ECLI:CZ:NS:2017:3.TDO.462.2017.1
sp. zn. 3 Tdo 462/2017-23
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 5. 2017 o dovolání obviněného V. L. L., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 11. 2016, sp. zn. 67 To 363/2016, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 2 T 20/2016, takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušuje usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 11. 2016, sp. zn. 67 To 363/2016, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 25. 8. 2016, sp. zn. 2 T 20/2016, jakož i všechna rozhodnutí obsahově na zrušená rozhodnutí navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se věc vrací k došetření státnímu zástupci Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 25. 8. 2016, sp. zn. 2 T 20/2016, byl obviněný V. L. L. (dále jen obviněný, popř. dovolatel) uznán vinným přečinem zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku. Řízení bylo vedeno proti obviněnému jako uprchlému. Uvedeného přečinu se podle skutkových zjištění tohoto soudu obviněný dopustil tím, že:
v době od 1. září 2006 do 20. dubna 2016 v P. ani jinde, úmyslně řádně nepřispíval na výživu své nezletilé a následně nezaopatřené, studující dcery „X. X.“ *), ačkoliv mu tato povinnost vyplývala ze zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, a od 1. 1. 2014 ze zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, a zároveň mu byla stanovena rozsudkem Okresního soudu v Písku sp. zn. P 232/2004 ze dne 30. 8. 2005, který nabyl právní moci dne 1. 11. 2005 ve výši 1.600 Kč se splatnosti do každého 5. dne v měsíci k rukám matky dítěte H, D. a od 10. 10. 2015 k rukám zletilé dcery „X. X.“ *) a za uvedené období mu tak vznikl na výživném dluh v celkové výši 184.000 Kč.
Za uvedený přečin uložil Obvodní soud pro Prahu 5 obviněnému podle §196 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 3 měsíců. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon trestu obviněnému podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 roků. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku byla obviněnému uložena přiměřená povinnost spočívající v povinnosti ve zkušební době platit řádné běžné výživné a neprodleně uhradit podle svých sil dlužné výživné.
Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 25. 8. 2016, sp. zn. 2 T 20/2016, podal obviněný odvolání směřující do výroku o vině a trestu. O podaném odvolání rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 21. 11. 2016, sp. zn. 67 To 363/2016, tak že jej podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 21. 11. 2016, sp. zn. 67 To 363/2016, podal obviněný prostřednictvím obhájkyně dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. Obviněný namítal, že v řízení před soudy nižších stupňů nebylo zjištěno ničeho o jeho majetkových, výdělkových a sociálních poměrech, takže nebylo vůbec objasněno, zda byl schopen výživné v rozhodné době hradit, což má za následek nesprávné právní hodnocení skutku. Zdůrazňuje, že přečinu zanedbání povinné výživy se může dopustit jen pachatel, který je schopen objektivně výživné hradit. Pokud nebyla tato otázka řádně objasněna, nemohla být naplněna subjektivní stránka uvedeného přečinu. Předmětnou skutečnost namítal v rámci podaného odvolání, včetně odkazu na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2015, sp. zn. 6 Tdo 7/2015, přičemž vyslovil i pochybnosti o tom, že v dané věci byly splněny podmínky vedení řízení proti uprchlému. Soud druhého stupně jeho podané odvolání zamítl, když výslovně uvedl, že absence poznatků o jeho majetkových a výdělkových možnostech jde v prvé řadě za ním samotným. Současně zdůraznil, že je (obviněný) v produktivním věku a že ze žádné z opatřených zpráv nebylo zjištěno, že by měl nějaké závažné zdravotní problémy. Z naznačeného postupu soudu druhého stupně obviněný dovozuje, že v předmětné věci jsou naplněny dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř., neboť napadené usnesení spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Obviněný dále namítá, že argumentace soudu druhého stupně, že „absence poznatků o majetkových a výdělkových možnostech jde v prvé řadě za odsouzeným“ , nemá oporu v příslušných ustanoveních trestního řádu (zásada materiální pravdy, zásada in dubio pro reo). Podle dovolatele základním předpokladem pro přijetí závěru o vině v případě přečinu zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku je zjištění, že obviněný byl schopen vzhledem ke svým majetkovým a výdělkovým poměrům a svému fyzickému stavu výživné v předmětné době plnit. Jestliže v tomto směru skutková zjištění zůstanou neúplná či dokonce chybí, nelze učinit závěr o trestní odpovědnosti pachatele, přičemž obviněný odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu R 81/1955, R 33/1960, R 22/1992, nebo rozhodnutí Ústavního soudu ÚS 26/2003-n. Současně obviněný poukazuje na zásadu in dubio pro reo.
V závěru podaného dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 21. 11. 2016, sp. zn. 67 To 363/2016, jakož i jeho předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 25. 8. 2016, sp. zn. 2 T 20/2016, podle §265k tr. ř. zrušil a sám rozhodl tak, že se podle §226 písm. b) tr. ř. obžaloby zprošťuje.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v Brně v stanovisku ze dne 20. 3. 2017, sp. zn. 1 NZO 275/2017, uvedl, že se s námitkami obviněného uplatněnými v rámci podaného dovolání zcela ztotožňuje, když za přiléhavý považuje i odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2015, sp. zn. 6 Tdo 7/2015. Zdůrazňuje, že zásadním předpokladem pro trestnost osoby mající povinnost vyživovat nebo zaopatřovat jiného je, že v době, v níž neměla být vyživovací povinnost řádně plněna, tato osoba byla schopna výživné hradit. Poukazuje i na skutečnost, že v rámci trestního řízení soudy nejsou vázány pravomocným občanskoprávním rozhodnutím, kterým byla stanovena výše vyživovací povinnosti, tuto otázku posuzují samostatně jako předběžnou otázku ve smyslu §9 odst. 1 tr. ř. (blíže viz např. stanovisko Trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjf 169/82 ze dne 18. 11. 1983). V posuzované věci si podle státního zástupce soudy přesvědčivým způsobem nevyřešily otázku, zda byl vůbec obviněný schopen své vyživovací povinnosti dostát, popř. v jaké výši. Na naznačené nedostatky se vážou pochybnosti o tom, zda se jednalo o zaviněné neplnění vyživovací povinnosti. Soudy povinnost prokázat schopnost hradit výživné v podstatě přenesly na obviněného. Podle státního zástupce soud prvního stupně neměl náležité podklady pro formulování závěru o naplnění subjektivní stránky přečinu zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku, zejména pro závěr o úmyslné formě zavinění. Ani skutečnost, že obviněný je stíhán jako uprchlý, nezbavuje orgány činné v trestním řízení povinnosti tyto skutečnosti objasnit.
V závěru vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 11. 2016, sp. zn. 67 To 363/2016, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 25. 8. 2016, sp. zn. 2 T 20/2016, jakož i všechna rozhodnutí obsahově na zrušená rozhodnutí navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením pozbyla podkladů. Vzhledem ke skutečnosti, že uvedené nedostatky mají svůj původ již v přípravném řízení, navrhl, aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. byla věc vrácena k došetření státnímu zástupci Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5. Současně vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska vyjádřil souhlas s tím, aby podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudu druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V posuzované věci přichází v úvahu druhá alternativa uvedeného dovolacího důvodů, když odvolací soud řádně podané odvolání projednal v rámci veřejného zasedání.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
Obviněný naplnění zvoleného dovolacího důvodu spatřuje ve skutečnosti, že v dané věci nebylo objasněno, zda byl v rozhodné době schopen výživné hradit a pokud ano v jaké výši. Lze konstatovat, že naznačenou argumentaci lze pod zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit, neboť se vztahuje k předpokladům trestní odpovědnosti za přečin zanedbání povinné výživy, včetně naplnění subjektivní stránky tohoto přečinu.
Nejvyšší soud přezkoumal napadené rozhodnutí soudu druhého stupně z pohledu ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Obviněný byl v předmětné věci uznán vinným přečinem zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku. Přečinu zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo, byť i z nedbalosti, neplní svou zákonnou povinnost vyživovat nebo zaopatřovat jiného po dobu delší než čtyři měsíce. Z hlediska subjektivní stránky se pro naplnění tohoto přečinu nevyžaduje úmysl, postačí i nedbalost. Jinak řečeno, pachatel se může dopustit tohoto přečinu jednak úmyslně (§15 tr. zákoníku), jednak z nedbalosti (§16 tr. zákoníku). V předmětné věci soudy nižších stupňů dospěly k závěru, že obviněný jednal z hlediska zavinění úmyslně, byť výslovně neuvádí, zda jednal v úmyslu přímém či nepřímém [blíže viz §15 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku].
Nejvyšší soud považuje na za nutné konstatovat, že jedním ze základních předpokladů trestnosti obviněného, který neplnil svojí povinnost vyživovat nebo zaopatřovat jiného, je, že bylo zjištěno, že byl v době, o níž jde, schopen výživné plnit (blíže viz rozhodnutí publikovaná pod č. 81/1955 a 33/1960 Sb. rozh. tr., obdobně viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2015, sp. zn. 6 Tdo 7/2015). Při úvaze o tom, zda byl obviněný schopen v rozhodné době plnit svojí vyživovací povinnost a v jaké výši, nejsou pak orgány činné v trestním řízení vázány pravomocným rozhodnutím vydaným v občanskoprávním řízení, kterým byla obviněnému stanovena vyživovací povinnost v konkrétní výši (viz rozhodnutí publikované pod č. 11/1984 Sb. rozh. tr.). Při rozhodování o vině totiž soud posuzuje rozsah vyživovací povinnosti samostatně jako předběžnou otázku (§9 odst. 1 tr. ř.) a může proto dospět k jinému závěru, než soudy v občanskoprávním řízení (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2004, sp. zn. 7 Tdo 648/2004, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2010, sp. zn. 7 Tdo 859/2010, a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 8 Tdo 624/2011).
Přestože soudy nejsou vázány rozhodnutím o výši výživného, jak bylo stanoveno v občanskoprávním řízení, je třeba zdůraznit, že při určení výše výživného musí respektovat hlediska obsažená v §85 a §96 zákona o rodině účinného do 31. 12. 2013 a v §913 a §914 občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014. Předmětná hlediska lze charakterizovat tak, že z pohledu osoby povinné jsou pro stanovení výše výživného rozhodující zejména její výdělkové schopnosti, možnosti a majetkové poměry.
V posuzované věci bylo vedeno proti obviněnému řízení proti uprchlému. Soud prvního stupně se s otázkou schopnosti obviněného hradit výživné v rozhodné době vypořádal tak, že „obhajoba spočívající v tom, že nebylo zjištěno, jaké byly majetkové poměry obžalovaného a zda bylo v jeho možnostech a schopnostech hradit vyživovací povinnost, je dle soudu účelová, když pro soud nebylo rozhodující, jakých příjmů obžalovaný skutečně dosahuje, ale podstatné je to, že obžalovaný je v produktivním věku a je nepochybně schopen ve svém věku dosahovat příjmu tak, aby byl schopen dostát své vyživovací povinnosti. Nic také nenasvědčuje, že by měl mít nějaké závažné zdravotní problémy, neboť neprochází systémem dávek. Pokud si zvolil pobyt v zahraničí zcela o své vůli, pak ale neměl zapomínat na své otcovské povinnosti“ (blíže viz str. 3 rozsudku). Z hlediska úvah o subjektivní stránce rozsudek soudu prvního stupně žádné bližší úvahy neobsahuje, tento pouze konstatuje, že obviněný úmyslně neplnil svoji vyživovací povinnost.
Soud druhého stupně při posuzování schopnosti obviněného výživné hradit výslovně uvedl, že „absence poznatků týkající se toho, zda vůbec a v jaké výši byl obviněný schopen výživné hradit, jde v prvé řadě za obviněným, který svým postupem a rezignaci vztahu vůči dceři, ukázal naprostý nezájem jednak se s ní vídat a hradit výživné“ (blíže viz str. 3 rozhodnutí soudu druhého stupně). K otázce formy zavinění se vůbec nevyjádřil, takže se lze domnívat, že se ztotožnil se soudem prvního stupně o úmyslné formě zavinění.
Z předloženého spisového materiálu bylo zjištěno, že trestní stíhání obviněného bylo iniciováno dne 16. 9. 2014 matkou dítěte H. D. Vzhledem k tomu, že obviněný je dlouhodobě neznámého pobytu, bylo po něm vyhlášeno dne 5. 12. 2014 pátrání, v jehož průběhu se nepodařilo zjistit žádné poznatky o současném pobytu obviněného, ani o jeho finančních poměrech, zdravotním stavu a sociálním zázemí. Dne 15. 4. 2016 byla obviněnému ustanovena obhájkyně Mgr. Jana Burdová z důvodu uvedeného v §36 odst. 1 písm. c) tr. ř., přičemž dne 20. 4. 2016 bylo zahájeno trestní stíhání obviněného doručením usnesení o sdělení obvinění ustanovené obhájkyni podle §303 odst. 1 tr. ř. Následně byla k věci vyslechnuta H. D., matka „X. X.“ *) , a „X. X.“ *). Dále policejní orgán obstaral opis pravomocného rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 7. 1999, č. j. P 86/99-458, ze kterého vyplynulo, že dcera obviněného byla svěřena pro dobu po rozvodu do péče matky a obviněnému bylo stanoveno výživné v částce 1.500 Kč a opis rozsudku Okresního soudu v Písku ze dne 30. 8. 2005, č. j. P 232/2004-118, kterým bylo zvýšeno výživné na „X. X.“ *) na částku 1.600 Kč. Z odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Písku ze dne 30. 8. 2005, č. j. P 232/2004-118, je patrno, že obviněný nebyl u soudního jednání osobně přítomen, není také zřejmé, zda mu rozsudek byl fakticky doručen či zda rozsudek byl doručen uložením na poslední evidovanou adresu. Zároveň byl opatřen výpis z živnostenského rejstříku, ze kterého bylo zjištěno, že obviněný je držitelem živnostenského oprávnění, které však částečně ke dni 30. 6. 2008 zaniklo. Bylo také zjištěno, že obviněný není veden v evidenci České správy sociálního zabezpečení, ani na Úřadu práce, kdy bližší poznatky o obviněném se nepodařilo zjistit pro nespolupráci s vietnamskou stranou.
Obžaloba na obviněného byla ve věci podána dne 1. 6. 2016. Usnesením soudu prvního stupně ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. 2 T 20/2016, bylo rozhodnuto podle §305 tr. ř., že řízení i nadále bude vedeno jako řízení proti uprchlému. Ve věci byl vydán trestní příkaz, který byl doručen obhájkyni obviněného, jenž proti němu, podala včas odpor, takže ve věci bylo nařízeno hlavní líčení. Současně soud prvního stupně vydal dne 28. 6. 2016 příkaz k zatčení obviněného, který ale nebyl po celou dobu trestního stíhání realizován. Hlavní líčení proběhlo dne 25. 8. 2016 v nepřítomnosti obviněného, přičemž nad rámec důkazů opatřených v přípravném řízení, další důkazy obstarány a provedeny nebyly. Ani soud druhého stupně ve veřejném zasedání, ve kterém projednal odvolání obviněného, neprovedl doplnění dokazování.
Ze shora provedené rekapitulace řízení před soudy nižších stupňů vyplývá, že tyto přesvědčivým způsobem nevyřešily otázku, zda obviněný byl vůbec schopen v rozhodném období (od 1. 9. 2006 do 20. 4. 2016) plnit svoji vyživovací povinnost vůči dceři „X. X.“ *) a pokud ano v jaké výši. Soudy v podstatě rezignovaly na objasnění této otázky, když dospěly k závěru, že to byl právě obviněný, který zavinil, že nebylo možno získat žádné relevantní poznatky o majetkových a výdělkových poměrech obviněného. Takovou argumentací fakticky přenesli důkazní břemeno na obviněného, čímž porušily ustanovení §2 odst. 2 tr. ř., podle něhož musí být vina obviněnému prokázána a obviněný nemusí nevinu prokazovat. Tímto postupem došlo k porušení zásady presumpce neviny, která vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese v trestním řízení konkrétní důkazní břemeno, přičemž je to soud, na němž spočívá odpovědnost za náležité objasnění věci (blíže viz nález Ústavního soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. III. 2042/08, obdobně nález Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. 1073/15). S objasněním skutečnosti, zda byl obviněný schopen plnit svoji vyživovací povinnost v předmětném období a v jaké výši pak logicky souvisí řešení otázky, zda se ze strany obviněného jednalo o zaviněné neplnění vyživovací povinnosti ve smyslu §196 odst. 1 tr. zákoníku, za které je trestně odpovědný a zda se z jeho strany jednalo o úmyslné či nedbalostí jednání.
Jak již bylo naznačeno, zjištění, zda byl obviněný v žalovaném období schopen plnit svoji vyživovací povinnost a v jaké výši, představuje posouzení předběžné otázky ve smyslu §9 odst. 1 tr. ř., když jak již bylo uvedeno, při jejím posuzování soudy nejsou vázány pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Písku ze dne 30. 8. 2005, sp. zn. P 232/2004, jímž bylo stanoveno výživné v částce 1.600 Kč měsíčně k rukám matky H. D. Uvedený závěr vyplývá z ustanovení §9 odst. 1 tr. ř., podle kterého orgány činné v trestním řízení posuzují předběžné otázky, které se v řízení vyskytnout, zcela samostatně. Je-li tu o takové otázce pravomocné rozhodnutí soudu nebo jiného státního orgánu, jsou orgány činné v trestním řízení sice takovým rozhodnutím vázány, ale jen pokud nejde o posouzení viny obviněného, což není posuzovaný případ (shodně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2004, sp. zn. 7 Tdo 648/2004, a ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 8 Tdo 624/2011).
Jestliže se soudy nižších stupňů rozhodly akceptovat předčasně podanou obžalobu a nevrátily věc státnímu zástupci k došetření (ve věci nebyly v rámci přípravného řízení objasněny základní skutečnosti), bylo jejich zákonnou povinností provést vlastní dokazování a posoudit zda obviněný byl schopen hradit v předmětném období výživné a v jaké výši při akceptaci rozhodujících skutečností, které zde byly v době činu, a při respektování shora uvedených zákonných hledisek (§85 a §86 zákona o rodině nebo od 1. 1. 2014 v §913 a §914 občanského zákoníku). Je třeba zdůraznit, že při posuzování schopností a možností obviněného plnit svoji vyživovací povinnost jsou totiž rozhodující jeho skutečné výdělečné a majetkové poměry, jeho fyzický stav, celková hodnota jeho majetku a způsob života, resp. životní úroveň (srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 299/06; Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 42, nález č. 158). Rozhodně nelze tak, jak to učinil soud prvního stupně, naznačenou otázku vyřešit tím, že soud vyjádřil přesvědčení, že obviněný mohl plnit svou vyživovací povinnost ve stanovené výši, když je v produktivním věku a nepochybně je schopen dosahovat příjmu v takové výši, aby mohl dostát vyživovací povinnosti, popř. soud druhého stupně, jenž uvedl, že absenci poznatků ohledně výdělkových a majetkových poměrů zavinil obviněný.
V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že z dosud provedených důkazů podle Nejvyššího soudu lze totiž na jisto postavit toliko závěr, že obviněný má vyživovací povinnost vůči své dceři, přičemž nebylo zjištěno, co je zdrojem obživy obviněného, zda má nějaký majetek, jaký je jeho zdravotní stav a životní úroveň, zda je schopen vykonávat nějaké zaměstnání apod. Přitom teprve na základě objasnění všech těchto skutečností je možné s potřebnou mírou jistoty určit, zda byl obviněný v posuzované době objektivně i subjektivně schopen plnit svou vyživovací povinnost vůči dceři „X. X.“ *) .
Vzhledem ke shora naznačeným závěrům lze dále mít za to, že soudy obou stupňů řádně neobjasnily subjektivní stránku přečinu zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku. Nejvyšší soud považuje za potřebné zdůraznit, že závěr o tom, zda je u obviněného dáno zavinění ve smyslu trestního zákona a v jaké formě, je závěrem právním a musí být vždy prokázán výsledky dokazování. Musí z nich logicky plynout stejně jako všechny další okolnosti naplňující znaky trestného činu (viz rozhodnutí publikované pod č. 19/1971 Sb. rozh. tr.). Okolnosti subjektivní povahy lze zpravidla dokazovat jen nepřímo, z okolností objektivní povahy, ze kterých se dá podle zásad správného myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. rozhodnutí publikovaná pod č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr.). Právní závěr soudu prvního stupně o tom, že obviněný jednal v úmyslu přímém, ovšem není nijak odůvodněn. Jedná se toliko o konstatování tohoto soudu. Soud druhého stupně ohledně subjektivní stránky jednání neuvedl ničeho.
Na základě všech shora uvedených skutečností, včetně poznatků vyplývajících ze spisového materiálu, Nejvyšší soud shledal, že soudy obou stupňů v projednávané trestní věci učinily závěr o vině obviněného, aniž by řádně zhodnotily všechny rozhodující skutečnosti, k nimž byly povinny přihlížet. Nerespektovaly zejména zákonná hlediska pro posouzení trestní odpovědnosti obviněného, když nevzaly v úvahu, že pro vyvození trestní odpovědnosti za přečin zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku se vyžaduje, aby pachatel byl schopen v rozhodné době výživné hradit, když je také nutno posoudit jako předběžnou otázku v jaké výši je schopen ho hradit. S objasněním této skutečnosti souvisí i otázka zavinění, když v případě přečinu zanedbání povinné výživy se vyžaduje, aby pachatel jednal zaviněně. Soudy nižších stupňů přecenily skutečnost, že obviněný si byl vědom toho, že má dceru, která byla na dobu po rozvodu svěřena do péče matky a jemu má vůči dceři vyživovací povinnost. Tyto skutečnosti samy o sobě k vyvození trestní odpovědnosti obviněného za přečin zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku rozhodně nepostačují.
Lze proto uzavřít, že rozhodnutí obou soudů jsou tedy vadná z důvodu, který je uveden v §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.
Nejvyšší soud současně dospěl k závěru, že z důvodu neobjasnění základních skutečností rozhodných pro závěr o tom, zda obviněný byl v době, kterou je skutek vymezen, schopen plnit vyživovací povinnost vůči své dceři a v jaké výši, je žádoucí věc vrátit do stadia přípravného řízení.
Nejvyšší soud považuje za vhodné v souvislosti s tím, že proti obviněnému bylo vedeno řízení proti uprchlému, upozornit na zákonné podmínky stanovené v §302 tr. ř., pro konání řízení proti uprchlému. Trestní řád v citovaném ustanovení umožňuje výjimečně vést řízení v nepřítomnosti obviněného, kterého nelze postavit před soud, a který dokonce ani nebyl vyslechnut v žádném stadiu řízení, pouze tehdy, pokud se trestnímu stíhání vyhýbá pobytem v cizině nebo tím, že se skrývá. Ovšem pro vedení řízení proti uprchlému nestačí zjistit, že osoba podezřelá z trestného činu není dostupná pro orgány činné v trestním řízení. Především musí být zjištěno to, že uprchla do ciziny nebo se skrývá z toho důvodu, aby se trestnímu stíhání vyhnula. Jinak řečeno, důležitý je motiv nedostupnosti osoby podezřelé ze spáchání trestné činnosti pro orgány činné v trestním řízení. Samotná skutečnost, že policejní orgány neví, kde se dotyčná osoba nachází, ještě neznamená, že má snahu se vyhnout trestnímu stíhání (shodně srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. 2. 2009, sp. zn. 3 Tdo 1498/2008).
Vzhledem k obsahu spisového materiálu lze mít za to, že v posuzované věci bylo řízení proti obviněnému vedeno jako proti uprchlému z toho důvodu, že orgány činné v trestním řízení včetně soudů obou stupňů měly za to, že se obviněný skrývá na neznámém místě, aby se vyhnul trestnímu řízení (viz str. 2–3 rozhodnutí soudu druhého stupně). Naznačený závěr se jeví jako předčasný, když z dosud opatřených podkladů nevyplývá žádný poznatek, že by se obviněný skrýval, aby zabránil projednání věci a vyhnul se tak hrozícímu trestu. Naopak vše nasvědčuje tomu, že obviněný se již poměrně dlouhou dobu před zahájením úkonů trestního řízení v dané věci stal nekontaktním a pravděpodobně opustil území České republiky. Protože ovšem dosud nebylo prokázáno, že motivem popsaného chování obviněného je snaha skrývat se před orgány činnými v trestním řízení, aby se vyhnul trestnímu stíhání, vznikají důvodné pochybnosti o tom, zda řízení proti uprchlému bylo konáno důvodně. V dané souvislosti je potřebné zdůraznit, že řízení proti uprchlému je závažným zásahem do jeho zákonných práv a proto je nezbytné, aby před rozhodnutím o takovém způsobu řízení byly vyčerpány všechny možnosti a zákonné nástroje k objasnění otázky, proč obviněného nelze předvolat nebo předvést.
Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud zrušil podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. napadené usnesení soudu druhého stupně i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně. Po zrušení těchto rozhodnutí Nejvyšší soud podle §265 l odst. 1 tr. ř. věc vrátil státnímu zástupci Obvodnímu státního zastupitelství v Praze 5 k došetření. Své rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
V obnoveném přípravném řízení policejní orgány nejprve učiní veškeré úkony k vypátrání současného pobytu obviněného a zaměří se na objasnění otázky, zda tím, že obviněný pobývá na neznámém místě, se cíleně vyhýbá trestnímu řízení. Pokud bude s potřebnou mírou jistoty zjištěno, že obviněný se skutečně záměrně skrývá před orgány činnými v trestním řízení, bude možné pokračovat v řízení proti uprchlému. V opačném případě musí státní zástupce učinit kroky směrem ke standardnímu způsobu řízení. V obou případech ovšem musí státní zástupce předtím, než bude rozhodnuto o podání obžaloby, prověřit a objasnit, jaké byly výdělkové možnosti a majetkové poměry obviněného v období, ve kterém se měl dopustit přečinu zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku. Tedy, zda obviněný byl schopen vykonávat nějaké zaměstnání, jaký byl jeho zdravotní stav, co bylo zdrojem jeho obživy a jaká byla jeho životní úroveň. Teprve po takto doplněném dokazování bude možné učinit spolehlivý závěr o trestní odpovědnosti obviněného za neplnění vyživovací povinnosti vůči dceři „X. X.“ *) v době od 1. 9. 2006 do 20. 4. 2016 a současně právně posoudit formu jeho zavinění.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 10. 5. 2017
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu
Vypracovala:
JUDr. Marta Ondrušová
________________________________
*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 218/2003 Sb.