeným dovolacímu soudu dne 1. 12. 2016 pověřený státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že nepovažuje za nezbytné se k nim věcně vyjadřovat. Omezil se toliko na souhlas s tím, aby Nejvyšší soud ve věci rozhodl v neveřejném zasedání, a to i pro případ předpokládaný v ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání tohoto opravného prostředku.
Obvinění S. P. a J. D. jsou podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se jich bezprostředně dotýkají. Dovolání byla podána v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájců (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňují formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání jsou přípustná podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť směřují proti rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a jímž byli obvinění uznáni vinnými a byly jim uloženy tresty.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které je obvinění opírají, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkázali. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na uvedený dovolací důvod se tedy není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav . Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Jistý průlom do výše uvedeného výkladu představuje judikatura Ústavního soudu, podle níž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze vykládat formalisticky a restriktivně a v rámci jeho interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj. přihlížet i k závažným vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Těmito vadami je třeba rozumět např. opomenutí důkazu soudem nebo existenci extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový flagrantní rozpor je ovšem dán jen tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Jestliže jsou vytýkána tato zásadní procesní pochybení, je třeba v konkrétní věci vyhodnotit, zda skutečně měla nebo alespoň mohla mít podstatný význam pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání (skutku). Za tohoto předpokladu pak lze výjimečně připustit, že i skutkové námitky mohou být způsobilé založit dovolací přezkum.
Jsou-li výše uvedená ústavně právní východiska aplikována na nyní posuzovaný případ, bylo nutno shora uplatněnou argumentaci obviněných o nezákonném postupu soudů při zjišťování skutkového stavu věci považovat za právně relevantní. Nejvyšší soud však zároveň dospěl k závěru, že jde o námitky zjevně neopodstatněné .
Předně je nutno připomenout, že dovolatelé uplatňují stále stejné výhrady vůči procesnímu postupu soudů od samého počátku soudní fáze trestního řízení. Především odvolací soud se s nimi opakovaně vypořádal v rámci své přezkumné činnosti (§254 odst. 1 tr. ř.) jednak v odůvodnění usnesení ze dne 9. 4. 2013, sp. zn. 7 To 82/2013 (str. 6 a 7), a stejně tak v odůvodnění dovoláními napadeného rozsudku ze dne 10. 12. 2015, č. j. 7 To 231/2014-413 (str. 13 a 14). S úvahami tam uvedenými se Nejvyšší soud ztotožňuje. Se soudem druhého stupně lze souhlasit především v poukazu na skutečnost, že dovolateli citovaná rozhodnutí Ústavního soudu a Nejvyššího soudu cílila na významně odlišnou situaci , než o jakou se jednalo v nyní projednávaném případě. Jejich podstatou bylo vyslovení právního názoru, podle nějž nemůže mít relevanci pramene důkazu a tím méně důkazu usvědčujícího úřední záznam o podaném vysvětlení (§158 odst. 3 písm. a/ tr. ř. a §158 odst. 6 tr. ř.), obsahující sebeobviňující vyjádření pronesené osobou podezřelou vůči orgánu státní moci, neboť tato nevypovídala v procesním postavení obviněného podle §160 odst. 1 tr. ř. a po řádném poučení o svých právech (včetně práva nevypovídat) podle §33 tr. ř., ani výslech policistů provádějících příslušný úkon k obsahu takového vyjádření. Tím by zajisté bylo porušeno ústavně garantované pravidlo fair procesu. Z žádného takového nepřípustného důkazu však soudy v posuzované trestní věci při rekonstrukci skutkového stavu věci nečerpaly. Pokud dovolatelé tvrdí opak, činí tak na základě rozšiřujícího výkladu a tendenční dezinterpretace judikatury a rozhodovací praxe soudů vyšších stupňů.
Nad shora konstatovaný rámec je třeba dále uvést, že namítané výpovědi policistů K. a B. soud prvního stupně ani nevzal za podklad pro svá skutková zjištění, když je vyhodnotil jako nevěrohodné, motivované „falešnou solidaritou“ k trestně stíhaným kolegům. Ani Nejvyšší soud zároveň neshledává žádný důvod k tomu, aby jako procesně použitelné důkazy či prameny důkazů nebyly vnímány oznámení poškozených na lince 112, kamerový záznam umístěný na stejnokroji policisty B., monitorující výjezd policejní hlídky za oběma oznamovateli trestného činu, nebo výpověď svědkyně G., která jako členka hlídky městské policie byla z popudu policistů vyslána na místo zásahu jako nezúčastněná osoba a která u soudu vypovídala pouze k tomu, co zde vnímala vlastními smysly a co jí bylo sděleno samotnými policisty. Z odůvodnění rozsudku je dále zřejmé, že soudy měly k dispozici i další důkazy [znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, k mechanismu zranění poškozeného Š. a fotodokumentaci jeho úrazu, výsledek porovnání pachových stop, z nichž bylo patrné, že poškození se nacházeli v interiéru služebního vozidla obviněných (dovolatelů), což tito popřeli, výpis telefonátů mezi obsluhou čerpací stanice – svědkyní N. a obviněným P. a pokutový blok používaný obviněnými s dodatečně upravovaným záznamem o údajném přestupku poškozených]. Z odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů, splňujících kritéria požadovaná ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., pak nevyplývá, že by k dovolateli zpochybňovaným skutkovým zjištěním soudy dospěly po neobjektivním a nekritickém hodnocení těchto důkazů. Způsobu, jakým se vypořádaly s obhajobou obviněných, není z hlediska principů formální logiky co vytknout (k tomu viz zejména str. 4 až 11 shora písemného vyhotovení rozsudku soudu prvního stupně a str. 13 a 14 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
Nejvyšší soud za popsaného stavu nedovodil, že by byl v dovolateli namítaném směru skutkový stav věci zjišťován nezákonně, nedostatečně či povrchně a že by rozhodnutí soudů obou stupňů potud byla projevem nepřípustné libovůle.
Protože dovoláním obviněných S. P. a J. D. nebylo možno z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani žádného jiného z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) - k) tr. ř. přiznat opodstatnění, Nejvyšší soud je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněná. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran (srov. §265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Pokud jde „žádost“, resp. podnět obviněného S. P. k rozhodnutí o odkladu nebo přerušení výkonu dovoláním napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud (předseda senátu) důvody k postupu podle §265o odst. 1 tr. ř. neshledal. K podání takového návrhu , o kterém je třeba vždy rozhodnout samostatným výrokem, je pak za podmínek §265h odst. 3 tr. ř. oprávněn výlučně předseda senátu (samosoudce) soudu prvního stupně. Předseda senátu Okresního soudu v Mostě však takový postup při předložení dovolání obviněného nezvolil.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 18. 1. 2017
JUDr. Eduard Teschler
předseda senátu