ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.336.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 336/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobkyně J. H. , zastoupené JUDr. Ivem Koulou, advokátem, se sídlem v Teplicích, Krupská 28/30, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 500 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 21 C 367/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 8. 2016, č. j. 9 Co 423/2016-79, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Předmětem řízení byl nárok žalobkyně na zaplacení částky 500 000 Kč jako náhrady imateriální újmy za nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce řízení vedeného u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 12 C 367/1993, které trvalo více než dvacet let a devět měsíců. Nemajetková újma měla mít podobu dlouhodobé nejistoty z nekončícího soudního řízení, kdy požadovaná částka sestávala ze základní sazby odškodnění a ze zvýšení za velký význam řízení pro žalobkyni s ohledem na její věk, zdravotní stav a charakter řízení. Žalobkyně vyzvala žalovanou k mimosoudní formě vypořádání žalovaného nároku, žalovaná požadavek žalobkyně na peněžité odškodnění odmítla, a ve svém stanovisku konstatovala porušení práv žalobkyně a poskytla omluvu. V posuzovaném řízení byli žalobkyně a její manžel žalovaní v rámci odpovědnosti za schodek na svěřených majetkových hodnotách, kde nynější žalobkyně byla žalována o částku ve výši 852 Kč s příslušenstvím a její manžel o částky ve výši stovek tisíc korun.
Odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, který rozhodl, že žaloba o zaplacení částky 500 000 Kč s příslušenstvím se zamítá a že žalované se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává. Odvolací soud dále rozhodl, že žalobkyně je povinna nahradit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 1 676 Kč.
Soudy uzavřely, že ačkoliv v přezkoumávané věci se jedná o pracovní spor, je třeba individualizovaně posuzovat tento konkrétní případ s důrazem zejména na zákonné hledisko významu řízení pro poškozeného. V posuzované věci se jednalo o drobný majetkový nárok zaměstnavatele vůči žalované jako zaměstnanci, navíc v době, kdy žalovaná již u tohoto zaměstnavatele nepracovala a žádná újma v jejích právech nehrozila. Zvýšený význam řízení pro žalobkyni z uvedeného důvodu ani odvolací soud neshledal. Sama žalobkyně považovala za zvýšený význam přezkoumávaného řízení skutečnost, že v něm byl žalován, a to o daleko vyšší částky, její manžel, což mělo nepříznivý vliv na její psychiku a potenciálně likvidační vliv na jejich společné jmění.
Odvolací soud potvrdil závěr soudu prvního stupně, že určitá morální újma žalobkyni vznikla nepřiměřené dlouhým řízením, nebylo však prokázáno, že by založila zvýšený význam věci pro osobu žalované, jako správný se tak jeví i závěr, že nesprávným úředním postupem způsobená míra zásahu do nemajetkových práv žalobkyně nebyla nijak vysoké intenzity a dostačující formou zadostiučinění v projednávaném případě bylo samotné konstatování porušení práva podle §31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., jak ho žalovaná vyjádřila ve stanovisku ze dne 11. 7. 2014 spolu s omluvou žalobkyni.
Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadla žalobkyně, zastoupená advokátem, včasným dovoláním.
Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, dílem jako nepřípustné a dílem pro vady odmítl.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatelka brojí proti určení výše a formy morálního zadostiučinění, když namítá, že názor odvolacího soudu, že význam sporu pro žalovanou nelze považovat za zvýšený pouze s odkazem na pracovněprávní charakter věci, je chybný, neboť správnost opačné úvahy žalobkyně je podložena právním názorem dovolacího soudu obsaženým ve stanovisku Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, z kterého cituje „Typicky se jedná o trestní řízení (zejména je-li omezena osobní svoboda účastníka), dále řízení, jejichž předmětem je právo na ochranu osobnosti, rodinněprávní vztahy (zde zejména řízení ve věcech péče o nezletilé a věci výživného), řízení ve věcech osobního stavu, pracovněprávní spory či řízení o poskytnutí různých plnění ze strany státu (sociální dávky, dávky důchodového pojištění, dávky zdravotního pojištění, podpora v nezaměstnanosti atd.).“ Odvolací soud se však od uvedeného závěru neodchýlil, když se v napadeném rozhodnutí významem řízení pro žalobkyni zabýval, a s ohledem na další okolnosti (zejména žalovanou částku 852 Kč s příslušenstvím a skutečnost, že pracovněprávní vztah již před zahájením posuzovaného řízení skončil) seznal jako dostatečné zadostiučinění konstatování porušení práva a omluvu.
Na otázce zvýšení či jiných úprav náhrady z důvodu sdílené nemajetkové újmy pak rozhodnutí nezávisí. Odvolací soud vyšel z toho, že žalobkyně a její manžel byli účastníky jednoho řízení, v němž ale byl každý žalován samostatně, přičemž žalobkyně sama význam tohoto řízení ve vztahu k sobě pomíjí a zaměřuje se na újmu, která mohla být způsobena jejímu manželovi a kterou mohla sdílet také ona. Jestliže odvolací soud k takto pociťované újmě žalobkyně, skrze její vztah k manželovi a jejich společné jmění manželů, při posuzování významu řízení pro žalobkyni nepřihlížel, není jeho řešení této otázky v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Žalobkyně totiž tvrzenou újmu nepociťovala v důsledku svého účastenství na řízení, nýbrž zprostředkovaně skrze svůj hmotněprávní poměr k dalšímu účastníkovi řízení, manželovi, který byl žalován o podstatně vyšší částku než ona. Je totiž zřejmé, že nebýt existence tohoto právního poměru, takovou újmu by v důsledku nepřiměřené délky řízení nepociťovala, neboť výsledek řízení (o zaplacení částky 852 Kč s příslušenstvím) by její právní postavení nemohl nijak zásadně ovlivnit. Z toho vyplývá, že příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem, záležejícím v nepřiměřené délce řízení (ve vztahu k manželovi), a vznikem nemajetkové újmy na straně žalobkyně (nad rámec újmy, kterou mohla sama pociťovat ohledně řízení pro částku 852 Kč s příslušenstvím) je přerušena právním poměrem žalobkyně k jejímu manželovi, neboť právě od trvání řízení proti manželovi žalobkyně svoji újmu osobně odvozuje (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2539/2015).
Dovolatelka dále ve svém podání cituje část odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1313/2010, ze kterého vyplývá obecný závěr, že kritérium významu předmětu řízení pro účastníka je nejdůležitějším kritériem pro stanovení formy a případné výše odškodnění. Odvolací soud se však posouzením významu řízení pro žalobkyni zabýval, a neodchýlil se tak od rozhodovací praxe dovolacího soudu.
K nesouhlasu dovolatelky s výší a formou zadostiučinění Nejvyšší soud dodává, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše či formy zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a OdpŠk, přičemž výslednou částkou (formou) se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená. Dovolací soud tedy posuzuje jen správnost základních úvah soudu ohledně aplikace toho kterého kritéria, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, nebo rozsudek ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2933/2009). Jakkoliv je poskytování peněžitého zadostiučinění v případě nepřiměřené délky řízení pravidlem a navíc obecně pracovněprávní spory mají typově zvýšený význam, nejeví se závěr odvolacího soudu o formě přiměřeného zadostiučinění ani přes mimořádnou délku posuzovaného řízení jako zjevně nepřiměřený.
Dovolání v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v tomto rozsahu pokračovat.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. červenec 2017
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu