ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.2668.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 2668/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka, v právní věci žalobce J. L. , proti žalované M. M., zastoupené Mgr. Tomášem Rašovským, advokátem se sídlem v Brně, Kotlářská 51a, o vyklizení, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 63 C 15/2013, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. února 2017, č. j. 19 Co 119/2016-65, takto:
Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. února 2017, č. j. 19 Co 119/2016-65, jakož i usnesení Městského soudu v Brně ze dne 30. března 2016, č. j. 63 C 15/2013-43, se zrušují a věc se vrací Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně (dále již „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 30. března 2016, č. j. 63 C 15/2013-43, připustil, aby na místo dosavadního žalobce (Mgr. L. Z.) vstoupil do řízení J. L. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že „v posuzovaném případě nastala na základě smlouvy o prodeji nemovitostí nezapisovaných v katastru nemovitostí se smlouvou o postoupení pohledávek uzavřené dne 5. 1. 2016 mezi dosavadním žalobcem a nabyvatelem pohledávky právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod práva nebo povinnosti účastníka řízení. Nabyvatel pohledávky podáním doručeným soudu dne 14. 3. 2016 vyjádřil souhlas se svým vstupem do řízení na místo dosavadního žalobce.“
K odvolání žalované Krajský soud v Brně (dále již „odvolací soud“) usnesením ze dne 27. února 2017, č. j. 19 Co 119/2016-65, napadené usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud (v odůvodnění svého písemného vyhotovení usnesení) mimo jiné vyložil, že výhrady žalované stran zpochybnění vlastnického práva dosavadního žalobce k předmětné nebytové jednotce (a tím tedy i platnost postoupení pohledávky) nejsou relevantní, neboť soud se jimi zabývá jen v rozhodnutí ve věci samé. Uvedl dále, že „ze spisu nelze přesvědčivě dovodit, že by postup dle §107a o. s. ř. měl ze strany žalobce být zneužitím práva ve smyslu §2 o. s. ř. s cílem vyhnout se případně úhradě nákladů řízení, když dle údajů žalobce sice je vůči J. L. vedeno několik exekucí, ale jmenovaný je (minimálně) spoluvlastníkem nemovitostí v D., u nichž nejsou evidována žádná omezení vlastnického práva a dodatečně doložil, že v jiném soudním sporu (v němž nebyl úspěšný) uhradil počátkem roku 2017 náklady řízení v částce 16.884,- Kč (ani dodatečně k tomu žalovaná nedoložila nic podstatného, z čehož by bylo možné usuzovat na zneužití práva ze strany dosavadního žalobce).“
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) prostřednictvím svého advokáta včasné a (z hlediska zákonem stanovených náležitostí) řádné dovolání, v němž uplatňuje dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. a předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. vymezuje (s přihlédnutím k obsahu podání) tím, že se odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) nezabýval otázkou, zda návrh žalobce podle §107a o. s. ř. není zneužitím práva ve smyslu §2 o. s. ř., čímž se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“), na kterou dovolatelka v dovolání odkazuje. Odvolací soud pochybil i v tom, že návrh žalobce podle §107a o. s. ř. nedoručil dovolatelce, která tak neměla možnost se k němu vyjádřit; tím došlo k porušení povinnosti soudu zajistit účastníkům stejnou možnost k uplatnění jejích práv vyplývajících z §18 odst. 1 o. s. ř. (dovolatelka v tomto směru odkázala na rozhodnutí dovolacího soudu ve věci sp. zn. 22 Cdo 3607/2013). Závěrem dovolatelka navrhla, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce se k podanému dovolání písemně nevyjádřil.
Původní žalobce (Mgr. L. Z.) v písemném vyjádření navrhl, aby dovolací soud dovolání žalované odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání žalované je – jak bude rozvedeno níže – přípustné a je i důvodné.
Nejvyšší soud např. v usnesení ze dne 3. října 2016, sp. zn. 21 Cdo 1041/2016 [všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz , zatímco rozhodnutí Ústavního soudu České republiky (dále již „Ústavní soud“) jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ] zaujal následující právní závěry:
„V občanském soudním řízení soudy projednávají a rozhodují spory a jiné právní věci a provádějí výkon rozhodnutí, která nebyla splněna dobrovolně; dbají přitom, aby nedocházelo k porušování práv a právem chráněných zájmů a aby práv nebylo zneužíváno (srov. §2 o. s. ř.).
Má-li žalobce za to, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde, může dříve, než soud o věci rozhodne, navrhnout, aby nabyvatel práva nebo povinnosti vstoupil do řízení na místo dosavadního účastníka; to neplatí v případech uvedených v §107 o. s. ř. (srov. §107a odst. 1 o. s. ř.). Soud návrhu usnesením vyhoví, jestliže se prokáže, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost uvedená v ustanovení §107a odst. 1 o. s. ř., a jestliže s tím souhlasí ten, kdo má vstoupit na místo žalobce; souhlas žalovaného nebo toho, kdo má vstoupit na jeho místo, se nevyžaduje (srov. §107a odst. 2 větu první o. s. ř.).
Aby soud mohl ve smyslu ustanovení §2 o. s. ř. uzavřít, zda návrh žalobce na singulární sukcesi podle ustanovení §107a odst. 1 o. s. ř. je zneužitím práva, které má vést k tomu, aby pohledávka žalovaného na náhradu nákladů řízení se stala reálně nevymahatelnou, je třeba naplnění dvou předpokladů; jednak musí být zjevné, že strana žalující bude v řízení neúspěšná, a že proto lze očekávat, že jí bude uložena povinnost k náhradě nákladů řízení (zejména podle ustanovení §142 odst. 1 o. s. ř.), jednak musí být zřejmé, že nový žalobce (postupník) nebude schopen splnit svoji případnou povinnost k náhradě nákladů řízení ve prospěch žalovaného (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2011 sp. zn. 29 Cdo 3013/2010, které bylo uveřejněno pod č. 46 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2012). Naplnění obou těchto předpokladů nemusí být postaveno zcela najisto; rozhodný je v tomto směru stav v době rozhodování soudu. Jistota o nich nemůže ani být naprostá, protože nelze zcela vyloučit, že během řízení vyjdou najevo skutkové okolnosti, pro které žalobce bude ve sporu úspěšný, případně že osoba, která má do řízení vstoupit na základě návrhu podle ustanovení §107a odst. 1 o. s. ř., se v budoucnosti stane schopnou nést případnou povinnost k náhradě nákladů řízení, bude-li jí uložena. Postačuje proto, je-li v době, kdy soud rozhoduje o návrhu podle ustanovení §107a odst. 1 o. s. ř., důvodné podezření, že k postoupení (k jinému převodu) pohledávky nebo jiného práva došlo právě proto, aby případný procesní neúspěch strany žalující nevedl k úspěšnému vymožení přisouzené náhrady nákladů řízení (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2015 sp. zn. 21 Cdo 73/2015 nebo v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2015 sp. zn. 21 Cdo 743/2015), a nabízí se závěr, že smyslem postoupení pohledávky a následného návrhu podle ustanovení §107a odst. 1 o. s. ř. je zneužití procesní úpravy tímto způsobem (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2012 sp. zn. III. ÚS 468/11). Míru pravděpodobnosti, že podání návrhu na postup podle ustanovení §107a odst. 1 o. s. ř., případně postoupení pohledávky na jiný subjekt, který posléze podá žalobu o její splnění, je zneužitím práva výše popsaným způsobem, soud poměřuje s možnou újmou žalovaného na právu na náhradu nákladů řízení; kdyby tato možná újma byla ve srovnání s obecně pojatým petičním právem žalobce zanedbatelná, soud návrhu na postup podle ustanovení §107a odst. 1 o. s. ř. vyhoví (případně věcně rozhodne o žalobě podané postupníkem), neboť hrozba zneužití procesního práva ve smyslu ustanovení §2 o. s. ř. se stává podružnou, když je třeba i nadále vycházet z judikatury soudů, podle níž k zamítnutí návrhu na postup podle ustanovení §107a odst. 1 o. s. ř. má docházet spíše výjimečně (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2011 sp. zn. 29 Cdo 3222/2010). Uvedený závěr přitom neodporuje názoru vyjádřenému v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014 sp. zn. 22 Cdo 3607/2013, podle něhož návrh žalobce na postup podle ustanovení §107a odst. 1 o.s.ř. je zneužitím práva ve smyslu ustanovení §2 o.s.ř. zejména v případě, že během řízení došlo k postoupení pohledávky, která byla předmětem dlouhotrvajícího a složitého soudního sporu, na základě jehož průběhu (včetně procesního jednání stran) je zjevné, že strana žalující ve sporu nebude úspěšná a že žalobce, který má do řízení vstoupit na místo původního žalobce na návrh podle ustanovení §107a odst. 1 o.s.ř., nebude schopen dostát povinnosti k náhradě nákladů řízení. Okruh případů, v nichž soud může shledat návrh na postup podle ustanovení §107a odst. 1 o. s. ř. za zneužití procesního práva, je ovšem širší a zahrnuje nutně i případy, kdy s ohledem na stav řízení tu není praktická jistota, ale jen důvodné podezření, že návrh na postup podle ustanovení §107a odst. 1 o. s. ř., případně podání žaloby nikoliv postupitelem, ale postupníkem (došlo-li k postoupení pohledávky ještě před zahájením řízení) je zneužitím práva. Závěr Nejvyššího soudu prezentovaný v usnesení ze dne 27. 10. 2011 sp. zn. 29 Cdo 3013/2010 (uveřejněném pod č. 46 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2012), podle kterého prostá obava, že případná pohledávka na náhradu nákladů řízení se v budoucnu stane nedobytnou, nepostačuje k zamítnutí návrhu podle §107a odst. 1 o. s. ř., je třeba pojímat tak, že závěr o možném zneužití návrhu podle ustanovení §107a odst. 1 o. s. ř. za účelem, aby se strana žalující vyhnula případně uložené povinnosti k náhradě nákladů řízení, nemůže být jen hypotetický, ale musí být odůvodněn konkrétními okolnostmi, jež vyplývají z obsahu spisu...
Je-li tu důvodné podezření, že postoupení pohledávky po podání žaloby a následný návrh žalobce na postup podle ustanovení §107a odst. 1 o. s. ř. jsou zneužitím práva, soud se z podstaty tohoto procesního (nemeritorního) návrhu musí zabývat též tím, zda jsou splněny předpoklady pro vyhovění tomuto návrhu předepsané ustanovením §107a odst. 2 věta druhá o. s. ř., tedy že po zahájení řízení nastala právní skutečnost uvedená v ustanovení §107a odst. 1 o. s. ř., a že se svým vstupem do řízení na místo dosavadního žalobce souhlasí ten, kdo má na jeho místo vstoupit. Jsou-li tyto formální předpoklady naplněny, zabývá se soud dále tím, zda tu není důvodná obava, že podání návrhu na postup podle ustanovení §107a odst. 1 o. s. ř. je zneužitím práva ve smyslu ustanovení §2 o. s. ř. Shledá-li soud, že nejsou splněny veškeré předpoklady pro vyhovění návrhu podle ustanovení §107a odst. 1 o. s. ř. (včetně procesní podmínky, že návrh není zneužitím práva ve smyslu ustanovení §2 o. s. ř.), návrh na postup podle ustanovení §107a odst. 1 o. s. ř. zamítne.“
Otázka povinnosti soudu před rozhodnutím o návrhu na realizaci procesního nástupnictví podle §107a o. s. ř. umožnit žalované straně, aby se k podanému návrhu žalobce vyjádřila (což předpokládá povinnost takový návrh žalované straně doručit) a měla tak zachovanou procesní možnost tvrdit právně významné okolnosti a navrhnout soudu důkazy o možném zneužití procesní úpravy účelovým převodem či postoupením pohledávky, je rovněž v judikatuře dovolacího soudu jednotně řešena (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2014, sp. zn. 22 Cdo 3607/2013, nebo ze dne 19. dubna 2017, sp. zn. 30 Cdo 5030/2016), přičemž byť se uvedené závěry vztahují explicitně k pochybení odvolacího soudu (byl-li v odvolacím řízení takový návrh učiněn a odvolací soud jej nedoručil žalované straně), je zjevné, že obdobně se musí postupovat v procesní situaci, kdy takový návrh byl učiněn již v prvoinstančním řízení, aniž by byl doručen žalované straně a aniž by takové pochybení bylo odstraněno v případném odvolacím řízení. Je tomu tak z toho důvodu, že odvolací soud v rámci odvolacího přezkumu nemůže sanovat úkony a postupy, jež by – při dodržení zásad spravedlivého procesu – měly být realizovány soudem prvního stupně, obzvláště pokud žalovaná strana namítá, že jsou zde právně rozhodné okolnosti, které je nezbytné dokazováním verifikovat a jež podle jejího názoru by měly vést k zamítnutí návrhu žalobce na postup podle §107a o. s. ř. z důvodu zneužití jeho práva ve smyslu §2 o. s. ř.
Jak je zřejmé z obsahu spisu, taková procesní okolnost nastala i v posuzovaném případě.
Soud prvního stupně návrh (původního) žalobce na postup podle §107a o. s. ř. žalované nedoručil a bez dalšího přistoupil k vydání shora označeného rozhodnutí, kterým tomuto návrhu vyhověl. Žalovaná měla sice proti tomuto rozhodnutí soudu prvního stupně zachovanou možnost podat opravný prostředek (odvolání), čehož také využila (proti uvedenému usnesení soudu prvního stupně podala odvolání), avšak její procesní možnosti brojit proti takovému návrhu se již (z povahy věci) zredukovaly (k tomu srov. §205 a násl. o. s. ř.), namísto toho, aby jí byla zachována (v rámci zásad spravedlivého procesu) možnost uplatnit skutkové a právní argumenty, jakož i navrhnout důkazy k prokázání účelovosti tvrzeného převodu vlastnického práva s cesí pohledávky, jímž navrhovatel má zneužívat svého práva ve smyslu §2 o. s. ř.
Z obsahu procesního spisu dále vyplývá, že odvolací soud posledně zmíněné procesní konsekvence nezohlednil, předmětný návrh žalované nedoručil, a – jak plyne z odůvodnění písemného vyhotovení jeho usnesení – při rozhodování vycházel též z listinného důkazu předloženého advokátem původního žalobce (potvrzení UniCredit Bank, a. s. ze dne 6. ledna 2017 na č. l. 60 o úhradě částky 16.914,- Kč J. L. ve věci úhrady nákladů řízení Ing. J. Ž.; příjemce převáděné částky byla „AK Economy JUDr. Pecl a spol.“). Z této listiny odvolací soud učinil zjištění, že „dle údajů žalobce sice je vůči J. L. vedeno několik exekucí, ale jmenovaný...dodatečně doložil, že v jiném soudním sporu (v němž nebyl úspěšný) uhradil počátkem roku 2017 náklady řízení v částce 16.844 Kč...“, aniž by za tím účelem (v popsané procesní situaci) nařídil jednání, takže při dokazování postupoval in camera a zjevně tak porušil právo dovolatelky na spravedlivý proces.
Z těchto důvodů proto dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu nelze považovat za věcně správné.
Protože dosavadní výsledky řízení dovolacímu soudu neumožňovaly změnit usnesení odvolacího soudu (§243d písm. b) o. s. ř.), nezbylo, než ve smyslu §243e odst. 1 o. s. ř. přistoupit k vydání tohoto kasačního rozhodnutí, tj. zrušit dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu. Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Vyslovený právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný. V rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. září 2017
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu