ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.3341.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 3341/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v právní věci žalobců a) Mgr. M. P. S. , b) Ing. J. P. c) K. P. , všech zastoupených Mgr. Tomášem Tichým, advokátem se sídlem v Praze 1, Washingtonova 9, proti žalovaným 1) JH CARGO s.r.o. , se sídlem v Jindřichově Hradci, Jiráskovo předměstí 635. IČO 28108205, zastoupenému Mgr. Petrem Smejkalem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Na Sadech 21, 2) JH BUS s.r.o., se sídlem v Jindřichově Hradci, Jiráskovo předměstí 635. IČO 26039702, zastoupenému Mgr. Petrem Smejkalem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Na Sadech 21, a 3) ATLAS Adria s.r.o., se sídlem v Brně, Vrbenského 965/14, IČO 25587633, zastoupenému Mgr. Sylvou Šiškeovou, advokátkou se sídlem v Brně, Jakubské náměstí č. 4 , o ochranu osobnosti , vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 112 C 169/2014, o dovolání třetího žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. března 2017, č.j. 70 Co 303/2016-391, takto:
I. Dovolání třetího žalovaného se odmítá.
II. Třetí žalovaný je povinen zaplatit každému ze žalobců na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 3.363,80 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejich zástupce, Mgr. Tomáše Tichého, advokáta se sídlem v Praze 1, Washingtonova 9.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Krajský soud v Brně (dále též „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 29. března 2017, č.j. 70 Co 303/2016-391, ve vztahu mezi žalobci a třetím žalovaným zčásti potvrdil a zčásti změnil rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 6. června 2016, č.j. 112 C 169/2014-2016, rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi těmito účastníky před soudy obou stupňů a o náhradě státem placených nákladů tohoto řízení.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal třetí žalovaný včasné dovolání, jehož. přípustnost dovozuje odkazem na ustanovení §237 o.s.ř.. Má za to, že „v daném případě se jedná o vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.“ V dalším rekapituluje dosavadní průběh řízení, přičemž polemizuje se závěry soudů obou stupňů. Nikterak však nekonkretizuje z jakého důvodu by měly být naplněny jím uváděné předpoklady přípustnosti tohoto dovolání. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud dovoláním uvedený rozsudek zrušil. Současně žádá o odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, neboť je „přesvědčen, že jeho neprodleným výkonem by byla dovolateli způsobena závažná újma.
K dovolání se prostřednictvím svého zástupce vyjádřili žalobci. Po věcně právním rozboru věci navrhli zamítnutí tohoto dovolání. V dodatečné replice poukázali též na nepřípustnost předmětného dovolání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu – dále jen „o.s.ř.“) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014. Po té se nejprve zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit, a v jakém smyslu), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).
Nelze pominout skutečnost, že Nejvyšší soud např. ve svém usnesení ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněném pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, přijal závěr, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o.s.ř. ve znění účinném od 1. ledna 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „rozhodovací praxe“ se při řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Tedy musí být vyloženo, v čem se takto dovoláním napadené rozhodnutí od této rozhodovací praxe odchyluje.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o.s.ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o.s.ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje (ani např. jen) pouhá citace textu ustanovení §237 o.s.ř. (či jeho části), srovnej shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013.
Lze současně připomenout též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o.s.ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, „ naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup .“
Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil např. v usnesení ze dne 26. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá .“
Jak již bylo uvedeno, dovolatel tvrzenou přípustnost dovolání odůvodňuje odkazem na znění ustanovení §237 o.s.ř. ve formě obecné citace tohoto ustanovení. Je proto třeba poukázat na skutečnost, že (v rozporu s výše vyloženými zásadami) tak dovolatel ve svém dovolání nikterak nevymezil a neodůvodnil, která otázka hmotného nebo procesního práva je takto ve smyslu zmiňovaného ustanovení dotčena. Tato zásadní vada dovolání nebyla do konce dovolací doby dovolatelem odstraněna.
Protože tedy předmětné dovolání ve své podstatě nenaplňuje předpoklady vymezené v ustanovení §237 a §238 odst. 1 písm. c) o.s.ř., Nejvyšší soud toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), odmítl (§243c odst. 1 věta první o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto ve smyslu §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř., když dovolání třetího žalovaného bylo odmítnuto, v důsledku čehož vzniklo žalobcům právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. V tomto případě účelně vynaložené náklady každého z žalobců sestávají z mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (jejich modifikované písemné vyjádření k dovolání), a to z tarifní odměny ve smyslu §1 odst. 2, §6 odst. 1, §7 bod 5, §9 odst. 4 písm. a), §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k) vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) ve výši 3.100,- Kč, snížené podle §12 odst. 4 advokátního tarifu o 20 %, tedy 2.480,- Kč, dále z paušálu hotových výdajů podle §13 odst. 3 advokátního tarifu ve výši 300,- Kč, tedy 2.780 Kč, to vše ještě s připočtením částky 583,80 Kč představující náhradu za 21 % DPH podle §137 odst. 1 a 3 o.s.ř. a §47 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, tj. celkem 3.363,80 Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. srpna 2017
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu