ECLI:CZ:NS:2017:3.TDO.994.2017.1
sp. zn. 3 Tdo 994/2017-25
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 10. 2017 o dovolání obviněného J. O. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 5 To 49/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 26 T 47/2016, takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušuje usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 5 To 49/2017 a rozsudek Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 13. 10. 2016, sp. zn. 26 T 47/2016, jakož i všechna rozhodnutí obsahově na zrušená rozhodnutí navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se přikazuje Okresnímu soudu v Uherském Hradišti, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 13. 10. 2016, sp. zn. 26 T 47/2016, byl obviněný J. O. (dále jen obviněný, popř. dovolatel) uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Uvedeného přečinu se podle skutkových zjištění tohoto soudu dopustil tím, že:
dne 2. 3. 2016 kolem 09.30 až 09.45 hodin z místa svého bydliště v Z., okr. U. H., do U. H. ulice P. řídil osobní motorové vozidlo zn. Peuget 306, ačkoliv rozhodnutím Městského úřadu Uherský Brod, odbor správní, ze dne 24. 11. 2015, č. j. OS-D/1857/20/15/Po, proti němuž se odvolal, ve spojení s rozhodnutím Krajského úřadu Zlínského kraje, odbor dopravy a silničního hospodářství, ze dne 16. 2. 2016, č. j. KUZL-13751/2016, které převzal v přesně nezjištěné době po 25. 2. 2016 v místě svého bydliště, mu byl uložen mj. zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 6 měsíců, tj. od 18. 2. 2016 do 18. 8. 2016.
Za uvedený trestný čin Okresní soud v Uherském Hradišti uložil obviněnému podle §337 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 5 měsíců, jehož výkon mu podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 20 měsíců. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku obviněnému uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 2 let.
Proti rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 13. 10. 2016, sp. zn. 26 T 47/2016, podal obviněný odvolání směřující do výroku o vině a trestu. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 5 To 49/2017, tak, že jej podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 5 To 49/2017, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle obviněného rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotněprávním posouzení. Dovolatel následně poukazuje na svoji obhajobu a skutečnost, že na základě provedeného dokazování bylo prokázáno, že rozhodnutí Krajského úřadu Zlínského kraje, odbor dopravy a silničního hospodářství, ze dne 16. 2. 2016, č. j. KUZL-13751/2016, skutečně nepřevzal, takže předmětného dne, kdy se měl dopustit žalovaného skutku, nevěděl, že rozhodnutí, kterým mu byl uložen zákaz činnosti, nabylo právní moci. Soudy se nijak nezabývaly otázkou doručování rozhodnutí podle zákona č. 500/2004 Sb., o správním řízení v platném znění (dále jen SprŘ). Poukazuje i skutečnost, že státní zástupce, který se zúčastnil řízení před soudem druhého stupně, se s jeho obhajobou zcela ztotožnil, když konstatoval, že rozhodnutí o uložení trestu zákazu činnosti nenabylo právní moci. Soudy se nijak konkrétně nezabývaly otázkou doručení rozhodnutí správního úřadu do vlastních rukou s pohledu ustanovení §19 SprŘ. K doručení tzv. do vlastních rukou nemůže dojít doručením do vlastních rukou osobě blízké či doručením prostřednictvím „botníku“. Proto nebylo možno dospět k závěru, že existuje pravomocné rozhodnutí, jehož výkon by mařil. Současně odkázal na rozhodnutí Nejvyššího správního soud 3 As 33/2005-80 ze dne 7. 12. 2005 a 5 A 139/2002-46 ze dne 18. 12. 2003.
V závěru podaného dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. a §265l odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 5 To 49/2017, a rozsudek Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 13. 10. 2016, sp. zn. 26 T 47/2016, a soudu prvního stupně přikázal, aby ve věci znovu jednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 27. 7. 2017, sp. zn. 1 NZO 699/2017, nejprve zrekapituloval obsah podaného dovolání. Podle státního zástupce, byť obviněný používá částečně neadekvátní skutkové argumenty, tak za důvodně uplatněnou lze považovat námitku, že rozhodnutí, které měl mařit, nebylo v právní moci. Oba soudy si nijak neobjasnily otázku, zda rozhodnutí, kterým byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti, nabylo právní moci či nikoliv. Otázka zda se účastník řízení fakticky dověděl obsah správního rozhodnutí, by mohla mít význam toliko v případě, že rozhodnutí nabylo právní moci fakticky bez ohledu na skutečnost, zda bylo doručeno účastníkovi (viz R 8/2003). Současně odkázal na znění §19 odst. 5 SprŘ, §72 odst. 1 SprŘ a §73 odst. 1 SprŘ. Z dikce těchto ustanovení lze dovodit, že správní rozhodnutí muselo být účastníkovi doručeno do vlastních rukou, což se v předmětné věci nestalo. Státní zástupce připustil, že je mu známo i rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 As 25/2007, které ovšem na danou situaci nelze aplikovat, když navíc by ani nebyla splněna podmínka, že bylo nezpochybnitelným způsobem zjištěno, kdy se obviněný přesně seznámil s obsahem předmětného rozhodnutí.
V závěru podaného vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. a §265l odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 5 To 49/2017, a tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně navrhl, aby §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. o dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. I pro případ jiného rozhodnutí vyjádřil souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání podle §265r odst. odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
Z obsahu podaného dovolání je zřejmé, že obviněný spatřuje naplnění zvoleného dovolacího důvodu ve skutečnosti, že rozhodnutí, které měl mařit, nenabylo právní moci, neboť mu nebylo řádně doručeno.
Lze konstatovat, že těmito námitkami deklarovaný dovolací důvod obviněný formálně naplnil, neboť otázka zda rozhodnutí správního orgánu, jehož výkon měl mařit, nabylo právní moci a je vykonatelné, se týká naplnění objektivní stránky přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Obviněný totiž v podstatě namítá, že neporušil pravomocně uložený zákaz řízení motorových vozidel, když rozhodnutí nebylo pravomocné a tudíž nebylo vykonatelné.
Obecně lze konstatovat, pokud jde o přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, který pachatel spáchal výkonem činnosti, která mu byla zakázána rozhodnutím správního orgánu, tak se soudy rozhodující v trestním řízení nezabývají zákonností nebo správností příslušného správního rozhodnutí, ale musí zkoumat otázku nabytí právní moci a vykonatelnosti takového rozhodnutí a to jako předběžnou otázku (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 4 Tdo 1530/2014, obdobně viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2011, sp. zn. 8 Tdo 146/2011, nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 6 Tdo 195/2016).
Přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se dopustí pachatel, který maří nebo podstatně ztěžuje výkon rozhodnutí soudu nebo jiného orgánu veřejné moci tím, že vykonává činnost, která mu byla takovým rozhodnutím zakázána nebo pro kterou mu bylo odňato příslušné oprávnění podle jiného právního předpisu nebo pro kterou takové oprávnění pozbyl. Objektem ochrany u tohoto trestného činu je zájem na řádném výkonu rozhodnutí soudů a dalších orgánů veřejné moci.
Rozhodnutím ve smyslu §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se rozumí např. rozsudek v trestním řízení nebo v občanském soudním řízení, ale i rozhodnutí správních úřadů, kterými se zakládají, mění nebo ruší práva anebo povinnosti jmenovitě určené osoby nebo jímž se v určité věci prohlašuje, že taková osoba práva nebo povinnosti má anebo nemá (viz znění §9 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu ve znění pozdějších předpisů).
Maření znamená, že rozhodnutí, které má být v době činu vykonáno, fakticky v důsledku jednání pachatele vykonáno není. Zakázat výkon určité činnosti lze buď rozhodnutím soudu uložením trestu zákazu činnosti podle §73 tr. zákoníku nebo rozhodnutím správního orgánu ve správním řízení uložením sankce zákazu činnosti v přestupkovém řízení (dříve §11 a §14 zákona č. 200/1990 Sb, zákona o přestupcích ve znění pozdějších předpisů, v současné době §47 zákona č. 250/2016 Sb., o přestupcích a řízeních o nich).
Z rozsudku soudu prvního stupně, který byl potvrzen soudem druhého stupně, vyplývá, že naplnění všech znaků skutkové podstaty přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku je spatřováno v tom, že obviněný mařil výkon rozhodnutí jiného orgánu veřejné moci, konkrétně rozhodnutí Městského úřadu Uherský Brod, odbor správní, ze dne 24. 11. 2015, č. j. OS-D/1857/20/15/Po, ve spojení s rozhodnutím Krajského úřadu Zlínského kraje, odbor dopravy a silničního hospodářství, ze dne 16. 2. 2016, č. j. KUZL-13751/2016, které měl převzít v přesně nezjištěné době po 25. 2. 2016 v místě svého bydliště, a tím vykonávat činnost, která mu byla takovým rozhodnutím zakázána, když řídil motorové vozidlo.
Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je také patrno, že na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že obviněný rozhodnutím Krajského úřadu Zlínského kraje, odbor dopravy a silničního hospodářství, ze dne 16. 2. 2016, č. j. KUZL-13751/2016, skutečně nepřevzal do vlastních rukou dne 18. 2. 2016 (viz str. 6–7 rozsudku). Zároveň má soud za prokázáno, že se ovšem musel obviněný s obsahem zásilky seznámit, aniž by ovšem blíže rozvedl z jakých konkrétních důkazů má za prokázané, že se tak muselo stát před 2. 3. 2016 (viz str. 7–8 rozsudku).
V dané souvislosti ovšem Nejvyšší soud považuje za nutné zdůraznit, že, jak již bylo naznačeno, u přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, který pachatel spáchal výkonem činnosti, která mu byla zakázána rozhodnutím správního orgánu, se soud rozhodující v trestním řízení nezabývá zákonností nebo správností příslušného správního rozhodnutí, ale musí zkoumat otázku nabytí právní moci a vykonatelnosti takového rozhodnutí (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 6 Tdo 195/2016). Otázka právní moci rozhodnutí o přestupku, které vydal správní orgán a kterým mu byla ve správním řízení uložena sankce zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všech druhů, je z hlediska naplnění skutkové podstaty přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku podstatná. Mařit nebo podstatně ztěžovat výkon rozhodnutí orgánu veřejné moci tím, že je vykonávána činnost, která byla takovým rozhodnutím zakázána, lze jen v případě, že tato sankce byla uložena rozhodnutím, jež nabylo právní moci a je vykonatelné. Výjimku z tohoto závěru představuje jen taková situace, že rozhodnutí je předběžně vykonatelné bez ohledu na právní moc. O takový případ se však v dané věci nejedná. Jinak řečeno, proto aby byla naplněna zvolená skutková podstata, musí existovat pravomocné rozhodnutí, které musí pachatel mařit. Jestliže neexistuje takové pravomocné rozhodnutí, nemůže dojít k naplnění objektivních znaků uvedeného přečinu.
Otázku právní moci správního rozhodnutí, kterým byla uložena obviněnému sankce spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu, je nutno v trestním řízení posuzovat vždy samostatně jako tzv. předběžnou otázku (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. 7 Tdo 202/2006). Podle §9 odst. 1 tr. ř. orgány činné v trestním řízení posuzují předběžné otázky, které se v řízení vyskytnou, samostatně. Existuje-li však o takové otázce pravomocné rozhodnutí soudu nebo jiného státního orgánu, jsou orgány činné v trestním řízení takovým rozhodnutím vázány, pokud nejde o posouzení viny obviněného. Podle §9 odst. 2 tr. ř. nejsou orgány činné v trestním řízení oprávněny řešit samostatně předběžné otázky týkající se osobního stavu, o nichž se rozhoduje v řízení ve věcech občanskoprávních, kdy ovšem toto ustanovení na daný případ zjevně nedopadá. Obecně je pro možnost posouzení určité skutečnosti jako předběžné otázky podle §9 odst. 1 tr. ř. rozhodné, zda jde v tom kterém případě o otázku týkající se posouzení viny. Jestliže jde o posouzení otázky viny, pak orgány činné v trestním řízení posuzují předběžnou otázku (s výjimkou otázek osobního stavu) vždy samostatně, bez ohledu na to, zda o takové předběžné otázce existuje pravomocné rozhodnutí příslušného státního orgánu. Platí, že předběžnými otázkami mohou být otázky z oblasti práva civilního, ale i práva správního, jak je tomu v tomto případě. Vzhledem k uplatněným námitkám lze mít za to, že v předmětné věci představuje otázka právní moci rozhodnutí správního orgánu posouzení otázky viny, a proto se jedná o otázku, kterou si orgány činné v trestním řízení musí posoudit jako předběžnou otázku podle §9 odst. 1 tr. ř.
Takto ovšem soudy nižších stupňů v předmětné věci nepostupovaly, když otázkou, zda předmětné správní rozhodnutí nabylo právní moci a zda tedy obviněný mařil pravomocné rozhodnutí, se vůbec nezabývaly. Soudy toliko vyjádřily přesvědčení, že se obviněný musel s obsahem předmětného rozhodnutí seznámit. V dané souvislosti je ovšem třeba zdůraznit, že tato skutečnost by mohla být předmětem úvah soudů nižších stupňů toliko za situace, že by měly za prokázáno, že rozhodnutí správního orgánu nabylo právní moci, když za určitých přesně stanovených okolností může rozhodnutí nabýt právní moci fikcí a pak je nutno řešit otázku zda se pachatel o obsahu takového rozhodnutí dověděl či mohl dovědět (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 498/2013, rozhodnutí ze dne 3. 3. 2015, sp. zn. 4 Tdo 249/2015).
Obecně je třeba konstatovat, že obviněný byl postižen za přestupek v dopravě podle tehdy platného přestupkového zákona č. 200/1990 Sb. (nyní zákon č. 250/2016 Sb.). Předmětný zákon neobsahoval zvláštní úpravu týkající se doručování rozhodnutí, takže při doručování rozhodnutí bylo nutno vycházet a dodržovat příslušná ustanovení správního řádu. Jelikož se jednalo o doručování rozhodnutí (§67 odst. 1 SprŘ), které se podle §72 odst. 1 SprŘ oznamuje doručením stejnopisu účastníkům řízení (v dané věci byl obviněný účastníkem řízení) do vlastních rukou, nepřicházelo v úvahu náhradní doručení podle §20 odst. 3, odst. 4 SprŘ (vhození do schránky, předaní jiné osobě). Při doručování rozhodnutí do vlastních rukou pak bylo nutno respektovat §19 a §23 SprŘ, které upravuje postup při doručování rozhodnutí, které je třeba doručovat do vlastních rukou a možnost doručení takového rozhodnutí tzv. uložením.
Podle §72 odst. 1 SprŘ se rozhodnutí účastníkům oznamuje doručením stejnopisu písemného vyhotovení do vlastních rukou nebo ústním vyhlášením. Nestanoví-li zákon jinak, má ústní vyhlášení účinky oznámení pouze v případě, že se účastník současně vzdá nároku na doručení písemného vyhotovení rozhodnutí. Tato skutečnost se poznamená do spisu.
Podle §73 odst. 1 SprŘ nestanoví-li tento zákon jinak, je v právní moci rozhodnutí, které bylo oznámeno a proti kterému nelze podat odvolání.
Z dikce shora uvedených ustanovení je nepochybné, že v případě rozhodnutí o podaném odvolání obviněného proti rozhodnutí Městského úřadu Uherský Brod, odbor správní, ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. OS-D/1857/20/Po, se jednalo o rozhodnutí, které muselo být doručeno do vlastních rukou doručením stejnopisu tohoto rozhodnutí, kdy předpokladem, aby toto rozhodnutí nabylo právní moci, bylo jeho řádné doručení.
Doručení do vlastních rukou upravuje správní řád, když tehdy platný přestupkový zákon otázku doručování výslovně neupravoval. Podle §19 odst. 4 SprŘ do vlastních rukou adresáta se doručují písemnosti podle §59, §72 odst. 1 SprŘ, o nichž tak stanoví zvláštní zákon, a jiné písemnosti, nařídí-li to oprávněná úřední osoba. Protože rozhodnutí o přestupku je rozhodnutím podle §72 odst. 1 SprŘ, muselo se obviněnému jako účastníkovi řízení doručovat do vlastních rukou. Jelikož se jednalo o doručování do vlastních rukou, nepřicházelo v úvahu náhradní doručení podle §20 odst. 3, odst. 4 SprŘ (vhození do schránky, předaní jiné osobě). Proto bylo nutno postupovat podle §23 SprŘ, které upravuje postup při doručování rozhodnutí, které je třeba doručovat do vlastních rukou a možnost doručení takového rozhodnutí tzv. uložením.
Podle §23 odst. 1 SprŘ nebyl-li v případě doručování podle §20 odst. 1, 2 SprŘ adresát zastižen a písemnost nebylo možno doručit ani jiným způsobem přípustným podle §20, písemnost se uloží, kdy písemnost se podle §23 odst. 3 písm. b) SprŘ uloží u obecního úřadu nebo v provozovně provozovatele poštovních služeb, pokud se doručuje jejich prostřednictvím. Podle §23 odst. 4 SprŘ se adresát vyzve vložením oznámení o neúspěšném doručení písemnosti do domovní schránky nebo na jiné vhodné místo, aby si uloženou písemnost ve lhůtě 10 dnů vyzvedl; současně se mu sdělí, kde, odkdy a v kterou denní dobu si lze písemnost vyzvednout. Je-li to možné a nevyloučil-li to správní orgán, písemnost se po uplynutí 10 dnů vloží do domovní schránky nebo na jiné vhodné místo; jinak se vrátí správnímu orgánu, který ji vyhotovil. Zároveň s oznámením podle odstavce 4 se adresát písemně poučí o právních důsledcích, které by jeho případné jednání podle §24 odst. 1, 3 a 4 SprŘ vyvolalo nebo o možnosti postupu podle §24 odst. 2 SprŘ. Toto poučení musí obsahovat i označení správního orgánu, který písemnost odesílá, a jeho adresu.
Z uvedených ustanovení je nepochybné, jak mělo být postupováno při doručování písemnosti účastníkovi řízení do vlastních rukou, tedy obviněnému. Z dosud provedeného dokazování před soudem prvního stupně (soud druhého stupně se s tímto rozsahem dokazování zcela ztotožnil) nevyplývá, že by tato předmětná ustanovení týkající se doručování byla dodržena, kdy není ani zřejmé, že by bylo postupováno podle §23 SprŘ, což by mohlo odůvodnit úvahu o tom, zda se obviněný o obsahu předmětného rozhodnutí dozvěděl. Proto je třeba uzavřít, že existují důvodné pochybnosti o existenci pravomocného rozhodnutí, jehož výkon měl obviněný mařit. Proto shledal Nejvyšší soud podané dovolání důvodné. Nad rámec shora uvedeného je třeba uvést, že pokud nebude prokázána existence pravomocného rozhodnutí, jehož výkon měl obviněný mařit, jsou úvahy o tom, zda se mohl obviněný seznámit s obsahem předmětného rozhodnutí zcela bezpředmětné.
Proto Nejvyšší soud zrušil podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. ohledně tohoto obviněného rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 5 To 49/2017, a rozsudek Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 13. 10. 2016, sp. zn. 26 T 47/2016. Současně zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Okresnímu soud v Uherském Hradišti pak přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, přičemž při novém rozhodování je soud (a to nejen soud prvního stupně, ale i soud odvolací) vázán právním názorem, který v tomto usnesení vyslovil Nejvyšší soud. Napadená rozhodnutí byla zrušena jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněného, takže v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch. Toto rozhodnutí učinil dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit ve veřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. b) tr. ř.].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. 10. 2017
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu
Vypracovala:
JUDr. Marta Ondrušová