ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.3343.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 3343/2017-414
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci žalobce P. T. , zastoupeného Mgr. Jaroslavem Zemanem, advokátem se sídlem v Brně, Jana Uhra 171/13, proti žalované MAFRA, a.s., IČ 45313351, se sídlem v Praze 5, Karla Engliše 519/11, zastoupené JUDr. Helenou Chaloupkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Na Kozačce 1289/7, o ochranu osobnosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 16 C 166/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 3. 2017, č. j. 22 Co 357/2016-381, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Heleny Chaloupkové, zástupkyně žalované.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 7. 6. 2016, č. j. 16 C 166/2014-290, zamítl žalobu, že žalovaná článkem blíže konkretizovaným v uvedeném rozhodnutí neoprávněně zasáhla do práva žalobce na ochranu cti, lidské důstojnosti a jeho jména (výrok I), uložil žalované povinnost otisknout omluvu ve znění blíže specifikovaném v uvedeném rozhodnutí (výrok II), zamítl žalobu v rozsahu omluvy konkretizované ve zmíněném rozhodnutí (výrok III), zamítl žalobu o zaplacení částky 500 000 Kč (výrok IV) a uložil žalované zaplatit žalobci náklady soudního řízení ve výši 51 153 Kč (výrok V).
Městský soud v Praze jako soud odvolací v napadeném rozsudku výrokem I výrok II rozsudku soudu prvního stupně v napadeném rozsahu změnil tak, že zamítl žalobu se žádostí, aby žalovaná uveřejnila omluvu citovanou v tomto výroku II rozsudku soudu prvního stupně na stránkách www.idnes.cz . Výrokem II rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku ve výši 27 152 Kč.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II a čl. VII zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
Posuzované dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř., neboť žalobce nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Žalobce v dovolání uvedl, že „podává proti rozsudku Městského soudu v Praze, č. j. 22 Co 357/2016-381, ze dne 23. 3. 2017 dovolání, které odůvodňuje takto: …“, aniž by pro každý jednotlivý dovolací důvod konkretizoval, který z předpokladů přípustnosti dovolání, vyjmenovaných v ustanovení §237 o. s. ř., považuje pro něj za splněný.
Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 a §241a odst. 1 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5722/2015, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 3015/16; rozhodnutí Nejvyššího soudu v tomto usnesení citovaná jsou dostupná na www.nsoud.cz , usnesení Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz ). Nepostačuje ani odkaz na rozhodnutí Ústavního soudu, od jehož řešení se má řešení přijaté odvolacím soudem odchylovat, nebo tvrzení, že odvolací soud postupoval v rozporu s judikaturou soudu dovolacího, aniž by žalobce blíže specifikoval, kterou konkrétní judikaturu dovolacího soudu má na mysli (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4043/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1816/15).
Rovněž Ústavní soud ve zmíněném usnesení sp. zn. I. ÚS 3524/13 potvrdil, že „[k] tomu, aby dovolání nevykazovalo vady, je třeba, aby kromě jiného obsahovalo nejen vylíčení dovolacího důvodu, ale i vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř.).“
Ústavní soud dále potvrdil, že „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou (…) v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků.“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13).
Ústavní soud se k otázce náležitostí dovolání vyjádřil i v usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde přiléhavě vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá.“
Nejvyšší soud dále uvádí, že podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání podle §237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Dovolání žalobce tak do výroku o náhradě nákladů řízení (výrok II napadeného rozsudku odvolacího soudu) není přípustné podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč.
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobcem v zákonné lhůtě odstraněny (§241b odst. 3 o. s. ř.), a v rozsahu výroku II napadeného rozsudku odvolacího soudu (ohledně náhrady nákladů řízení) je rovněž objektivně nepřípustné.
Vzhledem k tomu, že dovolání bylo odmítnuto pro vady a částečně i pro objektivní nepřípustnost, nebylo třeba rozhodovat o návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
S ohledem na výsledek dovolacího řízení je žalobce povinen nahradit žalované náklady tohoto řízení (srov. §243c odst. 3 věta první, §224 odst. 1, §151 a §146 odst. 3 o. s. ř.) spojené s jejím zastoupením advokátem, v souvislosti s jedním úkonem právní služby (sepis vyjádření k dovolání). Náklady dovolacího řízení sestávají z odměny advokáta za jeden úkon právní služby v částce 3 100 Kč [§6, §7 bod 5, §9 odst. 4 písm. a), §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], náhrady hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč za jeden úkon právní služby (§13 odst. 3 advokátního tarifu) a náhrady za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % [§137 odst. 3 o. s. ř.], tj. 714 Kč. Celková výše nákladů dovolacího řízení žalované tak činí 4 114 Kč.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. září 2017
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu