ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.1893.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 1893/2017-334
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Bohumila Dvořáka v právní věci žalobkyně H. P. , zastoupené JUDr. Petrou Vons Janulkovou, advokátkou se sídlem v Olomouci, Horní Lán 6, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 150 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 33/2013, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 11. 2016, č. j. 54 Co 333/2016-318, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně usnesením ze dne 14. 6. 2015, č. j. 12 C 33/2013-297, zamítl žádost žalobkyně o ustanovení zástupce z řad advokátů.
Napadeným usnesením Městský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil usnesení soudu prvního stupně.
Žalobkyně se v řízení domáhá náhrady nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 16 C 195/2015. Soud prvního stupně o žalobě rozhodl rozsudkem ze dne 12. 2. 2016, č. j. 12 C 33/2013-279, jímž zamítl žalobu na zaplacení částky 150 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), konstatoval porušení práva žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě (výrok II) a přiznal žalobkyni náhradu nákladů řízení (výrok III). Proti rozsudku podala žalobkyně odvolání, přičemž současně požádala o ustanovení zástupce pro řízení k odbornému doplnění odvolání.
Soud prvního stupně ve výše uvedeném usnesení vydaném asistentkou soudce dospěl k závěru, že nebyla naplněna podmínka nutnosti, resp. nezbytnosti ustanovení zástupce na náklady státu. Uvedl, že žalobkyně se v řízení orientuje dostatečně, což je zřejmé z formální i obsahové úrovně žalob, jež proti žalované u soudu prvního stupně vede, jakožto i z dalších písemných projevů žalobkyně, např. různých procesních návrhů, a zároveň se nejedná o řízení, v němž je zastoupení advokátem povinné.
Proti usnesení soudu prvního stupně podala žalobkyně odvolání, v němž namítala, že usnesení vydala nepříslušná osoba, a nadto i osoba vyloučená z rozhodování z důvodu svého osobního negativního poměru k žalobkyni. Odvolací soud napadené usnesení soudu prvního stupně potvrdil, neboť odvolací námitky neshledal důvodnými. K věcným důvodům uvedl, že proti nim žalobkyně v odvolání nijak nebrojila, avšak odvolací soud rovněž věcné posouzení shledal správným. K důvodům uvedeným soudem prvního stupně doplnil, že žalobkyně má vysokoškolské vzdělání, sama vystupuje v mnoha sporech, ale též v různých sporech zastupuje jiné subjekty (rovněž v řízeních o náhradu nemajetkové újmy) a jí tvrzená odborná neznalost tedy nemůže být důvodem pro ustanovení zástupce pro odvolací řízení.
Usnesení odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Dovolatelka formuluje otázku, zda nesplnění podmínky potřebnosti zastoupení ve smyslu §30 o. s. ř. vyplývá z okolnosti, že účastník řízení má vysokoškolské vzdělání, a z okolnosti, že zastupoval jiné účastník řízení [mj. ve sporech o náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů]. Jako dovolací důvod dovolatelka uvádí nesprávné právní posouzení věci. Namítá, že nelze potřebu zastoupení v řízení vztahovat k výše uvedeným skutečnostem, neboť tím dochází k pozitivní diskriminaci z důvodu vzdělání. Poukazuje na okolnost, že nikdy neprošla právnickým vzděláním. Závěr, že dovolatelka zastupovala jiné účastníky, odvolací soud nepodložil žádnou konkrétní skutečností. Nadto tato skutečnost sama o sobě nic neznamená, neboť v daných řízeních dovolatelka nebyla úspěšná. Naopak má dovolatelka za to, že v daných řízeních prokázala fatální neznalost práva, kdy sám odvolací soud v jiných řízeních vůči její osobě uzavřel, že uplatňuje nároky nemající oporu v hmotném právu. Její neznalost procesního práva konstatoval odvolací soud i v napadeném usnesení, kdy odmítl její procesní námitky. Rovněž soud v tomto řízení poukázal na vady žaloby. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud podal podnět Ústavnímu soudu ke zrušení části ustanovení §30 odst. 1 věty první o. s. ř. tak, aby bylo vypuštěno slovo „nezbytně“. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností, přičemž dospěl k závěru, že dovolatelkou vymezená otázka přípustnost dovolání nezakládá, neboť na jejím vyřešení napadené rozhodnutí nezávisí.
Předně nutno uvést, že obsahem odvolání byly pouze námitky vztahující se k osobě, jež vydala usnesení soudu prvního stupně. Věcnými důvody napadeného rozhodnutí se odvolací soud zabýval pouze nad rámec odvolacích námitek, přičemž se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně a další důvody, které dovolatelka nyní činí předmětem dovolacího přezkumu, k důvodům uvedeným soudem prvního stupně pouze doplnil.
Nejvyšší soud se otázkou, ve kterých případech je nezbytné k ochraně zájmů účastníka ustanovit účastníku zástupce z řad advokátů, zabýval v usnesení ze dne 6. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 135/2014. V něm se ztotožnil s judikaturou Nejvyššího správního soudu k ustanovení §35 odst. 8 soudního řádu správního, které po obsahové stránce odpovídá ustanovení §30 o. s. ř. Podle této judikatury bude advokát ustanoven zástupcem účastníka k ochraně jeho zájmů tehdy, jde-li o věc složitou po stránce skutkové nebo právní a jestliže potřeba ochrany práv účastníka v soudním řízení vyjde najevo, například z nekvalifikovaných podání účastníka, jímž se na soud obrací, a podobně. Jedním z kritérií pro závěr soudu o potřebě ochrany práv účastníka je obsahová a formální úroveň sepsané žaloby. Obsahuje-li podaná žaloba všechny náležitosti včetně bezvadného petitu, ustanovení zástupce není na místě (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 1. 2006, sp. zn. 4 Azs 390/2005.) V rozsudku ze dne 4. 1. 2006, sp. zn. 3 Ads 26/2005 Nejvyšší správní soud obdobně uvedl: „[p]ředevším formální a obsahová úroveň žaloby ve věci, která není po stránce skutkové a právní složitá, je kritériem pro úvahu soudu o potřebě ochrany zájmů žalobkyně při rozhodování o jejím návrhu na ustanovení advokáta; obsahuje-li žaloba veškeré náležitosti a žalobkyně neuvede jediný důvod, jímž by svou způsobilost hájit si sama své zájmy před soudem zpochybnila, soud žádost jako nedůvodnou zamítne, aniž by se musel zabývat splněním další podmínky ust. §35 odst. 7 s. ř. s., tj. splněním předpokladů pro osvobození od soudních poplatků.“
Odůvodnění:soudu prvního stupně, s nímž se odvolací soud ztotožnil, odpovídá výše uvedeným závěrům. Poukazuje-li dovolatelka na okolnost, že v průběhu řízení byla vyzývána k odstranění vad žaloby, nutno uvést, že v řízení již bylo meritorně rozhodnuto soudem prvního stupně, žaloba nebyla odmítnuta pro vady, nadto žalobkyně byla částečně úspěšnou, když soud prvního stupně konstatoval porušení práva žalobkyně. Obsahovala-li žaloba vady, jak dovolatelka v dovolání tvrdí, pak z uvedeného je zřejmé, že tyto vady byly odstraněny a že dovolatelka je schopna porozumět poučením soudu.
Z výše uvedeného vyplývá, že ani odlišné posouzení dovolatelkou předložené otázky by nemohlo vést k příznivějšímu rozhodnutí, neboť již důvody, které uvedl soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí, byly dostatečné k tomu, aby byla žádost žalobkyně zamítnuta.
Dovolací soud neshledal důvod pro postup podle §109 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť nedospěl k závěru, že by ustanovení §30 odst. 1 o. s. ř. bylo v rozporu s ústavním pořádkem.
Dovolací soud z výše uvedených důvodů dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§151 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 10. 2017
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu