ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.2337.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 2337/2017-444
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl pověřeným členem senátu Mgr. Hynkem Zoubkem v právní věci žalobce M. H. , zastoupeného Mgr. Josefem Kantůrkem, advokátem se sídlem v Kolíně, Politických vězňů 98, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zaplacení 10 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 17 C 372/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 6. 10. 2016, č. j. 69 Co 234/2016-359, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se v řízení na žalované domáhal zaplacení 10 000 000 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež mu měla být způsobena v řízení vedeném u Krajského obchodního soudu v Ostravě pod sp. zn. 13 Cm 1289/92 tím, že mu byl nezákonně ustanoven opatrovník, čímž byla porušena jeho práva v nalézacím řízení a následné exekuční řízení zasáhlo do jeho rodinného života a poškodilo dobré jméno žalobce.
Okresní soud v Olomouci jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 4. 4. 2016, č. j. 17 C 372/2014-332, zamítl žalobu o zaplacení částky 10 000 000 Kč s příslušenstvím (výrok V) a rozhodl o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu (výrok VII).
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé (výrok I rozsudku odvolacího soudu), změnil výrok rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení tak, že žalobci uložil zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 600 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci svého rozsudku (výrok II rozsudku odvolacího soudu), a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení v téže lhůtě ve výši 300 Kč (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Posuzované dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř. Žalobce v dovolání uvedl, že má za nesprávný právní závěr odvolacího soudu o tom, že dovolatel nemá v důsledku absence nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu v odkazovaném soudním řízení právo na zadostiučinění za nemajetkovou újmu, popřípadě právo na náhradu škody. Dále zrekapituloval průběh řízení vedeného u Krajského obchodního soudu v Ostravě pod sp. zn. 13 Cm 1289/92 včetně řízení odvolacího a brojil proti tomu, že mu byl v řízení ustanoven opatrovník. Konečně měl za to, že pokud nelze jeho nárok posoudit v režimu odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci, měl být posouzen podle obecných ustanovení o ochraně osobnosti.
Žalobce tak nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, když v dovolání toliko parafrázoval obsah ustanovení §237 o. s. ř., aniž by pro každý jednotlivý dovolací důvod konkretizoval, který z předpokladů přípustnosti dovolání považuje pro něj za splněný.
Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání je nezbytné, aby z něj bylo zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení §237 o. s. ř. nepostačují (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013). Konstatování žalobce, že odvolací soud při právním posouzení věci pochybil, samo o sobě jako vymezení toho, v čem žalobce spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, nepostačuje.
Ústavní soud již potvrdil, že „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou (…) v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků.“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13).
Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil v usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde přiléhavě vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá“.
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému odmítl dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 1. listopadu 2017
Mgr. Hynek Zoubek
pověřený člen senátu