ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.1130.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 1130/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Pavlem Vrchou, JUDr. Pavlem Pavlíkem a Mgr. Vítem Bičákem v právní věci J. S. , zastoupeného opatrovníkem JUDr. Jiřím Zbořilem, advokátem se sídlem v Kroměříži, Milíčovo nám. 620, za účasti opatrovnice omezeného ve svéprávnosti A. S., zastoupené JUDr. Martinem Doubravou, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 6, U 1. baterie 1, a navrhovatele L. S., o změnu opatrovníka, vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. P 6/2014, o dovolání opatrovnice proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. prosince 2016, č. j. 20 Co 261/2016-371, takto:
I. Dovolání opatrovnice se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud v Kroměříži (dále již „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 17. února 2016, č. j. P 6/2014-250, v uvedené právní věci zastavil řízení a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání opatrovnice Krajský soud v Brně (dále již „odvolací soud“) usnesením ze dne 12. prosince 2016, č. j. 20 Co 261/2016-371, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala opatrovnice (dále též „dovolatelka“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, v němž uvedla, že důvod dovolání spočívá v nesprávném právním posouzení věci – nároku na náhradu nákladů řízení, přičemž přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. je spatřována v tom, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání – jak bude rozvedeno níže – neobsahuje právně relevantní vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., v důsledku čehož byla Nejvyššímu soudu upřena možnost zabývat se přípustností tohoto dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle §241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
V dovolání musí dovolatel vymezit předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., tj. uvést v něm okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že by v souzené věci šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu přicházejících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit) nebo 2) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena) nebo 3) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit) anebo 4) má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla taková právní otázka být dovolacím soudem posouzena jinak).
Z pohledu shora připomenutých obsahových náležitostí podané dovolání opatrovnice tyto normativní limity zjevně nesplňuje. V dovolání totiž není zákonu odpovídajícím způsobem vymezen předpoklad přípustnosti dovolání tak, jak shora bylo již vyloženo. Pouhé tvrzení dovolatelky, že v řešení právní otázky náhrady nákladů řízení se odvolací soud napadeným usnesením odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, aniž by v dovolání bylo vymezeno, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit, nenaplňuje zmíněný předpoklad přípustnosti tohoto dovolání. Přitom dovolacímu soudu nepřísluší, aby z takto vágně pojaté formulace si sám vymezil chybějící předpoklad přípustnosti dovolání. Nejvyšší soud v tomto směru odkazuje na svá předchozí rozhodnutí, v nichž opakovaně zdůraznil, že není (nemůže být) jeho úkolem, aby sám dovozoval, co z dovolatelem obecně zformulované argumentace je podřaditelné pod případné procesní pochybení odvolacího soudu ve smyslu ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že: „úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, ‚naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.‘“ ; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz , zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ).
Ústavní soud pak k otázce vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, ve svém usnesení ze dne 26. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, vyložil následující: „novelizace občanského soudního řádu (zákon č. 404/2012 Sb., kterým zavedl nově povinnost pro dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění přípustnosti dovolání) řešila přetížení Nejvyššího soudu neúměrným množstvím podaných dovolání v občanskoprávních a obchodních věcech, které Nejvyšší soud nestíhal v přiměřené lhůtě vyřizovat. Novela chtěla reagovat i na to, že ‚velmi často se objevují případy, kdy kvalita dovolání, v nichž advokáti zaměňují ustanovení občanského soudního řád o přípustnosti dovolání s dovolacími důvody...‘ (viz důvodová zpráva k zákonu č. 404/2012 Sb.). Z toho plyne, že záměrem novely (v podobě vytvoření příslušné nové náležitosti dovolání) byla regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potencionálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá. To v konečném důsledku může snížit finanční náklady potencionálních dovolatelů za dovolací řízení. Konečně smyslem zakotvení této nové obligatorní náležitosti může být i urychlení dovolacího řízení, protože důsledně vzato je Nejvyšší soud advokátem dovolatele interpretována jeho vlastní judikatura, což může Nejvyššímu soudu práci ulehčit (byť tím nebude vázán).“
Z uvedeného vyplývá, že je pouze věcí dovolatele, aby způsobem předepsaným v občanském soudním řádu vymezil dovolací důvod (§241a odst. 3 o. s. ř.) a předpoklady přípustnosti svého dovolání (§237 o. s. ř.), přičemž dovolacímu soudu nepřísluší, aby v tom kterém rozsahu popsanou absenci údajů nahrazoval.
K (jiným) vadám řízení by dovolací soud ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. mohl (byl povinen) přihlédnout jedině v případě přípustnosti dovolání, což se netýká tohoto případu.
Podle §241b o. s. ř. může být dovolání, které neobsahuje to, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) o tyto náležitosti doplněno jen v průběhu trvání lhůty k dovolání. K takovému doplnění dovolání ovšem ze strany dovolatele nedošlo.
Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud uzavřel, že dovolání opatrovnice trpí vadou, pro niž nelze v dovolacím řízení pokračovat a která nebyla dovolatelkou odstraněna v zákonné lhůtě (§241b odst. 3, §243b a §243c odst. 1 o. s. ř.); dovolání bylo proto podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítnuto.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. června 2017
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu