ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.3998.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 3998/2017-101
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Pavlem Simonem v právní věci žalobce A. Ž., proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 83/2013, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 12. 2016, č. j. 15 Co 589/2016-87, takto:
Dovolací řízení se zastavuje.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně usnesením ze dne 4. 8. 2016, č. j. 23 C 83/2013-81, nepřiznal žalobci osvobození od soudních poplatků (výrok I) a zamítl žádost žalobce o ustanovení zástupce pro dovolací řízení (výrok II).
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce neprokázal existenci důvodů, respektive takových majetkových poměrů, které by odůvodňovaly jeho osvobození od soudních poplatků (a současně ustanovení zástupce). V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že skutečnost, že je žalobce ve výkonu trestu odnětí svobody, respektive že nemá možnost ve výkonu trestu odnětí svobody pracovat, nemůže odůvodnit závěr pro přiznání osvobození od soudních poplatků, a to s ohledem na skutečnost, že se v této nepříznivé situaci ocitl v důsledku vlastního zaviněného (a současně zavrženíhodného) jednání (spáchání zvlášť závažného trestného činu). Dále soud prvního stupně uvedl, že je mu z úřední činnosti známo, že žalobci byly na základě rozhodnutí soudů (srov. rozhodnutí uvedená v odůvodnění soudu prvního stupně) přiznány finanční kompenzace, z čehož následně dovodil, že žalobce není zcela nemajetný. Skutečnost, že před financováním vlastních litigačních aktivit dává přednost úhradě dluhů soukromé osobě, shledal právně nerozhodnou a poplatkové břemeno na stát rozhodně nepřesouvající. Závěrem soud prvního stupně posoudil otázku, zda se u žalobce nejedná o svévolné či zřejmě bezúspěšné uplatňování práva a dospěl k závěru, že s ohledem na značné množství podaných návrhů žalobcem, které nebyly úspěšné, lze u žalobce shledávat svévolné uplatňování práva. Soud prvního stupně na podporu výše uvedeného odkázal na některá rozhodnutí Nejvyššího soudu, ve kterých již byl litigiózní (sudičský) přístup žalobce při výkonu svých procesních práv konstatován, a uzavřel, že žalobce zcela zjevně opakovaně zneužívá svého práva na přístup k soudu.
Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 9. 12. 2016, č. j. 15 Co 589/2016-87, potvrdil usnesení soudu prvního stupně. Odvolací soud se ztotožnil s právním názorem soudu prvního stupně, že vzhledem k přiznaným finančním kompenzacím, které žalobce obdržel na základě v rozhodnutí uvedených rozsudků, nelze žalobce označit za osobu zcela nemajetnou. Dále odvolací soud zdůraznil, že stát nemůže nést odpovědnost za to, že žalobce je v současné době ve výkonu trestu odnětí svobody, kde nemá možnost být zaměstnán, zejména když si žalobce svou současnou situaci způsobil sám svým protiprávním jednáním. Odvolací soud dodal, že v daném případě není podstatné, že jiné odvolací senáty, v jiných sporech ustanovily žalobci advokáta pro dovolací řízení. Ve zbylé části odkázal odvolací soud na právní závěry soudu prvního stupně s tím, že se s nimi plně ztotožňuje.
Výše uvedené usnesení odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním (č. l. 94), které bylo Nejvyššímu soudu předloženo k rozhodnutí a které je předmětem tohoto dovolacího řízení. Při podání dovolání žalobce nebyl zastoupen advokátem a ani nedoložil, že má sám odpovídající právnické vzdělání. Žalobce opět požádal o osvobození od soudních poplatků a ustanovení advokáta.
Soud prvního stupně usnesením ze dne 1. 6. 2017, č. j. 23 C 83/2013-97, které bylo žalobci doručeno dne 6. 6. 2017, vyzval žalobce, aby si pro podání dovolání v této věci zvolil zástupcem advokáta, a aby jeho prostřednictvím podal řádné dovolání proti usnesení odvolacího soudu ze dne 9. 12. 2016, č. j. 15 Co 589/2016-87, s tím, že nebude-li do 15 dnů ode dne doručení tohoto usnesení předložena soudu plná moc zvoleného advokáta a jím sepsané dovolání, Nejvyšší soud dovolací řízení zastaví.
Ve vztahu k nyní projednávanému dovolání žalobce na tuto výzvu ve stanovené lhůtě ani následně nereagoval.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
Podle §241 odst. 1 věty první o. s. ř. platí, že není-li dále stanoveno jinak, musí být dovolatel zastoupen advokátem nebo notářem. Podle §241 odst. 2 písm. a) o. s. ř. odstavec 1 neplatí, je-li dovolatelem fyzická osoba, která má právnické vzdělání.
Podle usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2015, sen. zn. 31 NSCR 9/2015, uveřejněného pod číslem 78/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, směřuje-li dovolání účastníka, jenž není zastoupen advokátem, ani nemá sám odpovídající právnické vzdělání, proti usnesení, jímž odvolací soud nevyhověl (ve spojení s usnesením soudu prvního stupně) žádosti účastníka o ustanovení zástupce pro řízení o dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, pak je namístě, aby to, zda jsou splněny předpoklady pro ustanovení advokáta pro řízení o dovolání proti onomu usnesení odvolacího soudu, zhodnotil přímo Nejvyšší soud jako soud dovolací.
Uvedený závěr se uplatní i v případě, že dovolání směřuje proti usnesení, jímž odvolací soud nevyhověl (ve spojení s usnesením soudu prvního stupně) žádosti účastníka o ustanovení zástupce pro řízení o dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu procesní povahy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2015, sp. zn. 26 Cdo 4830/2014, 26 Cdo 4831/2014, 26 Cdo 4832/2014; nebo ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4218/2015).
Účastník občanského soudního řízení uplatňuje ve smyslu ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř. právo svévolně tehdy, činí-li procesní úkony nikoliv v zájmu ochrany svých subjektivních práv, ale jen zlovolně (při vědomí, že tím svá práva neochrání a ani ochránit nechce) a se záměrem způsobit jinému škodu nebo jinou újmu, popřípadě alespoň procesní obtíže. O zřejmě bezúspěšné uplatňování práva jde ve smyslu ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř. zpravidla tehdy, je-li již ze samotných údajů (tvrzení) účastníka nebo z toho, co je soudu známo z obsahu spisu nebo z jiné úřední činnosti nebo co je obecně známé, bez dalšího nepochybné, že požadavku účastníka nemůže být vyhověno. O zřejmě bezúspěšné uplatňování (řádného nebo mimořádného) opravného prostředku pak jde zejména tehdy, jestliže byl podán opožděně, osobou, která k němu není (subjektivně) oprávněna, nebo je objektivně nepřípustný, nebo jestliže (s přihlédnutím ke všemu, co je soudu známo) je bez dalšího nepochybné, že opravný prostředek nemůže být úspěšný (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 21 Cdo 987/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 67/2014).
Nejvyššímu soudu je z jeho úřední činnosti známo, že žalobce k Nejvyššímu soudu podává desítky dovolání, jež byla ve větší míře odmítána nebo řízení o nich zastavováno. Dovolací soud má tak za nepochybné, že záměrem počínání žalobce je nikoliv sledování ochrany jím tvrzeného subjektivního práva (srov. §1 o. s. ř.), nýbrž pouze vyvolání procesních obtíží ať již na straně soudu, nebo účastníků řízení odlišných od žalobce. V takové situaci nemůže žalobce ovšem očekávat, že podáváním žádostí o osvobození od soudních poplatků přenese veškeré náklady jeho chováním vznikající na stát nebo na jiné účastníky jím svévolně vyvolávaných sporů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 830/2016, ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1882/2016, a též usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. III. ÚS 2791/08). Takové počínání by se dalo pokládat za obstrukční a litigiózní (sudičské) - srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 480/06, a ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. III. ÚS 2791/08.
Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že žalobce neuvedl žádný závažný důvod, proč ve věznici nemůže dosahovat příjmů z pracovní činnosti. V takovém případě tedy nelze nemajetnost v důsledku absence příjmů zohledňovat jako důvod pro osvobození od povinnosti platit soudní poplatky (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3877/2014)
Dovolací soud se dále nezabýval ostatními závěry soudu odvolacího, neboť nebyla splněna již první podmínka uvedená v ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř.
Jelikož v případě žalobce nejsou splněny předpoklady pro to, aby byl osvobozen od soudních poplatků, nelze žalobci ustanovit ani zástupce pro dovolací řízení.
V situaci, kdy žalobce přes výzvu neodstranil nedostatek povinného zastoupení a kdy ani Nejvyšší soud nedospěl k závěru, že je důvod ustanovit žalobci advokáta pro řízení o dovolání, Nejvyšší soud podle ustanovení §241b odst. 2 a §104 odst. 2 o. s. ř. řízení o dovolání žalobce zastavil.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto rozhodnutím, kterým se řízení končí (§151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 12. prosince 2017
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu