ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.3728.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 3728/2016-112
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce M. V., zastoupeného Mgr. Michalem Vaňhou, advokátem se sídlem v Praze, V Olšinách 75, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 900 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 11 C 48/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2016, č. j. 68 Co 402/2015-83, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2016, č. j. 68 Co 402/2015-83, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 4. 5. 2015, č. j. 11 C 48/2014-46, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 900 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
2. Napadeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I, změnil nákladový výrok II a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
3. Soud prvního stupně dospěl k následujícím skutkovým zjištěním a hodnocením. Žalobce se prostřednictvím žaloby domáhal u soudu prvního stupně zaplacení částky 900 000 Kč s příslušenstvím, jakožto náhrady majetkové škody (ušlého zisku) vzniklé v důsledku nesprávného úředního postupu, spočívajícího „v nepřiměřené délce soudního řízení“, Obvodního soudu pro Prahu 9 v řízení o vyklizení nemovitosti, postavené na pozemku a pozemku, vše v obci P., katastrální území H. P. (dále jen „předmětné nemovitosti“), vedeném pod sp. zn. 60 C 63/2004, jakož i v navazujícím exekučním řízení vedeném u téhož soudu pod sp. zn. 74 EXE 383/2010 (dále jen „posuzované řízení“). Posuzované řízení bylo zahájeno dne 29. 3. 2004, kdy nynější žalobce podal žalobu o vyklizení nemovitosti. Ve věci samé bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 13. 9. 2004, č. j. 60 C 63/2004-16, jímž bylo žalovanému v posuzovaném řízení uloženo předmětné nemovitosti vyklidit. K odvolání žalovaného byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15. 3. 2005, č. j. 55 Co 506/2004-41, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení s tím, že závěr soudu prvního stupně, jímž tento soud odepřel žalovanému právo na zajištění bytové náhrady pro rozpor s dobrými mravy, nemůže obstát. Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 1. 12. 2005, č. j. 60 C 63/2004-70, uložil žalovanému povinnost předmětné nemovitosti vyklidit a vyklizené odevzdat žalobci do 15 dnů od zajištění náhradního bytu. K odvolání žalobce byl tento rozsudek změněn rozsudkem odvolacího soudu ze dne 30. 6. 2006, č. j. 14 Co 228/2006-103, tak, že žalovaný je povinen předmětné nemovitosti vyklidit a vyklizené je odevzdat žalobci do 31. 10. 2006. K dovolání žalovaného totiž Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 13. 6. 2008, č. j. 26 Cdo 197/2007-128, zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Následně odvolací soud usnesením ze dne 31. 10. 2008, č. j. 16 Co 319/2008-140, zrušil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 1. 12. 2005 a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Opětovně tak ve věci rozhodoval soud prvního stupně rozsudkem ze dne 17. 3. 2009, č. j. 60 C 63/2004-174, jímž žalovanému uložil předmětné nemovitosti vyklidit a vyklizené odevzdat žalobci do 15 dnů od zajištění přístřeší. K odvolání žalovaného odvolací soud rozsudkem ze dne 15. 9. 2009, č. j. 16 Co 209/2009-192, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Dovolání žalovaného bylo dovolacím soudem zamítnuto rozsudkem ze dne 23. 11. 2010, č. j. 26 Cdo 1013/2010-223. Dne 2. 11. 2009 podal žalobce návrh na nařízení exekuce vyklizením předmětných nemovitostí. Obvodní soud pro Prahu 9 usnesením ze dne 17. 2. 2010, č. j. 74 EXE 383/2010-26, exekuci nařídil. Odvolání povinného bylo odmítnuto usnesením odvolacího soudu ze dne 15. 9. 2009, č. j. 55 Co 239/2010-45. Následně bylo ve dvou stupních soustavy rozhodováno o návrhu povinného na odklad exekuce. Samotná exekuce byla provedena soudním exekutorem dne 22. 4. 2011. Dne 2. 5. 2011 povinný zemřel. Tato skutečnost se odrazila v usnesení soudního exekutora ze dne 4. 6. 2012, č. j. 100 EX 3393/09-86, jež nabylo právní moci dne 27. 6. 2012.
4. Po právní stránce soud prvního stupně uvedl, že posuzované řízení trvalo celkovou dobu 7 let a jeden měsíc (ode dne 29. 3. 2004 do 22. 4. 2011). Následně se soud prvního stupně zabýval posouzením kritérií dle §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“). Věc byla po skutkové i právní stránce složitější. Řešena byla otázka vztahu pozbytí práva užívat byt v obytném domě z důvodu zániku vlastnického (spoluvlastnického) vztahu ohledně tohoto domu a nároku na bytovou náhradu za vyklizený byt (dle §712 obč. zák.), soud se přitom zabýval tím, zda nejsou dány důvody k odepření náhrady za byt při naplnění předpokladů uvedených v ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., tedy zda bytová potřeba je uspokojena jinak, resp. byla uspokojena již vyplaceným vypořádacím podílem. Soud prvního stupně a soud odvolací rozhodovaly ve věci třikrát a soud dovolací dvakrát, přičemž dovolatel sám se na délce řízení výrazně nepodílel. Ohledně postupu orgánů veřejné moci soud prvního stupně neshledal výrazné pochybení, neboť procesní úkony byly činěny v přiměřených lhůtách, ať už v rámci řízení nalézacího, či exekučního. Skutečnost, že Nejvyšší soud ve vztahu k druhému vydanému rozhodnutí Městského soudu v Praze konstatoval nezohlednění aktuální judikatury Nejvyššího soudu odvolacím soudem, se promítla do délky řízení. Nejednalo se však o vadu procesní či o nepřezkoumatelnost rozhodnutí, která by věc v právních úvahách dál neposunula, tedy o vadu ve vztahu k délce řízení závažnější. Ve vztahu k celkové délce řízení se pak taková vada na jeho délce výrazně neprojevila, resp. byla kompenzována dalším postupem soudů bez jakýchkoliv prodlev. Co se týče významu předmětu řízení pro poškozeného, v tomto případě se nejedná o význam zvýšený, a to zejména s přihlédnutím k té skutečnosti, že žalobce sice hodlal předmětnou nemovitost zrekonstruovat a bydlet v ní, jeho bytové potřeby však byly v době řízení plně saturovány. Ohledně majetkové sféry žalobce pak bylo zjištěno, že tento byl zbaven možnosti uzavřít nájemní smlouvu. Vzhledem k tomu, že žalobce uzavřel smlouvu o smlouvě budoucí, na jejímž základě měla být uzavřena smlouva nájemní se sjednaným nájemným ve výši 18 000 Kč, mohl se žalobce domáhat vydání bezdůvodného obohacení po žalovaném, což z části realizoval. Soud prvního stupně neshledal posuzované řízení nepřiměřeně dlouhým. Následně se také zabýval vznesenou námitkou promlčení, přičemž tuto námitku shledal částečně důvodnou.
5. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, přičemž zopakoval důkaz spisem Obvodního soudu pro Prahu 9 sp. zn. 60 C 63/2004, zejména rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2008, sp. zn. 26 Cdo 197/2007-128. Zjistil, že Nejvyšší soud uvedeným rozsudkem zrušil rozsudek odvolacího soudu pro nesprávnost jeho právního názoru. Po právní stránce se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že posuzované řízení nebylo nepřiměřeně dlouhé. Ztotožnil se rovněž s hodnocením jednotlivých kritérií. Ke zrušujícímu rozhodnutí dovolacího soudu uvedl, že i když dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu pro jeho chybný právní názor, nejednalo se o případ, v němž by došlo ke zrušení rozhodnutí soudu nižšího stupně jen proto, že soud nižšího stupně nerespektoval závazný právní názor soudu vyššího stupně či nález Ústavního soudu. Ve zrušovacím rozhodnutí by totiž muselo být zřetelně uvedeno, že rozhodnutí soudu nižšího stupně je zrušováno právě z důvodu nerespektování právního názoru soudu vyššího stupně, podobným případem by byla situace, kdy by rozhodnutí soudu nižšího stupně bylo zrušeno výlučně z důvodu své nepřezkoumatelnosti nebo procesní vady soudu nižšího stupně, k čemuž v posuzovaném řízení nedošlo. Námitkou promlčení se odvolací soud pro nadbytečnost nezabýval.
II. Dovolání a vyjádření k němu
6. Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že odvolací soud se při řešení otázky, na níž napadené rozhodnutí závisí, tj. otázky přiměřenosti délky posuzovaného řízení, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, přičemž napadené rozhodnutí též závisí na vyřešení otázek, které v rozhodovací praxi dovolacího soudu doposud nebyly vyřešeny. Jako dosud neřešenou otázku dovolatel uvádí, zda neznalost judikatury Nejvyššího soudu, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, u soudů nižších stupňů může mít význam při posuzování přiměřenosti délky řízení.
7. Jako dovolací důvod dovolatel uvádí nesprávné právní posouzení věci. Namítá, že dle stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též „Stanovisko“), je nutno vždy přihlížet k tomu, jak si v konkrétním případě počínal rozhodující orgán, neboť obecně platí, že ten by měl mít k dispozici takové procesní nástroje a schopnosti, aby se v co nejkratším čase vypořádal i s náročnějším případem. Dovolatel tak zpochybňuje přiměřenost délky řízení vedené od roku 2004 do roku 2008, v němž dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a následně soud odvolací zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně. Podle názoru dovolatele byla celá tato část řízení vedena zbytečně, a to zejména z toho důvodu, že nesprávná právní posouzení soudu prvního stupně a odvolacího soudu byla způsobena především neznalostí příslušné judikatury Nejvyššího soudu. Pokud by soudy nižších stupňů od počátku vycházely z judikatury Nejvyššího soudu, která byla publikována ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, nemohlo by posuzované řízení trvat tak dlouho, jak trvalo.
8. Dále dovolatel namítá, že se odvolací soud odchýlil od Stanoviska při řešení otázky přiměřenosti délky řízení ve vztahu k případným průtahům v řízení. Poukazuje na pojmový rozdíl mezi nepřiměřenou délkou řízení a průtahy v řízení. Uvádí, že k porušení práva na přiměřenou délku řízení může dojít i tehdy, nedošlo-li v řízení k průtahům. Dovolatel má za to, že v posuzovaném řízení k porušení jeho práva na přiměřenou délku řízení došlo. Je přesvědčen, že pokud se musel domáhat vyklizení své nemovitosti, užívané třetí osobou bez právního důvodu, 7 let, jedná se o dobu nepřiměřenou. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
9. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
10. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
11. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
12. Odvolací soud nedostatečně v rovině právního posouzení zjištěných skutečností zjevně v důsledku žalobcem užívané právní terminologie při konstrukci žalobních tvrzení zohlednil okolnost, že v řízení obsahově nejde o náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení, ale o náhradu majetkové škody. Hlediska pro posouzení oprávněnosti tohoto nároku jsou dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu odlišná od hledisek vztahujících se k posouzení oprávněnosti nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení (srov. níže odkazovaná rozhodnutí). V tomto ohledu lze spatřovat odklon od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, jenž ve smyslu §237 o. s. ř. zakládá přípustnost dovolání.
13. Dovolání je dále přípustným ohledně dosud neřešené otázky, zda nerespektování judikatury dovolacího soudu publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek lze považovat za nesprávný úřední postup ve smyslu §13 OdpŠk zakládající právo na náhradu majetkové škody.
IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
14. Dovolání je částečně důvodné.
15. Podle §242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud však v posuzovaném řízení žádné vady neshledal.
16. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 31 Cdo 1791/2011, uveřejněném pod číslem 7/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dospěl k závěru, že odpovědnost státu za majetkovou škodu je nutno odlišit od odpovědnosti za porušení povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě ve smyslu §13 odst. 1 OdpŠk a z něj odvozovaného nároku na zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu dle §31a OdpŠk. Uvedl: „[O]dpovědnost státu za škodu způsobenou průtahy v restitučním sporu by mohla být dána jen tehdy, kdyby nečinnost soudu v tomto sporu byla rozhodující příčinou, pro kterou oprávněná osoba přišla o možnost uspokojení nároku na náhradu škody způsobené porušením povinnosti vydat věc vůči povinné osobě. Stát v takovém případě odpovídá osobě oprávněné v restitučním vztahu za to, že nepostupoval tak, aby jí poskytl ochranu práva, tedy za doby nečinnosti, případně průtahů. V takové době řízení odpovídá za škodu vzniklou oprávněnému stát.“ V usnesení ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1549/2013, tento závěr již Nejvyšší soud výslovně vysvětlil tak, že „v případě takového nároku na náhradu škody spočívá nesprávný úřední postup (§13 odst. 1 věta první OdpŠk) nikoli v nepřiměřené délce řízení jako celku, ale v průtazích v řízení, tj. v nečinnosti na straně soudu.“ V rozsudku ze dne 19. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1943/2013, následně shrnul: „[P]ro zjištění, zda stát odpovídá za poškozeným tvrzenou škodu spočívající ve ztrátě pohledávky v důsledku průtahů v řízení, je třeba odečíst relevantní období nečinnosti soudu od celkové délky řízení a takto stanovit, v jaké době mohlo reálně ke skončení řízení dojít. I zde však platí, že se zohledňují jen taková období nečinnosti soudu, která neodpovídají běžnému průběhu soudního řízení a péči, jíž je soud povinen za účelem rychlé a účinné ochrany práv věci věnovat. Nelze mechanicky odečítat jednotlivé dny, které mezi úkony soudu ve věci uběhly.“
17. V části III. Stanoviska Nejvyšší soud vymezil pojmový rozdíl mezi nepřiměřenou délkou řízení a vznikem tzv. průtahů v jeho průběhu. Průtahy v řízení jsou jevem, kdy soud (či jiný státní orgán) nekoná v zákonem stanovené či přiměřené době, a jde tedy zpravidla (nikoliv však vždy) o příčinu nepřiměřené délky řízení. K porušení práva na přiměřenou délku řízení však dochází tehdy, jestliže řízení trvá nepřiměřeně dlouhou dobu, a to bez ohledu na to, zda v daném případě byly zaznamenány průtahy ze strany příslušného orgánu. Jinými slovy řečeno, k porušení práva na přiměřenou délku řízení může dojít i tehdy, nedošlo-li v řízení k průtahům, a naopak, i když k průtahům v řízení došlo, nemusí se vždy jednat o porušení práva na přiměřenou délku řízení, jestliže řízení jako celek odpovídá dobou svého trvání času, v němž je možné uzavření řízení zpravidla očekávat.
18. Z výše uvedeného pro nyní posuzovanou věc vyplývá, že soudy nižších stupňů se v řízení neměly zabývat otázkou přiměřenosti délky řízení, neboť ta je určující pro posouzení nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení. Naopak pro posouzení nároku na náhradu majetkové škody může být zvažována příčinná souvislost pouze s nesprávným úředním postupem spočívajícím v průtazích v řízení, přičemž Nejvyšší soud se ve své dosavadní judikatuře ve vztahu k průtahům v řízení doposud výslovně zabýval pouze nečinností na straně soudu.
19. Otázkou, zda relevantní průtah v řízení, s nímž by bylo možné spojovat vznik majetkové újmy, může způsobit také existence nesprávného rozhodnutí, jež bylo následně zrušeno soudem vyšší instance, se zabýval Ústavní soud v nálezu ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. II. ÚS 3553/15. V tomto rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že prodloužení soudního řízení v důsledku uplatnění opravných prostředků a rozdílnosti právních názorů mezi soudy je přirozenou – byť v přehnané míře nežádoucí – součástí soudního procesu. I prodlužování délky řízení v důsledku uplatňování opravných prostředků a sjednocování judikatury zatěžuje jednotlivce – účastníka soudního řízení. To platí tím spíše ve věcech skutkově a právně složitých. Prodloužení délky řízení v důsledku vydání posléze zrušených rozhodnutí lze zohlednit přiznáním nároku na náhradu imateriální újmy prodloužením délky zatíženého účastníka řízení. Ústavní soud se tak ztotožnil s názorem Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu, podle něhož za „průtahy“ pro účely posouzení vzniku nároku na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem nelze samy o sobě považovat situace, kdy v průběhu řízení došlo k vydání rozhodnutí, které bylo později zrušeno.
20. Nyní posuzovaná věc není od výše uvedené judikatury zcela odlišná ve výše předestřené otázce, zda za průtahy v řízení lze považovat i situaci, kdy rozhodnutí soudu nižšího stupně je zrušeno z toho důvodu, že soud nerespektoval judikaturu publikovanou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek.
21. Český právní řád, jakožto součást kontinentálního právního systému, není budován na principu precedenční závaznosti soudních rozhodnutí. Na druhou stranu je součástí takového právního řádu princip předvídatelnosti soudních rozhodnutí, jenž v současné právní úpravě je vyjádřen v §13 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník: „Každý, kdo se domáhá právní ochrany, může důvodně očekávat, že jeho právní případ bude rozhodnut obdobně jako jiný právní případ, který již byl rozhodnut a který se s jeho právním případem shoduje v podstatných znacích; byl-li právní případ rozhodnut jinak, má každý, kdo se domáhá právní ochrany, právo na přesvědčivé vysvětlení důvodu této odchylky.“ Uvedený princip však byl součástí právního řádu i před účinností občanského zákoníku (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2012, sp. zn. II. ÚS 3/10, ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. III. ÚS 3735/11, nebo ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. I. ÚS 1607/11).
22. Ani existence ustálené judikatury publikované ve sbírce soudních rozhodnutí však nevylučuje, aby soudy nižších stupňů v projednávané věci rozhodly odlišně. Také v takovém případě je vyjádření rozdílného právního názoru či poukaz na odlišné skutkové okolnosti přirozenou součástí soudního řízení, již nelze považovat za průtah ani tehdy, když se vyšší soudní instance s daným závěrem neztotožní a rozhodnutí z důvodu odklonu od ustálené judikatury zruší.
23. Nejinak tomu ovšem bude z hlediska naplnění předpokladů odpovědnosti státu za škodu způsobenou výkonem soudnictví, když soudní rozhodnutí i přes existenci ustálené publikované judikatury postrádá odůvodnění toho, proč daná judikatura aplikována nebyla. Z absence odůvodnění lze dovodit, že soud při svém rozhodování ustálenou judikaturu neznal, případně znal, avšak ignoroval, čímž porušil princip předvídatelnosti soudního rozhodnutí. Takový postup již sice nelze považovat za přirozenou a žádoucí součást soudního řízení, avšak ani za postup nesprávný ve smyslu §13 OdpŠk, který by mohl naplnit pojem průtahu v řízení, v jehož důsledku účastníku řízení mohla vzniknout také majetková újma. Absence řádného odůvodnění má v procesních poměrech za následek možné zrušení rozhodnutí pro jeho nepřezkoumatelnost (§219a odst. 1 písm. b/ o. s. ř.) a kasační závaznost následného rozhodování v dané konkrétní věci (§226 odst. 1 o. s. ř.), jak se tomu ostatně i stalo v projednávaném případu.
24. Pro výše vyloženou odlišnost nároku na náhradu škody a nemajetkové újmy Nejvyšší soud dospívá k závěru, že nelze pro posouzení existence průtahů v řízení analogicky aplikovat závěr Nejvyššího soudu vztahující se k nároku na odčinění nemajetkové újmy, jenž vyjádřil v rozsudku ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1916/2010: „Jestliže Nejvyšší soud coby vrcholný soudní orgán zajišťuje jednotu a zákonnost rozhodování ve věcech patřících do pravomocí soudů v občanském soudním řízení (srov. §14 odst. 1 zák. č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích), je povinností nižších soudů naplňovat shora připomenutý požadavek ústavního principu předvídatelnosti soudního rozhodování a legitimního očekávání jednotného rozhodování ve skutkově obdobných případech i tím, že budou ve své rozhodovací činnosti důsledně reflektovat i judikaturu Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1042/2012). Právní názory, které Nejvyšší soud zaujal v jiných právních věcech, nejsou sice právně závazné (aplikovatelné) na případy s obdobným skutkovým či právním základem, z nějž vzešel ten který jeho judikát, nelze však současně ztrácet ze zřetele, že došlo-li v soudní rozhodovací praxi při řešení určité materie k judikatornímu ustálení právního názoru, je z povahy věci nezbytné, aby soudy nižších stupňů tento judikatorní posun ve své rozhodovací praxi reflektovaly, a v případě, že takový právní názor nesdílejí, jej ve světle jimi pečlivě vyložené argumentace (kriticky) konfrontovaly a seznatelným způsobem (v odůvodnění písemného vyhotovení svého rozhodnutí) vyložily, proč, resp. z jakého (jakých) nosného (nosných) důvodu (důvodů) nebylo lze se ve věci s obdobným skutkovým či právním základem s předmětným judikátem ztotožnit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2009, sp. zn. 30 Cdo 2811/2007). Pro účely posouzení kritéria §31a odst. 3 písm. d) OdpŠk ve směru úvahy o tom, zda orgán veřejné moci přispěl k celkové délce řízení tím, že se neřídil ustálenou judikaturou, na jím projednávanou věc aplikovatelnou, se i v tomto případě uplatní její omezení na případy, kdy byla daná judikatura orgánu veřejné moci dostupná. Tak tomu bude zejména v případě, pokud jde o rozhodnutí publikované Nejvyšším soudem ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek (§24 odst. 1 zák. č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích), jejichž znalost je pro soudce rozhodující v občanskoprávním řízení povinná (arg. §99 odst. 1 o. s. ř. stanovící povinnost soudu seznámit v rámci pokusu o smírné vyřešení sporu účastníky mimo jiné se stanovisky Nejvyššího soudu a rozhodnutími publikovanými ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). I zde však platí, že nerespektování stanoviska Nejvyššího soudu nebo rozhodnutí publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek musí být důvodem pozdějšího kasačního rozhodnutí a z kasačního rozhodnutí proto musí být patrné, že právě z daného důvodu nemohlo opravným prostředkem napadené rozhodnutí obstát. Neodpovídalo by totiž zásadě promptnosti kompenzačního řízení, jestliže by v jeho průběhu mělo být samostatně posuzováno, z jakého důvodu bylo dané rozhodnutí zrušeno (viz část IV. Stanoviska).“
25. V posuzovaném řízení Nejvyšší soud v kasačním rozhodnutí uvedl: „Nelze tedy přisvědčit právnímu názoru odvolacího soudu, podle kterého, zanikl-li žalovanému jako (spolu)vlastníku právní důvod k užívání předmětného domu, nelze aplikovat ustanovení §712 obč. zák. o bytových náhradách. Pokud pak odvolací soud opřel svůj názor o rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 22 Cdo 346/2000, je třeba poukázat na to, že názor v tomto rozhodnutí vyslovený, byl překonán rozhodnutím velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2002, sp. zn. 31 Cdo 1096/2000, uveřejněným pod č. 59 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003.“ Jelikož zrušované rozhodnutí bylo vydáno až v roce 2006 (tedy po publikaci výše uvedeného rozhodnutí velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu), je zřejmé, že odvolací soud v posuzovaném řízení nerespektoval rozhodnutí publikované ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek, a tím mohl přispět k prodloužení posuzovaného řízení. Takovýto postup soudu však nelze považovat za nečinnost, popřípadě průtah v řízení, a tudíž za postup nesprávný ve smyslu §13 odst. 1 OdpŠk (viz bod 23.). Nutno též dodat, že nelze celou část řízení až do kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu považovat za „vedenou zbytečně“, jak tvrdí dovolatel, neboť i v této části řízení byly činěny účelné kroky ke zdárnému vyřešení sporu, jež následně vedly k průběhu řízení po vydání kasačního rozhodnutí. Ostatně také ve vztahu k nečinnosti soudu Nejvyšší soud již dospěl k závěru, že nelze mechanicky odečítat jednotlivé dny (srov. judikatura uvedená v odstavci 16. odůvodnění tohoto rozhodnutí).
26. Důvodnost žalobcova nároku nelze posoudit na základě škodního předpokladu nároku ve formě nezákonného rozhodnutí ve smyslu naplnění předpokladu odpovědnosti státu dle §8 OdpŠk, neboť žaloba, jejímž skutkovým vymezením a uplatněným žalobním důvodem a žádáním (zde náhrada ušlého zisku za délku soudního řízení) byly soudy ve smyslu §153 o. s. ř. vázány, na tom nebyla stavěna a nad to, jak uzavřel odvolací soud a dovolatel jeho závěr ani dovoláním nenapadl (§242 odst. 1 o. s. ř.), tam uvedené znaky nezákonnosti nebyly splněny.
27. Odvolací soud se tudíž v souladu s výše uvedenou judikaturou a výše dovozenými závěry bude zabývat žalobou vymezeným a požadovaným nárokem ve smyslu nečinnosti soudu, k čemuž sám ve zrušovaném rozhodnutí – na rozdíl od soudu prvostupňového - žádný závěr neučinil. Při své úvaze neopomene také závěr Nejvyššího soudu, že škoda v tomto případě může spočívat pouze ve ztrátě pohledávky oprávněné osoby (z titulu náhrady škody nebo bezdůvodného obohacení) vůči povinné osobě (k tomu srov. již výše citované rozsudky sp. zn. 31 Cdo 1791/2011 a sp. zn. 30 Cdo 1943/2013).
VI. Závěr
28. Z výše vyložených důvodů považoval dovolací soud rozsudek odvolacího soudu za nesprávný, a proto jej podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil.
29. Odvolací soud je ve smyslu §243g odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
30. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 9. 2017
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu