ECLI:CZ:NS:2017:3.TDO.324.2017.1
sp. zn. 3 Tdo 324/2017-33
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 4. 2017 o dovolání obviněného J. P. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. 44 To 441/2016, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Praha 1 pod sp. zn. 44 T 6/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Praha 1 ze dne 25. 7. 2016, sp. zn. 44 T 6/2016, byl obviněný J. P. (dále jen obviněný, popř. dovolatel) uznán vinným společně s obviněnými L. B., Ing. M. P. a M. R. zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, zločinem vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zákoníku, přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 3 tr. zákoníku a přečinem neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle §230 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku dílem ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Uvedených trestných činů se podle skutkových zjištění tohoto soudu dopustil tím, že:
po předchozí vzájemné společné domluvě – dne 20. 7. 2015 kolem 19:00 hod. v P., U R., v prostorách privátního salonku restaurace Ambiente Brasileiro, nejprve Ing. M. P. a J. P. požadovali od poškozeného P. B. podepsat listiny obsahující uznání dluhu vůči nim ve výši 1.000.000 Kč, a když se poškozený zdráhal, přišli do salonku L. B. a M. R., kteří poškozeného obstoupili, jeden z obžalovaných poté poškozeného napadl údery pěstí do obličeje za současného vyhrožování, že listinu obsahující uznání dluhu buď podepíše, nebo jej na místě ubodají steakovým nožem, který v té době držel jeden z obžalovaných viditelně před poškozeným, případně že mu zlomí ruku a podepíší listinu za něho, přičemž všichni stáli v tu dobu v kroužku kolem poškozeného, střídavě ho bili pěstmi a nejméně jednou také rukojetí nože, v důsledku čehož poškozený předloženou listinu ve strachu podepsal, načež mu však předložili k podpisu další listinu s uznáním jiného dluhu vůči J. M., dřívější obchodní partnerce poškozeného, a k podepsání této listiny ho donutili neustálým bitím a kopáním do různých částí těla, přičemž poté, co J. P. vzal poškozenému jeho mobilní telefon zn. Samsung GT-N7100, aby si nemohl přivolat pomoc, společně vyvedli poškozeného ven před restauraci, kde jej za pomocí výhrůžek, zdali chce umlátit teď, nebo až později, přiměli, aby jim vydal klíče od bytu a klíčky od jím užívaného vozidla zn. Mini One R50, reg. zn. ..., které následně řídil J. P., zatímco poškozeného přiměli, aby nastoupil pod neustálým dozorem Ing. M. P. a M. R. do druhého vozidla, které pak řídil L. B. a se kterým jeli do místa bydliště poškozeného, kde ho v době kolem 20.00 hod. pomocí pohrůžek, že ho domlátí, přiměli, aby jim ukázal svůj byt a umožnil jim do něho vstup, což poškozený ze strachu učinil, poté jeho byt prohledali a odcizili z něj blíže neurčené obchodní listiny, technický průkaz vozidla tov. zn. Mini One R50, reg. zn. ..., patřícího společnosti LoftApart, s. r. o., a dále finanční hotovost ve výši cca 15.000 Kč a náramkové hodinky, patřící spolubydlícímu G.B., přičemž poškozeného za neustálých vyhrůžek provázaných držením pod krkem a za situace, kdy si jeden z nich hrál před zraky poškozeného s kuchyňským nožem, donutili podepsat smlouvu o prodeji vozidla tov. zn. Mini One R50, reg. zn. ..., a zároveň poškozenému sdělili, že o něm a o jeho rodině vědí vše a že se vrátí a budou jej sledovat, aby zaplatil vše, co podepsal, a mezitím se některý z nich pokusil prostřednictvím notebooku nalezeného v pokoji obývaném spolubydlícím G. B. přihlásit k internetovému bankovnictví vedenému k účtu č. ... patřícímu G. B. a odčerpat z účtu finanční prostředky, což se jim však nepodařilo, neboť autorizační bezpečnostní kód byl zaslán bankou na mobilní telefon jmenovaného, který neměli k dispozici, načež všichni byt opustili a poškozeného donutili jít ven před dům, kde po něm požadovali předání osvědčení o registraci vozidla, a když jim je poškozený nevydal, donutilo ho podepsat prohlášení, že jim toto osvědčení jakožto prodejce vozu nepředal, a poté z místa i s vozidlem tov. zn. Mini One R50, reg. zn. ..., v hodnotě 70.940 Kč odjeli, kdy fyzickým násilím užitým proti poškozenému P. B. tomuto způsobili vícečetné podkožní krevní výrony na hlavě a na pravé boční straně trupu v úrovni hrudníku a břicha, kožní oděrky v pravé bederní krajině a drobné krevní výrony na pravé horní a pravé dolní končetině.
Za uvedené trestné činy Obvodní soud pro Prahu 1 uložil obviněnému podle §173 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 roků. Podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku pro výkon uloženého trestu obviněného zařadil do věznice s dozorem.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný společně s ostatními spoluobviněnými zavázán k povinnosti nahradit poškozenému P. B. způsobenou škodu v částce 5.394 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený P. B. se zbytkem nároku na nároku škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. 7. 2016, sp. zn. 44 T 6/2016, podal obviněný a spoluobvinění L. B., Ing. M. P. a M. R. a poškozený P. B. odvolání. Obvinění podali odvolání do výroku o vině a trestu. Odvolání poškozeného směřovalo do výroku o náhradě škody. O podaných odvoláních rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. 44 To 441/2016, tak, že podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o náhradě škody a podle §229 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že podle §228 odst. 1 tr. ř. zavázal obviněné k povinnosti nahradit poškozenému P. B. nemajetkovou újmu v částce 205.394 Kč s tím, že se zbytkem nároku byl poškozený podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání obviněných bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. 44 To 441/2016, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle obviněného se soud prvního stupně nezabýval právní kvalifikací jeho jednání, když neuvádí v jakém jednání spatřuje naplnění trestného činu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku. Namítá, že násilí musí zpravidla směřovat proto tomu, kdo má věc u sebe, což nebylo zjištěno. Podle názoru dovolatele by bylo možno kvalifikovat jejich jednání, které je popsáno ve výroku rozsudku, jako zločin vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku. Ohledně kvalifikované skutkové podstaty trestného činu podle §175 odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zákoníku namítá, že on sám žádnou zbraň vůči poškozenému nepoužil a že obvinění L. B. a M. R. nebyli přítomni celému incidentu. Soud prvního stupně pak u jeho osoby nijak neodůvodnil uložení nepodmíněného trestu. Proto se domnívá, že rozhodnutí soudů spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
V závěru podaného dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. 44 To 441/2016, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. 7. 2016, sp. zn. 44 T 6/2016, a podle §265l odst. 1 tr. ř. Obvodnímu soudu pro Prahu 1 přikázal, aby věc v potřebném rozsahu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření ze dne 30. 1. 2017, sp. zn. 1 NZO 45/2017, sdělil, že se k věci nebude vyjadřovat. Vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl ve věci v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jim uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
Obviněný naplnění zvoleného dovolacího důvodu dovozuje ze skutečnosti, že soudy neodůvodnily zvolenou právní kvalifikaci, a že nenaplnil všechny znaky skutkové podstaty zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a zločinu vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. b, c) tr. zákoníku, konkrétně kvalifikované skutkové podstaty tohoto zločinu.
Lze mít za to, že obviněným uplatněnou argumentaci lze podřadit pod zvolený dovolací důvod, byť s jistou dávkou tolerance. Jedná se o námitky vztahující se k naplnění všech znaků trestného činu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, konkrétně znaku násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci k o otázce spolupachatelství ve vztahu ke zločinu vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zákoníku. Obviněný vyjadřuje totiž přesvědčení, že pro naplnění znaku skutkové podstaty loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku se vyžaduje, aby věc, které se měl pachatel zmocnit, měla u sebe osoba, vůči které je použité násilí.
Obecně s další uplatněnou argumentací obviněného, jenž nenaplňuje zvolený dovolací důvod, je možno konstatovat následující. Obviněný namítá, že soudy prvního stupně nijak neodůvodnily zvolenou právní kvalifikaci jeho jednání jako zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a zločinu vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zákoníku. Zvolená argumentace neodpovídá odůvodnění rozhodnutí soudu nižších stupňů, neboť z rozsudku soudu prvního stupně je patrno, že se otázkou právní kvalifikace jednání obviněných zabýval, byť lze připustit, že jeho rozhodnutí je stručnější (blíže viz č. l. 18–19 rozsudku). Soud druhého stupně se pak s odůvodněním rozhodnutí soudu prvního stupně ztotožnil, když na něho odkázal (viz č. l. 7 rozsudku), z čehož vyplývá, že ke zvolené právní kvalifikaci neměl výhrady. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá, že naplnění zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku spatřuje v jednání spočívajícím v užití násilí a pohrůžky násilí vůči poškozenému P. B. v úmyslu zmocnit se cizí věci, konkrétně dokumentů, cenností a finanční hotovosti. Je nepochybné, že se jedná o tu část jednání, která je uvedena v popisu skutku, a ke které došlo poté, co skončilo jednání v restauraci Ambiente. Obecně lze uvést, že pohrůžka bezprostředního násilí je zpravidla vyjádřena výslovně, ale stačí i konkludentní jednání jako např. obstoupení napadeného více osobami (blíže viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 739/2016 ze dne 14. 6. 2016, obdobně viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 1057/2014 ze dne 3. 9. 2014). Použití násilí ve smyslu §173 odst. 1 tr. zákoníku spočívá v použití fyzické síly k překonání nebo zamezení odporu, a to bez ohledu na to, zda už kladeného nebo jen očekávaného. Násilím proti jinému je zde především útok přímo proti tělu určité napadené osoby, i když nemá za následek újmu na jejím zdraví. Zpravidla přitom takový útok směřuje proti tomu, kdo má věc u sebe (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1636/2016 ze dne 14. 12. 2016, obdobně rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 739/2016 ze dne 14. 6. 2016). Konkrétně pohrůžka násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci v případě naplnění skutkové podstaty loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku v předmětné věci spočívala v tom, že obvinění jednak použili vůči poškozenému pohrůžku, že ho zmlátí, čímž ho donutili, aby jim otevřel byt, když následně byt prohledali a odcizili u něj obchodní listiny, technický průkaz vozidla a hodinky a finanční částku 15.000 Kč, přičemž věci patřily poškozenému a jeho spolubydlícímu G. B. Násilí spočívalo v držení poškozeného pod krkem, kdy současně jeden z obviněných si za dané situace „hrál“ s kuchyňským nožem, v důsledku čehož poškozený podepsal smlouvu o prodeji vozidla, čímž došlo k tomu, že vozidlo se dostalo právně i fakticky do dispozice obviněného, kdy vozidlo z místa činu odvezl. Obchodní listiny, technicky průkaz, finanční hotovost, hodinky a osobní automobil byly nepochybně cizí věci ve vztahu k obviněným, když byly ve vlastnictví jiných osob (poškozených). Ke zmocnění se těchto věcí došlo v bezprostřední souvislosti s použitím pohrůžky násilí a násilí vůči poškozenému.
Obdobná je situace v případě zločinu vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zákoníku, kterého se obviněný dopustil jednáním v restauraci Ambiente Brasileiro. Obviněný připouští, že by jeho jednání mohlo naplnit znaky trestného činu vydírání, ovšem toliko v základní skutkové podstatě. Jinak řečeno, obviněný vyjadřuje nesouhlas s tím, že by trestný čin vydírání spáchal se dvěma osobami a se zbraní. Byť by se navenek mohlo jevit, že se jedná o právní námitku, obviněný jen vyjadřuje nesouhlas se skutkovými závěry soudů nižších stupňů, které dospěly k závěru, že jednání se aktivně účastnili všichni spoluobvinění. Takto formulovaná dovolací argumentace nemůže naplnit zvolený dovolací důvod, ani žádný jiný. Jedná se o námitky procesní povahy. Nad rámec shora uvedeného přesto považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že soudy se otázkou účasti všech obviněných na spáchání tohoto trestného činu zabývaly. Soud prvního stupně hodnotí výpověď poškozeného a obviněných a dalších slyšených svědků, včetně listinných důkazů. Následně velmi podrobně odůvodňuje na základě kterých důkazů má obhajobu obviněných za vyvracenou (viz č. l. 19–24 rozsudku). Závěr o vině nestaví jen na výpovědi poškozeného, ale i dalších provedených důkazech (např. výpovědi dalších svědků, kamerové záznamy, závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství). Soud druhého stupně se pak se závěry soudu prvního stupně zcela ztotožnil, když i rozvedl své úvahy z pohledu odvolání obviněného (viz č. l. 11 rozsudku). Tedy z provedených důkazů je nepochybné, že pohrůžku násilím a násilí použili všichni obvinění, když lze připustit, že spoluobvinění M. R. a L. B. nebyli přítomni jednání ohledně uznání dluhu od počátku, do tohoto jednání aktivně vstoupili až v momentě, kdy se poškozený zdráhal uznání dluhu podepsat, přičemž poškozeného obestoupili a jeden z obviněných poškozeného napadl, a následně ho bili střídavě pěstmi, přičemž jeden z obviněných v průběhu tohoto skutkového děje držel viditelně steakový nůž, když použitím tohoto nože bylo poškozenému vyhrožováno, takže ze strany poškozeného došlo k podepsaní uznání dluhu. Ze zjištěného skutkového stavu je nepochybné, že skutku se obviněný dopustil se třemi dalšími osobami, kteří vystupovali v pozici pachatelů. V tomto směru lze odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu č. j. 3 Tdo 1042/2011-62 ze dne 21. 3. 2012, podle kterého „ právní závěr ve smyslu §175 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, tedy zda pachatel spáchal čin nejméně se dvěma osobami, je nutné vztáhnout na celý skutek a nikoli pouze na určitý časový úsek, v jehož rámci byl konkrétní pachatel více aktivní. Skutkem je potom v dané věci celé jednání spoluobviněných, kauzální pro následek, kterého se zjevně společně a koordinovaně dopustili. Je nerozhodné, zda spoluobvinění své pohrůžky sdělili všichni společně najednou, nebo zda tak učinili postupně po sobě či zda u každé pohrůžky byli přítomni všichni nebo nikoli. Podstatné je, že jednali ve vzájemné shodě, vedeni stejným záměrem a zjevně nikdo z nich neprojevil nesouhlas s postupem dalších nejméně dvou spoluobviněných.“ O takový případ se v dané věci jedná.
Ohledně argumentace, která je podřaditelná pod zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je nutno uvést následující.
Zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Trestný čin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku má dva objekty, kterými jsou osobní svoboda a majetek, přičemž trestní zákoník zařazením loupeže mezi trestné činy proti svobodě zdůrazňuje zásah do osobní svobody ve smyslu svobody rozhodování v majetkové sféře, který považuje za závažnější a pro charakteristiku loupeže za rozhodující. Objektivní stránka spočívá v použití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, jakožto prostředků k překonání kladeného nebo očekávaného odporu napadené osoby. Násilí nebo pohrůžka bezprostředního násilí jsou prostředkem ke zmocnění se cizí věci, přičemž násilím se rozumí použití fyzické síly k překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu.
Násilí nebo pohrůžka násilí zpravidla směřuje vůči osobě, která má věc, které se týká zmocnění u sebe. Není ovšem vyloučeno, že násilí bude použito vůči poškozenému, který v době útoku věc nemá přímo u sebe, ale je v jeho dispozici a bezprostředně po použití násilí nebo pohrůžky násilí jí může pachateli vydat nebo se jich může pachatel zmocnit sám. Věc může být např. v bytě, kde je poškozený napaden, v kanceláři, v autě, kde dojde k napadení poškozeného. O takový případ se v dané věci jedná, když věci, které byly předmětem loupeže, byly v bytě poškozeného a bezprostředně po použití násilí a pohrůžky násilí se obvinění uvedených věcí zmocnili. Proto lze mít za to, že uplatněná námitka je sice podřaditelná pod zvolený dovolací důvod, ale je zjevně neopodstatněná.
Pokud obviněný namítá, že se trestného činu vydírání nedopustil se zbraní, když zdůrazňuje, že on sám zbraň vůči poškozenému nepoužil, tak je zřejmé, že obviněný v podstatě vyjadřuje nesouhlas se spolupachatelstvím ve smyslu §23 tr. zákoníku na uvedeném trestném činu. Jedná se o námitku, kterou lze pod zvolený dovolací důvod podřadit. Spolupachatelství upravuje §23 tr. zákoníku. Podle §23 tr. zákoníku byl-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama. Podmínkou spáchání trestného činu ve spolupachatelství je jednak společné jednání spolupachatelů (objektivní podmínka) a jednak společný úmysl směřující ke spáchání trestného činu (subjektivní podmínka). O spáchání trestného činu společným jednáním jde nejen tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním naplnil všechny znaky jednání uvedeného ve zvláštní části trestního zákona, ale i tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil jen některý ze znaků jednání uvedeného v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona, avšak souhrn jednání spolupachatelů naplňuje souhrn znaků jednání uvedeného v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona, anebo také tehdy, když jednotlivé složky společné trestné činnosti sice samy o sobě znaky jednání uvedeného v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona nenaplňují, ale ve svém souhrnu představují jednání popsané v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona. Spolupachatelství je tedy činnost, při níž nemusí všichni spolupachatelé jednat stejně (blíže viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 283/2016 ze dne 9. 3. 2016, obdobně viz rozhodnutí Nejvyššího soudu 3 Tdo 604/2014 ze dne 11. 6. 2014). Jinak řečeno, pro závěr o spolupachatelství se nevyžaduje, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou, stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 330). V souvislosti s uplatněnou argumentací obviněného je třeba uvést, že to byl obviněný, který měl na výsledku jednání s poškozeným zájem, neboť to byl právě obviněný, kdo přivedl na jednání další spoluobviněné, kteří do jednání aktivně zasáhli spolu s obviněným, takže si musel být vědom, že došlo k použití zbraně, nijak proti jejímu použití neprotestoval, tedy fakticky s jejím použitím vyslovil mlčky souhlas. Proto lze považovat uplatněnou námitku za zjevně neopodstatněnou.
Nejvyšší soud považuje za potřebné v souvislosti s právní kvalifikací skutku nad rámec shora uvedeného uvést, že byť to obviněný v rámci podaného dovolání nenamítá, je zřejmé, že v případě jednání obviněných se jednalo o dva samostatné skutky. První skutek spočíval v jednání obviněného a spoluobviněných v restauraci Ambiente Brasileiro a byl ukončen podepsáním předmětných dohod o uznání dluhu. Tímto jednáním došlo k dokonání, ale i dokončení zločinu vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zákoníku. Dokonán byl okamžikem použití násilí a pohrůžky násilí. Dokončen z hlediska představ obviněných byl okamžikem podepsání předmětných dohod o uznání dluhu. Dalším jednáním obviněných došlo k naplnění všech znaků skutkových podstat zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 3 tr. zákoníku a přečinu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle §230 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku. Skutkové podstaty těchto trestných činů obviněný a spoluobvinění začali naplňovat až poté, co byl dokončen zločin vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zákoníku, přičemž těchto trestných činů se dopustili jednáním v bytě poškozeného.
Ohledně námitky obviněného spočívající v tom, že soudy nijak neodůvodnily v případě jeho osoby výrok o uloženém trestu, lze uvést, že tato nenaplňuje zvolený ani žádný jiný dovolací důvod. Přesto je možno uvést, že tvrzení obviněného o tom, že soudy nijak neodůvodnily výrok o trestu u jeho osoby, není pravdivé, neboť jak soud prvního stupně, tak i soud druhého stupně výrok o trestu ohledně tohoto obviněného řádně zdůvodnily (viz č. l. 25 rozsudku soudu prvního stupně a č. l. 14 rozsudku soudu druhého stupně).
Vzhledem ke shora uvedeným závěrům lze uvést, že dovolání obviněného bylo podáno jednak částečně z jiných důvodů, než jsou uvedené v §265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř. a jednak z důvodů, které lze podřadit pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kdy ovšem uplatněné námitky jsou zjevně neopodstatněné.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněného, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. 4. 2017
JUDr. Pavel Šilhavecky
předseda senátu
Vypracovala:
JUDr. Marta Ondrušová