ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.2634.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 2634/2016-89
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobkyně K. M., zastoupené Mgr. Václavem Zelenkou, advokátem se sídlem v Praze 3, Seifertova 455/17, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 28 C 133/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 12. 2015, č. j. 35 Co 399/2015-77, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
:
Žalobkyně se v řízení na žalované domáhala zaplacení částky 250 000 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež jí měla vzniknout v důsledku trestního stíhání, vedeného před Krajským soudem v Praze pod sp. zn. 5 T 52/2012, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 8. 6. 2015, č. j. 28 C 133/2014-58, rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 70 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), co do částky 180 000 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II) a žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 16 456 Kč (výrok III).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu o zaplacení částky 70 000 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 300 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu napadla v celém jeho rozsahu žalobkyně včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II bod 2 a čl. VII zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné.
Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše či formy zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, přičemž výslednou formou nebo částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3007/2010), což v daném případě nebyla.
Námitka, že odvolací soud neměl při stanovení formy a výše zadostiučinění přihlížet k tomu, že žalobkyně nebyla v době zahájení trestního stíhání bezúhonná, nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť odvolací soud se neodchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, pokud zohlednil, že žalobkyně páchala trestnou činnost již v minulosti a v době trestního stíhání byla podmíněně odsouzena za jiný trestný čin, a proto předmětné trestní stíhání nemohlo mít na její společenské uznání a čest takový dopad, jako v případě osoby bezúhonné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3769/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2143/2015).
Pokud žalobkyně uváděla, že odvolací soud při stanovení formy a výše zadostiučinění nesprávně postupoval podle judikatury dovolacího soudu týkající se přiměřeného zadostiučinění za nezákonné omezení osobní svobody, pak ani tato námitka nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., pokud odvolací soud v souladu s judikaturou dovolacího soudu jako relevantní kritéria pro stanovení formy přiznaného zadostiučinění vymezil povahu trestní věci, délku trestního řízení a závažnost zásahů do osobní sféry žalobkyně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4025/2014).
Otázka, zda lze při stanovení formy a výše zadostiučinění přihlédnout ke skutečnostem, jež byly podstatné pro zahájení trestního stíhání, přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť odvolací soud se posouzením přítomnosti žalobkyně na místě spáchání trestného činu neodchýlil od judikatury dovolacího soudu, která pro stanovení zadostiučinění za trestní stíhání, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, umožňuje zohlednit též okolnosti provázející zahájení trestního stíhání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, uveřejněný pod číslem 122/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Námitka žalobkyně týkající se nedostatečného odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť i když rozhodnutí odvolacího soudu případně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014), což v případě žalobkyně nebyly. Z odůvodnění napadaného rozhodnutí totiž vyplývá, že odvolací soud srozumitelně uvedl a zhodnotil relevantní právní a skutkové okolnosti rozhodované věci.
Uplatňuje-li žalobkyně v dovolání námitku nepřiměřené délky samotného kompenzačního řízení, jedná se podle §241a odst. 6 o. s. ř. o nepřípustné uplatnění nové skutečnosti. Z uvedeného důvodu se dovolací soud touto námitkou nemohl nezabývat.
Další námitky žalobkyně vztahující se k důvodům, pro které nebylo údajně jejímu nároku vyhověno (že trestní stíhání bylo zahájeno „zaviněně vlastním jednáním“ žalobkyně, odchod z místa trestného činu), nemohou založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť se týkají otázek, na jejímž vyřešení odvolací soud své rozhodnutí nezaložil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Ohledně ostatních námitek (že odvolací soud není kompetentní k hodnocení jejího partnerského života, že soud dostatečně nezohlednil vliv trestního stíhání na těhotenství, rodinný život a psychický stav žalobkyně a že soud neposuzoval konkrétní okolnosti medializace vyšetřování trestného činu) pak dovolatelka neuvádí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání pro každý dovolací důvod vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (§241a odst. 2 o. s. ř.). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani „odkaz na uvedenou judikaturu“ nepostačují (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Dovolání tak v části obsahující další námitky žalobkyně trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a Nejvyššímu soudu nezbylo, než je v uvedené části odmítnout.
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, neobsahuje zákonné náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně 31. října 2017
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu