ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.4130.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 4130/2015
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobkyně ATECHRA, a. s. v likvidaci , IČ 64829456, se sídlem v Kladně, Pekařská 1/360, zastoupené JUDr. Janem Pavlokem, Ph. D., advokátem se sídlem v Praze 6, K Brusce 124/6, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované JUDr. M. R., dříve soudního exekutora Exekutorského úřadu Zlín, se sídlem ve Zlíně, ulice 2. května 2384, zastoupeného JUDr. Ondřejem Vodákem, advokátem se sídlem v Praze 1, Washingtonova 1567/25, o zaplacení 160 200 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 256/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 5. 2015, č. j. 29 Co 57/2015-444, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 5. 2015, č. j. 29 Co 57/2015-444, se zrušuje ve výroku I v rozsahu, v jakém jím byl potvrzen výrok III rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 9. 12. 2014, č. j. 10 C 256/2007-409, a ve výroku III, a věc se vrací v uvedeném rozsahu Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Ve zbylém rozsahu se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobkyně se domáhá náhrady škody ve výši 160 200 000 Kč s příslušenstvím, která jí měla vzniknout v důsledku nesprávného postupu soudního exekutora. Žalobkyně mimo jiné tvrdí, že soudní exekutor JUDr. M. R. provedl dne 8. 11. 2004 dražbu nemovitostí ve vlastnictví žalobkyně, dražba nemovitostí však neměla proběhnout, protože pohledávka, pro kterou byla exekuce vedena, byla již v době dražby uhrazena. Náhradu škody požaduje žalobkyně z titulu ztráty vlastnictví předmětných dražených nemovitostí (za nemovitosti v k. ú. K. částku 55,5 milionů Kč, za nemovitosti v k. ú. P. u S. částku ve výši 49,2 milionů Kč a za nemovitosti v k. ú. K. 55,5 milionů Kč).
2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 9. 12. 2014, č. j. 10 C 256/2007-409, v celém rozsahu zamítl žalobu (výrok I) a uložil žalobkyni uhradit na náhradě nákladů řízení žalované 3 000 Kč (výrok II) a vedlejšímu účastníku řízení částku 1 379 944,50 Kč (výrok III).
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a uložil žalobkyni uhradit na náhradě nákladů odvolacího řízení žalované částku 600 Kč (výrok II) a vedlejšímu účastníku řízení částku 263 005,60 Kč (výrok III).
4. Soud prvního stupně učinil ve věci následující skutková zjištění. Okresní soud v Kladně usnesením ze dne 10. 10. 2002 nařídil exekuci na majetek nynější žalobkyně jako povinné k vymožení částky 195 000 Kč s příslušenstvím (které tvořil úrok z prodlení 8,1 % p. a. z částky 261 324 Kč od 31. 3. 2000 do 30. 8. 2000 a z částky 195 000 Kč od 31. 8. 2000 do zaplacení, soudní poplatek ve výši 7 800 Kč a náklady na právní zastoupení ve výši 33 900 Kč). Provedením exekuce byl pověřen soudní exekutor JUDr. M. R., exekutorský úřad Zlín. Soudní exekutor vydal dne 12. 11. 2002 tři exekuční příkazy k provedení exekuce prodejem nemovitostí povinné v katastrálním území K., P. u S. a K.. Dne 10. 12. 2002 byl vydán exekuční příkaz k úhradě nákladů exekuce (ve kterém byly vyčísleny náklady oprávněného ve výši 17 030 Kč, odměna exekutora ve výši 47 029,50 Kč a náhrada hotových výdajů ve výši 6 100,50 Kč). Třemi usneseními soudního exekutora ze dne 16. 7. 2004 byla určena výsledná cena nemovitostí v k. ú. P. u S. na částku 1 144 770 Kč, nemovitostí v k. ú. K. na částku 1 671 730 Kč a v k. ú. K. na částku 10 100 000 Kč. Dalšími třemi usneseními soudního exekutora ze dne 6. 10. 2004 byla nařízena dražba nemovitostí povinné na 8. 11. 2004 ve 14:00, 15:00 a 15:30 hodin.
5. V době od 29. 10. 2004 do 8. 11. 2004 se do exekučního řízení přihlásili čtyři další věřitelé – Okresní správa sociálního zabezpečení v Kladně s pohledávkou ve výši 25 415,07 Kč, společnost BRASCHI-CONSULTADORIA E SERVICOS, SOCIEDADE UNIPESSOAL, LDA s pohledávkou ve výši 8 227 382,21 Kč zajištěnou zástavním právem k nemovitostem v k. ú. K., Finanční úřad v Chrudimi s pohledávkou ve výši 4 157 Kč a Ing. B. V. s pohledávkou ve výši 27 330 813 Kč, zajištěnou zástavním právem k nemovitostem v k. ú. K..
6. Dne 8. 11. 2004, tedy v den konání dražby nemovitostí, dopoledne v 11:33 hodin, byla na účet exekutora složena částka 337 602,90 Kč Ing. V. M.. Na základě toho exekutor kontaktoval Ing. P. P., předsedu představenstva povinné, a ten mu sdělil, že povinná nic neplatila. Exekutor provedl dražbu, postupně byly usneseními soudního exekutora ze dne 8. 11. 2004 uděleny příklepy třem vydražitelům. Usnesením č. j. Ex 2797/02-385 byl udělen příklep vydražiteli Ing. B. V. k vydraženým nemovitostem v k. ú. K. za částku 7 350 000 Kč (uhrazeno dne 26. 1. 2005), usnesením č. j. Ex 2797/02-388 byl udělen příklep vydražiteli panu H. k nemovitostem v k. ú. K. za částku 1 114 486 Kč (uhrazeno dne 8. 8. 2005) a usnesením č. j. Ex 2797/02-391 byl udělen příklep vydražiteli společnosti VKS, spol. s r. o. k nemovitostem v k. ú. P. u S. za částku 763 180 Kč (uhrazeno dne 6. 1. 2005). Všechna usnesení o příklepu nabyla právní moci a nebyla zrušena ani změněna pro nezákonnost.
7. Soud prvního stupně usnesením ze dne 30. 11. 2011, č. j. 10 C 256/2007-160, nepřipustil změnu žaloby, spočívající v rozšíření skutkových tvrzení o to, že nesprávný úřední postup soudního exekutora spočíval i v tom, že připustil dražbu, ačkoliv se jí účastnil Ing. B. V..
8. Soud prvního stupně věc po právní stránce posoudil tak, že žádný z nároků, uplatněných žalobcem, není dán. Není pravda, že dražba nemovitostí dne 8. 11. 2004 neměla proběhnout, protože pohledávka, pro kterou byla exekuce vedena, už neexistovala, když byla uhrazena Ing. V. M.. Soudní exekutor se sice před dražbou dne 8. 11. 2004 dozvěděl, že Ing. V. M. složil na účet exekutora částku 337 602,90 Kč, ta však byla pouze úhradou částečnou, neboť nebyly zcela zaplaceny náklady exekuce, kromě vymáhané pohledávky se navíc do exekučního řízení přihlásili další věřitelé s pohledávkami v celkové výši přes 35 000 000 Kč, z toho dvě pohledávky byly zajištěné zástavním právem k draženým nemovitostem. Navíc se soudní exekutor dotazoval na uvedenou pohledávku povinné, která mu sdělila, že nic neplatila. Nejedná se tak o nesprávný úřední postup.
9. Soud prvního stupně přiznal vedlejšímu účastníkovi právo na náhradu nákladů řízení v plné výši, neboť jeho zastoupení advokátem bylo účelné. Pokud by byla žalobkyně v řízení úspěšná, pak by se mohla domáhat náhrady škody přímo po soudním exekutorovi vedle státu, a pokud by žalobkyni náhradu škody plnil stát, mohl by po exekutorovi požadovat regresní úhradu. Soudní exekutor má se žalobkyní ohledně exekuce, která je předmětem tohoto řízení, spor již od roku 2007, hrozí mu nebezpečí hrazení mimořádně vysoké škody a neustále musí reagovat na stížnosti žalobkyně. Je zřejmé, že zastoupení advokátem je „více než účelné“, neboť předmětem činnosti soudního exekutora je provádění nucených výkonů exekučních titulů (exekuční činnost) a další činnost podle zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), ve znění pozdějších předpisů, nikoliv vedení soudních řízení s domnělými poškozenými.
10. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho závěrem, že v daném případě nejsou splněny podmínky vzniku odpovědnosti státu za škodu. Odvolací soud shledal právní posouzení věci soudem prvního stupně správným a pečlivým a v podrobnostech na ně odkázal. Doplnil však následující úvahy.
11. Odpovědnost státu za tvrzenou škodu, jejíž náhrada je v tomto řízení požadována, mohla založit jen dvě tvrzená pochybení soudního exekutora – a to konání dražby, od níž mělo být podle žalobkyně upuštěno pro dobrovolnou úhradu exekučně vymáhané pohledávky, a postižení majetku žalobkyně v exekuci (a jeho prodej v dražbě) v nepřiměřeně širokém rozsahu. Jen tato tvrzená pochybení exekutora totiž mohou být příčinou žalobkyní tvrzené škody spočívající ve ztrátě nemovitého majetku. Ostatní tvrzená pochybení exekutora (i kdyby k nim došlo) ve vztahu příčinné souvislosti k tvrzené škodě zjevně nejsou.
12. Nebyly-li uhrazeny náklady exekuce, nebyl exekutor ani povinen, ani oprávněn, od provedení exekuce upustit – k tomu odvolací soud odkázal na ustanovení §46 odst. 3 exekučního řádu, ve znění tehdy účinném, tj. ve znění zákona č. 501/2004 Sb., podle kterého exekutor upustí od provedení exekuce jen tehdy, splní-li povinný dobrovolně to, co mu ukládá exekuční titul, a uhradí náklady exekuce.
13. Odvolací soud upozornil, že není podstatné, zda částka 337 602,90 Kč byla, či nebyla uhrazena samotnou žalobkyní. Soudní exekutor je totiž bezesporu povinen přijmout úhradu exekučně vymáhaného dluhu od jakékoliv osoby, nikoliv jen od povinné (jde-li skutečně o vědomou úhradu exekučně vymáhaného dluhu, nikoliv např. o platbu zaslanou omylem). Dále odvolací soud uvedl, že byť v rozhodné době exekuční řád výslovně neukládal soudnímu exekutorovi zvolit takový způsob exekuce, který není zjevně nevhodný, zejména vzhledem k nepoměru výše dluhů povinného a ceny předmětu, z něhož má být splnění dluhů povinného dosaženo, lze povinnost soudního exekutora zvoleným způsobem exekuce zbytečně neškodit dovodit ze smyslu a cíle exekučního řízení ve spojení se základním právem povinného na ochranu vlastnictví. V nyní posuzovaném případě však konkrétní skutkové okolnosti týkající se průběhu exekuce nenasvědčují tomu, že by zvolený postup soudního exekutora (postižení nemovitého i movitého majetku žalobkyně a jeho dražba) vybočil z rozumných mezí a naplnil tak znaky nesprávného úředního postupu. V posuzovaném případě byl nařízen prodej sice rozsáhlého nemovitého majetku, ale zatíženého zástavními právy pro milionové pohledávky. V okamžiku, kdy se soudní exekutor dověděl o úhradě exekučně vymáhané pohledávky (ovšem bez nákladů exekuce) byla připravena dražba rozsáhlého majetku žalobkyně, z něhož by sice zřejmě i jen část mohla vést k vymožení nákladů exekuce, do řízení však v souladu s §336f odst. 1 o. s. ř. přihlásili své pohledávky, jež bylo možno uspokojit z výtěžku z prodeje nemovitostí, další věřitelé žalobkyně. Odvolací soud pokládá za logické a rozumné, že soudní exekutor v zájmu úspěšného vymožení pohledávek dalších přihlášených věřitelů dražbu movitého a nemovitého majetku žalobkyně provedl. Tento zvolený postup odvolací soud pokládá za plně souladný se základním smyslem exekučního řízení i s institutem přihlášení pohledávek podle §336f odst. 1 o. s. ř.
14. Odvolací soud dále uvedl, že soud prvního stupně zcela správně tvrzení žalobkyně při jednání dne 7. 6. 2011 posoudil jako změnu žaloby a přiléhavě o této změně rozhodl v souladu s §95 odst. 1 o. s. ř. Hospodárnost postupu soudu prvního stupně byla zjevná. Účast Ing. B. V. na dražbě nemovitostí v k. ú. K. byla završena vydáním usnesení o příklepu těchto nemovitostí právě Ing. B. V. jako vydražiteli a usnesení o příklepu nabylo právní moci. Nesplnil-li by Ing. B. V. všechny zákonné podmínky pro vydražení, včetně možnosti účastnit se dražby, šlo by o vadu, která by se nutně projevila v zákonnosti usnesení o příklepu. U takové vady postupu lze uvažovat jen o odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím. Pokud usnesení o příklepu nebylo pro nezákonnost zrušeno, nelze o odpovědnosti státu uvažovat.
15. Podle odvolacího soudu rozhodl soud prvního stupně správně i o náhradě nákladů na zastoupení vedlejšího účastníka. Těžko lze za pravidelnou součást činnosti exekutora pokládat účastenství (i vedlejší) v tomto typu sporu. Výsledek řízení byl pro exekutora mimořádně významný, proto na něm nelze spravedlivě žádat, aby obranu státu a svoji vlastní v řízení vedl sám, případně aby náklady na své zastoupení nesl ze svého.
II. Dovolání a vyjádření k němu
16. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v celém rozsahu dovoláním, ve kterém uplatnila následující dovolací důvody:
17. Žalobkyně pokládá otázku, zda může být přihlášení dalších za dlužníkem exekučně vymahatelných pohledávek jiných věřitelů než oprávněného v exekučním řízení podle §336f o. s. ř. důvodem pro provádění další dražby dalšího majetku povinné soudním exekutorem za situace, kdy exekučně vymáhaný dluh včetně příslušenství už byl uhrazen, exekuce je vedena pouze k vymožení úhrady nákladů exekuce a kdy je zcela zřejmé, že výtěžek z již provedené dražby majetku povinné postačuje k úhradě nákladů exekuce. V době konání dražby nemovitého a movitého majetku byla uhrazena exekucí vymáhaná částka, neuhrazena zůstala pouze částka nákladů exekuce. Bylo tedy zřejmé, že i jen část majetku žalobkyně připraveného k dražbě mohla nárok na náhradu nákladů exekuce uspokojit. Příklep v dražbě majetku žalobkyně, která byla prováděna jako první v pořadí, byl učiněn za částku ve výši 7 350 000 Kč. Podle žalobkyně bylo povinností soudního exekutora žádné další dražby majetku žalobkyně neprovádět. Právní názor odvolacího soudu, podle kterého je logické a rozumné, že soudní exekutor dražbu provedl v zájmu úspěšného vymožení pohledávek dalších přihlášených věřitelů, je v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Ostatní přihlášení věřitelé se stávají účastníky řízení až ve fázi, kdy se rozděluje výtěžek dražby, a pouhá existence pohledávek dalších věřitelů přihlášených podle §66 odst. 7 exekučního řádu a §337c odst. 1 písm. a) o. s. ř. není důvodem pro provádění dražby dalšího majetku povinné – k tomu žalobkyně cituje usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2008, sp. zn. 20 Cdo 273/2007, uveřejněné pod číslem 72/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Pokud by snad bylo argumentováno tím, že v prvé dražbě v pořadí byl udělen toliko příklep a že nebylo zřejmé, zda vydražitel uhradí cenu a dojde tak ke skutečnému vymožení nákladů exekuce, považuje dovolatel takovou argumentaci za formalistickou. Dovolatel je přesvědčen, že v situaci, kdy je vysoce pravděpodobné, že v důsledku udělení příklepu reálně dojde k vymožení nákladů exekuce jako posledního v exekučním řízení vymáhaného nároku, bylo povinností exekutora upustit od dalších nařízených dražeb.
18. Dále žalobkyně jako otázku, která dosud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu nebyla řešena, vymezuje otázku, zda má soudní exekutor jako vedlejší účastník řízení o žalobě proti České republice – Ministerstvu spravedlnosti o náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem právo na náhradu nákladů právního zastoupení. Dovolací soud sice uvedenou otázku již řešil, nikdy však v situaci, kdy právě tato otázka byla dovolacím důvodem. Žalovaný byl v řízení zastoupen Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, který byl právě pro takovéto zastupování zřízen, a práva žalované a tedy i soudního exekutora jako vedlejšího účastníka na straně žalované byla tedy v řízení zabezpečena a hájena více než dostatečně. Soudní exekutor je při výkonu své činnosti orgánem veřejné moci a je na něj nutno pohlížet jako na ostatní orgány veřejné moci účastnící se soudních řízení. Ústavní soud v tomto směru bohatě judikoval, že za neúčelné je nutno považovat náklady právního zastoupení státu a jeho složek, statutárních měst, vyšších územních celků atd. Soudní exekutor je osoba práva znalá, předmětem sporu byla zákonnost postupu soudního exekutora, tedy oblast práva, která by mu měla být obzvlášť dobře známá.
19. Dále se podle žalobkyně odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu při řešení otázky, zda může soud připustit změnu žaloby za situace, kdy žalobkyně požaduje stejné plnění, ale na základě rozšířeného skutkového stavu než jaký vylíčila v původní žalobě, když v řízení není dána koncentrace, naprostá většina provedených důkazů může být podkladem pro řízení o změněném návrhu a když fakticky jediným dalším důkazem je úplný výpis z obchodního rejstříku, který měl být soudu znám z jeho činnosti. Pokud jde o argument odvolacího soudu, že v případě účasti Ing. B. V. v dražbě lze uvažovat o odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, nikoliv nesprávným úředním postupem, žalobkyně uvádí, že tento argument není přiléhavý. Nebyl nikdo, kdo by mohl podat proti usnesení o příklepu v zájmu žalobkyně odvolání, neboť za žalobkyni jednal právě Ing. B. V., který nemovitost vydražil.
20. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
21. Vedlejší účastník na straně žalované ve vyjádření k dovolání připomenul, že úhrada ze strany Ing. V. M. byla provedena cca dvě hodiny před zahájením dražby, přičemž s ohledem na způsob provedení úhrady dražby (na účet exekutora s poznámkou „úhrada ex., Marek“) nebylo možné platbu jednoznačně identifikovat. Úhrada od Ing. V. M. nepokrývala celou částku, která byla předmětem exekučního řízení, přičemž zbylá část dluhu dosud nebyla ze strany exekutora vymožena (ani dosud nebylo uhrazeno nejvyšší podání ze strany vydražitele v předchozí dražbě). Dražba nesměřovala pouze k vymožení částky 195 000 Kč s příslušenstvím a nákladů exekutora, ale k vymožení částky 35 587 767,28 Kč, neboť do exekučního řízení přihlásili své pohledávky další věřitelé žalobkyně. Jak uvedl odvolací soud, volený postup exekutora je plně souladný se smyslem exekučního řízení i s institutem přihlášení pohledávek. Žalobkyně v průběhu exekuce nijak nenapadala postup vedlejšího účastníka, neuplatnila žádný procesní prostředek v tomto ohledu.
22. Vedlejší účastník je dále přesvědčen, že otázka náhrady nákladů soudního exekutora jako vedlejšího účastníka byla již ze strany dovolacího soudu vícekrát řešena (k tomu odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2596/2012, a ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 28 Cdo 968/2012). Vedlejší účastník odmítá tvrzení, že by jím vynaložené náklady byly neúčelné, a odkazuje na právní posouzení věci odvolacím soudem.
23. K námitce týkající se změny žaloby vedlejší účastník uvedl, že osoby vyloučené z dražby jsou taxativně uvedeny v §336h o. s. ř. a člen statutárního orgánu účastníka řízení mezi nimi uveden není. Dále vedlejší účastník zopakoval závěry odvolacího soudu k této otázce s tím, že je považuje za správné.
III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání
24. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
25. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 1 o. s. ř. (a §241a odst. 2 o. s. ř.). Nejvyšší soud se proto zabýval jeho přípustností.
IV. Přípustnost dovolání
26. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
27. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
28. Podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
29. Dovolání proti výroku I napadeného rozsudku v rozsahu, v jakém jím byl potvrzen výrok II rozsudku soudu prvního stupně o přiznání náhrady nákladů řízení žalované a proti výroku II napadeného rozsudku není přípustné, neboť jím bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřesahujícím částku 50 000 Kč.
30. Otázka, zda měl soud (ať už soud prvního stupně, či soud odvolací) připustit změnu žaloby učiněnou žalobkyní, či nikoliv, není způsobilá založit přípustnost dovolání, a to ani při zohlednění závěrů stanoviska Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. Pl. ÚS-st. 43/16, v situaci, kdy zjevně nemohly být splněny podmínky odpovědnosti státu za škodu způsobenou první nezákonnou dražbou, když rozhodnutí o příklepu nebylo zrušeno ani změněno pro nezákonnost.
31. Otázka, zda může být přihlášení dalších za dlužníkem exekučně vymahatelných pohledávek jiných věřitelů než oprávněného v exekučním řízení podle §336f o. s. ř. důvodem pro provádění další dražby dalšího majetku povinné soudním exekutorem za situace, kdy exekučně vymáhaný dluh včetně příslušenství už byl uhrazen, exekuce je vedena pouze k vymožení úhrady nákladů exekuce a kdy je zcela zřejmé, že výtěžek z již provedené dražby majetku povinné postačuje k úhradě nákladů exekuce, rovněž přípustnost dovolání nezakládá. Dovolatel totiž ohledně ní vychází z jiného skutkového zjištění, než jaké bylo učiněno odvolacím soudem, který uzavřel, že výtěžek z prvně provedené dražby nebyl v době provádění druhé a třetí dražby uhrazen. Odkaz dovolatele na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2008, sp. zn. 20 Cdo 273/2007, uveřejněné pod číslem 72/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, je nepřiléhavý, neboť v tam uvedeném případě již byla vymáhaná částka uhrazena zcela, oproti této věci, kdy chybělo uhradit náklady exekuce.
32. Pro úplnost je třeba dodat, jak v souvislosti s rozhodováním o nepřipuštění změny žaloby vysvětlil dovolateli odvolací soud, jím tvrzená újma spočívající v prodeji nemovitostí v k. ú. K. a v k. ú. P. u S. by byla způsobena příklepy udělenými soudním exekutorem, které jsou rozhodnutími, jež nebyla zrušena ani změněna pro nezákonnost a za jimi způsobenou škodu proto stát neodpovídá (srov. §8 odst. 1 OdpŠk).
33. Z vedeného vyplývá, že dovolání není podle §237 o. s. ř. přípustné proti výroku I napadeného rozsudku ani v rozsahu, v jakém jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
34. Dovolání je však přípustné pro posouzení otázky přiznání náhrady nákladů soudního řízení exekutorovi, neboť uvedená otázka byla odvolacím soudem posouzena v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
35. Podle ustanovení §142 odst. 1 o. s. ř. účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl.
36. Pokud se týká náhrady nákladů vedlejšího účastníka řízení, obecně lze říci, že jestliže jím podporovaný účastník ve sporu zvítězil, má vedlejší účastník právo na náhradu nákladů soudního řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2000, sp. zn. 26 Cdo 1986/99).
37. Ústavní soud se v nálezu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. I. ÚS 3916/14, zabýval otázkou nákladů zastoupení soudních exekutorů jako účastníků řízení advokátem, pokud předmětem řízení je činnost soudního exekutora při výkonu jemu svěřené pravomoci. Ústavní soud vyšel ze své ustálené judikatury, podle které tam, kde je stát k hájení svých zájmů vybaven příslušnými organizačními složkami, není důvod, aby výkon svých práv a povinností z této oblasti přenášel na soukromý subjekt (advokáta); pokud tak však stát učiní, není důvod uznat takto vzniklé náklady řízení jako náklady účelně vynaložené (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2008, sp. zn. I. ÚS 2929/07, ze dne 24. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 1087/09, a ze dne 1. 9. 2015, sp. zn. II. ÚS 3855/14). Obdobné závěry Ústavní soud ve své judikatuře vztáhl i na některé další subjekty mimo stát, které jsou veřejnými institucemi (subjekty), hospodaří s veřejnými prostředky apod., jako jsou statutární města a jejich městské částí (nález ze dne 13. 8. 2012, sp. zn. II. ÚS 2396/09), Česká televize (nález ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 3344/12, a nález ze dne 18. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 1333/14), Všeobecná zdravotní pojišťovna (nález ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 474/13), nebo fakultní nemocnice (nález ze dne 15. 12. 2011, sp. zn. I. ÚS 195/11). Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 3916/14 dospěl k závěru, že uvedenou judikaturu je nutno plně vztáhnout i na vystupování soudních exekutorů jako účastníků řízení, pokud předmětem řízení je činnost soudního exekutora při výkonu jemu svěřené pravomoci. Přenesení pravomoci výkonu rozhodnutí na soudní exekutory nemůže mít negativní dopad na osoby, které při výkonu této veřejné moci utrpí újmu. Pokud je tedy soudní exekutor účastníkem řízení, které se přímo týká výkonu veřejné moci, která mu byla státem svěřena, je nutno na něj v případě náhrady nákladů řízení aplikovat shodná pravidla, jakoby účastníkem řízení byl přímo stát. Náklad na zastoupení advokátem bude v takovém případě účelně vynaloženým pouze výjimečně, pokud například předmětem sporu je právní problematika, která přímo úzce nesouvisí s oblastí spravovanou daným orgánem státní správy, případně se jedná o právní problematiku velmi specializovanou, obtížnou, dosud neřešenou, problematiku s mezinárodním prvkem, vyžadující znalosti cizího práva, jazykové znalosti apod. (viz např. nález ze dne 13. 5. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2049/11, bod 23, a nález ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. II. ÚS 1215/10). Tak tomu však není v případě, že předmětem sporu byla činnost soudního exekutora v exekučním řízení, tedy pokud spor měl podstatu v úřední činnosti soudního exekutora, tj. plně se týkal jeho běžné profesní činnosti – provádění exekuce.
38. Nejvyšší soud uvedenou judikaturu Ústavního soudu zohlednil v usnesení ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 628/2015. V něm uvedl: „ Dovolací soud reflektuje rozhodovací praxi Ústavního soudu a je mu známo, že v nálezu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. I. ÚS 3916/14, Ústavní soud dospěl k závěru, že pokud se soudní exekutor nechal v soukromoprávním sporu zastupovat advokátem, i když obsahem sporu byla úřední činnost soudního exekutora, konkrétně otázka náhrady újmy jím způsobené při provádění exekuce, nelze takový náklad považovat za účelně vynaložený. Pokud je totiž exekutor účastníkem řízení týkajícího se výkonu veřejné moci, která mu byla státem svěřena, je nutno na něj v případě náhrady nákladů řízení aplikovat shodná pravidla, jako by účastníkem řízení byl přímo stát. Přenesení pravomoci výkonu rozhodnutí na soudní exekutory nemůže mít negativní dopad na osoby, které při výkonu této veřejné moci utrpí újmu“ (srov. bod 35 odůvodnění citovaného usnesení).
39. Uvedeným usnesením sp. zn. 30 Cdo 628/2015 se Nejvyšší soud odchýlil od svých dřívějších rozhodnutí, ve kterých přiznal náhradu nákladů soudního řízení soudním exekutorům jako vedlejším účastníkům řízení, týkajících se tvrzeného nesprávného úředního postupu exekutora ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2596/2012, a ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 28 Cdo 968/2012, na která odkazuje vedlejší účastník řízení ve vyjádření k dovolání). K odchýlení se od uvedené starší judikatury nebylo přitom třeba postoupit věc k rozhodnutí velkému senátu Nejvyššího soudu [srov. §20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích)], neboť se jednalo o otázku procesního práva (srov. §20 odst. 2 zákona o soudech a soudcích) a její odlišné posouzení Nejvyšším soudem pouze reflektovalo judikaturu Ústavního soudu citovanou výše.
40. Řešení otázky náhrady nákladů řízení soudního exekutora jako vedlejšího účastníka řízení odvolacím soudem je proto v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, ke které Nejvyšší soud dospěl po vydání napadeného rozhodnutí.
VI. Závěr
41. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému odmítl dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. v rozsahu, v jakém jím byl napaden rozsudek odvolacího soudu ve výroku I, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé a kterým soud prvního stupně rozhodl o náhradě nákladů řízení žalované a v rozsahu výroku II, kterým byla žalované přiznána náhrada nákladů odvolacího řízení. Podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v rozsahu výroku III a ve výroku I v rozsahu, v jakém byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III o přiznání náhrady nákladů řízení vedlejšímu účastníkovi a věc v uvedeném rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
42. Odvolací soud je ve smyslu §243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
43. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. července 2017
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu