ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.4029.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 4029/2015
l
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce P. S. , zastoupeného JUDr. Janem Zůbkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Slezská 2033/11, proti žalované České republice – Ministerstvu dopravy, se sídlem v Praze 1, nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, o zaplacení částky 96 327 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 151/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2015, č. j. 11 Co 472/2014-43, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2015, č. j. 11 Co 472/2014-43, se v části týkající se náhrady škody v částce 76 327 Kč s příslušenstvím a ve výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení; ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobce se žalobou podanou dne 11. 7. 2013 po žalované domáhá zaplacení částky 76 327 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody v podobě ušlého výdělku v důsledku ztráty zaměstnání. Tento nárok měl žalobci vzniknout v důsledku nezákonného rozhodnutí Městského úřadu Česká Lípa ze dne 5. 1. 2012, sp. zn. MUCL/59502/2011, kterým byl žalobce uznán vinným z přestupků proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích a přestupků na úseku dopravy. Za uvedené přestupky byla žalobci mimo jiné uložena sankce zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na 12 měsíců. O existenci tohoto rozhodnutí žalobce nevěděl, neboť mu nebylo řádně doručeno na adresu trvalého bydliště. Vzhledem k tomu, že proti rozhodnutí nebylo podáno odvolání, nabylo právní moci. Žalobce byl na existenci rozhodnutí upozorněn až policisty při silniční kontrole dne 23. 4. 2012 a téhož dne byl také nucen odevzdat svůj řidičský průkaz Magistrátu města Liberec. Jelikož byl v té době zaměstnán u Dopravního podniku měst Liberce a Jablonce nad Nisou, a. s. (dále též „dopravní podnik“) na pozici řidiče, pozbyl předpoklady pro výkon zaměstnání a jeho pracovní poměr byl ukončen. V důsledku nezákonného rozhodnutí byl tudíž žalobce v době od 1. 5. 2012 do 28. 8. 2012 bez zaměstnání. Žalobce se též domáhá částky 20 000 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, kterou shledává v těžké životní situaci po ztrátě zaměstnání, jež negativně ovlivnila jeho řízení o úpadku a povolení oddlužení i jeho vyživovací povinnost vůči nezletilému synovi.
2. Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 30. 6. 2014, č. j. 23 C 151/2013-28, žalobci v plném rozsahu vyhověl a uložil žalované zaplatit žalobci částku 96 327 Kč spolu s úroky z prodlení ve výši 7,05 % ročně z této částky za dobu od 22. 6. 2013 do zaplacení (výrok I) a též zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 31 944 Kč (výrok II).
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že zamítl žalobu o zaplacení částky 96 327 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II).
4. Soud prvního stupně učinil následující závěr o skutkovém stavu věci. Rozhodnutím Městského úřadu Česká Lípa ze dne 5. 1. 2012, sp. zn. MUCL/59502/2011, byla žalobci uložena pokuta ve výši 25 000 Kč, sankce zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na 12 měsíců a povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč. Toto rozhodnutí bylo rozhodnutím Krajského úřadu Libereckého kraje ze dne 12. 7. 2012, č. j. OD572/12-3/67.1/12128/St, vydaném ve zkráceném přezkumném řízení, zrušeno z důvodu procesních vad a věc byla vrácena správnímu orgánu prvního stupně k novému projednání. Rozhodnutí odvolacího správního orgánu bylo již žalobci doručeno na adresu L. Rozhodnutím Městského úřadu Česká Lípa ze dne 15. 8. 2012, sp. zn. MUCL/59502/2011, bylo následně řízení o přestupcích zastaveno, neboť uplynula lhůta jednoho roku od spáchání přestupku a tyto již nebylo možné projednat. Žalobce byl v době uložení sankcí za přestupky zaměstnán v pracovním poměru na dobu neurčitou u dopravního podniku na pozici řidič silničních motorových vozidel. Průměrný výdělek žalobce za poslední kalendářní čtvrtletí před odebráním řidičského průkazu činil 19 718 Kč. Žalobce se z důvodu pozbytí řidičského oprávnění s dopravním podnikem dohodl na rozvázání pracovního poměru ke dni 30. 4. 2012. Poté, co bylo žalobci v důsledku rozhodnutí odvolacího správního orgánu řidičské oprávnění navráceno, žalobce uzavřel dne 28. 8. 2012 pracovní smlouvu se společností ČSAD Liberec, a. s. V době ztráty řidičského oprávnění měl žalobce též vyživovací povinnost vůči nezletilému, což vyplynulo z rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně, sp. zn. 91 Nc 407/2009.
5. Soud prvního stupně věc po právní stránce posoudil tak, že žalobci vznikla škoda ve výši 76 327 Kč v příčinné souvislosti s vydáním nezákonného rozhodnutí, neboť ušlý zisk lze podle §26 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, dále jen „OdpŠk“, vykládat též jako výdělečnou příležitost, která by při pravidelném běhu událostí nastala, tedy že očekávaný zisk, k jehož dosažení byly vytvořeny reálné podmínky, by se skutečně dostavil, jestliže by tomu nezabránila určitá událost. S ohledem na to, že žalobce byl v době spáchání přestupku zaměstnán u dopravního podniku na pozici řidič silničních motorových vozidel, stal se po pozbytí řidičského oprávnění pro svého zaměstnavatele nadbytečným. V případě žalobce tudíž nastala právě taková okolnost, kterou bylo vydání nezákonného rozhodnutí Městského úřadu Česká Lípa, na základě něhož byl žalobci odebrán řidičský průkaz, a nemohl tak vykonávat činnost sjednanou v pracovní smlouvě s dopravním podnikem. Soud prvního stupně dále shrnul, že žalobce dostatečně vylíčil a doložil následky, které pro něj měla existence nezákonného rozhodnutí, a to zejména nemožnost splnění podmínek pro oddlužení a ohrožení vyživovací povinnosti vůči nezletilému synovi, která mu byla soudně stanovena. Kromě toho žalobce nemohl využít svůj pracovní potenciál, neboť se jako profesionální řidič nemohl uplatnit na trhu práce. Soud prvního stupně proto považoval za přiměřené přiznat žalobci též požadované zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 20 000 Kč.
6. Odvolací soud zopakoval dokazování rozhodnutím Krajského úřadu Libereckého kraje ze dne 12. 7. 2012, č. j. OD572/12-3/67.1/12128/St, z něhož nad rámec uvedeného zjistil, že rozhodnutím Městského úřadu Česká Lípa ze dne 5. 1. 2012, sp. zn. MUCL/59502/2011, které nabylo právní moci dne 8. 2. 2012, byl žalobce uznán vinným z přestupků proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích a přestupků na úseku dopravy, kterých se měl dopustit tím, že dne 5. 5. 2011 řídil v obci S. po veřejných komunikacích nákladní vozidlo, aniž by byl držitelem řidičského průkazu skupiny C, bylo zjištěno překročení nejvyšší dovolené rychlosti vozidla, na výzvu policistů nepředložil všechny záznamové listy a byly zjištěny další závady týkající se technického stavu vozidla. Krajský úřad Libereckého kraje dospěl k závěru, že bylo porušeno ustanovení §2 a 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, když správní orgán prvního stupně vedl přestupkové řízení, avšak oznámení o zahájení řízení, předvolání žalobce k ústnímu jednání i samotné rozhodnutí žalobci doručoval na nesprávnou adresu, čímž v řízení došlo k vadám, pro které bylo namístě uvedené rozhodnutí Městského úřadu Česká Lípa zrušit. Z rozhodnutí Městského úřadu Česká Lípa ze dne 15. 8. 2012, sp. zn. MUCL/59502/2011, odvolací soud opětovně zjistil, že řízení bylo zastaveno s tím, že odpovědnost za přestupek zanikla, neboť ten již nelze projednat, uplynul-li jeden rok ode dne jeho spáchání.
7. Odvolací soud přisvědčil právnímu názoru soudu prvního stupně o tom, že podmínka pro vznik odpovědnosti státu za nezákonné rozhodnutí spočívající ve zrušení pravomocného rozhodnutí pro nezákonnost uvedená v §8 OdpŠk je splněna, neboť pravomocné rozhodnutí vydané v rámci přestupkového řízení, kterým byl žalobce shledán vinným ze spáchání přestupku, bylo následně v přezkumném řízení zrušeno. Současně však odvolací soud upozornil, že nelze odhlédnout od skutečnosti, že žalobce se dopustil jednání vysoce nebezpečného a rozporného se zákonem, a v přestupkovém řízení mu nebyla uložena sankce pouze z důvodu uplynutí prekluzivní lhůty k projednání přestupku. V této souvislosti odvolací soud poukázal na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 605/2012, se zdůrazněním skutečnosti, že běh času nemůže nijak ovlivnit to, že se určitá osoba dopustila jednání zákonem reprobovaného. Pozdní reakce státu na čin této osoby má za následek, že státu zaniklo oprávnění uložit pachateli sankci, avšak neměla by sama o sobě zakládat právo pachatele na náhradu škody. Za těchto okolností se proto odvolacímu soudu na nyní projednávaný případ jevila jako adekvátní aplikace §12 odst. 1 písm. b) OdpŠk, podle kterého právo na náhradu škody nemá ten, kdo byl zproštěn obžaloby nebo bylo proti němu trestní stíhání zastaveno jen proto, že není za spáchaný trestný čin trestně odpovědný nebo že mu byla udělena milost anebo že trestný čin byl amnestován. Vědom si toho, že citovaný rozsudek Nejvyššího soudu byl vydán ve vztahu k trestnímu řízení, odvolací soud setrval v přesvědčení, že by nemělo nic bránit tomu, aby závěry v něm vyslovené byly aplikovány i na řízení přestupkové. S ohledem na uvedené úvahy odvolací soud dovodil, že žalobci nepřísluší právo na náhradu škody ani právo na náhradu eventuálně vzniklé nemajetkové újmy.
II. Dovolání a vyjádření k němu
8. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu dovoláním. V něm uvedl, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
9. Žalobce primárně upozorňuje na skutečnost, že byla naplněna podmínka pro vznik odpovědnosti státu za nezákonné rozhodnutí spočívající ve zrušení pravomocného rozhodnutí pro nezákonnost uvedená v §8 OdpŠk. Stejně tak uvádí, že výše vzniklé škody, jakož i existence příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a vzniklou škodou byla žalobcem jednoznačně doložena prostřednictvím dokumentů, které tvoří součást soudního spisu. Dále žalobce jmenuje veškeré negativní následky, které utrpěl v důsledku nezákonného rozhodnutí, nepokládá přitom za dostačující pouhé konstatování nezákonnosti předmětného rozhodnutí, ale požaduje přiznání náhrady škody a nemajetkové újmy v penězích.
10. Žalobce následně rozporuje právní hodnocení odvolacího soudu, který zamítl nárok žalobce s odkazem na ustanovení §12 odst. 1 písm. b) OdpŠk a přistoupil k hodnocení skutečnosti, zda se žalobce dopustil deliktního jednání naplňujícího zákonné znaky přestupku, v důsledku čehož postupoval v rozporu s principem presumpce neviny. Namítá, že odvolací soud se při svém rozhodování nevypořádal s existencí zprošťujícího rozhodnutí o přestupku, když nepřihlédl ke skutečnosti, že ke zrušení nezákonného rozhodnutí, které zastavení přestupkového řízení předcházelo, došlo v důsledku porušení §2 a 3 správního řádu.
11. V této souvislosti žalobce považuje za zásadní, že řízení o údajných přestupcích bylo vedeno proti osobě, která ve skutečnosti nebyla zákonným způsobem obviněna z přestupku. Nebyla tudíž splněna podmínka řádného sdělení obvinění, jakožto předpokladu řádného zákonného procesu ve smyslu čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. V důsledku výše uvedeného bylo zasaženo i do dalšího práva žalobce vyjádřit se ke všem skutečnostem, které se mu kladou za vinu a k důkazům o nich, uplatňovat skutečnosti a navrhovat důkazy na svou obhajobu, podávat návrhy a opravné prostředky. K poznámce odvolacího soudu, že žalobce svou vinu nezpochybňuje, též žalobce uvádí, že v důsledku odepření jeho procesních práv v řízení o přestupcích, mu zpochybnění jeho viny v rozporu se zákonem nebylo umožněno a charakter nyní probíhajícího kompenzačního řízení již k takovému účelu neslouží.
12. Shodný právní názor podle žalobce zastává i Nejvyšší soud, který v rozsudku ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2808/2014, dospěl k závěru, že nepřiznáním odškodnění není zpochybněn princip presumpce neviny za předpokladu, že trestně stíhanému byla dána možnost domoci se skončení řízení z pro něj příznivějšího důvodu, zejména pokud měl možnost trvat na projednání věci tak, aby dosáhl své plné rehabilitace a na tomto základě posléze i náhrady škody. Pokud žádným takovým prostředkem osoba, jejíž trestní stíhání bylo zastaveno dříve, než byl učiněn jakýkoli závěr o její vině, nedisponuje, je jí tím zabráněno nejen v dosažení plné rehabilitace, ale v případě jinak dostupné analogické aplikace §12 odst. 1 písm. b) a odst. 2 OdpŠk též náhrady škody.
13. Žalobce s ohledem na výše uvedené navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 96 327 Kč s příslušenstvím stejně jako náklady soudního řízení.
14. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání
15. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II. bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále je „o. s. ř.“
16. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 1 o. s. ř. a obsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto dále zabýval přípustností dovolání.
IV. Přípustnost dovolání
17. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
18. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
19. Dovolání není podle §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v §120 odst. 2; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
20. V případě řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03, a ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009). Tak je tomu i v posuzované věci, kdy odvolací soud rozhodoval o nároku žalobce na náhradu škody ve výši 76 327 Kč s příslušenstvím a nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 20 000 Kč s příslušenstvím.
21. Napadeným rozsudkem odvolacího soudu v zamítavém výroku o věci samé, pokud jde o přiznání na zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 20 000 Kč s příslušenstvím, proto nebylo ve smyslu §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 50 000 Kč, přičemž se současně nejedná o nárok ze spotřebitelské smlouvy, pracovněprávního vztahu či o věc uvedenou v ustanovení §120 odst. 2 o. s. ř., a ani napadené rozhodnutí nepatří mezi rozhodnutí vyjmenovaná v ustanovení §238a o. s. ř., což v uvedeném rozsahu zakládá nepřípustnost dovolání. Nejvyšší soud proto dovolání v daném rozsahu podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
22. Dovolání je však přípustné ohledně nároku na náhradu škody pro řešení otázky, zda v případě tvrzené újmy způsobené nezákonným rozhodnutím ve správním řízení je možné aplikovat §12 OdpŠk, neboť tu posoudil odvolací soud v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
23. Dovolání je důvodné.
24. Podle ustanovení §12 odst. 1 OdpŠk právo na náhradu škody nemá ten, a) kdo si vazbu, odsouzení nebo uložení ochranného opatření zavinil sám, nebo b) kdo byl zproštěn obžaloby nebo bylo proti němu trestní stíhání zastaveno jen proto, že není za spáchaný trestný čin trestně odpovědný nebo že mu byla udělena milost anebo že trestný čin byl amnestován. Podle odstavce 2 téhož ustanovení právo na náhradu škody dále nevznikne, pokud a) v řízení nebylo možno pokračovat z důvodů uvedených ve zvláštním předpisu 5 , b) bylo trestní stíhání podmíněně zastaveno a nastaly účinky zastavení trestního stíhání 6 , c) výrok o zastavení trestního stíhání byl součástí rozhodnutí o narovnání 7 , anebo d) trestní stíhání bylo zastaveno z důvodů uvedených ve zvláštním předpisu 8 . Poznámky pod čarou číslo 5, 6, 7 a 8 odkazují na ustanovení §163a, §307 a násl., §309 a násl. a §172 odst. 2 trestního řádu, týkající se zastavení trestního stíhání.
25. Ustanovení §9 až 12 OdpŠk obsahuje zvláštní úpravu odpovědnosti státu za škodu způsobenou rozhodnutím o vazbě, trestu nebo ochranném opatření, tedy úpravu odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím vydaným v rámci trestního řízení. Ustanovení §12 OdpŠk pak upravuje zvláštní případy, kdy je právo na náhradu škody způsobené rozhodnutím o vazbě, trestu nebo ochranném opatření vyloučeno.
26. Z uvedeného je zřejmé, že se jedná o výjimečný institut, který je uplatnitelný pouze v případě nároků, které vzešly z trestního řízení. Podmínky vyloučení odpovědnosti státu za škodu ve smyslu §12 OdpŠk nelze rozšiřovat na správní řízení či řízení jiné povahy. Na nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím vydaným v přestupkovém řízení jako ve věci žalobce proto ustanovení §12 odst. 1 písm. b) OdpŠk aplikovat nelze (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 453/2001).
27. Rozšířením aplikace §12 odst. 1 písm. b) OdpŠk na jiné případy, než které spadají do jeho hypotézy, by nadto bylo popřením objektivní odpovědnosti státu (§2 OdpŠk), které se nelze zprostit, neboť by fakticky zavádělo pro stát liberační důvod.
28. Úvaha odvolacího soudu ohledně analogické aplikace §12 odst. 1 písm. b) OdpŠk na případ žalobce, který měl utrpět škodu ve správním řízení, je proto nesprávná a dovolání je z toho důvodu oprávněné.
29. Aplikace závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 605/2012, je limitována tam zjištěným, zcela výjimečným, skutkovým stavem, který brání jejich přenosu na jiné situace, například na újmu vzniklou žalobci v této věci.
VI. Závěr
30. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadený rozsudek odvolacího soudu v části týkající se majetkové újmy a v navazujícím výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
31. V rámci nového projednání věci odvolací soud znovu posoudí, zda jsou splněny podmínky odpovědnosti státu podle zákona č. 82/1998 Sb. ve vztahu k žalobcem tvrzenému ušlému zisku v důsledku ztráty zaměstnání. Vezme přitom v úvahu, že ustanovení §12 OdpŠk lze vztáhnout pouze na případy týkající se nároků vzniklých v řízení trestním. Nepřehlédne rovněž závěry dosažené v rozhodnutích Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4771/2015, a ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4669/2014.
32. Nad rámec uvedeného by měl odvolací soud opětovně zvážit otázku splnění podmínek §8 odst. 1 OdpŠk v situaci, kdy ze skutkových zjištění není zřejmé, jak mohlo rozhodnutí Městského úřadu Česká Lípa ze dne 5. 1. 2012, sp. zn. MUCL/59502/2011, nabýt právní moci, když nebylo řádně doručeno žalobci, a ten proti němu nemohl brojit řádně podaným odvoláním. Je proto třeba zvážit, zda nebyla žalobcem tvrzená škoda zapříčiněna spíše nesprávným úředním postupem spočívajícím v chybně vyznačené doložce právní moci.
33. Soudy jsou ve smyslu §243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozsudku vyslovenými.
34. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. září 2017
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu