ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.395.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 395/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Tomáše Novosada a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci žalobce L. H. , zastoupeného JUDr. Alešem Pillerem, advokátem se sídlem v Brně, Veselá 237/38, proti žalované Úrazové nemocnici v Brně , IČO: 00209813, se sídlem v Brně, Ponávka 6, zastoupené JUDr. Antonínem Mimochodkem, advokátem se sídlem v Brně, Pekárenská 12, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 24 C 36/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. února 2016, č.j. 1 Co 112/2015-188, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žalobce je povinen do tří dnů od právní moci tohoto usnesení zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114 Kč k rukám JUDr. Antonína Mimochodka, zástupce žalované se sídlem v Brně, Ponávka 6.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Žalobce se proti žalované domáhal odškodnění v částce 800 000 Kč s příslušenstvím za nemajetkovou újmu, kterou mu měla žalovaná způsobit nesprávnou lékařskou péčí. V souvislosti s dopravní nehodou, k níž došlo dne 20. 9. 2010, byl žalobce hospitalizován u žalované. Při propuštění z péče žalované opomněl lékař žalované uvést v propouštěcí zprávě, že má žalobce užívat lék na ředění krve. V důsledku tohoto pochybení již praktický lékař tento lék žalobci nepředepsal a následně došlo k ucpání cév žalobcovy pravé dolní končetiny. Žalobce je trvale zdravotně poškozen a v trvalém invalidním důchodu, denně je ohrožen na životě, na tento stav musí myslet, což ho psychicky zatěžuje, je diskvalifikován z běžného života jak osobního, tak pracovního.
Krajský soud v Brně (dále též „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 6. listopadu 2014, č.j. 24 C 36/2012-126, výrokem I. žalobu v celém rozsahu zamítl, výrokem II. uložil žalobci nahradit náklady řízení žalované a výrokem III. uložil žalobci nahradit náklady řízení státu.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci (dále též „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 17. února 2016, č.j. 1 Co 112/2015-188, rozsudek soudu prvního stupně (dále též jen „napadený rozsudek“) potvrdil (výrok I.) a uložil žalobci nahradit náklady odvolacího řízení žalované (výrok II.).
Odvolací soud shledal jako správná skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně, odkázal na ně a též aproboval právní závěry soudu prvního stupně. Na posouzení věci byl aplikován zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“). Odvolací soud naznal, že soud prvního stupně správě zohlednil judikaturu Nejvyššího soudu (zejména rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 1845/2013), podle níž nárok na náhradu škody na zdraví a nárok na poskytnutí zadostiučinění z titulu ochrany osobnosti jsou nároky samostatné, přičemž je sice možno domáhat se obou těchto nároků, avšak jen v případě existence takových skutkových okolností, které nemohou být zohledněny při posuzování nároku na náhradu škody na zdraví. Žalobce ovšem existenci okolností odškodnitelných toliko cestou §13 obč. zák. neprokázal a předmětnou žalobou na ochranu osobnosti se nepřípustně snaží navyšovat své nároky z titulu náhrady škody na zdraví. Dále odvolací soud upozornil, že podstatnou příčinou invalidního důchodu není žalobcova trombóza, avšak následky samotné dopravní nehody. Konečně pak odvolací soud konstatoval, že ani nebyl prokázán non lege artis postup žalované.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dne 16. května 2016 včasné dovolání, jehož přípustnost odvozuje z ustanovení §237 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“), neboť má za to, že napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného práva, přičemž dovolacím soudem má být vyřešená právní otázka posouzena jinak. Žalobce se domnívá, že napadený rozsudek je založen na nesprávném právním posouzení, pokud v něm odvolací soud dovodil, že žalobou uplatněným nárokem jsou nahrazovány nebo navyšovány nároky z náhrady škody na zdraví. Žalobce se ovšem nedomáhá náhrady škody na zdraví způsobené při dopravní nehodě (v souvislosti s ní), avšak satisfakce za porušení povinnosti žalovanou nemocnicí. Jde tedy o samostatný nárok nesouvisející s nárokem na náhradu škody na zdraví, přičemž pochybení žalované značně zasáhlo do žalobcova osobního života. Ucpáním cév v levé dolní končetině došlo u žalobce ke ztrátě zaměstnání, estetickým dopadům (postižená končetina má větší objem než zdravá) a k psychické zátěži. Odvolací soud nesprávně tvrdí, že má žalobce požadovat náhradu škody na zdraví; správně měl být nárok žalobce posouzen jako přímo související s jednáním žalované a nikoli s dopravní nehodou. Odvolací soud nesprávně „vrací“ žalobce do náhrady škody proti viníkovi dopravní nehody, neboť předmětnou trombózu způsobila žalovaná a nikoli tento viník dopravní nehody. Náhradu bolestného a ztížení společenského uplatnění vůči žalované žalobce nežádal a žádat nebude, nárok by zajisté žalovaná zpochybnila námitkou promlčení. Náhrady škody na zdraví se žalobce domáhá u Okresního soudu ve Vyškově, avšak jen té škody, která vznikla v souvislosti s dopravní nehodou. Pochybení žalované ovšem s dopravní nehodou nesouvisí a vůči ní se tudíž žalobce domáhá náhrady nemajetkové újmy, na niž má ze zákona právo.
Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání upozornila, že nebyla prokázána protiprávnost jejího jednání, přičemž žalobcem tvrzená újma byla způsobena havárií a nikoli jejím jednáním. Důvody, pro které žalobce požaduje odškodnění, zcela spadají pod okolnosti odškodnitelné cestou náhrady škody na zdraví. Žalovaná navrhuje zamítnutí popř. odmítnutí dovolání.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.).
Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, že byly splněny podmínky §241 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě ve smyslu ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., přičemž je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 2 o.s.ř. Poté se zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit, a v jakém smyslu), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).
Nelze pominout skutečnost, že Nejvyšší soud např. ve svém usnesení ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněném pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, přijal závěr, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o.s.ř. ve znění účinném od 1. ledna 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „rozhodovací praxe“ se při řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Tedy musí být vyloženo, v čem se takto dovoláním napadené rozhodnutí od této rozhodovací praxe odchyluje.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o.s.ř. tedy obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o.s.ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje (ani např. jen) pouhá citace textu ustanovení §237 o.s.ř. (či jeho části), srovnej shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013.
Lze současně připomenout též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o.s.ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, „ naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup .“
Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil např. v usnesení ze dne 26. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá .“
Z tohoto pohledu dovolání podané v projednávané věci uvedené předpoklady, které jsou jedině způsobilé založit jeho přípustnost, nesplňuje.
Dovolatel sice uvádí, že přípustným je dovolání proto, že dovolacím soudem má být vyřešená právní otázka posouzena jinak. Z obsahu dovolání je ovšem evidentní, že dovolatel má fakticky na mysli jinou situaci nežli předpokládá již citované ustanovení §237 o. s. ř. Totiž naposledy zde zmíněnou variantou má norma na mysli tu situaci, kdy se má Nejvyšší soud podle dovolatele odklonit od své dosavadní rozhodovací praxe (kdy již v minulosti Nejvyšším soudem vyřešená právní otázka má být Nejvyšším soudem nově posouzena odlišným způsobem prosazovaným dovolatelem), a nikoli tu situaci, kdy Nejvyšší soud v konkrétním případě posoudí věc z právního hlediska jinak, než to učinil soud odvolací (jak to požaduje v projednávané věci dovolatel). Dovolatel totiž nijak nenapadá ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu reprezentovanou rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1845/2013 (ústavní stížnost proti tomuto rozsudku byla Ústavním soudem odmítnuta usnesením ze dne 7. 1. 2014, sp. zn. IV. ÚS 69/2014), který zmínily jak soudy nižších stupňů, tak sám dovolatel v dovolání.
Z obsahu dovolání (z jeho argumentace) lze snad jedině dovodit, že pravým důvodem, pro který pokládá dovolatel dovolání za přípustné, je, že odvolací soud věc posoudil právě v rozporu s nyní uvedeným rozsudkem Nejvyššího soudu. K tomu lze jen stručně uvést, že je tento žalobcův předpoklad mylný. Soud prvního stupně i soud odvolací správně uzavřely (v souladu s uvedeným rozsudkem a též s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 5. 2010, sp. zn. 1 Co 2/2010, který byl zveřejněn ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod číslem 56/2011), že (za účinnosti obč. zák.) nároky z titulu škody na zdraví jsou speciálními nároky ve vztahu k obecným nárokům vzniklým v režimu ochrany osobnosti. Tedy pokud nároky na odškodnění nemateriální újmy dané ustanovením dle §444 odst. 1 obč. zák. nebudou dostatečnou satisfakcí za škodu na zdraví - za bolestné a ztížení společenského uplatnění - (rozuměno pokud tyto nároky nepostihnou veškerý okruh myslitelných dílčích následků v osobnostní sféře člověka), není vyloučeno, aby se dotčené osoby domáhaly další satisfakce podle obecných ustanovení na ochranu osobnosti. Není však přípustné, aby se osoba dotčená na zdraví pokoušela žalobou na ochranu osobnosti nahrazovat či navyšovat své nároky z titulu náhrady škody. Jestliže žalobce požaduje odškodnění za ztrátu zaměstnání, estetické zhoršení jeho končetiny a z toho pramenící obtíže včetně psychických a vůbec za snížení kvality běžného života v souvislosti s tvrzeným nesprávným lékařským postupem žalované vedoucím k poškození žalobcova zdraví, pak jde právě typicky o skutečnosti spadající pod pojem ztížení společenského uplatnění odškodňované toliko cestou náhrady škody na zdraví. Důvodem pro neuplatnění nároků ze škody na zdraví nemůže být ani dovolatelova obava z vznesení námitky promlčení. Je třeba vyjádřit, že zde jistě mohou stát zdravotní obtíže žalobce vyvolané samotnou nehodou a vedle nich (jiné) zdravotní obtíže žalobce vyvolané tvrzeným nesprávným lékařským postupem žalované. To však nemůže vést k závěru (jak se mylně domnívá žalobce), že újmu na zdraví žalobce způsobenou nehodou je třeba odškodnit cestou náhrady škody na zdraví a újmu na zdraví žalobce způsobenou tvrzeným postupem non lege artis žalované je třeba odškodnit cestou obecné ochrany osobnosti a nároků z ní plynoucích dle §13 obč. zák. Nerozhodné je konečně i to, že se vůči žalované dovolatel jiných nároků (nároků ze škody na zdraví) nedomáhá, neboť jen tato skutečnost nemůže odůvodnit užití obecných norem tam, kde mají být užity normy zvláštní.
Tedy nelze přisvědčit dovolateli, že by odvolací soud judikaturu dovolacího soudu nesprávně vyložil.
Dovolací soud též konstatuje, že pouhá právní polemika dovolatele s právním posouzením věci odvolacím soudem přípustnost dovolání ve smyslu §237 o.s.ř. nezakládá. Rovněž nesprávná skutková zjištění či jakákoli v dovolání vyložená skutková polemika dovolatele se skutkovým závěrem, z nějž odvolací soud v napadeném rozhodnutí vycházel při meritorním rozhodování, nepředstavuje a ani v poměrech stávající platné procesní úpravy dovolacího řízení představovat nemůže způsobilý dovolací důvod (k tomu srov. §241a odst. 1 o.s.ř. a contrario).
Dovolání do výroků II. a III., jímž odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení, je třeba pokládat za vadné, neboť dovolatel ve vztahu k tomuto výrokům neuplatňuje žádnou dovolací argumentaci, takže ohledně nich neotevírá žádnou otázku procesního nebo hmotného práva (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 80/2013).
Protože z uvedeného vyplývá, že nebyl naplněn žádný z případů přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) toto dovolání jako nepřípustné odmítl (§243c odst.1 o.s.ř.). Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. června 2017
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu