ECLI:CZ:NS:2017:3.TDO.84.2017.1
sp. zn. 3 Tdo 84/2017-142
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 4. 2017 o dovoláních, která podali obvinění A. S., J. L., V. P., M. K., J. S., Ja. S., a L. K., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 4. 2016, sp. zn. 4 To 8/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 45 T 1/2013, takto:
I. Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněných A. S., V. P., M. K. a J. S. odmítají.
II. Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněných J. L., Ja. S. a L. K. odmítají.
Odůvodnění:
Podle rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 7. 2015, sp. zn. 45 T 1/2013, spáchali [ad 1)] obvinění J. S., V. P., Ja. S., J. L. a A. S. zvlášť závažný zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 trestního zákoníku, spáchaný formou spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku, [ad 2)] obvinění V. P., J. L., A. S. (a obviněný V. M.) zvlášť závažný zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 trestního zákoníku, spáchaný formou spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku, dílem dokonaný, dílem nedokonaný ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku k §240 odst. 1, 3 trestního zákoníku, [ad 3)] obvinění V. P., M. K., J. L. a A. S. zvlášť závažný zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 trestního zákoníku, spáchaný formou spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku, dílem dokonaný, dílem nedokonaný ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku k §240 odst. 1, 3 trestního zákoníku, [ad 4)] obviněný A. S. zvlášť závažný zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 trestního zákoníku a obviněný V. P. účastenství formou pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku na zvlášť závažném zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 trestního zákoníku, [ad 5)] obviněný A. S. zvlášť závažný zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 trestního zákoníku, [ad 6)] obviněný A. S. (a obviněný A. H.) zvlášť závažný zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 trestního zákoníku, spáchaný formou spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku, a [ad 7)] obvinění A. S. a L. K. (a obviněný I. M.) zvlášť závažný zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 trestního zákoníku, spáchaný formou spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku.
Za to byl obviněný A. S. podle §240 odst. 3 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání devíti roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c), odst. 3 trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §67 trestního zákoníku za použití §68 odst. 1, 2, 3 trestního zákoníku byl obviněnému uložen peněžitý trest ve výměře 1.000.000 Kč, což představuje 400 celých denních sazeb po 2.500 Kč. Podle §69 odst. 1 trestního zákoníku byl pro případ, že by peněžitý trest ve stanovené lhůtě nebyl vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců. Podle §73 odst. 1, 3 trestního zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu podnikatelské a jiné výdělečné činnosti spojené s obchody s pohonnými hmotami, a to na dobu sedmi let. Podle §70 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, specifikované v rozsudku.
Obviněný J. L. byl podle §240 odst. 3 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi roků a tří měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c), odst. 3 trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §67 odst. 1 trestního zákoníku za použití §68 odst. 1, 2, 3 trestního zákoníku byl obviněnému uložen peněžitý trest ve výměře 500.000 Kč, což představuje 500 celých denních sazeb po 1.000 Kč. Podle §69 odst. 1 trestního zákoníku byl pro případ, že by peněžitý trest ve stanovené lhůtě nebyl vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání tří měsíců. Podle §73 odst. 1, 3 trestního zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu podnikatelské a jiné výdělečné činnosti spojené s obchody s pohonnými hmotami, a to na dobu sedmi let. Podle §70 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, specifikované v rozsudku.
Obviněný V. P. byl podle §240 odst. 3 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků a devíti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, 3 trestního zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu podnikatelské a jiné výdělečné činnosti spojené s obchody s pohonnými hmotami, a to na dobu šesti roků.
Obviněný M. K. byl podle §240 odst. 3 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, 3 trestního zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu podnikatelské a jiné výdělečné činnosti spojené s obchody s pohonnými hmotami, a to na dobu pěti roků. Podle §70 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, specifikované v rozsudku.
Obviněný J. S. byl podle §240 odst. 3 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků a tří měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, 3 trestního zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu podnikatelské a jiné výdělečné činnosti spojené s obchody s pohonnými hmotami, a to na dobu šesti roků.
Obviněný Ja. S. byl podle §240 odst. 3 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků a tří měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, 3 trestního zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu podnikatelské a jiné výdělečné činnosti spojené s obchody s pohonnými hmotami, a to na dobu šesti roků.
Obviněný L. K. byl podle §240 odst. 3 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, 3 trestního zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu podnikatelské a jiné výdělečné činnosti spojené s obchody s pohonnými hmotami, a to na dobu pěti roků.
Tímtéž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu obviněných V. M., A. H. a I. M. Podle §101 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku uložil soud zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty dalším fyzickým a právnickým osobám.
O odvolání obviněných a státního zástupce podaném v neprospěch obviněných proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 25. 4. 2016, sp. zn. 4 To 8/2016 , jímž podle §258 odst. 1 písm. b), d), e) trestního řádu napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 trestního řádu nově rozhodl tak, že uznal obviněné vinnými
A. S. za skutky ad 1) až 7) ze spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 trestního zákoníku, dílem dokonaného, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku, dílem ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku a dílem sám,
J. L. za skutky ad 1) až 3) ze spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 trestního zákoníku, dílem dokonaného, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku, ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku,
V. P. za skutky ad 1) až 4) ze spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 trestního zákoníku, dílem dokonaného, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku, ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku,
M. K. za skutek ad 3) ze spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 trestního zákoníku, dílem dokonaného, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku, ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku,
J. S. za skutek ad 1) ze spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 trestního zákoníku, ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku,
Ja. S. za skutek ad 1) ze spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 trestního zákoníku, ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku, a
L. K. za skutek ad 7) ze spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 trestního zákoníku, ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku.
Za to odsoudil obviněného A. S. podle §240 odst. 3 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání devíti roků a šesti měsíců, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. d) trestního zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §67 odst. 1 trestního zákoníku za použití §68 odst. 1, 2 trestního zákoníku uložil obviněnému peněžitý trest ve výměře 500.000 Kč, což představuje 500 celých denních sazeb po 1.000 Kč. Podle §69 odst. 1 trestního zákoníku pro případ, že by peněžitý trest ve stanovené lhůtě nebyl vykonán, stanovil náhradní trest odnětí svobody na šest měsíců. Podle §73 odst. 1, 3 trestního zákoníku obviněnému uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu či prokuristy v obchodních korporacích na deset let. Podle §70 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku mu uložil trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, specifikované v rozsudku.
Obviněného J. L. odsoudil podle §240 odst. 3 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody na devět let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. d) trestního zákoníku zařadilo do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §67 odst. 1 trestního zákoníku za použití §68 odst. 1, 2 trestního zákoníku obviněnému uložil peněžitý trest ve výměře 500.000 Kč, což představuje 500 celých denních sazeb po 1.000 Kč. Podle §69 odst. 1 trestního zákoníku pro případ, že by peněžitý trest ve stanovené lhůtě nebyl vykonán, stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Podle §73 odst. 1, 3 trestního zákoníku obviněnému uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu či prokuristy v obchodních korporacích na deset let. Podle §70 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku mu uložil trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, specifikované v rozsudku.
Obviněného V. P. odsoudil podle §240 odst. 3 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody na devět let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. d) trestního zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §73 odst. 1, 3 trestního zákoníku obviněnému uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu či prokuristy v obchodních korporacích na deset let.
Obviněného M. K. odsoudil podle §240 odst. 3 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody na šest let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, 3 trestního zákoníku obviněnému uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu či prokuristy v obchodních korporacích na osm let. Podle §70 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku mu uložil trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, specifikované v rozsudku.
Obviněného J. S. odsoudil podle §240 odst. 3 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody na osm let a šest měsíců, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. d) trestního zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §73 odst. 1, 3 trestního zákoníku obviněnému uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu či prokuristy v obchodních korporacích na osm let.
Obviněného Ja. S. odsoudil podle §240 odst. 3 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody na sedm let a tři měsíce, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, 3 trestního zákoníku obviněnému uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu či prokuristy v obchodních korporacích na sedm let.
Obviněného L. K. odsoudil podle §240 odst. 3 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody na sedm let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, 3 trestního zákoníku obviněnému uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu či prokuristy v obchodních korporacích na sedm let.
Tímtéž rozsudkem rozhodl soud o vině a trestu obviněných V. M., A. H. a I. M. Podle §101 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku uložil zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty dalším fyzickým a právnickým osobám.
Podle §256 trestního řádu odvolací soud zamítl odvolání obviněných J. L., V. P., M. K. (a V. M. a I. M.).
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadli obvinění A. S., J. L., V. P., M. K., J. S., Ja. S. a L. K. dovoláními.
Obviněný A. S. v dovolání uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Nesprávné právní posouzení spatřuje obviněný v tom, že odvolací soud nezískal dokazováním spolehlivý podklad pro spravedlivé rozhodnutí, a přesto uznal obviněného vinným. Provedené důkazy podle obviněného zcela nedostačovaly k tomu, aby bylo bez pochybností prokázáno, že se předmětného skutku dopustil. Z napadeného rozsudku nijak neplyne, jakým konkrétním jednáním se měl trestného činu dopustit. Odvolací soud se navíc fakticky námitkami uvedenými v odvolání nezabýval a s argumenty obhajoby se nevypořádal. Nebyl s to ani přesně popsat jednání, jehož se měl odsouzený dopustit, natož pak uvést, z čeho k takovému závěru došel. Obviněný se proto domnívá, že odvolací soud nerespektoval zásady trestního řízení uvedené v §2 odst. 4 trestního řádu a §2 odst. 5 trestního řádu. Mezi závěrem o vině a důkazy, které byly v řízení provedeny, existuje extrémní nesoulad. K tomu odkázal na jednotlivé pasáže odůvodnění obou soudních rozhodnutí, poukázal na další důkazy, které měly být podle něj v řízení provedeny, a na důkazy, které měly být jinak hodnoceny. K tomu, že jeho námitky spadají pod uplatněný dovolací důvod, odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2003, sp. zn. 5 Tdo 330/2003.
Z uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí podle §265k odst. 1 trestního řádu zrušil a podle §265l odst. 1 trestního řádu přikázal odvolacímu soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, eventuálně aby podle §265m trestního řádu sám rozhodl tak, že se obviněný v plném rozsahu zprošťuje obžaloby.
Obviněný J. L. v dovolání uplatnil důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g), h) a l) trestního řádu. Obviněný namítl, že rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně nemohou obstát pro extrémní rozpor skutkových zjištění s provedenými důkazy. Obviněný poukázal na to, že jako jednatel společnosti TEAMONT, s. r. o., toliko nakupoval a prodával pohonné hmoty, přičemž ze všech těchto obchodů řádně přiznával a platil daně. Nakupoval pohonné hmoty také u společností CORDIAL INVEST, LONES TRADE, PROLAD BOHEMIA, Subway a VT-PH obchodní, ovšem na podnikatelské činnosti těchto společností se nijak nepodílel a nic o jejich aktivitách neví. Se společnostmi DIROP, BONITO SOLUM a Paladio Investment Group nikdy neobchodoval a nepřišel s nimi do styku. Při nákupu pohonných hmot nebyl konečným odběratelem, který by určoval parametry nákupu PHM, parametry nákupu a finance dodávali jeho další odběratelé. Namítl, že soudy hrubě chybovaly, pokud neprovedly důkaz předloženým účetnictvím společnosti TEAMONT, s. r. o., a nevyslechly jako svědky statutární zástupce odběratelských firem. Soudy dovozují jeho aktivní účast na krácení daně listinami, zejména fakturami, výpisy z účtů a objednávkami. Z těchto listin však podle obviněného v žádném případě nelze dovodit jakoukoliv jeho účast na krácení daně, a proto jsou skutkové závěry soudu projevem svévole a jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy. V extrémním rozporu s provedenými důkazy je také výrok o trestu propadnutí finančních prostředků na účtu u ČSOB, a. s., a Raiffeissen stavební spořitelny, a. s., neboť soudy neuvedly, z čeho dovozují, že tam uložené finanční prostředky pocházejí z vytýkané trestné činnosti. Obviněný dále namítl, že došlo k závažným procesním vadám, které představují porušení ústavního práva na spravedlivý proces, a proto k nim dovolací soud musí přihlédnout. Obviněný upozornil na porušení zákazu reformace in peius, když státní zástupce zaměřil odvolání pouze do výroku o trestu a ve zbytku rozsudek nenapadl. Odvolací soud byl proto vázán rozsahem odvolání státního zástupce a nemohl v jeho neprospěch zasáhnout do výroku o vině a kvalifikovat jeho jednání také podle §240 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku. Rovněž uložení trestu zákazu činnosti spočívajícího v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu či prokuristy v obchodních korporacích považuje obviněný za zcela nový trest, jehož neuložení nebylo státním zástupcem namítáno. Soud jej dále uznal vinným ze spolupachatelství, byť byl obžalován z účastenství v širším smyslu, a neupozornil jej na možnost přísnější kvalifikace. Rovněž došlo k porušení totožnosti skutku, když rozsah vytýkaného jednání je v rozsudcích podstatně širší než v obžalobě, přičemž se nejedná jen o úpravu skutku, ale o vytýkání zcela jiného jednání než v obžalobě. Výslechy svědků Z. a P. z přípravného řízení považuje obviněný za nezákonné, neboť se nejednalo o neodkladné úkony. Soudy také měly rozhodnout usnesením o jeho návrhu na přerušení řízení a postoupení věci Ústavnímu soudu. Nesprávné právní posouzení spatřuje obviněný i v tom, že soudy dostatečně nevyargumentovaly, proč považují právní úpravu daňové povinnosti v té podobě, že se do základu daně z přidané hodnoty zahrnuje také spotřební daň, za ústavně konformní. Nesouhlasí ani se závěrem soudů, že u společnosti BONITO SOLUM byl uměle vytvořen stav insolventnosti. Výrok ad 3) pak podle obviněného nenaplňuje znaky trestného činu zkrácení daně, jelikož šlo o pouhé nezaplacení správně přiznané daně.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 4. 2016, sp. zn. 4 To 8/2016, jakož i předcházející rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 7. 2015, sp. zn. 45 T 1/2013, a vrátil věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Předsedovi senátu Nejvyššího soudu pak navrhl, aby postupem podle §265o odst. 1 trestního řádu odložil, resp. přerušil výkon napadeného rozhodnutí.
Obviněný V. P. uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Obviněný v dovolání uvedl, že trest uložený vrchním soudem považuje za nepřiměřený. Poukázal na to, že oproti nalézacímu soudu shledal odvolací soud spoustu přitěžujících okolností. Přitom nebral v úvahu skutečnost, že nebyl organizátorem trestné činnosti a jeho role byla spíše v postavení tzv. „bílého koně“. Rovněž zařazení do typu věznice vzhledem k osobním poměrům považuje za nepřiměřené. K tomu odkázal na nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1975/08, sp. zn. I. ÚS 55/04 a sp. zn. I. ÚS 375/06.
Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 trestního řádu rozsudek Vrchního soudu v Olomouci č. j. 4 To 8/2016-12309 ze dne 25. 4. 2016, jakož i rozsudek Krajského soudu v Ostravě č. j. 45 T 1/2013-11920 ze dne 30. 7. 2015 zrušil, současně aby zrušil celý výrok o trestu a podle §265l odst. 1 trestního řádu ve spojení s §265l odst. 3 trestního řádu vrátil věc soudu druhého stupně. Dále požádal, aby předseda senátu Nejvyššího soudu odložil výkon rozhodnutí, proti němuž bylo podáno dovolání.
Obviněný M. K. podal dovolání z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Obviněný namítl, že pro jeho odsouzení neexistovaly jakékoliv důkazy a nebyla prokázána objektivní ani subjektivní stránka trestného činu. Z napadeného rozsudku podle něj nelze vyčíst ani dovodit, na základě čeho byla dovozena jeho vina. Poukázal na to, že nekonal ani nejednal, a proto nemohl zkrátit daň a uvedený skutek nemohl spáchat ve velkém rozsahu.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud postupem podle §265k odst. 1 trestního řádu oba napadené rozsudky zrušil a podle §265l odst. 1 trestního řádu přikázal, aby Krajský soud v Ostravě věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně požádal, aby bylo před rozhodnutím o dovolání rozhodnuto podle §265o odst. 1 trestního řádu tak, že předseda senátu Nejvyššího soudu přeruší výkon rozhodnutí, proti němuž bylo podáno dovolání.
Obviněný J. S. v dovolání uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Obviněný uvedl, že se neztotožňuje se závěry odvolacího soudu, podle nichž neshledal v řízení před soudem prvního stupně žádné zásadní nedostatky či pochybení. Přestože odvolací soud u něj dovodil nižší škodu, uložil mu trest odnětí svobody významně vyšší. Obviněný dále namítl, že v rámci dokazování nebylo prokázáno jakékoliv propojení mezi ním a ostatními obviněnými, stejně jako nebylo prokázáno jeho srozumění, že za pohonné hmoty nebyla odvedena spotřební daň. Napadené rozhodnutí považuje za nepřezkoumatelné, neboť soud své úvahy dostatečně nerozvedl. Obviněný dále poukázal na to, že v části období, ve kterém mělo k trestné činnosti dojít, byl jednatelem společnosti Cordial Invest, s. r. o., pan M. D. Tato osoba nebyla v řízení ani přes návrh dovolatele vyslechnuta. Bez jeho výslechu ovšem nelze uzavřít, že převod společnosti na jmenovaného byl pouze účelový. Obviněný závěrem namítl, že při ukládání trestu nezohlednil soud jeho předchozí bezúhonnost, míru účasti na trestné činnosti a prospěch, který měl získat.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 4. 2016, č. j. 4 To 8/2016-12309, a věc přikázal Krajskému soudu v Ostravě k novému projednání a rozhodnutí nebo sám v souladu podle §265m trestního řádu rozhodl ve smyslu výše nastíněného.
Obviněný Ja. S. napadl rozsudek odvolacího soudu dovoláním z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Poukázal na to, že jako statutární zástupce společnosti LONES TRADE, s. r. o., obchodoval s pohonnými hmotami ve dvou řetězcích firem. Z provedeného dokazování je postaveno najisto, že přepravu pohonných hmot zajišťovala a realizovala společnost TEAMONT, s. r. o., a to na vlastní náklady svým koncovým zákazníkům. Až do této doby se jednalo o dodání realizovaná v režimu bez spotřební daně v daňovém skladu ČEPRO, a. s. Jelikož ČEPRO, a. s., fakturovalo pohonné hmoty bez spotřební daně, musely mít pohonné hmoty původ pořízení v třetí zemi nebo v jiném členském státě. Ve vztahu ke společnosti LONES TRADE, s. r. o., se jednalo o dodání bez přepravy v rámci daňového skladu ČEPRO, a. s., a proto způsob fakturace společnosti LONES TRADE, s. r. o., odpovídá §41 odst. 1, 2 zákona o dani z přidané hodnoty. Jelikož zákon o dani z přidané hodnoty neupravuje postup, kterým mělo dojít ke změně fakturace, je obviněný přesvědčen, že soudy věc nesprávně hmotněprávně vyhodnotily. Skutek tak nevykazuje znaky trestného činu.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 trestního řádu zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 4. 2016, č. j. 4 To 8/2016-12309, jakož i další rozhodnutí na ně obsahově navazující, a aby podle §265l odst. 1 trestního řádu přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout, případně aby Nejvyšší soud podle §265m odst. 1 trestního řádu sám ve věci rozhodl. Současně požádal, aby Nejvyšší soud před rozhodnutím o dovolání podle §265o odst. 1 trestního řádu přerušil výkon rozhodnutí, proti němuž bylo podáno dovolání.
Obviněný L. K. v dovolání uplatnil důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Obviněný namítl, že v jednání popsaném pod bodem 7) není možné spatřovat naplnění skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 trestního zákoníku, spáchaného formou spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku, neboť v inkriminovanou dobu se nemohl osobně podílet na spáchání protiprávního jednání, jelikož byl od 13. 1. 2011 ve vazební věznici v souvislosti s trestním stíháním pro jiný skutek. Trestný čin lze spáchat toliko tím, že daňový subjekt podá úmyslně zkreslené daňové přiznání či úmyslně takové daňové přiznání nepodá. Provedenými důkazy není podle obviněného prokázáno, že by měl nést odpovědnost za uvedený skutek, když je vyloučeno, aby daňové přiznání za IV. čtvrtletí 2010 podané dne 31. 1. 2011 podal s úmyslem zkrátit daň, stejně jako je nemožné, aby mu v této souvislosti bylo kladeno za vinu nepodání daňového přiznání za leden a únor 2011, když je ani nebylo možné osobně provést. Odvolací soud podle obviněného hodnotil důkazy v rozporu s §2 odst. 6 trestního řádu.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek sp. zn. 4 To 8/2016 ze dne 25. 4. 2016 ve vztahu k obviněnému zrušil a přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Opisy dovolání obviněných byly předsedkyní senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci . Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství k dovoláním předně obecně konstatoval, že většinu námitek obvinění uváděli již ve svých odvoláních a vypořádal se s nimi již odvolací soud. Odvolací soud především konstatoval, že v řízení předcházejícím vydání rozsudku soudu prvního stupně neshledal podstatné vady, spočívající v porušení ustanovení trestního řádu, jimiž se má zabezpečit objasnění věci nebo právo obhajoby, jestliže by mohly mít vliv na správnost a zákonnost přezkoumávané části rozsudku.
K dovolání obviněného A. S. státní zástupce uvedl, že dokazování v provedeném rozsahu je dostačující pro učinění jednoznačných skutkových závěrů a není třeba je doplňovat. Rozsudek soudu prvního stupně i rozsudek odvolacího soudu, kterým byl obviněný uznán vinným, obsahuje popis konkrétního jednání, jehož se měl obviněný dopustit a zároveň v odůvodnění rozsudků je popsáno, z čeho soud vinu obviněného dovozuje.
K dovolání obviněného J. L. uvedl, že soudy podrobně odůvodnily, z jakých důkazů vycházely při hodnocení jednání a jaké skutečnosti mají na základě těchto důkazů za prokázané. Žádný extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry nelze spatřovat. V otázce stanovení daňového základu daně z přidané hodnoty, který zahrnuje za určitých okolností také spotřební daň [§41 odst. 4 v návaznosti na §36 odst. 3 písm. b) zákona o dani z přidané hodnoty], není podle státního zástupce namístě spatřovat rozpor s ústavním pořádkem, jak plyne například z nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 7/03. K procesním námitkám obviněného se vyjadřoval již odvolací soud, který konstatoval, že totožnost skutku ve výroku rozsudku soudu prvního stupně oproti obžalobě a usnesení o zahájení trestního stíhání byla zachována, neboť v daném případě je úplná shoda v následku za současně částečně upřesněného popisu podílu obviněného na stíhaném jednání. Dále odvolací soud uvedl, že z provedených důkazů spolehlivě vyplynulo, že obviněný projednávanou trestnou činnost nejen organizoval, ale aktivně se na ní podílel a tato forma účastenství již naplňuje znaky spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku. Změna v tomto ohledu však není takového charakteru, aby bylo namístě posoudit, že se jedná o jiný skutek, než pro jaký bylo zahájeno trestní stíhání. V daném případě také změna formy účastenství, byť na závaznější formu, nezakládá „přísnější ustanovení zákona“, tak, aby obviněný musel být upozorněn na změnu podle §190 odst. 2 trestního řádu. Při hodnocení toho, které ustanovení zákona je přísnější, je nutno vycházet z ustanovení trestního zákoníku o trestech s přihlédnutím ke konkrétním ustanovením zvláštní části trestního zákoníku. V daném případě změna formy účastenství na tomtéž trestném činu takové zpřísnění nezakládá. Odvolací soud se vyjádřil i k výslechům svědků M. P. a Ing. V. Z. a konstatoval, že formálně sice soud prvního stupně volil vadný postup, neboť výpověď svědka M. P. z přípravného řízení měl v hlavním líčení číst podle §211 trestního řádu, ale tato ryze formální vada nemá vliv na skutečnost, že by nebylo možné procesně použít informace sdělené svědkem v uvedené výpovědi. Svědek navíc u hlavního líčení zopakoval skutečnosti, které uváděl v přípravném řízení, takže i kdyby měl soudu přihlížet při skutkových zjištěních pouze k těm informacím, které svědek uvedl u hlavního líčení, důkazní situace by nebyla jiná.
K dovolání obviněného V. P. státní zástupce poukázal na to, že obviněný ve skutečnosti brojí proti výši trestu, což není sám o sobě dovolací důvod. Dovolacím důvodem, který se týká výše trestu, je pouze to, pokud je obviněnému uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným [§265b odst. 1 písm. h) trestního řádu]. O takovou situaci se však v daném případě nejedná.
Ve vztahu k dovoláním obviněných M. K. a J. S. státní zástupce shodně uvedl, že skutkový stav byl zjištěn správně a bez důvodných pochybností. U tohoto druhu daňové trestné činnosti se jedná o sofistikovanou trestnou činnost, která k provedení vyžaduje náležitou organizaci, přípravu podmínek pro její provedení (včetně personálního obsazení statutárních orgánů společností, které mají být zapojeny do řetězce firem, přes který celý systém funguje), kooperaci více pachatelů, vystavení příslušných účetních dokladů a sestává se s celé řady vzájemně propojených úkonů, vedoucích ve svém konečném důsledku k daňovému úniku. Na celý řetězec těchto jednotlivých kroků je proto nutno hledět v souvislostech a nelze je posuzovat izolovaně. Proto je třeba v souvislostech posuzovat i roli společnosti VT-PH Obchodní, s. r. o., resp. CORDIAL INVEST, s. r. o., za něž fakticky jednali obvinění.
K dovolání obviněného J. S. státní zástupce uvedl, že na obchodování s pohonnými hmotami v řetězci společností DIROP, spol. s r. o. – LONES TRADE, s. r. o., (jejímž jednatelem byl obviněný) – TEAMONT, s. r. o., tak jak bylo zjištěno soudem prvního stupně a soudem odvolacím a popsáno v bodě 1) výroku rozsudku odvolacího soudu, nelze aplikovat §41 odst. 1 a 2 zákona o dani z přidané hodnoty, neboť smyslem těchto ustanovení bylo řešit základ daně z přidané hodnoty při dovozu zboží (vstup zboží z třetí země na území Evropské unie) a pořízení zboží z jiného členského státu, umístěného do režimu podmíněného osvobození od spotřební daně. V případě prodeje předmětných pohonných hmot společností DIROP, spol. s r. o., společnosti LONES TRADE, s. r. o., se však jednalo o dodání vybraných výrobků (pohonných hmot), uvolněných do volného daňového oběhu, takže společnost DIROP, spol. s r. o., byla v souladu s §41 odst. 4 zákona o dani z přidané hodnoty ve spojení s §36 odst. 3 písm. b) zákona o dani z přidané hodnoty povinna přiznat a odvést daň z přidané hodnoty ze základu daně, zvýšeného o zaplacenou spotřební daň, a prvotním odběratelům ve volném daňovém oběhu (tedy mj. společnosti LONES TRADE, s. r. o.) měl být navýšen základ pro výpočet daně z přidané hodnoty o spotřební daň.
Pokud jde o dovolání obviněného L. K., státní zástupce poukázal na to, že odvolací soud ohraničil dobu, po kterou se obviněný měl podílet na trestné činnosti, do dne 13. 1. 2011 (tedy do dne, kdy byl obviněný vzat do vazby). Je nutno však vzít v úvahu, že objednávky na odběr pohonných hmot ovšem činil až do uvedeného data a s ohledem na spolupachatelství s obviněnými S. a M. v bodě 7) výroku rozsudku odvolacího soudu, je odpovědný i za daňový únik, který vznikl z takto objednaného zboží, neboť vzhledem k okolnostem odběrů zboží věděl, že za kooperace spoluobviněných budou tyto odběry sloužit ke zkrácení daně z přidané hodnoty.
Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl.
Obvinění A. S., J. L., V. P., M. K., J. S., Ja. S. a L. K. jsou podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobami oprávněnými k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká. Dovolání byla podána v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájců (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňují formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná podle §265a odst. 1, 2 písm. a) trestního řádu, neboť napadají rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřují proti rozsudku, jímž byli obvinění uznáni vinnými a byl jim uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obvinění dovolání opírají, lze podřadit pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h), l ) trestního řádu, na které je v dovoláních odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Všichni obvinění uplatnili důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu . Ten je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Takovými vadami však napadená rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ani Krajského soudu v Ostravě ve vztahu k žádnému z dovolatelů netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně obecně žádných výhrad, pouze korigoval některá zjištění k rozsahu trestné činnosti obviněných J. S., Ja. S. a L. K. V odůvodnění svého rozhodnutí zdůraznil obsah usvědčujících důkazů a zevrubně se vypořádal s odvolacími námitkami všech obviněných. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle. Podle skutkových závěrů probíhaly jednotlivé obchodní operace s pohonnými hmotami v řetězci spřátelených obchodních společností, kdy všemi skutky prochází obviněný A. S. (společnosti I.I.G., a. s., a PLUS OIL, a. s.), téměř v polovině případů obviněný J. L. (společnost TEAMONT, s. r. o.) a V. P. (společnosti PROLAD BOHEMIA, s. r. o., Subway, s. r. o., a Paladio Investment Group, a. s.), ostatní obvinění figurují jako zástupci jednotlivých společností u konkrétních skutků. Obvinění zorganizovali vytvoření řetězce společností, u kterého dojde k daňovému úniku, případně vytvořili falešné účetní doklady, které použili ke zkreslení daňové povinnosti, anebo nezahrnuli do daňového přiznání zdanitelné plnění či nepodali daňové přiznání. Přitom každému z obviněných byl vzhledem k okolnostem (zejm. účelové opakování přeprodávání zboží v rámci uměle vytvořeného řetězce společností, prodej za cenu nižší než byla účetně pořizovací cena, pouhé podepisování účetních dokladů, aniž by odrážely faktický obchod, vystavování fiktivních účetních dokladů a jejich zahrnutí do účetnictví, účelový převod obchodní společnosti, které vznikly daňové závazky na tzv. bílého koně, podávání zkresleného daňového přiznání, či jeho cílené nepodání) zřejmý účel jednání celého řetězce směřující k daňovému úniku.
Pokud jde o obviněné A. S. , M. K. a J. S. , jejich dovolací argumentace byla založena výlučně na zpochybňování zjištěného skutkového stavu věci v rozhodnutích soudů obou stupňů. Jejich námitky nenapadaly právní posouzení skutků, nýbrž se snažili jejich prostřednictvím prosadit vlastní pohled na hodnocení důkazů, jehož výsledkem by byly odlišné skutkové závěry. Takové dovolací námitky se proto míjely s naplněním deklarovaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu.
Důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu neodpovídaly ani námitky obviněného V. P. , jimiž poukazoval na jím pociťovanou nepřiměřenost uloženého trestu. Výhrady takového charakteru totiž nelze podřadit pod nesprávné právní posouzení skutku ani pod jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu tohoto dovolacího důvodu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 22/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), a neodpovídají ani žádnému jinému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 trestního řádu.
V případě námitek obviněného J. L. směřujících k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, lze plně odkázat na příslušné části rozhodnutí odvolacího soudu, když stejné argumenty uplatnil obviněný již ve svém řádném opravném prostředku a odvolací soud se s nimi vyčerpávajícím způsobem vypořádal. Odvolací soud správně uzavřel, že v případě otázky totožnosti skutku byla v daném případě zachována plná shoda v následku a byl pouze částečně upřesněn podíl obviněného na páchání trestné činnosti. V daném případě současně změna formy účastenství na témže trestném činu nezakládala přísnější právní posouzení ve smyslu §225 odst. 2 trestního řádu. Pokud jde o výpověď svědka Ing. V. Z., soudy vycházely pouze z toho, co svědek uvedl u hlavního líčení. V případě svědka M. P. zvolil nalézací soud sice nesprávný postup podle §211 odst. 3 písm. a) trestního řádu namísto podle §211 odst. 2 písm. b) trestního řádu, nicméně i tento svědek zopakoval u hlavního líčení skutečnosti uváděné v přípravném řízení, a proto vytýkaná vada neměla žádný vliv na důkazní situaci. Soudy se taktéž podrobně vypořádaly i s návrhy obhajoby na doplnění dokazování. S ohledem na zjištění uvedená v předchozích odstavcích rovněž nelze přisvědčit obviněnému v jeho výhradách proti skutkovým zjištěním soudů a jejich údajnému extrémnímu nesouladu s provedenými důkazy. K otázce přerušení trestního stíhání a předložení věci Ústavnímu soudu odkazuje Nejvyšší soud na §224 odst. 5 trestního řádu. V otázce konstrukce výpočtu daně z přidané hodnoty u komodity zahrnující i spotřební daň soudy neshledávaly rozpor s ústavním pořádkem, a proto nebyl důvod přerušovat trestní stíhání a předkládat věc Ústavnímu soudu. S takovým návrhem obhajoby pak postačovalo vypořádat se v odůvodnění rozhodnutí ve věci, což soudy učinily. Postupem odvolacího soudu nedošlo ani k porušení zákazu reformace in peius, když k odvolání státního zástupce zaměřeného pouze do výroku o trestu zasáhl i do výroku o vině a kvalifikovat jednání obviněného také podle §240 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku. Podle zjištění odvolacího soudu totiž státním zástupce vytýkaná vada výroku o trestu měla původ ve vadném výroku o vině, a z toho důvodu byly zjištěny i nevytýkané vady ve výroku o vině. Postup odvolacího soudu tak odpovídal §254 odst. 2 trestního řádu ve spojení s §258 odst. 1 písm. d) trestního řádu.
Za zjevně neopodstatněné považuje dovolací soud námitky obviněného Ja. S. , podle kterých způsob fakturace společnosti LONES TRADE, s. r. o., odpovídal §41 odst. 1, 2 zákona o dani z přidané hodnoty. V tomto případě se jednalo o obchodování s pohonnými hmotami v řetězci společností DIROP, spol. s r. o. – LONES TRADE, s. r. o. – TEAMONT, s. r. o. Z provedeného dokazování jednoznačně vyplývá, že to byla již společnost DIROP, spol. s r. o., která zboží uvedla do volného daňového oběhu a prodávala svým odběratelům v režimu volného daňového oběhu, tudíž měla zahrnout do základu daně též zaplacenou spotřební daň ve smyslu §41 odst. 4 zákona o dani z přidané hodnoty ve spojení s §36 odst. 3 písm. b) téhož zákona (podle znění účinného do 31. 12. 2013).
Pokud jde o dovolání L. K. , pak rovněž jeho námitky jsou opakováním předchozí obhajoby, uplatněné již v rámci řádného opravného prostředku. Argument, že se nemohl dopustit zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 trestního zákoníku, spáchaného formou spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku, neboť v inkriminovanou dobu se nemohl osobně podílet na spáchání protiprávního jednání, jelikož byl od 13. 1. 2011 ve vazební věznici v souvislosti s trestním stíháním pro jiný skutek, neobstojí. Skutkové závěry soudů hovoří o tom, že obviněný za společnost Extreme Transportation, s. r. o., učinil ještě do 13. 1. 2011, než byl vzat do vazby, první dvě objednávky, kdy z takto objednaných pohonných hmot představovala daň z přidané hodnoty 6.682.456 Kč. Pro jeho trestní odpovědnost za daňový únik z takto objednaného zboží není podstatné, že daňové přiznání za čtvrté čtvrtletí 2010 nepodal osobně, když s ohledem na spolupachatelství s obviněnými A. S. a I. M. a vzhledem k okolnostem odběrů věděl, že za kooperace spoluobviněných budou tyto odběry sloužit ke zkrácení daně z přidané hodnoty.
Obviněný J. L. dále uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu . Tento dovolací důvod obecně spočívá v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Konkrétní námitky obviněného proti výroku o trestu propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty podle §70 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku, účinného do 31. 5. 2015 (nebylo prokázáno, že finanční prostředky uložené na bankovním účtu pocházejí z vytýkané trestné činnosti) však dovolacímu důvodu neodpovídají, jelikož směřovaly pouze proti zjišťování skutkovému podkladu pro uložení takového trestu. Nejvyšší soud poukazuje na zevrubné odůvodnění příslušné části rozhodnutí odvolacího soudu, podle které předmětné finanční prostředky byly získány trestnou činností, přičemž další tam uložené částky (úroky, částky státní podpory u stavebního spoření) jsou pouze zhodnocením výnosů z trestné činnosti. Odvolací soud rovněž správně poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 31/1978 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle něhož se věc, tedy i finanční prostředky na účtu, získané trestnou činností nestávají součástí společného jmění manželů a lze vyslovit propadnutí takové věci.
Obviněný J. L. dovolání opřel také o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l ) trestního řádu , jehož naplnění dovozoval z existence vad zakládajících důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a h) trestního řádu v řízení předcházejícím vydání napadeného rozhodnutí. Nejvyšší soud však takové vady neshledal. Proto nemohl být v dané věci shledán opodstatněným ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) trestního řádu.
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b trestního řádu. Protože ve věci obviněných A. S., V. P., M. K. a J. S. dospěl k závěru, že dovolání nebyla podána z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu o jejich odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v §265i odst. 3 trestního řádu. Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněných J. L., Ja. S. a L. K. nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podaná dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněná. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 26. 4. 2017
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu