ECLI:CZ:NS:2017:3.TDO.649.2017.1
sp. zn. 3 Tdo 649/2017-50
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 6. 2017 o dovolání, které podala obviněná M. K., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 2. 2017, sp. zn. 6 To 3/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 40 T 12/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. 40 T 12/2014, byla obviněná M. K. uznána vinnou ze spáchání zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, 3 trestního zákoníku. Za to byla podle §145 odst. 3 trestního zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání osmi a půl roku, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 3 trestního zákoníku zařazena do věznice s ostrahou. Podle §229 odst. 1 trestního řádu byli poškození M. K., D. M. a A. B. odkázáni se svými nároky na nemajetkovou újmu na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání obviněné proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 23. 2. 2017, sp. zn. 6 To 3/2017 , jímž je podle §256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 23. 2. 2017 [§139 odst. 1 písm. b) cc) trestního řádu].
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadla obviněná dovoláním , v němž uplatnila dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. a) a g) trestního řádu. Obviněná namítla, že v předchozím řízení došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces, když rozhodnutím Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. 6 To 23/2016, bylo mimo jiné rozhodnuto podle §262 trestního řádu, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu Krajského soudu v Brně. Cílem rozhodnutí podle obviněné bylo přinutit soud prvního stupně k tomu, aby akceptoval právní názor odvolacího soudu. Odvolací soud přitom nalézacímu soudu vytkl pouze opakovaně selektivní hodnocení důkazů, aniž by sám odvolací soud byť alespoň formálně důkazy provedl. Obviněná k tomu odkázala na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 794/16, I. ÚS 1922/09, I. ÚS 109/11, II. ÚS 3780/13, II. ÚS 3564/12, a rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tz 105/2006, 4 Tz 45/2006, 2 Tzn 187/96, a 11 Tdo 652/2015. Ve vztahu k právnímu posouzení věci obviněná namítla, že v řízení bylo prokázáno dlouhodobé násilné a ponižující chování poškozeného vůči ní. Samotný způsob provedení činu, kdy útok následoval ihned po dalším z mnoha fyzických napadení poškozeným, umístění bodné rány i její chování po činu, svědčí o zkratkovitém jednání plynoucím z nahromaděného pocitu křivdy a ponižování z celé doby soužití s poškozeným. Tyto skutečnosti podle obviněné zakládají naplnění znaků omluvitelné pohnutky ve smyslu §146a trestního zákoníku, a její jednání proto mělo být posouzeno podle §146a odst. 3, 5 trestního zákoníku.
Obviněná proto navrhla, aby Nejvyšší soud napadená rozhodnutí zrušil v celém rozsahu a věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí. Obviněná současně požádala o posouzení, zda nejsou splněny podmínky pro rozhodnutí podle §265o odst. 1 trestního řádu, a o přerušení výkonu napadených rozhodnutí.
Opis dovolání obviněné byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci . Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství k námitce obviněné proti postupu odvolacího soudu v otázce přikázání věci v jiném složení senátu soudu prvního stupně podle §262 trestního řádu uvedla, že obviněná byla nejprve rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 12. 12. 2014, sp. zn. 40 T 12/2014, uznána vinnou zločinem ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle §146a odst. 3, 5 trestního zákoníku. K odvolání státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Brně byl tento rozsudek zrušen usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 3. 2015 sp. zn. 6 To 18/2015. V pořadí druhým rozsudkem označeného soudu prvního stupně ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 40 T 12/2014, byla obviněná zproštěna obžaloby podle §226 písm. a) trestního řádu. K odvolání státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Brně odvolací soud usnesením ze dne 23. 9. 2015, sp. zn. 6 To 81/2015, tento zprošťující rozsudek zrušil. Krajský soud v Brně však i v novém řízení postupoval stejně a rozsudkem ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 40 T 12/2014, opět obviněnou M. K. zprostil obžaloby podle §226 písm. a) trestního řádu. K odvolání státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Brně pak Vrchní soud v Olomouci znovu zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně, přičemž již použil postup podle §262 trestního řádu. Společným a zásadním důvodem pro zrušení všech předcházejících rozsudků soudu prvního stupně bylo selektivní hodnocení provedených důkazů, což byl postup, který zakládal porušení zásady volného hodnocení důkazů jako základní zásady trestního řízení obsažené v §2 odst. 6 trestního řádu. Soud prvního stupně sice doplnil dokazování podle požadavků odvolacího soudu, avšak ani v jednom z citovaných rozhodnutí nesplnil pokyny týkající se hodnocení důkazů. Ze všech tří rozhodnutí je přitom zjevné, že nehodnotil důkazy ve vzájemných souvislostech, zejména některé pro rozhodnutí významné důkazy zcela pominul (tj. důkazy svědčící o pravděpodobném mechanismu zranění poškozeného) a jiné naopak nedůvodně přecenil (zejména poněkud překvapivou změnu výpovědi obviněné ohledně průběhu skutkového děje). Soud prvního stupně vyjmul z kontextu jednotlivé důkazy, které státní zástupkyně předložila v průběhu hlavních líčení, a izolovaně dospěl k závěru, že rozhodné skutečnosti neprokazují. Nalézací soud tak zjevně rezignoval na hodnocení důkazů v jejich vzájemných souvislostech, přičemž lze konstatovat, že tyto souvislosti mezi nimi vůbec nehledal. Přitom odvolací soud v předcházejících řízeních nezasáhl nepřípustným způsobem do procesu hodnocení důkazů soudem prvního stupně, ale toliko mu opakovaně důrazně vytýkal nezákonnost popsaného postupu. Za této situace proto podle státní zástupkyně neměl odvolací soud jinou možnost, než podle §262 trestního řádu nařídit projednání věci v jiném složení senátu. Nemohlo tak dojít k porušení práva na zákonného soudce ani práva obviněné na spravedlivý proces, jak namítá ve svém dovolání. Odvolací soud pak podle státní zástupkyně ani nezákonným způsobem neprosazoval právní názor, jelikož jeho postup podle §262 trestního řádu byl zcela důvodný a v souladu se zákonem. K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu státní zástupkyně uvedla, že obviněná pouze v obecné rovině namítla, že jednala v omluvitelném hnutí mysli a z důvodu předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného. S touto námitkou se již přesvědčivě vypořádal soud prvního stupně, který dospěl k závěru, že obviněná nejednala za privilegujících okolností v podobě strachu a předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného. Ze skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů podle státní zástupkyně nevyplynuly takové skutečnosti, které by odůvodňovaly naplnění znaků privilegované skutkové podstaty zločinu podle §146a odst. 3 a 5 trestního zákoníku. Chování poškozeného vůči obviněné zcela jistě nebylo možné považovat za souladné s obecně uznávanými morálními pravidly, přičemž není také vyloučeno, že parazitující způsob života poškozeného mohl obviněnou trápit či popuzovat. Současně však nelze jednání poškozeného považovat za zavrženíhodné v intenzitě předpokládané a požadované citovaným zákonným ustanovením.
Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.
Obviněná M. K. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byla obviněná uznána vinnou a byl jí uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněná dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. a) a g) trestního řádu, na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) trestního řádu je dán tehdy, jestliže ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně. Soud nebyl náležitě obsazen, jestliže obsazení soudu neodpovídalo §27, §31 a §35 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů. V rámci tohoto dovolacího důvodu lze namítat i porušení §262 trestního řádu odvolacím soudem a tím i porušení ústavního imperativu, podle něhož „nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci“ (čl. 38 odst. 1 alinea 1 Listiny základních práv a svobod). Dovolací námitky obviněné lze proto sice považovat za relevantní, ovšem nikoliv za opodstatněné. K výjimečnému postupu podle §262 trestního řádu totiž v projednávané věci odvolací soud přistoupil za situace, kdy předtím třikrát zrušil rozhodnutí nalézacího soudu. Důvodem takového postupu nebylo to, že by odvolací soud hodnotil provedené důkazy jinak než soud nalézací, nýbrž skutečnost, že nalézací soud opakovaně postupoval v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 trestního řádu, když důkazy hodnotil selektivně, izolovaně a nikoliv ve vzájemných souvislostech. Svůj postup odvolací soud rovněž podrobně odůvodnil. Nedošlo tak k porušení práva obviněné na zákonného soudce ani práva na spravedlivý proces. Odkaz obviněné na jednotlivá soudní rozhodnutí pak není příhodný, jelikož část dopadá na jiné procesní situace (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tz 105/2006, 4 Tz 45/2006, 2 Tzn 187/96) a s jinými byl postup odvolacího soudu naopak zcela souladný (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 652/2015).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Pokud tedy obviněná namítala, že skutek měl být kvalifikován jako ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle §146a odst. 3, 5 trestního zákoníku, argumentovala z hlediska uplatněného dovolacího důvodu relevantně. Jejím námitkám však nebylo možné přisvědčit.
Trestného činu ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle §146a odst. 3, 5 trestního zákoníku se dopustí pachatel, který jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli anebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného, a takovým činem způsobí poškozenému smrt. Jedná se o privilegovanou skutkovou podstatu k trestným činům těžkého ublížení na zdraví podle §145 trestního zákoníku a ublížení na zdraví podle §146 trestního zákoníku. Skutková podstata zahrnuje dvě kategorie privilegujících okolností ve vztahu k subjektivní stránce, a to jednak jednání v silném rozrušení z omluvitelného hnutí mysli (tzv. afektdelikt) a jednak jednání v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného (tzv. provokace), které nevyžaduje silné rozrušení.
Silné rozrušení mysli pachatele je okolnostmi (objektivními, subjektivními) vyvolaný duševní stav, při němž pachatel jak vnitřně, tak zpravidla i navenek vykazuje značné emoční vzrušení či neklid ovlivňující jeho další jednání a projevující se v průběhu činu. U pachatele může vzniknout postupně, např. v důsledku narůstajících obav o život při pronásledování, ale i náhle. Strach, úlek nebo zmatek se pak podřazují pod obecný pojem tzv. omluvitelných hnutí mysli, která pocházejí z pochopitelných a v tomto smyslu i polehčujících duševních stavů pachatele. Podstatou předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného je takové jeho chování, které je v příkrém rozporu s pravidly morálky a svědčí mj. o jeho zvrhlosti, bezcitnosti a neúctě k ostatním osobám nebo vůči společnosti. V takovém případě by se tedy mělo jednat o mimořádně zlé či zraňující úmyslné jednání poškozeného, v jehož důsledku může pachateli hrozit způsobení vážnější újmy. Závažnost a charakter provokujícího chování poškozeného je přitom třeba posuzovat v odpovídajícím poměru k významu objektu předmětného trestného činu, jímž je zdraví a život člověka. Skutkové okolnosti vztahující se k výše zmíněným znakům skutkové podstaty trestného činu podle §146a trestního zákoníku musí být v konkrétním případě na podkladě výsledků provedeného dokazování objektivně zjištěny (resp. alespoň některá z nich).
V projednávané věci se otázkou přítomnosti uvedených privilegujících okolností podrobně zabýval již nalézací soud. Jeho úvahy lze považovat za přesvědčivé a správné, a lze na ně plně odkázat. Podle nalézacího soudu nebylo po provedeném dokazování prokázáno, že důvodem jednání obviněné bylo nějaké omluvitelné hnutí mysli, zejména výrazný strach z dalšího možného napadání, či dřívější zavrženíhodné chování poškozeného, které by zapříčinily změnu psychiky obviněné v tom smyslu, že by se v době útoku nacházela ve stavu se zúženým vědomím a s oslabením psychických zábran. Obviněná nejednala primárně pod vlivem strachu, ale především pod vlivem vzteku, který ventilovala i rozbitím dveří. Bití ze strany poškozeného, který obviněnou plácal rukou na zadek, nezanechalo na těla obviněné žádné známky a obviněná se mu dokázala vymanit. Z hlediska předchozího chování poškozeného nalézací soud uzavřel, že vztah obviněné a poškozeného byl sice problematický, kdy docházelo i k fyzickému napadání obviněné, ale čin obviněné nebyl důsledkem předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného. Obviněná netrpěla posttraumatickou stresovou poruchou, nebyly u ní shledány symptomy typické pro osoby týrané, závislé, nesamostatné, a nebyl shledán znak závislosti psychické ani fyzické, nebylo shledáno ani samoúčelné týrání obviněné. K vzájemným neshodám s poškozeným docházelo i ze strany obviněné, která konflikty vyvolávala i sama v důsledku požívání alkoholu. V souvislosti s požíváním alkoholu navíc k určitým fyzickým atakům vůči obviněné docházelo i ze strany jejího strýce. Ve vztahu k objektu chráněnému danou skutkovou podstatou proto nemohly zjištěné okolnosti odůvodnit naplnění privilegované skutkové podstaty podle §146a trestního zákoníku. Dovolací argumentaci obviněné tak zjevně nebylo možné přisvědčit.
Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněné nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 14. 6. 2017
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu