ECLI:CZ:NS:2017:3.TDO.430.2017.1
sp. zn. 3 Tdo 430/2017-25
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. 6. 2017 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném ve prospěch obviněného M. N., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 5 To 405/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 1 T 69/2015, takto:
I. Podle §265k odst. 1 trestního řádu se usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 5 To 405/2016, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu Brno-venkov ze dne 11. 8. 2016, sp. zn. 1 T 69/2015, zrušují.
Podle §265k odst. 2 věta druhá trestního řádu se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle §265 1 odst. 1 trestního řádu se Okresnímu soudu Brno-venkov přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 11. 8. 2016, sp. zn. 1 T 69/2015, byl obviněný M. N. uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“) a přečinem ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se podle skutkových zjištěních dopustil jednáním spočívajícím v tom, že „dne 10. 4. 2015 v době kolem 09:20 hodin, na dálnici ... v km ..., v k. o. obce P., směr jízdy na B., okr. B.-v., řídil nákladní automobil tov. zn. MAN18.285 MC, r. z. ..., přičemž se neřídil pravidly provozu na pozemní komunikaci, takže při přejíždění z pravého jízdního pruhu do levého ohrozil osobní automobil tov. zn. Peugeot 207, reg. zn. ..., majitele R. S., bytem D. ..., P., který v levém jízdním pruhu, ve stejném směru řídila J. S., bytem D. ..., P., přičemž aby odvrátila bezprostředně hrozící střet, musela náhle změnit směr jízdy tak, že strhla řízení vlevo a najela na levou nezpevněnou krajnici, kde dostala smyk, automobil se stal neovladatelným a přejela přes levý jízdní pruh do pravého jízdního pruhu, kde narazila do levého boku stojící jízdní soupravy složené z nákladního automobilu Renault Premium, reg. zn. ..., mez. poznávací značky PL a návěsu tovární zna. SCHMITZ SCS24/L, reg. zn. ..., mez. pozn. zn. PL majitele Transport miedzynarodowy i krajowy szcesny spolka zo.o, Jankowiczka č. 21, 443 21 Maklowicé, Polsko, se kterou zde v důsledku dopravní situace zastavil řidič M. M. P., občan Polska, bytem O. č. ..., R., a tímto svým jednáním tak způsobil spolujezdkyni jedoucí v automobilu Peugeot, R. K., bytem D. ..., P., zranění spočívající zejména v podvrtnutí a natažení krční páteře, ve zhmoždění v oblasti kostrče s vysloveným podezřením na nalomení kostrče s délkou citelného omezení v obvyklém způsobu života po dobu 2–3 týdnů, tedy přesahující 7 dnů, ale nedosahující 6 týdnů, a dále řidičce automobilu Peugeot, J. S., těžké zranění spočívající zejména v kompresivní zlomenině 4. bederního obratle s lehkým posunem obratle směrem dopředu, v zhmoždění zevní části klíční kosti vlevo s pohmatovou bolestivostí s délkou citelného omezení v obvyklém způsobu života po dobu cca 2 měsíců, tedy přesahující dobu 6 týdnů, a tak svým jednáním porušil zejména ustanovení §4 písm. a), b), §12 odst. 5 zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích ve znění pozdějších předpisů.“
Za to byl podle §147 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 8 (osmi) měsíců. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 (osmnácti) měsíců.
Podle §67 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a §68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku byl dále odsouzen k peněžitému trestu v celkové výměře 10.000 Kč (deset tisíc korun českých), tj. 20 denních sazeb á 500 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému stanoven pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání 1 (jednoho) měsíce.
Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 18 (osmnácti) měsíců.
Proti citovanému rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 11. 8. 2016, sp. zn. 1 T 69/2015, podal obviněný odvolání směřující do výroku o trestu.
O odvolání rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 5 To 405/2016, a to tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o peněžitém trestu.
Podle §254 odst. 1 tr. ř. odvolací soud přezkoumal zákonnost a odůvodněnost oddělitelného výroku rozsudku, proti němuž bylo odvolání podáno, jakož i správnost postupu řízení, které mu předcházelo. V odůvodnění svého rozhodnutí mj. konstatoval, že nalézací soud provedl dostatečné dokazování v souladu s §2 odst. 5 tr. ř., kdy na základě těchto důkazů byl zjištěn skutkový stav, o kterém nelze mít žádné pochybnosti. Provedené důkazy nalézací soud také řádně zhodnotil, přičemž jednání obviněného správně posoudil jako přečiny těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku a ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. 1 tr. zákoníku. Výrok o vině obviněného zůstal podaným odvoláním nedotčen, kdy pro případný postup podle §254 odst. 1 tr. ř. neshledal žádný důvod. Byly tedy splněny zákonné podmínky pro ukládání úhrnného trestu ve smyslu §43 odst. 1 tr. zákoníku a současně bylo namístě zohlednit jako přitěžující okolnost podle §42 písm. n) tr. zákoníku tu skutečnost, že obviněný spáchal celkem dva přečiny.
II.
Proti usnesení odvolacího soudu podal nejvyšší státní zástupce dovolání , a to ve prospěch obviněného (č. l. 266–270) opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. , neboť bylo fakticky rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedeném v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., ačkoli v řízení mu předcházejícím byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., poněvadž již rozhodnutí soudu prvního stupně spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku.
Poté, co nejvyšší státní zástupce zrekapituloval dosavadní průběh řízení a rozhodnutí soudů obou stupňů, uvedl, že nelze souhlasit s právní kvalifikací činů a důvodností uložení úhrnného trestu. Pokud bylo jednání obviněného posouzeno jako přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. 1 tr. zákoníku, byla užita nesprávná právní kvalifikace, neboť s ohledem na faktickou konzumpci mělo být jednání obviněného posouzeno jen podle skutkové podstaty nejzávažnější. V této souvislosti předestřel teoretická východiska opřena o relevantní judikaturu soudů stran vyloučení jednočinného souběhu trestných činů z důvodu faktické konzumpce, přičemž uvedl, že se jedná o rozhodnutí učiněná za účinnosti předchozích trestních předpisů a v některých z nich byl primárně řešen jiný problém, avšak vymezení skutkových podstat je i přes odlišné číselné označení v zásadě shodné s právní úpravou v současném trestním zákoníku a tyto závěry lze aplikovat na nyní projednávanou věc. Pokud jde o jednání obviněného, následek v podobě způsobení lehké újmy na zdraví poškozené R. K. byl jen relativně malého významu ve vztahu ke stěžejnímu, podstatně závažnějšímu následku v podobě těžké újmy na zdraví, kterou utrpěla poškozená J. S., kdy obě zranění poškozených vznikla jedním a nepřerušeným nehodovým dějem. Je třeba tedy dovodit, že jde o faktickou konzumpci méně významného vedlejšího následku následkem závažnějším, vzniklým stejným průběhem činu. Tedy trestný čin podle §148 odst. 1 tr. zákoníku je prostředkem relativně malého významu ve srovnání se základním trestným činem podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku a jeho podstatně závažnějším následkem. Jednočinný souběh jednání obviněného je tak vyloučena a mělo být posouzeno jen jako těžké ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku.
Závěrem se nejvyšší státní zástupce vyjádřil k problematice přípustnosti dovolání. Odvolací soud napadený rozsudek přezkoumal podle §254 odst. 1 tr. zákoníku, a to pouze ve výroku o trestu, s odůvodněním, že pouze proti tomuto výroku bylo podáno odvolaní a pro postup podle §254 odst. 1 věty druhé tr. ř. neshledal žádných důvodů. Nejvyšší státní zástupce uvedl, že vada, jenž byla odvoláním vytýkána, měla původ v jiném výroku, jak je rozvedeno výše. Bylo tedy namístě podle §254 odst. 2 tr. ř. přezkoumat i tento jiný, odvoláním nenapadený výrok, a to za předpokladu, že odvolatel mohl též proti němu podat odvolání, tak jak je tomu v nyní projednávané věci. Na výši trestu přitom bezpochyby mělo vliv, že soudy jednání obviněného nesprávně posoudily jako jednočinný souběh dvou trestných činů, ukládaly úhrnný trest, a spáchání více trestných činů navíc hodnotily jako přitěžující okolnost. Pokud tedy odvolací soud podle §258 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek pouze ve výroku o peněžitém trestu, nastolil situaci, kdy sice odvolání zčásti vyhověl, nicméně s ohledem na přesah přezkumné povinnosti i do výroku o vině vytvořil vůči nezrušeným výrokům napadeného rozsudku de facto stejný stav, jakoby ohledně nich odvolání zamítl.
Na základě výše uvedeného nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší sodu podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 5 To 405/2016, rozsudek Okresního soudu Brno-venkov ze dne 11. 8. 2016, sp. zn. 1 T 69/2015, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a dále podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu Brno-venkov, aby věc znovu v potřebném rozsahu projednal a rozhodl.
Opis dovolání nejvyššího státního zástupce byl za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření obviněnému , který jej obdržel 3. 3. 2017 (č. l. 277). Ke dni rozhodnutí dovolací soud neobdržel vyjádření obviněného k podanému dovolání ani žádný jiný přípis, jímž by deklaroval svůj zájem využít práva vyjádřit se k dovolání nejvyššího státního zástupce a práva vyplývajícího z ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejdříve ověřil, že dovolání je přípustné, bylo podáno oprávněnými osobami , v zákonné lhůtě a na předepsaném místě .
Na tomto místě je třeba se vyjádřit k přípustnosti dovolání ve vztahu k výroku o vině napadeného rozhodnutí. Jak už bylo uvedeno výše, odvolání podal pouze obviněný, a to do výroku o trestu. Výrok o vině výslovně nenapadl, avšak v odvolání poukázal na možnou spoluvinu řidičky vozidla Peugeot 2007, jež zřejmě nevěnovala dostatek pozornosti řízení svého vozidla. Odvolací soud podle §254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost oddělitelného výroku rozsudku, proti němuž bylo odvolání podáno, jakož i správnost postupu řízení, které mu předcházelo. Přestože výslovně deklaroval, že pro postup podle §254 odst. 1 věty druhé tr. ř. neshledal žádný důvod, výrok o vině fakticky přezkoumal, vyjádřil se ke skutkovému základu daného jednání i k jeho právní kvalifikaci, kdy v podrobnostech je možno odkázat na odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu (str. 3–4 rozhodnutí odvolacího soudu). Lze současně uvést, že v projednávané věci byly dány důvody i pro postup podle §254 odst. 2 tr. ř., jak bude dále rozvedeno níže. Z těchto důvodů Nejvyšší soud posoudil dovolání nejvyššího státního zástupce co do výroku o vině i trestu napadeného rozhodnutí přípustným.
Nejvyšší státní zástupce uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. , lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) – g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) – k). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. První alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé alternativy zde byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
První alternativa ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. by měla své místo pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání řádného opravného prostředku obviněného. V trestní věci obviněného je však naprosto zřejmé, že Krajský soud v Brně odvolání obviněného projednal a také z podnětu tohoto odvolání rozhodl výše uvedeným usnesením. Uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v jeho první alternativě, proto nepřichází v úvahu.
V úvahu tak přichází uplatnění tohoto dovolacího důvodu v jeho druhé variantě, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., kdy nejvyšší státní zástupce poukazuje na dovolací důvod uvedený pod písm. g).
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je pak možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03).
Nejvyšší státní zástupce vznesl námitku stran posouzení jednání obviněného jako přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. 1 tr. zákoníku, kdy má za to, že s ohledem na faktickou konzumpci mělo být jednání obviněného posouzeno jen podle skutkové podstaty nejzávažnější.
Nejprve je třeba uvést, že faktická konzumpce je jedním z případů, kdy je vyloučen jednočinný souběh trestných činů, který vychází z pravidla, že každý skutek má být zásadně posouzen podle všech zákonných ustanovení (srov. rozhodnutí č. 25/1964 Sb. rozh. tr.), jež na něj dopadají. Jednočinný souběh se dělí na stejnorodý a nestejnorodý podle toho, zda pachatel jedním skutkem naplní vícekrát tutéž skutkovou podstatu trestného činu, anebo jedním skutkem naplní více různých skutkových podstat trestných činů.
O tzv. faktickou konzumpci, která vylučuje jednočinný souběh trestných činů, jde tehdy, když jeden trestný čin je prostředkem relativně malého významu ve srovnání se základním trestným činem nebo vedlejším, málo významným produktem základního trestného činu. Předpoklady faktické konzumpce jsou vytvořeny faktickým průběhem činu a nevyplývají z poměru skutkových podstat trestných činů nebo jejich trestních sankcí (srov. rozhodnutí č. 10/1987-II.) .
Obecně lze uvést, že pro posouzení otázek souvisejících se souběhem je rozhodující vymezení pojmu skutek a ujasnění si, kdy jde o jeden skutek a kdy o více skutků. Vícečinný souběh předpokládá více skutků a každý z těchto skutků se posuzuje jako samostatný trestný čin. Naproti tomu při jednočinném souběhu jde o skutek jediný, kterým je spácháno více trestných činů. V konkrétním případě však může jít o kombinaci souběhu vícečinného s jednočinným (např. pachatel vykoná více skutků, z nichž každý naplňuje skutkové podstaty více trestných činů). Momentem, který dělí pachatelovo jednání na různé skutky, je následek závažný z hlediska trestního práva, který pachatel způsobil nebo chtěl způsobit. Za jeden skutek lze považovat jen ty projevy vůle pachatele navenek, které jsou pro tento následek kauzální, pokud jsou zahrnuty zaviněním (srov. rozhodnutí č. 8/1985 Sb. rozh. tr.). Podstatu skutku tvoří jednání. Jednání jako projev vůle ve vnějším světě je konání i opomenutí, může být spácháno úmyslně i z nedbalosti. Meze útoků (aktů) zahrnutých do jednání jsou však určeny trestněprávně relevantním následkem, jehož příčinou je jednání. Přitom se jedná o následek, který je znakem některého konkrétního trestného činu. Takový konkrétní následek spojuje dílčí útoky (akty) do jednoho skutku a zároveň umožňuje dělit chování člověka na různé skutky (např. aby šlo o jediný skutek, musí být výstřel příčinou usmrcení). K jednání pak musí přistoupit zavinění, přičemž je nutné, aby pachatel jednal v té formě zavinění, která je relevantní pro příslušnou skutkovou podstatu trestného činu. Proto nelze pokládat za samostatné skutky takové akty, které všechny směřují k témuž následku relevantnímu pro trestní právo (např. více bodných ran, které vedly k usmrcení). Týž následek spojuje tyto akty, neboť je tu k němu příčinný vztah i zavinění.
Lze souhlasit s argumentací nejvyššího státního zástupce, že problematika faktické konzumpce trestných činů, jimiž byl obviněný uznán vinným, byla judikaturou řešena již v minulosti a učiněné a doposud nijak zřetelně nepřekonané závěry je namístě aplikovat i za současné právní úpravy. Jde především o závěry rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 9. 10. 1951, sp. zn. 14 Tk 310/1951 (publikováno pod 53/1952 Sb. rozh. tr.), podle nějž je souběh těchto skutkových podstat vyloučen. Přestože jde o rozhodnutí staršího data a vztahující se k zákonu č. 86/1950 Sb., trestnímu zákonu, účinnému do 31. 12. 1961, vymezení skutkových podstat daných trestných činů bylo v zásadě shodné s právní úpravou současnou, s tou výjimkou, že ve skutkové podstatě podle §222 zmíněného trestního zákona byly obsaženy i následky v podobě těžké újmy na zdraví a smrti. Obdobné závěry lze dovodit i z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 1982, sp. zn. 11 Tz 9/1982 (publikováno pod č. 45/1984 Sb. rozh. tr.) či rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 1971, sp. zn. Tzv 27/1971 (publikováno pod č. 13/1972 Sb. rozh. tr.), jež byla vydána za účinnosti zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009. I v tomto případě bylo vymezení skutkových podstat, přes jejich odlišné číselné vymezení, v podstatě shodné se současnou právní úpravou, pouze s tou výjimkou, že ve skutkové podstatě podle §224 zákona č. 140/1961 Sb., byly taktéž obsaženy následky v podobě těžké újmy na zdraví a smrti. V posledních dvou citovaných rozhodnutích byl primárně řešen problém jiný, a to posouzení otázky, zda je možno kvalifikovat jednání pachatele jako trestný čin obecného ohrožení, a ve druhém případě o posouzení toho, zda lze jednání pachatele posoudit jako hrubé porušení předpisů o bezpečnosti v dopravě. Přesto za situace, kdy jednáním pachatele došlo k usmrcení osoby, těžkému ublížení na zdraví jiné osoby a lehkému ublížení na zdraví dalších osob, byl vysloven právní názor, že jednání pachatele mělo být posouzeno podle přísnějšího ustanovení, a to §224 zákona č. 140/1961 Sb., jemuž odpovídá nynější §147 tr. zákoníku.
V daných souvislostech nyní projednávané věci a výše předestřených teoretických východisek následek jednání obviněného v podobě způsobení újmy na zdraví poškozené R. K. byl relativně malého významu ve vztahu ke klíčovému, podstatně závaznějšímu následku v podobě těžké újmy na zdraví, jež utrpěla poškozená J. S. Oba dané následky na zdraví poškozených přitom vznikly jediným, nepřerušovaným nehodovým dějem. Lze tedy konstatovat, že v případě ustanovení §147 tr. zákoníku a §148 tr. zákoníku a jimi předpokládaných následků jednak v podobě těžké újmy na zdraví na straně jedné a ublížení na zdraví na straně druhé, se jedná o faktickou konzumpci méně významného vedlejšího následku následkem závažnějším, vzniklým stejným průběhem trestného činu, a to zcela v intencích výše uvedeného. V této souvislosti je třeba podotknout, že podle okolností, za nichž byl čin spáchán, a s přihlédnutím k jeho povaze a závažnosti (společenské škodlivosti) je možné dojít k závěru o tom, zda je trestný čin prostředkem jen relativně malého významu ve srovnání se základním trestným činem nebo vedlejším, málo významným produktem základního trestného činu (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2011, sp. zn. 8 Tdo 1499/2010). Způsobení újmy na zdraví podle §148 odst. 1 tr. zákoníku je vzhledem ke svým následkům, a to převážně z hlediska §122 tr. zákoníku, prostředkem relativně malého významu ve srovnání se základním trestným činem podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníků, při kterém dochází k podstatně závažnějším následkům, jež mají značný, svou povahu trvající dopad do sféry zdraví a následného osobního i pracovního života poškozeného. Na tomto místě Nejvyšší soud uzavírá, že v projednávané věci byl jednočinný souběh trestných činů vyloučen a jednání obviněného mělo být kvalifikováno jen jako těžké ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku.
Nad rámec výše uvedeného, Nejvyšší soud uvádí, že argumentace odvolacího soudu stran usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2011, sp. zn. 8 Tdo 709/2011, není v dané věci přiléhavá. V citovaném rozhodnutí se Nejvyšší soud vyjadřoval pouze k problematice jednočinného souběhu přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku a přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Konstatoval, že se zřetelem na závažnost účinků smrti i těžké újmy na zdraví nelze dojít k závěru, že by přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl prostředkem relativně malého významu ve srovnání se základním přečinem usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 3 tr. zákoníku a již vůbec nejde o vedlejší, málo významný produkt základního přečinu. Těžká újma na zdraví tedy nemůže být konzumována pod usmrcení, což je vzhledem na závažnost takového zdravotního následku, s nímž je nezřídka kdy spojeno velmi podstatné omezení života poškozeného logické.
Nejvyšší soud tedy shledal dovolání nejvyššího státního zástupce podaného ve prospěch obviněného důvodným. V novém řízení se nalézací soud bude povinen zabývat právní kvalifikací jednání obviněného, přičemž uvedené je nutno zohlednit i v rámci úvah o uloženém trestu.
IV.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání nejvyššího státního zástupce je důvodné. Ze shora stručně rozvedených důvodů proto Nejvyšší soud z podnětu podaného dovolání podle §265k odst. 1 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 5 To 405/2016, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu Brno-venkov ze dne 11. 8. 2016, sp. zn. 1 T 69/2015, zrušil. Současně podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. zrušil další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. pak Okresnímu soudu Brno-venkov nařídil, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
V novém řízení, aniž by dovolací soud předvídal výsledek řízení, bude nalézací soud povinen se v intencích zrušujícího rozhodnutí předmětnou věcí znovu zabývat a postupovat přitom v souladu s právním názorem, který k projednávaným právním otázkám zaujal Nejvyšší soud (§265s odst. 1 tr. ř.).
Protože vady napadeného rozhodnutí vytknuté dovoláním nejvyššího státního zástupce a zjištěné Nejvyšším soudem nebylo možné odstranit ve veřejném zasedání v řízení o dovolání, Nejvyšší soud podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 7. 6. 2017
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu