ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.4526.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 4526/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M. a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce J. J. , zastoupeného JUDr. Ludmilou Pávkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Kodaňská 558, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, zastoupené Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, o zaplacení 8 553 268 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 42 C 387/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 2. 2016, č. j. 30 Co 319/2015 - 139, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 24. 4. 2015, č. j. 42 C 387/2013 - 64, byla výrokem I zamítnuta žaloba, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky ve výši 8 553 268 Kč s příslušenstvím, a výrokem II nebylo žádnému z účastníků přiznáno právo na náhradu nákladů řízení.
K odvolání žalobce byl výrok I uvedeného rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzen, výrok II (o nákladech řízení) byl změněn tak, že je žalobce povinen uhradit žalované na nákladech nalézacího řízení částku ve výši 600 Kč. Dále bylo žalobci uloženo uhradit žalované částku ve výši 1 200 Kč na náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III).
Žalobce se domáhal náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem Obvodního soudu pro Prahu 5, kde bylo pod sp. zn. 24 C 507/99 vedeno řízení o zaplacení částky ve výši 8 553 268 Kč vůči žalovaným I. N. (fyzické osobě) a CENTROTEX, a. s., jež žalobce žaloval z titulu neuhrazeného nájemného (dále jen jako „posuzované řízení“). Řízení bylo zahájeno dne 8. 11. 1999 a bylo ukončeno vydáním rozsudku pro zmeškání dne 29. 4. 2010 (právní moc 22. 6. 2010). Řízení bylo přerušeno v období od 16. 8. 2000, kdy byl prohlášen konkurz na majetek CENTROTEX, a.s., resp. od 3. 8. 2005, kdy Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením řízení jako celek přerušil, až do 3. 2. 2010, kdy uvedený soud usnesením rozhodl o pokračování v řízení. V řízení bylo pokračováno na základě sdělení Městského soudu v Praze ze dne 9. 9. 2009, že konkurz na společnost CENTROTEX, a. s. v likvidaci, byl zrušen usnesením uvedeného soudu ze dne 29. 4. 2009. Nesprávný úřední postup dle žalobních tvrzení spočíval ve skutečnosti, že soudní řízení bylo přerušeno, jak vůči společnosti CENTROTEX, a. s. v likvidaci (proti níž bylo vedeno konkurzní řízení), tak i vůči I. N.. Soud měl řízení proti žalované v konkurzu vyloučit k samostatnému projednání a v řízení pokračovat vůči I. N.. Společnost CENTROTEX, a. s. zanikla, I. N. je nemajetný a pohledávky vůči němu vedené v exekučním řízení dosahují částky více jak 25 000 000 Kč. Žalobce tvrdí, že v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem soudu se jeho pohledávka stala nedobytnou.
Soud prvního stupně žalobu zamítl z důvodu, že prozatím žalobci nevznikla škoda, jelikož exekuční řízení proti I. N. probíhá a teprve po jeho skončení bude postaveno najisto, zda a v jaké výši škoda vznikla.
Odvolací soud zopakoval důkaz spisem Obvodního soudu pro Prahu 5, sp. zn. 24 C 507/99, a v souladu s §213 o. s. ř. doplnil dokazování elektronickým spisem soudního exekutora Mgr. Jana Vedrala, sp. zn. 140 Ex 00111/10. Na základě učiněných skutkových zjištění uzavřel, že v posuzovaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu soudu spočívajícím v neprojednání věci žalobce v přiměřené lhůtě ve vztahu k žalovanému I. N., ačkoli mu v tom nic nebránilo. Přestože bylo v žalobě po žalovaných požadováno plnění „společně a nerozdílně“, neměli žalovaní postavení tzv. nerozlučných společníků ve smyslu §91 odst. 2 o. s. ř. Řízení tak bylo podle §14 odst. 1 písm. c) zákona č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání, v tehdy platném znění, přerušeno ex lege , nebyla však založena žádná překážka v pokračování v řízení vůči žalovanému I. N.. Dále odvolací soud došel k závěru, že žalobci vznikla majetková újma představující ušlý zisk (neuhrazené nájemné), jelikož je pohledávka žalobce již nedobytná (CENTROTEX, a. s. již neexistuje, v exekučním řízení vůči I. N. nebyly žádné částky vymoženy a ani v budoucnu nelze reálně předpokládat jakýkoli úspěch s ohledem na množství dalších exekucí, jež jsou proti panu N. vedeny).
Odvolací soud tedy následně zkoumal, zda je splněn i třetí předpoklad vzniku odpovědnosti státu podle OdpŠk, přičemž bylo konstatováno, že se žalobci nepodařilo prokázat, že by mezi nesprávným úředním postupem soudu a vzniklou škodou byla dána příčinná souvislost. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu odvolací soud rekapituloval kritéria, která byla brána do úvahy. Příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním škůdce a vzniklou škodou musí být dána najisto a nepostačí obecná úvaha o možných následcích. Příčinou škody může být vícero skutečností, avšak protiprávní jednání přičitatelné státu musí být příčinou podstatnou, hlavní. Odvolací soud poučil žalobce ve smyslu §118a odst. 3 o. s. ř., že pro jeho úspěch ve věci je jeho povinností tvrdit a prokázat, že pokud by soud v posuzovaném řízení rozhodl v přiměřené lhůtě, za kterou odvolací soud považuje cca 1 rok (s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2014, 30 Cdo 1943/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, 30 Cdo 1549/2013), žalobce by si svůj nárok uspokojil z majetku povinného I. N.. Jako začátek plynutí jednoleté lhůty soud určil okamžik, kdy žalobce předložil soudu pro věc relevantní důkazy. Na základě žalobcem navržených důkazů zhodnotil odvolací soud majetkové poměry I. N. v době rozhodné a uzavřel, že tvrzení žalobce, že by napadl podle §42a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění tehdy účinném, dohodu o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů N. uzavřenou dne 18. 8. 1997, je pouze na bázi hypotézy, že není zřejmé, že by tak žalobce vůbec učinil a kdy a zda by stihl lhůtu obsaženou v citovaném ustanovení. Stejně tak nebyly zjištěny příjmy I. N. plynoucí z jeho podnikatelské činnosti. Pozemek v době rozhodné vlastněný I. N. v k. ú. L. u P. byl v roce 2003 zatížen zástavním právem ve prospěch dalšího z věřitelů pana N. a následně byl v roce 2009 celý výtěžek z exekučního prodeje pozemku (po odečtení nákladů exekuce) vyplacen tomuto zástavnímu věřiteli. Odvolací soud proto shrnul, že je pouze hypotetickou úvahou, že by žalobce stihl zahájit exekuční řízení vůči I. N. před zatížením daného pozemku zástavním právem. Taktéž nelze předjímat, zda by v případném exekučním řízení zahájeným žalobcem skutečně došlo k prodeji daného pozemku a za jakou cenu, tedy do jaké míry by byla pohledávka žalobce uspokojena.
Soud proto shrnul, že žalobce nemůže být v řízení úspěšný, jelikož neprokázal, že by mezi škodným jednáním přičitatelným státu a vzniklou škodou byl vztah příčiny a následku.
Žalobce podal dovolání proti celému rozsahu v záhlaví specifikovaného rozsudku Městského soudu v Praze a tvrdí, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. shledává žalobce ve skutečnosti, že se odvolací soud při svém právním posouzení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ohledně podmínek příčinné souvislosti mezi škodou a protiprávním jednáním. Domáhá se toho, aby dovolací soud rozhodl, zda je akceptovatelný závěr odvolacího soudu v tom rozsahu, že žalobce údajně nedostatečně prokázal příčinnou souvislost mezi vznikem škody a právní skutečností, za níž škůdce odpovídá. Žalobce tvrdí, že je tato otázka v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena jinak a odvolací soud se odchýlil zejména od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1930/2014, případně rozsudku ze dne 20. 3. 2008, sp. zn. 25 Cdo 1437/2006).
Žalobce odmítá, že by se mu nepodařilo prokázat příčinnou souvislost mezi škodou a protiprávním jednáním. Souhlasí s právním posouzením odvolacího soudu v otázce vzniku škody a nesprávného úředního postupu soudu v posuzovaném řízení. Odvolací soud však v odůvodnění rozhodnutí předložil kontradiktorní tvrzení, neboť na straně 8 uvádí, že pan N. v rozhodné době vlastnil lukrativní nemovitost v širším okolí Prahy, na straně 9 pak soud uzavřel, že žalovaný N. v rozhodné době nedisponoval žádným majetkem. Žalobce je přesvědčen, že v řízení před odvolacím soudem prokázal, že I. N. vlastnil v době rozhodné majetek, který by bylo možné využít k uspokojení pohledávky žalobce a že se svého majetku po roce 2000 postupně zbavoval. Taktéž žalobce odmítl hodnocení odvolacího soudu, že v posuzovaném řízení postupoval liknavě, jelikož jeho procesní postup byl strategií v rámci obchodních vztahů mezi žalobcem a žalovanými z posuzovaného řízení.
S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu, např. rozsudek ze dne 20. 3. 2008, sp. zn. 25 Cdo 1437/2006, vytýká žalobce, že odvolací soud nedostatečně zvážil charakter protiprávního jednání a nevyhodnotil konkrétní příčinu škody z hlediska její ne/podstatnosti. Žalobce tvrdí, že hlavní příčinou neuspokojení jeho pohledávky je nepřiměřená délka posuzovaného řízení. Odvolací soud dle tvrzení žalobce postavil své závěry na spekulativních teoriích. Dovolací soud by měl postavit najisto, zda nepřiměřeně dlouhé nalézací řízení za situace, kdy má dlužník dostatek majetku, ale z jeho jednání je zřejmé snaha o účelové zbavení se takového majetku, představuje dostatečně podstatnou příčinu mezi budoucí nedobytností žalované pohledávky a protiprávním jednáním soudu. Žalobce považuje argumentaci odvolací soudu za vyprázdnění základního práva na náhradu škody za nesprávný úřední postup podle čl. 36 odst. 3 Listiny a odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2014, sp. zn. II ÚS 1430/13.
Žalobce taktéž kritizuje názor odvolacího soudu, že žalobce není aktivně legitimován k podání této žaloby, jelikož je pouze jedním ze spoluvlastníků a mohl se proto domáhat odškodnění pouze v rozsahu jeho spoluvlastnického podílu. Tímto názorem se odvolací soud měl odchýlit od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2015, sp. zn. 32 Odo 1057/2005.
Žalobce proto navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná vyjádření k dovolání nepodala.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.).
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
Podle §237 o. s. ř. je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a o. s. ř.).
Zpochybňuje-li žalobce závěr odvolacího soudu, podle kterého nebyla prokázána existence příčinné souvislosti mezi nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení a nedobytností jeho pohledávky, uplatňují nezpůsobilý dovolací důvod. Závěr odvolacího soudu o nedostatku příčinné souvislosti mezi porušením práva žalobců na přiměřenou délku řízení a nemožnosti domoci se uspokojení žalobcovy pohledávky není výsledkem aplikace právních norem na zjištěný skutkový stav, nýbrž výsledkem hodnocení provedených důkazů; nejde tudíž o závěr právní, ale o závěr skutkový. Obecně platí, že otázka příčinné souvislosti – vztahu mezi škodnou událostí a vznikem škody – je otázkou skutkovou, nikoli otázkou právní (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. února 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1025). Právní posouzení příčinné souvislosti může spočívat toliko ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou či naopak nejsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. března 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009).
Odvolací soud s odkazy na relevantní judikaturu a v souladu s ní definoval kritéria, jejichž vzájemný poměr bude zkoumat a z provedených důkazů vyvodil konkrétní závěr. Kritika takového závěru není proto s to založit přípustnost dovolání. Předkládá-li žalobce otázku, kterou „by měl soud postavit na jisto“, a to zda nepřiměřeně dlouhé nalézací řízení za situace, kdy má dlužník dostatek majetku, ale z jeho jednání je zřejmé snaha o účelové zbavení se takového majetku, představuje dostatečně podstatnou příčinu mezi budoucí nedobytností žalované pohledávky a protiprávním jednáním soudu, byla tato v judikatuře Nejvyššího soudu opakovaně řešena (např. rozsudek ze dne 19. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1943/2013, či rozsudek ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2601/2010), avšak pouze v kontextu kritérií, mezi kterými by měla být příčinná souvislost zkoumána. Žalobce se snaží domoci revize skutkových závěrů odvolacíhou soudu, čímž není možno založit přípustnost dovolání.
Pokud žalobce tvrdí, že se odvolací soud odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2015, sp. zn. 32 Odo 1057/2005, nemůže ani tato námitka založit přípustnost dovolání, neboť soud úvahu o své pochybnosti o aktivní legitimaci žalobce uvedl jako závěrečnou poznámku, nepřiložil jí žádný právní význam a nevyvodil z ní žádný právní důsledek. Byť i odlišné posouzení nastíněné problematiky od názoru odvolacího soudu nemůže přinést žalobci příznivější výsledek ve sporu, neboť odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru o absenci jednoho z předpokladů odpovědnosti státu za škodu podle OdpŠk, nikoli na nedostatku aktivní legitimace žalobce. Řešená otázka je v tomto ohledu marginální.
S ohledem na shora řečené nelze než uzavřít, že se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání proto nebylo shledáno přípustné ve smyslu §237 o. s. ř. Nejvyšší soud jej tudíž podle §243c odst. 2 odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. 4. 2017
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu