ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.33.2017.2
sp. zn. 30 Cdo 33/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v právní věci žalobce A. Ž. , zastoupeného JUDr. Jakubem Špitálským, advokátem se sídlem v Praze 5, Plzeňská 4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 100.000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 307/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. listopadu 2015, č. j. 29 Co 212/2015-65, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Žalobce se domáhal náhrady nemajetkové újmy, která mu měla být způsobena tím, že ve dnech 19. března a 24. dubna 2009 při jeho převozu z věznice Brno do věznice Jiřice, který vždy trval zhruba 3 hodiny, byly použity škrtící poutací řetězy, tedy nepovolený donucovací prostředek způsobující zaškrcení a odkrvení zápěstí a následnou intenzivní bolest. Tento postup odpovídá definici mučení, jak vyplývá z Úmluvy proti mučení a jinému nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání. Za každou eskortu ve shora uvedených dnech požadoval žalobce částku 50.000 Kč.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále též „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 3. února 2011, č.j. 15 C 307/2009-168, žalobu zamítl, když dospěl k závěru, že nejsou splněny zákonné předpoklady pro přiznání požadovaného zadostiučinění podle ustanovení §31a odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen „OdpŠk“). Uvedl, že použití poutacích řetízků ve spojení s poutacím opaskem nebylo porušením pravidel daných v ustanovení §17 odst. 2 zákona č. 555/1992 Sb., o Vězeňské službě a justiční stráži České republiky, ani porušením práv žalobce podle Úmluvy o ochraně základních lidských práv a svobod a že, jak bylo prokázáno pokusem, kdy soudce tato pouta sám na sobě vyzkoušel, nenarušilo tělesnou integritu žalobce.
Městský soud v Praze (dále též „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 19. listopadu 2015, č. j. 29 Co 212/2015-65, rozsudek soudu prvního stupně podle §219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) potvrdil, když se ztotožnil s jeho skutkovými zjištěními i právními závěry.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) včasné dovolání, doplněné podáním jeho zástupce. Přípustnost dovolání dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., neboť podle jeho názoru napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Za tuto otázku pokládá, zda je kus řetězu opravdu jen kusem řetězu nebo odpovídá některému z pojmů, jež jsou taxativně uvedeny v ustanovení §17 zák. č. 555/1992 Sb., zda lze ve 21. století svazovat vězně kusem řetězu a zda je přípustné, aby soudní rozhodnutí obsahovalo pojem, který zákon nezná-zde pojem „řetězová pouta“ nebo je soud povinen před svým rozhodnutím řádně definovat zákonné pojmy . Upozorňuje dále na otázku procesního práva, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, a to, zda umožňuje pravidlo eurokonformního výkladu aplikovat presumpci týkající se porušování č. 3 Úmluvy, jak je tato kodifikována v judikatuře ESLP ve Štrasburku, spočívající v povinnosti poskytnutí uspokojivého přesvědčivého vysvětlení . Podotýká také, že ve vnitrostátním právu zcela absentuje skutková podstata porušení čl. 3 Ústavy, jakožto civilního deliktu a z toho dovozuje poslední otázku práva, která nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu: S přihlédnutím k pojmu účinného uskutečnění (effet utile), jež ovládá interpretaci práva Úmluvy, je vnitrostátní soud oprávněn neinterpretovat pojmy týkající se porušování čl. 3 Úmluvy, za situace, kdy dochází k „pouhému popírání vzniku újmy“ ze strany žalovaného státu, nebo je povinen akceptovat interpretaci pojmů, jak je realizována judikaturou ESLP ve Štrasburku, při současné absenci definicí skutkových podstat v civilním právu deliktním . Navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014.
Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, přičemž byly splněny předpoklady ustanovení §241 o.s.ř., a stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř. Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle ustanovení §241a odst. 2 o.s.ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby mohlo být dovolání v projednávané věci kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu v rozhodování dovolacího soudu, dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o.s.ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o.s.ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje (ani např. jen) pouhá citace textu ustanovení §237 o.s.ř. (či jeho části), srovnej shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013.
Lze současně připomenout též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o.s.ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, „ naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup .“
Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil v usnesení ze dne 26. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „ regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá .“
Jak již bylo uvedeno, pro rozhodnutí soudů obou stupňů byl podstatný závěr, že žalobci se nepodařilo prokázat, že by použitím předmětného donucovacího prostředku mohla být narušena tělesná integrita žalobce.
Výše uvedený závěr dovolatel ve svém dovolání fakticky ovšem nezpochybňuje. Naopak formuluje relativně složité právní otázky, na nichž však rozhodnutí soudů obou stupňů nikterak nespočívá, přičemž řešení těchto dovolatelem předestřených otázek není způsobilé závěry napadeného rozhodnutí zpochybnit. Nespočívá-li tak rozhodnutí odvolacího soudu na těchto otázkách, proto nemůže jejich řešení ani založit přípustnost předmětného dovolání.
Nejvyšší soud tedy za tohoto stavu dovolání žalobce podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není odůvodňován s přihlédnutím k ustanovení §243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. července 2017
JUDr. Pavel Pavlík předseda senátu