ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.2332.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 2332/2017-141
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka, v právní věci žalobců a) M. K. , b) A. K. , a c) Š. K. , všech zastoupených Mgr. Ivou Říhovou, advokátkou se sídlem v Brně, Zahradnická 223/6, proti žalovanému V. P. , zastoupenému Mgr. Janem Šarmanem, advokátem se sídlem v Brně, Pekárenská 12, o určení vlastnického práva k nemovitým věcem, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 12 C 67/2015, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. ledna 2017, č. j. 71 Co 385/2016-109, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům, oprávněným společně a nerozdílně, na náhradě nákladů řízení částku 7.740,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Ivy Říhové, advokátky se sídlem v Brně, Zahradnická 223/6
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o. s. ř.):
Úvodem Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) předesílá, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II., části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Okresní soud v Bruntále (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7. března 2016, č. j. 12 C 67/2015-61, určil, že žalobci a) až c) jsou (v označeném rozsahu) podílovými spoluvlastníky označeného nemovitého majetku, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Uvedený soud dospěl k závěru, že účelem kupní smlouvy, na základě které byl povolen vklad vlastnického práva k předmětným nemovitostem ve prospěch žalovaného, nebyla koupě těchto nemovitostí, nýbrž jejím smyslem bylo, aby tyto nemovitosti přešly do vlastnictví žalovaného pro lepší zajištění úhrady jeho pohledávky ze smlouvy o půjčce uzavřené s žalobcem a) s tím, že pokud žalobce a) pohledávku žalovanému uhradí, budou nemovitosti převedeny zpět na původní spoluvlastníky, tj. na žalobce a) až c) (dále již „žalobci“).
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 11. ledna 2017, č. j. 71 Co 385/2016-109, rozsudek soudu prvního stupně (jako věcně správné rozhodnutí) podle §219 o. s. ř. potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními, jakož i s právním posouzením věci soudem prvního stupně, že v dané věci nedošlo k uzavření kupní smlouvy, jelikož projev vůle smluvních stran nesměřoval k převodu vlastnického práva k nemovitostem, nýbrž k realizaci (zákonu nepřípustným způsobem) zajišťovacího převodu vlastnického práva.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále též „dovolatel“) prostřednictvím svého advokáta včasné odvolání, které však neobsahuje právně relevantní vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., a je (vycházeje z jeho obsahu) koncipováno jako vedení polemiky s odvolacím soudem (respektive s oběma soudy) ohledně zjištěného skutkového stavu věci a jeho právního posouzení, kdy dovolatel upřednostňuje svou skutkovou verzi, kterou (v konfrontaci) s napadeným rozsudkem odvolacího soudu zcela jinak (ve svůj procesní prospěch) právně hodnotí.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
Z obsahu podaného dovolání je zřejmé, že dovolatel ve smyslu §237 vůbec nevymezil předpoklady přípustnosti svého dovolání, tj. neuvedl okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že by v souzené věci šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu přicházejících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit) nebo 2) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena) nebo 3) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit) anebo 4) má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).
Namísto právně relevantního vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. (jak uvedeno shora) dovolatel ve svém dovolání brojí – jak již shora bylo vyloženo - proti nesprávně zjištěnému skutkovému stavu, který však v dovolacím řízení nelze nijak revidovat (podle §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci), a s přihlédnutím k jím zaujímané skutkové verzi případu pak polemizuje s právním posouzením věci odvolacím soudem, což ovšem přípustnost jeho dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá.
Ani z dovolatelem v dovolání užité formulace, že je „přesvědčen, že ve věci jednající soudy svým nesprávným právním posouzením věci poškodily ústavní a zákonná práva dovolatele k jeho nemovitému majetku“ , nelze dovodit, v čem konkrétně mělo ze strany odvolacího soudu, respektive oběma soudů spočívat tvrzené porušení ústavních práv dovolatele, když odůvodnění písemného vyhotovení dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu je určité a srozumitelné, vyplývá z něj, na základě jakého skutkového stavu a jak věc odvolací soud po právní stránce posoudil, a současně z něj nelze vyvodit, že by mělo (na úkor např. práva dovolatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) dojít k nějakému excesu, soudní libovůli atd.
Přitom ve skutkově obdobné věci [jednalo se o spor vedený u téhož soudu prvního stupně pod sp. zn. 12 C 88/2013 o vyklizení předmětných nemovitostí, a to mezi žalovaným tehdy vystupujícím v procesním postavení žalobce a žalobci a) a b) tehdy vystupujícími v procesním postavení žalovaných 1) a 2)] Nejvyšší soud v usnesení ze dne 26. října 2016, sp. zn. 30 Cdo 1646/2016 (in http://www.nsoud.cz ) (na adresu dovolatele) připomenul, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, „naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.“ (in http://nalus.usoud.cz ).
Jelikož dovolání žalovaného postrádá obligatorní náležitost (vymezení některé ze čtyř variant přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.) a uvedený nedostatek nebyl v průběhu dovolací lhůty odstraněn (§241b odst. 3 o. s. ř.), trpí dovolání vadou, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat a dovolání věcně projednat.
Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 o. s. ř.
I když nákladový výrok v případě odmítnutí dovolání není třeba ve smyslu §243f odst. 3 o. s. ř. odůvodňovat, dovolací soud přesto k němu uvádí následující.
Náklady dovolacího řízení žalobců (kteří se prostřednictvím své advokátky k podanému dovolání relevantně písemně vyjádřili) v dané věci sestávají z odměny jejich advokátky za jeden úkon právní služby (písemné vyjádření k dovolání) určené podle §9 odst. 4 písm. b) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (spor se týkal určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem, kde za tarifní hodnotu se v daném případě považuje částka 50.000 Kč; k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. července 2013, sp. zn. 29 Cdo 3141/2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. září 2016, sp. zn. 30 Cdo 789/2016). Tomu - vzhledem k zastupování tří osob (§12 odst. 4 cit. vyhl.) - odpovídá (podle §7 bodu 5 advokátního tarifu) mimosmluvní odměna (3 x 2.480 Kč), tj. po redukci podle §12 odst. 4 advokátního tarifu mimosmluvní odměna za každého žalobce ve výši 2.480 Kč) v celkové výši 7.440 Kč. Spolu s náhradou hotových výdajů podle §13 odst. 3 advokátního tarifu ve výši 300 Kč činí celkem náhrada nákladů dovolacího řízení žalobců 7.740 Kč (z obsahu spisu se nepodává, že advokátka žalobců je plátkyní DPH).
Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 7.740 Kč je žalovaný, jehož dovolání bylo odmítnuto, povinen zaplatit žalobcům, oprávněným společně a nerozdílně, a to k rukám advokátky, která žalobce v tomto dovolacím řízení zastupovala (§149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou se oprávnění domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 22. listopadu 2017
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu