ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.2520.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 2520/2017-112
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v právní věci žalobce L. M. , zastoupeného Mgr. Jaroslavem Homolkou, advokátem se sídlem v Jihlavě, Palackého 5001/1, proti žalované J. F. , o ochranu osobnosti , vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 15 C 29/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. října 2015, č. j. 19 Co 290/2015 - 48, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen nahradit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Okresní soud v Havlíčkově Brodě (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 8. června 2015, č. j. 15 C 29/2015–24, výrokem I. zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal, aby soud určil žalované povinnost zaslat žalobci písemnou omluvu ve znění: „Vážený pane M., v dopise ze dne 6. 11. 2013 adresovaném Krajskému soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 0Nc 1533/2013 jsem Vás křivě obvinila, že jste vůči mé osobě vystupoval velmi vulgárně a opakovaně mi vyhrožoval. Toto obvinění se nezakládá na pravdě, svým obviněním jsem zasáhla do Vašich osobnostních práv, za což se Vám hluboce omlouvám. J. F.“. Výroky II. a III. a IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení, odměně zástupce žalobce a náhradě nákladů řízení státu.
K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové (dále též „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 13. října 2015, č. j. 19 Co 290/2015-48, výrokem I. podle §219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) rozsudek okresního soudu ve výrocích I. a II. potvrdil, výrokem II. rozsudek ve výrocích III. a IV. zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení a výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se zcela ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně, podle nichž se žalované v řízení podařilo prokázat pravdivost jejího vyjádření, že se k ní žalobce choval nevhodně, tedy vulgárně, a že jí vyhrožoval. Přitom výpověď svědkyně, odvolací soud shledal objektivní a skutečnost, že je zaměstnankyní žalované jí z jeho pohledu nečiní bez dalšího podjatou. Uvedla-li žalovaná ve svém podání adresovaném odvolacímu soudu skutečnosti, které mají oba soudy za pravdivé, byl učiněn závěr, že se žalovaná nedopustila jednání neoprávněného či protiprávního. Odvolací soud dále uvedl, že zásahu do cti či vážnosti člověka se zásadně nelze dopustit, pokud k němu došlo v rámci podání účastníka soudu nebo při účastnické výpovědi, nevybočí-li účastník z procesního a tedy zákonem aprobovaného uplatňování práv účastníků řízení. Jednání žalované, která odůvodňovala svoje odvolání proti usnesení, kterým byla žalobci ustanovena zástupkyní pro řízení podle ustanovení §30 odst. 1 o.s.ř., kdy musela vysvětlit, v čem spočívá narušení nezbytné důvěry mezi ní a žalobcem, učinila žalovaná podle odvolacího soudu způsobem, který nelze mít za excesivní.
Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 3. listopadu 2015.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal dne 17. prosince 2015 žalobce včasné dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení §237 o.s.ř, a domnívá se, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Za dosud nevyřešenou otázku považuje skutečnost, v jakém rozsahu lze zasáhnout do osobnosti fyzické osoby podáním, adresovaném soudu. Žalobce má za to, že žalovaná svým podáním vybočila z procesního i zákonem aprobovaného uplatňování práva a zasáhla tak do cti a vážnosti žalobce, neboť uvedla zřejmé nepravdy. Namítá dále, že ve výpovědích žalované a svědkyně byly diametrální rozdíly v uvedení doby, kdy mělo k vulgárnímu chování žalobce dojít. Navrhuje proto, aby dovolací soud změnil rozhodnutí odvolacího soudu a žalobě v plném rozsahu vyhověl.
K dovolání se vyjádřila žalovaná a navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobce v celém rozsahu zamítl, neboť rozhodnutí odvolacího soudu považuje za správné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014. Po té se nejprve zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle ustanovení §241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit, a v jakém smyslu), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o.s.ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o.s.ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje (ani jen) pouhá citace textu ustanovení §237 o.s.ř., či jeho části (obdobně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013).
Je současně možno připomenout například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o.s.ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srovnej například usnesení Ústavního soudu ze dne 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak například v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, „naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.“
Z tohoto pohledu dovolání podané v označené věci uvedené předpoklady, které jsou jedině způsobilé založit jeho přípustnost, nesplňuje. Dovolatel v něm totiž v podstatě jen opakuje argumenty, které uplatnil již v řízení před soudem prvního stupně a před odvolacím soudem. O otázce, kterou dovolatel předestřel – v jakém rozsahu lze zasáhnout do osobnosti fyzické osoby podáním adresovaném soudu - odvolací soud rozhodl v intencích právního názoru, který Nejvyšší soud České republiky vyjádřil v stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. dubna 2010 k výkladu vyloučení neoprávněnosti zásahu do osobnostních práv fyzické osoby v souvislosti se soudním řízením, popřípadě při jiném řízení před příslušným orgánem (§11 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů), sp. zn. Cpjn 13/2007, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 54, ročník 2010. Nejvyšší soud zde dospěl k závěru, že d ošlo-li k zásahu do osobnostních práv v rámci výkonu zákonem stanovených oprávnění, resp. povinností (např. postupem příslušných orgánů v řízení, k němuž jsou ze zákona povolány, výpovědí svědka, resp. účastníka v takovém řízení, úkony advokáta jednajícího za klienta na základě udělené plné moci, apod.), pravidelně nepůjde o zásah neoprávněný, pokud osoba (fyzická či právnická), jež se zásahu dopustila, nevybočila z mezí takto stanovených práv a povinností; zásah je třeba současně vždy posuzovat v kontextu s okolnostmi, za nichž k němu došlo, a dále s přihlédnutím k funkci, kterou výkon dotčených práv, resp. povinností, plní. Z obsahu spisu se však případný exces v jednání žalované nepodává, kdy soudy obou stupňů vycházely ze skutkových zjištění učiněných v daném řízení, na jejichž základě učinily logicky zdůvodněný právní závěr. Nelze současně pominout ani to, že eventuální námitky proti skutkovým zjištěním soudů neodpovídají dovolacímu důvodu ve smyslu ustanovení §241a odst. 1 o.s.ř.
S ohledem na uvedené skutečnosti proto nelze dovodit, že by byly naplněny předpoklady přípustnosti dovolání v této věci tak, jak je má na mysli již zmíněné ustanovení §237 o.s.ř. Nejvyšší soud proto toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), odmítl (§243c odst. 1 věta první o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243c odst. 3 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 odst. 3 a §146 odst. 3 o.s.ř., když v dovolacím řízení úspěšné žalované vznikly účelně vynaložené náklady spočívající ve vyjádření k dovolání. Nezastoupenému účastníkovi náleží podle ustanovení §151 odst. 3 o.s.ř. ve znění účinném od 1. července 2015 náhrada hotových výdajů, jejíž výše je stanovena v ustanovení §2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle §151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle §89a exekučního řádu, částkou 300 Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 13. prosince 2017
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu