ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.1595.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 1595/2017-617
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., ve věci žalobce M. R. , zastoupeného Mgr. Annou Větrovskou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Štěpánská 630/57, proti žalované 1) České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16 a 2) České republice – Ministerstvu vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, o ochranu osobnosti a odstranění následků způsobených porušením základních práv a svobod, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 C 20/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. května 2016, č. j. 3 Co 119/2015-591, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Žalobce se žalobou na ochranu osobnosti domáhal proti žalované omluvy za nezákonné trestní stíhání, které skončilo zprošťujícím rozsudkem v roce 2003, a v jehož rámci bylo Policií ČR bezdůvodně zasahováno do jeho soukromí a tělesné integrity fotografováním, odebíráním daktyloskopických otisků a odebráním DNA a profil žalobcovy DNA, daktyloskopická karta a jeho fotografie byly uchovávány v informačních systémech Policie ČR i po pravomocném zproštění obžaloby až do roku 2012. Omluvu požadoval rovněž za vyřízení své stížnosti státní zástupkyní, která označila postup policejního orgánu jako souladný se zákonem. Konečně se domáhal i zaplacení náhrady za nemajetkovou újmu v částce 60.000 Kč.
Městský soud v Praze (dále též „soud prvního stupně“) rozhodl rozsudkem ze dne 18. září 2013, č.j. 37 C 20/2004-483, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 3. února 2014, č.j. 37 C 20/2004-516, a opravného usnesení ze dne 8. prosince 2014, č.j. 37 C 20/2004-555, tak, že výrokem I. uložil žalované České republice jednající Ministerstvem spravedlnosti povinnost zaslat žalobci dopis obsahující omluvu ve výroku uvedeného znění za 1) bezdůvodné zasahování Policií ČR v rámci trestního řízení do soukromí a tělesné integrity žalobce fotografováním, odebíráním daktyloskopických otisků, vzorků DNA a následným zařazením jeho DNA profilu do Národní databáze DNA a 2) za uchovávání profilu žalobcovy DNA v Národní databázi DNA a uchováváním jeho daktyloskopické karty a fotografií v informačních systémech Police ČR i po pravomocném zproštění obžaloby až do roku 2012, výrokem II. zamítl žalobu v další části, pokud se žalobce domáhal omluvy za nezákonné trestní stíhání a za způsob vyřízení jeho stížnosti státní zástupkyní, výrokem III. uložil žalované České republice jednající ministerstvem vnitra povinnost zaplatit žalobci 30.000 Kč výrokem IV. zamítl žalobu, aby žalovaná Česká republika jednající Ministerstvem spravedlnosti byla povinna zaplatit žalobci dalších 30.000,- Kč a výrokem V. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Vrchní soud v Praze (dále též „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 3. května 2016, č. j. 3 Co 119/2015-591, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I., bod 2 změnil tak, že žalobu v této části zamítl, jinak ho ve výrocích I. a II. potvrdil a ve výrocích III. a IV. a ve výroku o nákladech řízení zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil k dalšímu řízení.
Jako důvod změny výroku I. bodu 2) rozsudku soudu prvního stupně odvolací soud uvedl, že je v podstatě opakováním části omluvy pod bodem 1), a proto z formálních důvodů byl rozsudek soudu prvního stupně změněn podle §220 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) tak, že žaloba byla zamítnuta. Potvrzující část svého rozhodnutí ve vztahu k zamítavému výroku II. rozsudku soudu prvního stupně odvolací soud odůvodnil tak, že další část požadované omluvy je nepřiléhavá a popisná, takže soud prvního stupně postupoval správně, pokud žalobu zamítl. Výroky III. a IV. pak odvolací soud zrušil pro jejich nepřezkoumatelnost.
Proti části výroku rozsudku odvolacího soudu, kterou byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I., bod 2 a proti potvrzující části ve vztahu k výroku II. rozsudku soudu prvního stupně podal žalobce (dále též „dovolatel“) dne 9. března 2017 dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 o.s.ř. Domnívá se, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. V prvé řadě namítá, že nikdy v průběhu řízení nebyl soudem upozorněn na (údajnou) nepřiléhavost (nebo tvrzené opakování se) textu požadované omluvy, takže odvolací soud vydal překvapivé rozhodnutí, tedy řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a která má ústavněprávní přesah věci. Polemizuje také s názorem odvolacího soudu, že omluva přiznaná soudem prvního stupně ve výroku I. bod. 2) je jen opakováním předchozí části omluvy, a že další část požadované omluvy, kterou zamítl soud prvního stupně a jeho rozhodnutí potvrdil odvolací soud, je nepřiléhavá a popisná. Je přesvědčen, že právní posouzení věci odvolacím soudem je v obou těchto případech nesprávné a v rozporu s judikaturou dovolacího soudu, stejně jako Ústavního soudu, kterou v této souvislosti také cituje. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v dovoláním napadené části zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od. 1. ledna 2014. Po té se nejprve zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle ustanovení §241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Lze současně připomenout např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o.s.ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, „naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.“
Dovolatel oznamuje, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a řadu těchto rozhodnutí také cituje. Jak již bylo uvedeno shora, odvolací soud své rozhodnutí založil na úvaze, že zrušovaný výrok je v podstatě opakováním předchozí části omluvy a potvrzovaný zamítavý výrok je správný, když předmětná část požadované omluvy je nepřiléhavá a popisná. Žádné z dovolatelem citovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu ale nedokládá rozpor napadené části rozhodnutí odvolacího soudu s ustálenou ustálenou judikaturou dovolacího soudu.
Otázka, na jejímž řešení rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, přípustnost dovolání založit nemůže (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2013, sen. zn. 29 NSCR 53/2013 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. března 2015, sp. zn. 30 Cdo 5217/2014). Pouhý nesouhlas dovolatele se závěry odvolacího soudu nezakládá přípustnost podaného dovolání.
Pokud dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci s tím, že tato otázka má ústavněprávní přesah, je třeba připomenout, že soud je vázán žalobou, přičemž s ohledem na zásadu rovnosti účastníků není jeho oprávněním účastníka poučovat, jak má v konkrétním případě protistranu žalovat. Nadto nelze přehlédnout ani skutečnost kvalifikovaného zastoupení žalobce v daném řízení před soudy obou stupňů advokátem (advokátkou). Dovolací soud proto v tomto případě nemá za to, že zde byl dán ústavněprávní přesah dané otázky. Takto k (případné) vadě řízení může dovolací soud přihlédnout pouze v případě, jedná-li se o dovolání přípustné (§242 odst. 3, věta druhá, o.s.ř.), což není alternativa této věci.
S ohledem na uvedené skutečnosti proto nelze dovodit, že by byly naplněny předpoklady přípustnosti dovolání v této věci tak, jak je má na mysli již zmíněné ustanovení §237 o.s.ř.
Jestliže tedy v souzené věci nebyly shledány předpoklady přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 věta první a odst. 2 o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není odůvodňován s přihlédnutím k ustanovení §243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 1. listopadu 2017
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu