ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.1806.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 1806/2016
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce Mgr. R. Č. , zastoupeného JUDr. Janem Pavlokem, advokátem se sídlem v Praze 6, K Brusce 124/6, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 385/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2015, č. j. 12 Co 257/2015-107, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2015, č. j. 12 Co 257/2015-107, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 7. 5. 2015, č. j. 26 C 385/2013-70, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se na žalované domáhá zaplacení částky 172 500 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou mu nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 9 C 337/2005, v němž jako nositel restitučního nároku po svém otci spolu s dalšími žalobci požadoval po Pozemkovém fondu České republiky vydání náhradních pozemků.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7. 5. 2015, č. j. 26 C 385/2013-70, žalobu v celém rozsahu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že ve shora specifikovaném restitučním řízení nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu §13 odst. 1 věty druhé a třetí zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, neboť celková délka řízení, jež trvalo téměř sedm let, není nepřiměřená okolnostem konkrétního případu. V postupu soudu neshledal nedostatky, jednotlivé úkony jím byly prováděny v přiměřených lhůtách a s přihlédnutím k jejich nutnosti, rovněž nebyla zaznamenána žádná období nečinnosti. Věc byla skutkově i právně složitá a zcela zásadní vliv na celkovou dobu řízení mělo projednávání věci Ústavním soudem. Soud prvního stupně dále uvedl, že soudy se musely vypořádat s judikaturou Ústavního soudu, a to v kontextu změn v právní úpravě, které v mezidobí nastaly, a i přesto, že výklad práva ze strany nalézacích soudů nebyl souladný s později vyjádřeným právním názorem Ústavního soudu, soudy postupovaly při výkladu právního řádu podle svého nejlepšího vědomí a svědomí a rozhodovaly nezávisle, nestranně a spravedlivě.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně si pro své rozhodnutí opatřil postačující skutková zjištění a po stránce právní věc správně posoudil. V odůvodnění rozsudku se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, a dále uvedl, že celkovou dobu restitučního řízení v délce 6 let a 9 měsíců je třeba považovat za přiměřenou, když posuzované řízení probíhalo na třech stupních soudní soustavy, bylo rozhodováno o ústavní stížnosti, v průběhu řízení došlo ke změně právní úpravy a soudní judikatura se vyvíjela, což ovlivnilo složitost řízení. Odvolací soud rovněž konstatoval, že restituční řízení nepatří mezi řízení se značným významem pro poškozené.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce v celém rozsahu dovolání. Dovolatel se domnívá, že dovolání je přípustné, neboť se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. se jedná o otázky neřešené. Ve svém dovolání namítal, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku, zda nerespektování ustálené judikatury Ústavního soudu, jež je důvodem zrušení rozhodnutí v posuzovaném řízení, má vliv na závěr o nesprávném úředním postupu ve smyslu 13 odst. 1 OdpŠk.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř. Dovolání též splňuje zákonem vyžadované náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.). Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Vzhledem k tomu, že o dovolání ve věci týkající se posouzení nepřiměřené délky původního restitučního řízení, v němž svůj nárok uplatňovala rovněž osoba odlišná od dovolatele, Nejvyšší soud již dříve rozhodl rozsudkem ze dne 26. 9. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2450/2015, a jeho závěry se uplatní i v této věci, dovolací soud z citovaného rozhodnutí vycházel.
Dovolání je přípustné, neboť odvolací soud se při řešení otázky vlivu nerespektování judikatury Ústavního soudu na závěr o nesprávnosti úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Dovolání je důvodné.
Podle §13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
V rozsudku ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1328/2009, Nejvyšší soud dovodil, že z hlediska kritéria spočívajícího v postupu orgánu veřejné moci [§31a odst. 3 písm. d) OdpŠk] je třeba zejména zkoumat, zda jeho postup v řízení odpovídá procesním pravidlům. Dojde-li v řízení ke zrušení rozhodnutí z důvodu jeho závažné vady, spočívající především v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí nebo nerespektování závazného právního názoru, popř. v rozporu postupu orgánu veřejné moci, který vydání rozhodnutí předcházel, s procesními předpisy, je třeba takovou skutečnost při posuzování celkové délky řízení zohlednit, a to zejména tehdy, dojde-li v důsledku uvedeného pochybení orgánu veřejné moci ke zjevnému prodloužení řízení oproti stavu, kdy by orgán veřejné moci postupoval z procesního hlediska bezvadně.
K otázce vázanosti soudů rozhodnutím Ústavního soudu a nesprávností úředního postupu plynoucího z nerespektování ustálené judikatury Ústavního soudu se dovolací soud vyjádřil ve svém rozsudku ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1637/2009, v němž uvedl, že shora citovaný závěr je přiměřeně aplikovatelný i na situace, kdy ke zrušení rozhodnutí orgánu veřejné moci (zde soudu) dojde proto, že jím nebyl respektován závazný nález Ústavního soudu, pokud tato skutečnost vedla k nezanedbatelnému prodloužení řízení.
Nejvyšší soud rovněž připomněl, že podle čl. 89 odst. 2 Ústavy vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby. Tato závaznost má přitom dvojí povahu. V prvém případě jde o závaznost kasační, kdy dojde ke zrušení rozhodnutí obecného soudu, který je následně vázán právním názorem vyjádřeným v nálezu Ústavního soudu. V takové situaci se úvaha uvedená v rozsudku dovolacího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1328/2009, uplatní beze zbytku. Ve druhém případě jde o závaznost precedenční, kdy je třeba právní názor vyjádřený v nálezu Ústavního soudu aplikovat ve skutkově obdobných věcech, přičemž se daný závěr dotýká výhradně právního názoru, který je nosným důvodem rozhodnutí, tj. na němž je založen výrok nálezu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 301/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod číslem 47/2007, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2205/2005).
Při posouzení, zda orgán veřejné moci přispěl k prodloužení řízení tím, že nerespektoval precedenčně závazný nález Ústavního soudu je třeba ale vzít do úvahy, zda mu mohl být obsah dotčeného nálezu znám. Tak tomu bude zejména v případě, kdy půjde o nález směřující sice v jiné věci, ale vůči stejnému soudu nebo orgánu veřejné moci, jako dřívější nález s kasačními účinky nebo v případě, kdy půjde o nález publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu.
K těmto závěrům je nutno dodat, že rozpor rozhodnutí se závazným nálezem Ústavního soudu musí být seznatelný ze samotného kasačního rozhodnutí a nelze k němu v rámci řízení o odškodnění imateriální újmy způsobené neprojednáním věci v přiměřené lhůtě provádět další dokazování. Opačný postup by totiž byl v rozporu se smyslem řízení o odškodnění, stejně jako s požadavkem na jeho rychlost.
V předmětné věci je podstatné, že Obvodní soud pro Prahu 8 měl v době vydání zamítavého rozsudku ze dne 21. 9. 2006 již k dispozici nález Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, jímž bylo Ústavním soudem rozhodnuto ve srovnatelné věci. Ve svém nálezu ze dne 13. 1. 2010, sp. zn. I. ÚS 3169/07, vydaném v posuzovaném řízení (tj. v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 9 C 337/2005) pak Ústavní soud výslovně konstatoval, že obecné soudy porušily článek 89 odst. 2 Ústavy, když ignorovaly shora citovaný nález Ústavního soudu vydaný v obdobné věci.
Je tedy patrné, že v posuzované věci obecné soudy postupovaly v rozporu se závazným nálezem Ústavního soudu, čímž došlo k významnému prodloužení řízení ve věci žalobce, a tím i k porušení jejího práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. Pokud odvolací soud a soud prvního stupně k této okolnosti nepřihlédly, postupovaly v rozporu s judikaturou dovolacího soudu a dopustily se nesprávného právního posouzení věci.
Vzhledem k výše uvedenému, Nejvyšší soud toto rozhodnutí podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které byl rozsudek odvolacího soudu zrušen, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Soudy jsou ve smyslu §243g odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. 9. 2017
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu