ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.1533.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 1533/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a Mgr. Víta Bičáka, ve věci posuzované J. M. , zastoupené opatrovníkem pro řízení Mgr. Přemyslem Hašlarem, advokátem se sídlem v Mladé Boleslavi, Táborská 922, a dále zastoupené stálým opatrovníkem Statutárním městem Mladá Boleslav, se sídlem v Mladé Boleslavi, Komenského náměstí 61, o návrhu posuzované na vrácení svéprávnosti, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 21 P 202/2001, o dovolání posuzované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. října 2016, č. j. 24 Co 459/2016-715, takto:
I. Dovolání posuzované se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Okresní soud v Mladé Boleslavi (dále též „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. června 2016, č. j. 21 P 202/2001-666, výrokem I. zamítl návrh posuzované na vrácení svéprávnosti, výroky II. a III. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně věc posoudil podle ustanovení §55 a násl. zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“). Uvedl, že naposledy bylo o svéprávnosti posuzované rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 28. prosince 2014, č. j. 24 Co 267/2014-492, kdy soud rozhodl o omezení posuzované ve vztahu k nakládání s majetkem přesahujícím výši 6.000 Kč, ke smluvním vztahům se subjekty poskytujícími telekomunikační a finanční služby a k přijímání a odmítání zdravotních služeb. Po provedení důkazu znaleckým posudkem, zhlédnutím posuzované v psychiatrické léčebně Kosmonosy, kde byla opětovně hospitalizována, a seznámení se se zprávou stálého opatrovníka, dospěl soud k závěru, že nedošlo ke změně okolností, na základě kterých bylo v minulosti rozhodnuto. Posuzovaná nadále trpí duševní chorobou, paranoidní schizofrenií s defektem, do budoucna nelze čekat zlepšení jejího stavu, zdravotní stav posuzované bude mít spíše zhoršující se tendence, na což lze usuzovat zejména ze skutečnosti, že doba mezi jednotlivými hospitalizacemi se u posuzované zkracuje.
K odvolání posuzované Krajský soud v Praze (dále též „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 27. října 2016, č. j. 24 Co 459/2016-715, rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze zjištění učiněných soudem prvního stupně a ztotožnil se s jeho závěrem, že přetrvává nutnost rozsahu omezení svéprávnosti posuzované, neboť stále u ní trvá riziko závažné újmy, jde-li o nakládání se jměním. Stejně tak je nutné nadále omezení její svéprávnosti v oblasti poskytování zdravotních služeb, neboť se nechová racionálně a účelně bez ohrožení svého zdravotního stavu.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala posuzovaná dne 17. února 2017 dovolání, doplněné podáním opatrovníka pro řízení ze dne 13. března 2017. Dovolatelka dovozuje přípustnost dovolání z ustanovení §237 o.s.ř., jehož text cituje. Domnívá se, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, které jsou dovolacím soudem rozhodovány rozdílně a mají být posouzeny jinak. Otázku hmotného práva spatřuje posuzovaná v právním posouzení svých schopností obstarat si běžné záležitosti a být schopna žít samostatně, bez nutnosti opakované hospitalizace a bez pomoci opatrovníka, ve smyslu ustanovení §55 a násl. o.z. Soudy podle jejího názoru nezhodnotily její stav správně a vycházely přitom ze znaleckého posudku, kterým tento její stav byl taktéž nesprávně zhodnocen. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K dovolání nebylo podáno vyjádření.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014. Zabýval se pak otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle ustanovení §241a odst. 2 o.s.ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby mohlo být dovolání v projednávané věci kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj. že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu v rozhodování dovolacího soudu, dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o.s.ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o.s.ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje (ani např. jen) pouhá citace textu ustanovení §237 o.s.ř. (či jeho části), srovnej shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013.
Lze současně připomenout též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o.s.ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, „ naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup .“
Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil v usnesení ze dne 26. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá .“
Z tohoto pohledu dovolání podané v označené věci uvedené předpoklady, které jsou jedině způsobilé založit jeho přípustnost, nesplňuje.
Dovolání posuzované přípustnost dovolání odůvodňuje obecnou citací jednotlivých hledisek, která jsou jinak vymezena v ustanovení §237 o.s.ř., aniž by však precizovalo, které z nich má v dané věci na mysli, a jakým způsobem by (vzhledem k výše vyloženému) byla v této konkrétní věci naplněna. Dovolatelka tak neformuluje žádnou jednoznačnou právní otázku, stejně tak jako nezmiňuje žádné rozhodnutí dovolacího soudu, od něhož by se napadené rozhodnutí případně odchylovalo, apod. Těžiště dovolání v zásadě tkví ve výtkách týkajících se skutkových zjištění učiněných soudy v označené věci.
Je tak zřejmé, že dovolání posuzované nenaplňuje předpoklady stanovené pro ně procesním předpisem. Nejvyšší soud proto předmětné dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 věta první o.s.ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není ve smyslu ustanovení 243f odst. 3 věta druhá o.s.ř. odůvodňován.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. dubna 2017
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu