ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.153.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 153/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL. M., v právní věci žalobců a) obce Bavory, se sídlem v Bavorech 9, b) obce Blažovice, se sídlem Nádražní 242, Blažovice, c) obce Dolní Dunajovice, se sídlem Zahradní 613, Dolní Dunajovice, d) obce Jinačovice, se sídlem Jinačovice 83, e) města Modřice, se sídlem nám. Svobody 93, Modřice, f) obce Moravany, se sídlem Střední 28, Moravany u Brna, g) obce Nebovidy, se sídlem Nebovidy 78, h) obce Ostopovice, se sídlem U Kaple 5, Ostopovice, i) obce Ponětovice, se sídlem Ponětovice 63, j) obce Želešice, se sídlem ul. 24. dubna 16, Želešice a k) Mgr. K. T., zastoupených Mgr. Pavlem Černým, advokátem se sídlem v Brně, Údolní 33, proti žalovanému Jihomoravskému kraji, se sídlem v Brně, Žerotínovo náměstí 3, zastoupenému JUDr. Petrem Fialou, advokátem se sídlem Helfertova 13, Brno, o zaplacení částky 224 792 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 238 C 41/2015, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 4. 2016, č. j. 44 Co 173/2016-27, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně jako soud prvního stupně usnesením ze dne 10. 3. 2016, č. j. 238 C 41/2015-19, zastavil řízení, v němž se žalobci domáhali zaplacení částky 224 792 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody způsobené nezákonným rozhodnutím. Žalobci jako škodu označili náklady právního zastoupení jim vzniklé v řízení vedeném u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 1 Ao 7/2011. Napadeným usnesením Krajský soud v Brně jako soud odvolací změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že se řízení nezastavuje.
Odvolací soud vyšel z následujících skutkových zjištění soudu prvního stupně. Předmětem řízení je platební nárok žalobců, který zdůvodnili uskutečněním úhrad advokátovi, jenž je zastupoval v řízení s výsledkem, že k jejich návrhu bylo zrušeno nezákonné rozhodnutí. Výše škody je pak dána tím, že o části nákladů, které svým účelem byly odměnou za právní služby, nebylo rozhodnuto podobně, jako u jiných – přísudkem náhrad.
Po právní stránce soud prvního stupně uvedl, že ve věci bylo již vydáno rozhodnutí v podobě rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 6. 2012, č. j. 1 Ao 7/2011-526, když ve výroku III. bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Z toho důvodu soud prvního stupně řízení zastavil pro překážku věci rozhodnuté.
Odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně ohledně existence překážky věci rozhodnuté, neboť rozhodnutí o nákladech řízení je odlišné od rozhodnutí podle §31 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), týkajícího se nákladů, které ke zrušení nezákonného rozhodnutí žalobci vynaložili. Náhrady nákladů řízení se žalobci nedomáhají, domáhají se náhrady za to, co vynaložili na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí jakožto „škody“. Nejde o žádnou druhou příležitost, ale zcela určitý právní důvod je odškodnit za to, že krom škody utrpěné nezákonným rozhodnutím, utrpěli další škodu v podobě nákladů s odstraněním takového rozhodnutí. Takovýto postup neprolamuje definitivu formálně pravomocného rozhodnutí, neboť vede k uplatnění pravidel ovládajících občanskoprávní náhradu škody, která nejsou totožná s těmi, podle nichž se vypořádaly náklady soudního řízení o zrušení nezákonného rozhodnutí. Ustanovení §31 OdpŠk je širšího dosahu než procesní ustanovení o náhradě nákladů řízení účastníků a může zakládat subjektivní oprávnění komukoli, bez ohledu na to, zda mu v „nápravném řízení“ byla či nebyla přiznána náhrada nákladů řízení; pokud byla, právo na náhradu za újmu z příčiny řízení o odstranění nezákonnosti rozhodnutí anebo úředního postupu má již odtud, pokud příp. přehlíží, tj. uplatňuje tytéž náklady podruhé, nejde ani takovýto případ nemožnosti (srov. dikci v odst. 2/) interpretovat jako res iudicata a žalobu lze jen zamítnout. Různost právního důvodu představovaná tím, že jednou jde o to rozhodnout o náhradě nákladů řízení určitého účastníka v řízení, kde k nim došlo, a jindy o to deklarovat právo stejné osoby na náhradu nákladů vynaložených na eliminaci události ve smyslu OdpŠk, z níž škoda vzniká, je třeba brát v potaz – právě v takovéto diferencovanosti jedněch a týchž nákladů účelem, jakému slouží. Takže jsou předpoklady, aby bylo rozhodnuto ve sporu o právo zakládaném na skutečnostech, jak je žalobci přednesli, neboť odpovídají hypotéze uvedené v §31 OdpŠk a bez ohledu na to, že „náklady řízení“ (samy o sobě) by i mohly být (a třeba i byly) posouzeny podle jiného obecně závazného předpisu.
Usnesení odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadl žalovaný dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, zda na spor žalobců a žalovaného dopadá §31 odst. 1 OdpŠk, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolací soudu (například od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2011, sp. zn. 25 Cdo 2615/2010). Dovolatel předně poukazuje na okolnost, že ani rozhodnutí soudu prvního stupně, ani rozhodnutí odvolacího soudu mu nebylo doručováno. O existenci rozhodnutí se dozvěděl až nahlédnutím do spisu. Jako dovolací důvod dovolatel uvádí nesprávné právní posouzení věci. Ztotožňuje se s právním názorem soudu prvního stupně. Namítá, že rozhodnutí o nároku na náhradu nákladů řízení u rozhodujícího soudu vylučuje naplnění podmínek ve smyslu §31 odst. 2 OdpŠk a právo na náhradu nákladů řízení (v podobě nákladů za zastoupení) není možné úspěšně uplatnit. Dovolatel krom výše vymezeného rozsudku Nejvyššího soudu dále poukazuje na rozsudek téhož soudu ze dne 28. 1. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2928/2006, a usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 11. 2007, sp. zn. III ÚS 302/07, v nichž se uvádí, že pokud procesní předpis náhradu řízení umožňoval, avšak orgán veřejné moci v příslušném řízení účastníkům tuto náhradu nepřiznal, není možné, aby účastník tohoto řízení dosáhl náhrady nákladů takového řízení cestou občanskoprávní žaloby. Dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že se žalobci v řízení nedomáhají náhrady nákladů řízení, nýbrž náhrady škody. Odvolací soud se snaží vytvořit podivnou dichotomii u týchž výdajů žalobců. Náhrada nákladů soudního řízení podle procesních předpisů civilního soudnictví i soudního přezkumu podle soudního řádu správního slouží právě k náhradě škody spočívající ve výdajích úspěšné strany soudního sporu na soudní poplatky a právní zastoupení, příp. tzv. hotové výdaje. Odvolací soud konstituuje pro žalobce druhou příležitost k uplatnění téhož nároku proti žalovanému, přestože rozsudek Nejvyššího správního soudu představuje ve vztahu k řešené věci překážku věci rozhodnuté. Dle ustanovení §31 odst. 2 OdpŠk lze náhradu nákladů řízení uplatnit jen tehdy, pokud tak poškozený neměl možnost učinit v průběhu řízení na základě procesních předpisů, anebo jestliže mu náhrada nákladů takto již nebyla přiznána. Dovolatel poukazuje na zákon č. 150/2002 Sb. soudní řád správní, ve znění do 31. 12. 2011, a na okolnost, že v projednávané věci byla žalobcům výjimečně přiznána náhrada nákladů řízení ve výši zaplaceného soudního poplatku. Žalovaný má za to, že náhrada nákladů právního zastoupení a vzniklá škoda na straně žalobců jsou jedno a právní názor odvolacího soudu o rozdílnosti těchto nároků je nezákonný. Žalovaný se tedy domnívá, že řízení proti žalovanému mělo být zastaveno. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, eventuálně, aby sám rozhodl o změně napadeného usnesení tak, že se řízení zastavuje.
Žalobci ve svém vyjádření k dovolání uvedli, že je možné se za popsané skutkové situace domáhat náhrady škody podle OdpŠk. Dále žalobci uvádí, že by žalovaný měl žalobcům náhradu nákladů řízení poskytnout, neboť neměli možnost je uplatnit v průběhu napadaného řízení. Nejvyšší soud by měl dovolání jako nedůvodné zamítnout.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolací soud se nejprve zabýval včasností podaného dovolání. Napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 28. 4. 2016, přičemž žalovanému (dovolateli) nebylo po vydání doručováno. Dovolatel dovolání podal dne 14. 10. 2016. Dne 27. 10. 2016 byla dovolateli doručena výzva k zaplacení soudního poplatku a také napadené rozhodnutí. Až tímto dnem byl určen počátek lhůty dle §240 odst. 1 o. s. ř. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
Dovolání není přípustné, neboť napadené rozhodnutí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky, zda na spor žalobců a žalovaného dopadá §31 odst. 1 OdpŠk, nezávisí. Odvolací soud postavil své rozhodnutí na závěru, že ve věci není dána překážka věci rozhodnuté, a to pro různost právního důvodu, o nějž žalobci opírají svůj uplatňovaný nárok. Dovolatel v dovolání dostatečně nerozlišuje mezi žalobním nárokem a žalobním důvodem. Z toho také plyne dovolatelovo nepochopení jak napadeného rozhodnutí, tak judikatury, na níž v dovolání odkazuje.
Z konstantní judikatury (viz např. rozsudek zdejšího soudu ze dne 5. 4. 2001, sp. zn. 21 Cdo 906/2000) se podává, že o stejnou věc ve smyslu ustanovení §159a odst. 4 o. s. ř. se jedná tehdy, jde-li v novém řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, opírá-li se o tentýž právní důvod a týká-li se týchž osob.
V nyní posuzované věci se žalobci domáhají částky 224 792 Kč s příslušenstvím, přičemž tato částka má spočívat v nákladech na zastoupení v řízení vedeném u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 1 Ao 7/2011. Pokud jde o totožnost nároku, ta je zdánlivě dána, neboť jak v případném nákladovém výroku, tak v nyní posuzované věci jde o náklady na zastoupení. V tomto však ani odvolací soud v napadeném rozhodnutí nedospěl k odlišnému závěru, jak se dovolatel v závěru dovolání mylně domnívá. Právní důvod, o nějž žalobci svůj nárok opírají, totožný již není. Zatímco v případném nákladovém výroku by tento nárok byl vypořádán dle procesních předpisů, nyní je tento nárok uplatněn z titulu náhrady škody dle §31 OdpŠk. Pro posouzení otázky existence překážky věci rozhodnuté již není určující, zda žalobní důvod rovněž žalobcům svědčí, respektive zda byly naplněný podmínky §31 OdpŠk (jak dovolatel vymezuje dovolací otázku), neboť právě tato otázka je v dané věci otázkou meritorní. Odvolací soud pak tuto otázku neposuzoval, neboť dospěl ke správnému závěru, že případné negativní posouzení této otázky povede k zamítnutí žaloby, nikoliv k zastavení řízení pro existenci překážky věci rozhodnuté. Ostatně k témuž závěru vede také dovolatelem odkazovaná judikatura vztahující se k aplikaci §31 OdpŠk. V daných věcech totiž závěr, že žalobou požadovaný nárok nemá oporu v citovaném ustanovení, vedl k zamítnutí žaloby, nikoliv k zastavení řízení.
Dovolací soud z výše uvedených důvodů dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, protože řízení pokračuje před soudem prvního stupně, který o náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne v konečném rozhodnutí ve věci.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 6. 2017
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu