ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.4518.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 4518/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl pověřeným členem senátu JUDr. Bohumilem Dvořákem v právní věci žalobce F. B. , zastoupeného Mgr. Robertem Cholenským, Ph.D., advokátem se sídlem v Brně, Bolzanova 461/5, proti žalované České republice – Ministerstvu dopravy , se sídlem v Praze 1, nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 25 C 98/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 6. 2015, č. j. 39 Co 164/2015-60, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se v řízení na žalované domáhal zaplacení částky 82 000 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež mu měla vzniknout nezákonným rozhodnutím o zadržení řidičského průkazu.
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. 3. 2015, č. j. 25 C 98/2013-32, žalobu v plném rozsahu zamítl (výrok I) a rozhodl, že žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadl žalobce včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Posuzované dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř., neboť žalobce nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Žalobce v dovolání pouze citoval obsah ustanovení §237 o. s. ř., aniž by pro každý jednotlivý dovolací důvod konkretizoval, který z předpokladů přípustnosti dovolání považuje pro něj za splněný.
Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).
Rovněž Ústavní soud potvrdil, že „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou … v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků.“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13).
Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil v usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde přiléhavě vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá“.
Žalobce v dovolání sice cituje nálezy Ústavního soudu (nález ze dne 28. 4. 2009, sp. zn. IV. ÚS 618/08, a nález ze dne 6. 12. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 35/09), to však samo o sobě jako vymezení, v čem žalobce spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, nepostačuje (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 2016, sp. zn. II. ÚS 2000/16, zejm. odst. 14 in fine). Nejedná se přitom o případ, kdy by žalobce ve svém dovolání sice neodkázal na konkrétní judikaturu Nejvyššího soudu, nýbrž toliko na přiléhavou judikaturu Ústavního soudu, a z dovolání by tedy bylo zřejmé, od jaké judikatury Nejvyššího soudu se podle dovolatele odvolací soud při řešení konkrétní právní otázky odchýlil (srov. nález Ústavního soudu ze dne 21. 12. 2016, sp. zn. I. ÚS 3507/16). Žalobcem odkazovaná judikatura Ústavního soudu totiž řeší otázku efektivity opravných prostředků proti usnesení o zahájení trestního stíhání, jež s projednávanou věcí nesouvisí.
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobcem v zákonné lhůtě odstraněny (§241b odst. 3 o. s. ř.).
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 14. září 2017
JUDr. Bohumil Dvořák
pověřený člen senátu