ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.282.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 282/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a Mgr. Víta Bičáka, ve věci posuzované J. K. , zastoupené opatrovníkem pro řízení JUDr. Mariou Jansovou, advokátkou se sídlem v Olomouci, Ostružnická 18, a opatrovníkem městem Velká Bystřice a za účasti Krajského státního zastupitelství v Ostravě – pobočka v Olomouci, o úpravu svéprávnosti, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 0 P 664/2010, o dovolání posuzované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 13. června 2016, č. j. 70 Co 210/2016-399, takto:
I. Dovolání posuzované se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Okresní soud v Olomouci (dále též „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. ledna 2016, č. j. 0 P 664/2010-367, ve znění opravného usnesení ze dne 2. května 2016, č. j. 0 P 664/2010-381, výrokem I. omezil posuzovanou ve svéprávnosti v rozsahu uvedeném v tomto výroku, čímž změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 9. listopadu 2009, č. j. Nc 550/2007-102, kterým byla posuzovaná omezena ve způsobilosti k právním úkonům. Současně soud prvního stupně ve výroku II. upravil práva a povinnosti opatrovníka města Velká Bystřice v mezích omezení svéprávnosti podle výroku I. rozsudku. Ve výroku III. soud prvního stupně zamítl návrh posuzované na navrácení popřípadě změnu způsobilosti k právním úkonům a výroky IV. a V. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vzal za prokázané, že posuzovaná trpí i nadále závažnou duševní poruchou, která není přechodného rázu a pro kterou není posuzovaná schopna samostatně právně jednat v žádné oblasti života s výjimkou hospodaření s finanční částkou do výše 2 000 Kč měsíčně. Soud prvního stupně konstatoval, že omezení svéprávnosti posuzované je nadále nezbytné v jejím nejlepším zájmu s ohledem na hrozící závažnou újmu, přičemž k ochraně zájmů posuzované nepostačují žádná mírnější a méně omezující opatření ve smyslu §55 odst. 2 zákona č. 89/2012, občanský zákoník (dále jen „o.z.“)
Krajský soud v Ostravě (dále též „odvolací soud“ nebo „soud druhého stupně“) k odvolání posuzované rozsudkem ze dne 13. června 2016, č. j. 70 Co 210/2016-399, výrokem I. změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. tak, že posuzovaná se omezuje ve svéprávnosti tím způsobem, že není schopna nakládat s finančními prostředky nad částku 2 000 Kč měsíčně, přičemž není schopna jednat v pracovněprávních vztazích, rodinně-právních a dědických věcech, není schopna samostatně rozhodovat o své hospitalizaci, o poskytování zdravotní a sociální péče a není schopna udělit souhlas k provádění léčebných výkonů. Soud druhého stupně rovněž změnil rozsah práv a povinností opatrovníka města Velká Bystřice co do rozsahu vyplývajícího z omezení svéprávnosti posuzované. Ve výroku II. odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III. a ve výrocích III. a IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Odvolací soud přikročil se zřetelem k zásadám nové právní úpravy k modifikaci rozsahu omezení posuzované ve svéprávnosti, přičemž se na základě zjištěného skutkového stavu ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že omezení svéprávnosti je nadále nezbytné a je nepochybně v zájmu posuzované. Odvolací soud dále ve svém rozhodnutí zdůraznil, že rozsah omezení svéprávnosti posuzované je primárně veden snahou eliminovat situace, za kterých by mohla jednat v rozporu se svými zájmy. Omezení svéprávnosti však nezbavuje posuzovanou práva samostatně právně jednat v běžných záležitostech každodenního života podle ustanovení §64 o.z.
Rozsudek soudu druhého stupně byl opatrovnici pro řízení posuzované doručen dne 21. července 2016.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala posuzovaná dne 20. září 2016 včasné dovolání, které bylo následně doplněno prostřednictvím její opatrovnice dne 5. prosince 2016. Dovolatelka ve svém dovolání poukazovala zejména na to, že došlo k výrazným změnám skutkových okolností, jelikož jí byla změněna ústavní léčba na léčbu ambulantní a přestěhovala se do samostatného bydlení. Z tohoto důvodu posuzovaná považuje znalecký posudek ze dne 5. ledna 2015 vypracovaný MUDr. Sylvou Musilovou za zastaralý. Podle dovolatelky spočíval rozsudek soudu druhého stupně na nesprávném posouzení důvodů omezení její svéprávnosti a věc by měla být dovolacím soudem vyřešena jinak.
K dovolání nebylo podáno žádné vyjádření.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu – dále jen „o.s.ř.“) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014. Po té se nejprve zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, že byly splněny podmínky §241 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě ve smyslu ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. Poté se zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o.s.ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj. že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit, a v jakém smyslu), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).
Dovolatelka v dovolání uvádí zejména to, že rozsudky soudu prvního stupně a odvolacího soudu byly založeny na nesprávném posouzení důvodů omezení svéprávnosti, přičemž naplnění podmínek přípustnosti ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. zakládá na tvrzení, že otázka omezení svéprávnosti posuzované by měla být posouzena dovolacím soudem jinak. V této souvislosti je potřeba upozornit na to, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o.s.ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o.s.ř. (jako v této věci), je dovolatelka povinna v dovolání vymezit, která ustanovení §237 o.s.ř. , či jeho části (srovnej obdobně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013) z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje (ani jen) pouhá citace textu ustanovení.
Současně je možno připomenout, že povinností dovolatelky je vymezit způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o.s.ř. předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srovnej například usnesení Ústavního soudu ze dne 26. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14), přičemž takovýto požadavek dodržení formálních zákonných náležitostí dovolání nelze vnímat jako přepjatý formalismus (srovnej například usnesení Ústavního soudu ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15).
S ohledem na výše vyložené skutečnosti je možno uzavřít, že pokud z dovolání dovolatelky není zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatelky) dovolací soud odchýlit, nebyly tak naplněny předpoklady, které obsahuje ustanovení §237 o.s.ř., takže toto dovolání nelze považovat za přípustné (srovnej například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013 nebo shodně usnesení téhož soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013). Z vyložených důvodů proto dovolací soud toto dovolání odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o.s.ř.
U výroku o náhradě nákladů dovolacího řízení se odkazuje na ustanovení §243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. dubna 2017
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu