ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.3894.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 3894/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v právní věci žalobkyně Mgr. D. K. , zastoupené Mgr. Ing. Daliborem Rakoušem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Wenzigova 1004/14, proti žalovaným 1) XIO.CZ, a.s ., se sídlem v Praze 3 – Vinohrady, Soběslavská 48, IČ 26226260, 2) Ing. T. M. , 3) MUDr. P. F. , žalovaní 2) a 3) společně zastoupeni Mgr. Tomášem Roubíkem, advokátem, se sídlem v Praze 7, Dukelských hrdinů 564/34 a 4) SC Servis, s.r.o. , se sídlem v Praze 3, Soběslavská 2064/48, IČ 46709088, zastoupenému Mgr. Zbyňkem Jarošem, advokátem se sídlem v Praze 4 - Braník, Zelený pruh č. 95/9, o zaplacení 50.000.000,- Kč, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 Cm 221/2009, o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. prosince 2015, č. j. 3 Cmo 119/2015-227, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Městský soud v Praze (dále též „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 22. ledna 2015, č. j. 37 Cm 221/2009-210, zprostil advokátku JUDr. Marii Oswaldovou funkce zástupce žalobkyně v řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že JUDr. Marie Oswaldová soudu sdělila, že s ohledem na zdravotní stav omezuje své pracovní aktivity, a navíc žalobkyně již po několik měsíců vyslovovala svoji nespokojenost. Žalobkyně má vysokoškolské vzdělání, je předsedkyní představenstva obchodní společnosti XIO.CZ a.s., takže se v dané problematice orientuje, což vyplývá i z jejích mnohačetných podání adresovaných soudu. Soud pak dovodil, že žalobkyně je schopna své zájmy hájit.
Usnesením ze dne 18. prosince 2015, č. j. 3 Cmo 119/2015-227, Vrchní soud v Praze (dále též „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně usnesení soudu prvního stupně podle §219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) potvrdil. Ztotožnil se s názorem soudu prvního stupně, že ustanovení zástupkyně žalobkyně není třeba k ochraně jejích zájmů, neboť se v této problematice orientuje. Dodal, že nelze odhlédnout od skutečnosti, odvolacímu soudu známé z jeho úřední činnosti, že žalobkyně mnohdy nerespektuje právní rady jí ustanoveného zástupce, čímž sama popírá potřebu ochrany svých práv prostřednictvím ustanoveného právního zástupce. Pochybnosti o tom, že žalobkyně disponuje dostatečnými znalostmi právního řádu, neměl ani Ústavní soud ČR (viz usnesení ze dne 17.7.2012, sp.zn. III. ÚS 472/12).
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dne 4. srpna 2016 dovolání. Má za to, že přípustnost dovolání je spojena s právní otázkou, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena (§237 o.s.ř.), tedy s otázkou výkladu a účelu souvislosti institutu přiznání a osvobození od soudního poplatku dle ust. 138 o.s.ř. ve vazbě na související právní institut ustanovení zástupce k ochraně zájmů účastníka řízení splňujícího podmínky pro přiznání uvedené benefice (§30 o.s.ř.) . Dovolatelka poté polemizuje se správností závěrů odvolacího soudu, poukazuje na to, že je starobní důchodkyně ve věku 67 let, má nízký důchod, sama nemá právní vzdělání a zjevně tu nejde o svévolné či bezúspěšné uplatňování práva. Následně přechází k argumentaci, že napadené rozhodnutí v řešení předmětné právní otázky se odchyluje od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu České republiky, který řešil obdobnou otázku v usnesení ze dne 24. listopadu 2015, sp. zn. 21 Cdo 4529/2015 (a na další obsahově navazující rozhodnutí dovolacího soudu), „z něhož se podává, že ‚Zda ochrana zájmů účastníka, který nemá právnické vzdělání, vyžaduje ustanovení zástupce z řad advokátů, musí soud posoudit vždy v poměrech konkrétní věci.‘“ Konečně dovolatelka vytýká dovolacímu soudu, že se ve svém rozhodnutí nevypořádal s otázkou vzdálenosti jejího bydliště od procesního soudu. Závěrem dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud buď o ustanovení zástupce pro nalézací řízení k žádosti dovolatelky rozhodl přímo sám, případně zrušil rozhodnutí soudu obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit, a v jakém smyslu), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).
Nelze pominout skutečnost, že Nejvyšší soud např. ve svém usnesení ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněném pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, přijal závěr, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o.s.ř. ve znění účinném od 1. ledna 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „rozhodovací praxe“ se při řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Tedy musí být vyloženo, v čem se takto dovoláním napadené rozhodnutí od této rozhodovací praxe odchyluje. Těmto zásadám ovšem obsah podaného dovolání v daném případě ve skutečnosti nevyhovuje, a přípustnost podaného dovolání tak nezakládá.
Z napadeného rozhodnutí vyplývá, že po zproštění advokátky JUDr. Marie Oswaldové funkce zástupkyně žalobkyně nebyl žalobkyni soudem ustanoven jiný zástupce proto, že soud dospěl k závěru, že zástupkyně zástupce nepotřebuje, protože se v projednávané problematice orientuje. Nespočívá tak na řešení otázky předložené dovolatelkou, tato otázka (vztahu mezi přiznáním osvobození od soudního poplatku a ustanovením zástupce k ochraně zájmů účastníka) nebyla pro rozhodnutí odvolacího soudu určující (srovnej shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. března 2015, sp. zn. 30 Cdo 5217/2014, popř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2546/2015). Jinými slovy řečeno, nespočívá-li na posledně uvedené otázce rozhodnutí odvolacího soudu (čemuž tak v daném případě není), nemohlo její řešení odvolacím soudem založit přípustnost tohoto dovolání. Podmínky, za nichž lze účastníku řízení ustanovit zástupce z řad advokátů ostatně Nejvyšší soud vyložil např. v usneseních ze dne 6. května 2014, sp. zn. 30 Cdo 135/2014 nebo ze dne 31. srpna 2016, sp. zn. 30 Cdo 802/2016.
Poukazuje-li pak dovolatelka na rozhodnutí dovolacího soudu ve věci ze dne 24. listopadu 2015, sp. zn. 21 Cdo 4529/2015, odkazujíc na shora již citovaný právní závěr, od něhož se odvolací soud měl odchýlit, ve skutečnosti nevysvětluje, v čem se od tohoto rozhodnutí odchýlil. V tomto posuzovaném případě totiž odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí odkázal na konkrétní okolnosti případu, pro které dospěl k závěru, že žalobkyně nepotřebuje advokáta pro své zastupování v předmětném řízení.
Za popsaného stavu Nejvyšší soud proto toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 věta první o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů řízení není odůvodňován s přihlédnutím k ustanovení §243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. ledna 2017
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu