ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.1212.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 1212/2017-210
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl pověřeným členem senátu JUDr. Bohumilem Dvořákem v právní věci žalobce A. K. , zastoupeného Mgr. Janem Vargou, advokátem se sídlem v Praze 2, Fügnerovo náměstí 1808/3, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 27 C 18/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 11. 2016, č. j. 21 Co 402/2016-182, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se v řízení na žalované domáhal zaplacení částky 650 000 Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonnou vazbou a částky 1 350 000 Kč jako zadostiučinění za újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21. 4. 2016, č. j. 27 C 18/2014-148, řízení ohledně částky 39 000 Kč zastavil (výrok I), žalované uložil povinnost, aby žalobci zaplatila částku 39 000 Kč (výrok II), co do částky 1 922 000 Kč žalobu zamítl (výrok III) a žalované uložil povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 10 079 Kč (výrok IV).
K odvolání žalobce proti výrokům III a IV Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III a ve výroku IV jej změnil tak, že výše nákladů řízení činí 28 798 Kč, jinak uvedený výrok potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu). O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu části výroku I, jímž byl potvrzen výrok III rozsudku soudu prvního stupně, napadl žalobce včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II bod 2 a čl. VII zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Žalobce k vymezení předpokladů přípustnosti dovolání uvádí, že by dovolacím soudem měla být jinak posouzena otázka přiměřené formy zadostiučinění za nezákonné trestní stíhání a otázka výše odškodnění za nezákonné omezení na osobní svobodě. Žalobce však již neuvádí, od jaké své dřívější judikatury by se měl dovolací soud odchýlit. Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání je nezbytné, aby z něj bylo zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení §237 o. s. ř. nepostačují (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013). Ani námitka žalobce, že se stále cítí být postupem orgánů činných v trestním řízení poškozen, neodpovídá řádnému vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., neboť z takto široce vymezené přípustnosti nelze žádnou konkrétní otázku dovodit.
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobcem v zákonné lhůtě odstraněny (§241b odst. 3 o. s. ř).
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 25. října 2017
JUDr. Bohumil Dvořák
pověřený člen senátu