ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.319.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 319/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Pavlem Vrchou, JUDr. Pavlem Pavlíkem a Mgr. Vítem Bičákem v právní věci žalobkyně J. H., zastoupené Mgr. Janem Štanderou, advokátem se sídlem v Praze 7, Strojnická 11, proti žalované Ing. H. D. , zastoupené JUDr. Zdeňkem Koschinem, advokátem se sídlem v Praze 5, Štefánikova 48, o určení vlastnictví k nemovitosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 9 C 67/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. září 2016, č. j. 15 Co 75/2016-499, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Zdeňka Koschina, advokáta se sídlem v Praze 5, Štefánikova 48
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o. s. ř.):
Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání žalobkyně (dále též „dovolatelka“) proti v záhlaví označenému rozsudku Městského soudu v Praze (dále již „odvolací soud“) neobsahuje vymezení předpokladu přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. v důsledku čehož byla dovolacímu soudu upřena možnost zabývat se přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle §241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
V dovolání musí dovolatel vymezit předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., tj. uvést v něm okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že by v souzené věci šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu přicházejících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit) nebo 2) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena) nebo 3) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit) anebo 4) má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla taková právní otázka být dovolacím soudem posouzena jinak).
Z pohledu shora připomenutých obsahových náležitostí podané dovolání žalobkyně tyto normativní limity zjevně nesplňuje, neboť představuje pouhou právní polemiku s rozhodnutími odvolacího soudu i soudu prvního stupně. Dovolatelka sice v dovolání uvádí, že „má za to, že dovolání je přípustné, neboť je podáno proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí a žalobkyně má za to, že se jak prvostupňový, tak odvolací soud v této věci odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu“ , nijak ovšem nevymezuje uvedený předpoklad přípustnosti ve smyslu §237 o. s. ř., jak již shora bylo dovolacím soudem vyloženo.
Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně zdůrazňuje, že jeho úkolem není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva. Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 „naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.“
Znamená to tedy, že i kdyby dovolací soud měl za to, že v případě věcného přezkumu dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu obstát nemůže, tak bez onoho právně relevantního vymezení předpokladu přípustnosti dovolání dovolacímu soudu v žádném případě nepřísluší, aby za dovolatele dovozoval či snad doplňoval absentující obligatorní náležitosti jeho dovolání; opačný postup by představoval zjevný exces, neboť by v takovém případě nebyla respektována právní reglementace dovolacího řízení a bylo by porušeno právo účastníků na spravedlivý proces.
Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud uzavřel, že dovolání žalobkyně trpí vadou, pro niž nelze v dovolacím řízení pokračovat a která nebyla dovolatelkou odstraněna v zákonné lhůtě (§241b odst. 3, §243b a §243c odst. 1 o. s. ř.); dovolání bylo proto podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítnuto.
I když výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí obsahovat odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.), dovolací soud v tomto směru pouze ve stručnosti poznamenává, že při rozhodování o těchto nákladech řízení nemohl vycházet z ověřitelného údaje o ceně nemovitého majetku, a proto o těchto nákladech řízení rozhodl podle §9 odst. 4 písm. b), §13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. července 2013, sp. zn. 29 Cdo 3141/2011) a §137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. a podle §146 odst. 3 o. s. ř. je přiznal žalované, která se prostřednictvím svého advokáta k dovolání dovolatelky, jež bylo tímto usnesením dovolacího soudu odmítnuto, písemně vyjádřila.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 25. července 2017
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu