ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.124.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 124/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v právní věci žalobce Ing. V. Š. , proti žalované České republice – Ministerstvu financí , se sídlem v Praze 1, Letenská 15, o náhradu nemajetkové újmy, nyní vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 14 C 254/2016, dříve vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 19 C 80/2013, o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. září 2016, č. j. 23 Co 266/2016-127, takto:
Dovolání žalované se odmítá .
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Žalobce se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále též „soud prvního stupně“), domáhal proti žalované zaplacení částky 5.000.000,- Kč jako odškodnění nemajetkové újmy za nesprávný úřední postup služebních orgánů (ředitele Vojenského zpravodajství, Inspekce ministra obrany) a dále za nesprávný úřední postup v navazujícím soudním řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp.zn. 7 Ad 24/2000 a také za postup služebního orgánu (Odboru vnitřní kontroly a bezpečnosti v rámci trestního řízení).
Obvodní soud pro Prahu 6 usnesením ze dne 12. dubna 2016, č.j. 19 C 80/2013-98, vyslovil svou místní nepříslušnost s tím, že po právní moci usnesení bude věc postoupena Obvodnímu soudu pro Prahu 1 jako soudu místně příslušnému.
Uvedl, že v dané věci jsou organizačními složkami příslušnými jednat za stát ve smyslu §6 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále též „OdpŠk“) jak Ministerstvo obrany (pro fázi řízení před služebními orgány), tak i Ministerstvo spravedlnosti (pro fázi řízení před soudem). Ze skutkových okolností případu plyne, že se jedná o jediný nárok, přičemž povinným subjektem je Česká republika. V takovém případě musí jménem státu jednat jedna jeho organizační složka, neboť uplatněný nárok nelze „dělit“ mezi více organizačních složek. Soud prvního stupně poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. července 2015, sp. zn. 30 Cdo 1382/2014, který dospěl k závěru, že v případě nároku na náhradu nemajetkové újmy, která měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného před správními orgány i soudy (§13 odst. 1 věta třetí zák. č. 82/1998 Sb.), je úřadem příslušným jednat jménem státu ve smyslu §6 odst. 3 zák. č. 82/1998 Sb. Ministerstvo financí . Protože skutkové okolnosti předmětné věci vedou k určení příslušnosti různých organizačních složek státu, je podle názoru soudu prvního stupně na místě jednat s Ministerstvem financí, které má sídlo v obvodu Obvodního soudu pro Prahu 1, který je tak soudem k projednání a rozhodnutí věci místně příslušným.
Městský soud v Praze (dále též „odvolací soud“), usnesením ze dne 27. září 2016, č. j. 23 Co 266/2016-127, usnesení soudu prvního stupně podle ustanovení §219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) potvrdil. Konstatoval, že vzhledem k tomu, že v téže věci nemůže jménem státu jednat jak Ministerstvo obrany, tak Ministerstvo spravedlnosti, soud prvního stupně nepochybil, pokud v souladu s ustanovením §6 odst. 3 Odpšk dovodil, že v takovém případě jedná jménem státu Ministerstvo financí. Dodal, že nesdílí názor žalované, že citované ustanovení dopadá jen na ty případy, kdy „úřad“ příslušný podle ustanovení §6 odst. 2 OdpŠk vůbec neexistuje. Soud prvního stupně otázku příslušné organizační složky státu a s tím související otázku místní příslušnosti soudu vyřešil v souladu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. července 2015, sp. zn. 30 Cdo 1382/2014.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dne 1. prosince 2016 dovolání. Přípustnost dovolání odvozuje z ustanovení §237 o.s.ř., protože napadeným usnesením odvolací řízení končí a napadené usnesení odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného i procesního práva. Dovolání podává z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o.s.ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu pokládá za nesprávné, protože se podle jejího názoru v posuzované věci nejedná o jeden, ale o dva nároky. Pokud bude před soudem vystupovat Ministerstvo financí - věcně nepříslušná a procesně nezpůsobilá organizační složka, pak s ohledem na zákonem stanovené principy „dělené“ právní subjektivity státu půjde o vadu řízení ve smyslu §229 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Zásadně nesouhlasí s výkladem ustanovení §6 odst. 3 OdpŠk, který přinesl judikát Nejvyššího soudu sp.zn. 30 Cdo 1382/2014, z něhož vychází rozhodnutí soudů obou stupňů v této věci. Dovolatelka proto navrhuje, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce se k podanému dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu – dále jen „o.s.ř.“) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014. Po té se nejprve zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle ustanovení §241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit, a v jakém smyslu), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o.s.ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o.s.ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje (ani jen) pouhá citace textu ustanovení §237 o.s.ř., či jeho části (obdobně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013).
Je možno současně připomenout například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o.s.ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srovnej například usnesení Ústavního soudu ze dne 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak například v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, „naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.“
Z obsahu dovolání vyplývá, že žalovaná nesouhlasí s tím, že soudy obou stupňů vycházely z právního názoru, který vyslovil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 15. července 2015, sp. zn. 30 Cdo 1382/2014, tento právní názor považuje za nesprávný a uplatňuje tak jako důvod přípustnosti dovolání, že dovolací soud má ve své rozhodovací praxi již vyřešenou otázku vyřešit jinak.
Žalovaná v dovolání namítá, že se v posuzovaném případě nejedná o jeden nárok. S tím však nelze souhlasit. Obecně lze uvést, že samostatný je ten nárok, který se odvíjí od samostatného skutkového základu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. června 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96). V posuzované věci se však nárok žalobce odvíjí od stejného skutkového základu, nároku na náhradu újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení; jde tak o jediný nárok, byť by řízení částečně probíhalo před správními orgány a částečně před soudy.
Pokud se týká koncepce tzv. dělené subjektivity státu, na kterou žalovaná rovněž v dovolání odkazuje, smyslem uvedené koncepce je postihnout vztahy uvnitř státu, mezi jeho různými organizačními složkami. Z tohoto hlediska má smysl pohlížet na stát jako na entitu, jež je vnitřně strukturovaná, a jejíž jednotlivé složky mohou dokonce vstupovat do vzájemných vztahů. Jde-li však o vztah mezi státem na jedné straně a samostatným subjektem, který není součástí státu, na straně druhé, tedy o vystupování státu navenek vůči druhé osobě, vystupuje stát jako jeden nedílný celek. Jakkoliv se uvnitř jediné entity mohou odvíjet určité vztahy mezi různými složkami této entity, do vnějších vztahů tato entita – stát – standardně vstupuje jako nedělitelný celek, bez ohledu na její případné vnitřní členění (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. června 2015, sp. zn. 7 As 95/2015). Zákon č. 82/1998 Sb. v ustanovení §6 pouze určuje organizační složky státu, která má náhradu újmy vyplácet, nicméně nikterak tuto příslušnost nepodmiňuje tím, že by se sama tato organizační složka musela na vzniku škody podílet. Důvodem je právě skutečnost, že odpovědným za škodu je stát, nikoliv organizační složka státu (srov. výše citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 7 As 95/2015, s jehož závěry se Nejvyšší soud ztotožňuje).
K obdobnému závěru dospěl rovněž velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu v nedávném rozsudku ze dne 12. dubna 2017, sp. zn. 31 Cdo 2764/2016. Uvedený rozsudek velkého senátu ostatně překonal závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2012 sp. zn. 33 Cdo 181/2011, na něž odkazuje žalovaná v dovolání [že „konstrukce dělené subjektivity státu vylučuje, aby na stát bylo v právních vztazích týkajících se hospodaření (nakládání) s jeho majetkem prostřednictvím organizačních složek státu nahlíženo jako na kompaktní a vnitřně splývající celek“]. Podle citovaného rozsudku velkého senátu, pokud se týká jednání státu navenek (např. v pracovněprávních vztazích mezi státem a jeho zaměstnancem), je na stát třeba hledět jako na jeden jediný subjekt. Tento závěr je na místě vztáhnout i na další vztahy státu s jinými osobami, např. odpovědnostní vztah týkající se újmy vzniklé při výkonu veřejné moci.
Podle judikatury Nejvyššího soudu může za stát před soudem ve věci týkající se jednoho nároku vystupovat jen jedna jeho organizační složka (srovnej usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. prosince 2003, sp. zn. 21 Co 595/2003, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 25 Cdo 3495/2012). V případě nepřiměřeně dlouhého řízení se přitom jedná o jeden nárok na zadostiučinění za újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení. Ačkoliv ve věci rozhodovaly správní orgány i soudy [pro první fázi řízení (před správními orgány) by tedy podle §6 odst. 2 písm. a/ a b/ OdpŠk bylo příslušné jednat za stát Ministerstvo obrany, pro další fázi řízení (před soudy) Ministerstvo spravedlnosti], vzhledem k ustanovení §6 odst. 3 OdpŠk a ustanovení §21 odst. 5 věty druhé o.s.ř. je příslušným úřadem, jednajícím jménem státu, Ministerstvo financí. Toto vyplývá z dovolatelkou zpochybňovaných závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. července 2015, sp. zn. 30 Cdo 1382/2014 nebo nejnověji z podrobného a přesvědčivého zdůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2017, sp. zn. 30 Cdo 2594/2016. Dovolací soud tak neshledává žádný důvod, proč by se měl od své dosavadní judikatury odchylovat.
Protože z uvedeného vyplývá, že nebyl naplněn žádný z případů přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) toto dovolání jako nepřípustné odmítl (§243c odst.1 o.s.ř.). Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§151 odst. 1 část věty před středníkem o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. července 2017
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu