ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.4821.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 4821/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobkyně Ing. J. N. , zastoupené JUDr. Janem Hájkem, advokátem, se sídlem v Ústí nad Labem, Masarykova 43, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení částky 12 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2, pod sp. zn. 42 C 305/2011, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 6. 2016, č. j. 58 Co 108/2016-304, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhá poskytnutí peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou jí vydáním nezákonného rozhodnutí o zahájení trestního stíhání a vedením tohoto trestního stíhání, které skončilo zproštěním obžaloby, ve výši 8 601 100 Kč, dále z titulu nesprávného úředního postupu spočívajícího v porušení práva na projednání věci v přiměřeného lhůtě ve výši 244 109 Kč, za uvalení a výkon vazby ve výši 544 500 Kč, tedy ve výši 1 500 Kč za každý den trvání vazby, a peněžitého zadostiučinění v podobě valorizace ušlého výdělku za dobu po skončení vazby do doby, kdy žalobkyně získala zaměstnání, ve výši 2 610 291 Kč.
Soud prvního stupně rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 390 128 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně, jdoucím z této částky od 21. 11. 2011 do zaplacení, úrok z prodlení ve výši 7,75 % ročně, jdoucí z částky 166 980 Kč od 21. 11. 2011 do 27. 12. 2011, z částky 133 000 Kč od 21. 11. 2011 do 27. 12. 2011 a z částky 452 400 Kč od 21. 11. 2011 do 13. 2. 2014. Zamítl žalobu o zaplacení částky 8 247 201 Kč s úrokem z prodlení, jdoucím z této částky od 21. 11. 2011 do zaplacení. Dále rozhodl, že řízení se do částky 3 362 671 Kč s příslušenstvím zastavuje. Konečně rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení k rukám JUDr. Jana Hájka částku 42 702 Kč.
Soud prvního stupně vyhověl žalobě co do částky 101 003 Kč jako doplatku zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení, co do částky 90 600 Kč jako doplatku zadostiučinění za vykonanou vazbu a co do částky 198 525 Kč jako doplatku zadostiučinění za trestní stíhání, když na uvedené nároky žalovaná již dříve částečně plnila.
Odvolací soud napadeným usnesením k odvolání žalované zrušil vyhovující výrok o věci samé a výrok o nákladech řízení a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podle odvolacího soudu soud prvního stupně pochybil při dokazování listinami co do prokazování nepřiměřené délky posuzovaného řízení, kdy toto dokazování bylo v rozporu s ustanovením §129 odst. 1 o. s. ř. Soud prvního stupně dále nesprávně určil dobu, za kterou je možné dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), uplatnit nárok na náhradu nemajetkové újmy, když tato počala plynout již ode dne 1. 3. 2000. Nárok žalobkyně na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním za období od 1. 3. 2000 do 27. 4. 2006 (účinnost zákona č. 160/2006 Sb., který do zákona č. 82/1998 Sb. zanesl odpovědnost státu za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem) musí být podle odvolacího soudu posouzen samostatně v civilním řízení o ochraně osobnosti žalobkyně. Ohledně zadostiučinění za vykonanou vazbu před účinností zákona č. 160/2006 Sb. je třeba žalobní nárok posoudit dle čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Odvolací soud se také neztotožnil se závěrem, že žalobkyně byla v souvislosti s trestním stíháním nucena ukončit svůj pracovní poměr, když v řízení bylo prokázáno, že žalobkyně uzavřela se svým zaměstnavatelem písemnou dohodu o skončení pracovního poměru z důvodu nadbytečnosti. Jako správnou odvolací soud shledal námitku žalované, že nebyla prokázána příčinná souvislost mezi trestním stíháním žalobkyně a tím, že nemohla následně sehnat zaměstnání. Odvolací soud také seznal, že soud prvního stupně nedostatečně posoudil otázku promlčení nároku žalobkyně ve vztahu k zadostiučinění za vykonanou vazbu.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně, zastoupena advokátem, včasným dovoláním, a to v celém rozsahu, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, dílem jako nepřípustné a dílem pro vady odmítl.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) (odstavec 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odstavec 3).
Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem. Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz ). Spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 29 NSCR 36/2014). Obdobně musí být případně vymezena vzájemně rozdílná rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Dovolání neobsahuje vymezení předpokladů přípustnosti dovolání způsobem shora uvedeným, když především neoznačuje žádnou z variant přípustnosti dovolání uvedených v §237 o. s. ř. a ani konkrétní řešení právních otázek odvolacím soudem u jednotlivých dílčích nároků nepoměřuje s ustálenou rozhodovací činností dovolacího soudu.
Z dovolání toliko vyplývá, že dovolatelka napadá kasační rozhodnutí odvolacího soudu, který ve vztahu k zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním, resp. nezákonným rozhodnutím o zahájení trestního stíhání (sdělením obvinění), v období let 2000 – 2010 vytkl soudu prvního stupně, že žalobkyni postupem podle §43 o. s. ř. nevedl k rozdělení nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním do 27. 4. 2006, kde je dána věcná příslušnost krajských soudů podle §9 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ve znění účinném k zahájení řízení (žaloba byla podána 21. 11. 2011), neboť je třeba věc posoudit cestou ochrany osobnosti, a od 27. 4. 2006, kde se již použije zákon č. 82/1998 Sb. ve znění zákona č. 160/2006 Sb. Přitom odvolací soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2256/2011, a nález Ústavního soudu ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. IV. ÚS 428/05 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na nalus.usoud.cz).
Dovolatelka napadá pouze tento právní názor (řešení otázky procesního práva, nicméně vycházející z řešení otázky hmotněprávní) odvolacího soudu s tím, že je v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2009, sp. zn. II. ÚS 1191/08.
Vzhledem k tomu, že odvolací soud u tohoto právního posouzení dílčího nároku odkázal na konkrétní judikaturu Nejvyššího soudu a dovolatelka namítá rozpor tohoto právního posouzení s konkrétní judikaturou Ústavního soudu, dovolací soud podle obsahu dovolání dovodil, že dovolatelka ve vztahu k tomuto dílčímu nároku vymezuje, byť nikoliv výslovně, předpoklad přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. a §241a odst. 2 o. s. ř. tak, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak.
Tvrzený rozpor ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu s judikaturou dovolacího soudu přesto přípustnost dovolání nezakládá.
Se závěry vyplývajícími z nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1191/08 se totiž Nejvyšší soud již dříve vypořádal v rozsudku ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5180/2009, v němž se však „k řešení plynoucímu z nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2009, sp. zn. II. ÚS 1191/08, který dovodil zpětnou účinnost daného zákona ve vztahu ke všem skutečnostem, k nimž došlo přede dnem jeho účinnosti, … nepřiklonil z dále popsaných důvodů.
Nejvyšší soud předně zastává názor, že časová působnost zák. č. 160/2006 Sb. nemůže být závislá na tom, kdy se poškozený začne domáhat svého nároku u soudu. Podání žaloby či provedení jiného procesního úkonu ze strany účastníka občanskoprávního soudního řízení je určující z hlediska časové působnosti zpravidla jen ve vztahu k normám procesního práva, nikoli práva hmotného, nestanoví-li hmotněprávní úprava jinak.
Ústavní soud v nálezu sp. zn. II. ÚS 1191/08 odkazuje na nález svého pléna ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. Pl. ÚS 18/01, kterým byl zrušen §31 odst. 3 zák. č. 82/1998 Sb., ve znění zák. č. 120/2001 Sb., omezující nárok na náhradu nákladů řízení v rámci náhrady škody pouze na situace, kdy rozhodnutím vznikla škoda a kdy náhrada nákladů již nebyla přiznána podle procesních předpisů. Důvodem pro derogační rozhodnutí bylo, že dané ustanovení stanoví ... (r)ozdílně ... podmínky, za nichž lze vynaložené náklady řízení podle zákona odškodnit, když v poměru k poškozeným nesprávným úředním postupem stanoví jako podmínku jedinou příčinnou souvislost mezi vynaložením nákladů řízení a uvedeným postupem (odst. 2 - §31 – pozn. Nejvyššího soudu), zatímco v poměru k těm subjektům, které byly poškozeny nezákonným rozhodnutím (kromě podmínky, že náklady řízení již nebyly přiznány podle procesních předpisů, která jak bude dále uvedeno, je akceptovatelná), podmiňuje dále odškodnění vynaložených nákladů existencí škody rozhodnutím vzniklé. Řečeno slovy důvodové zprávy "náklady řízení lze hradit v rámci náhrady škody způsobené rozhodnutím, nesmí však jít o škodu jedinou". Takto pak i samotné napadené ustanovení fakticky rozděluje ty subjekty, na které se vztahuje, jimž vznikla újma na majetku v souvislosti s vydáním nezákonného rozhodnutí do dvou kategorií. Jednu tvoří ti, jimž vznikla škoda, spočívající "pouze" ve vynaložených nákladech řízení, a druhou ti, jimž současně vznikla škoda další, přičemž jen tato posléze uvedená skupina má podle odst. 3 nárok na náhradu nákladů řízení v rámci náhrady škody (za předpokladu, že náhrada těchto nákladů nebyla přiznána podle procesních předpisů). Zákonodárce tak dle názoru Ústavního soudu činí rozdíly, které nemohou být zdůvodněny kvalifikovaným způsobem, neboť v obou případech dochází ke zmenšení majetku poškozeného, a jde tedy o škodu ve výše uvedeném smyslu, právo, na jejíž náhradu je zaručováno čl. 36 odst. 3 Listiny.
Zrušením daného ustanovení proto došlo k napravení nerovnosti mezi potenciálními poškozenými ve vztahu k jejich právu žádat po státu náhradu nákladů řízení jako součást náhrady škody, za níž stát odpovídá.
V případě přechodného ustanovení čl. II zák. č. 160/2006 Sb. sice byla také založena nerovnost mezi poškozenými, když ti, kteří utrpěli újmu v důsledku nepřiměřeně dlouhého řízení, se mohou domáhat její náhrady i v případě, kdy původní řízení nebylo skončeno dříve než půl roku před účinností zák. č. 160/2006 Sb. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1269/2009), zatímco ti, jejichž újma vznikla v nepřiměřeně dlouhém řízení, k jehož skončení došlo více než půl roku před účinností zák. č. 160/2006 Sb., se odškodnění dané újmy podle tohoto zákona domáhat nemohou. Stejně tak se nemohou dovolávat odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu na základě uvedeného zákona ti, u nichž újma vznikla přede dnem jeho účinnosti. Danou nerovnost však nelze napravit derogací čl. II zák. č. 160/2006 Sb., neboť tou by bylo dosaženo pouze horšího postavení osob, na něž může úprava daného zákona zpětně dopadat.
Řečeno jinak, derogačním nálezem ve věci Pl. ÚS 18/01 Ústavní soud odstranil nerovnost mezi poškozenými tím, že zrušil omezující podmínku pro uplatnění nároku na náhradu škody proti státu, jinak založenou již existujícím právním předpisem, zatímco v nálezu ve věci sp. zn. II. ÚS 1191/08 výkladem zakládá nárok na odškodnění těm osobám, u kterých nárok na odškodnění (z důvodu pozdější časové působnosti) žádný právní předpis nezakládá. Takový výklad přitom podle názoru Nejvyššího soudu nelze v rámci korektních metod právní interpretace řádně zdůvodnit.
Výše citované ust. čl. II zák. č. 160/2006 Sb., které je jeho jediným přechodným ustanovením, je ustanovením retroaktivním (majícím zpětnou účinnost). Zákaz retroaktivity právních předpisů jako součást právní jistoty je neoddělitelným znakem právního státu (srov. čl. 1 Ústavy a nález pléna Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS 16/93, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 25/1993). V případě čl. II zák. č. 160/2006 Sb. je retroaktivita přípustná jen proto, že směřuje vůči státu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2009, sp. zn. 25 Cdo 198/2007, uveřejněný pod č. 111/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Jiné přechodné ustanovení pro aplikaci zák. č. 160/2006 Sb. neexistuje a jazykovým výkladem proto nelze dospět k závěru, že by se zák. č. 82/1998 Sb., ve znění zák. č. 160/2006 Sb., měl vztahovat i na odpovědnost státu za újmu způsobenou nezákonnými rozhodnutími, ke které došlo přede dnem jeho účinnosti.
Z hlediska teleologické argumentace, při které je zkoumána vůle zákonodárce pro přijetí právní úpravy a její účel, je třeba přihlédnout zejm. k důvodové zprávě k zák. č. 160/2006 Sb., ve které se k čl. II zák. č. 160/2006 Sb. uvádí:
Přechodné ustanovení umožní v určitém rozsahu aplikaci nových ustanovení na případy, které vznikly před nabytím účinnosti tohoto zákona, čímž se otevře možnost jejich případnému vyřešení před českými orgány a na základě českého právního řád bez toho, aniž by je musel vyřizovat Evropský soud pro lidská práva.
Pokud tedy zákonodárce přistoupil k založení zpětné účinnosti zák. č. 82/1998 Sb., ve znění zák. č. 160/2006 Sb., bylo to výlučně z toho důvodu, aby se problematika újmy způsobené nepřiměřeně dlouhým řízením, k jejímuž vzniku došlo před účinností zák. č. 160/2006 Sb., řešila v rámci českého práva a Česká republika nebyla nadále vystavena možnému postihu ze strany Evropského soudu pro lidská práva pro porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Účel celkové úpravy zakotvené v zák. č. 160/2006 Sb. vyjádřil zákonodárce v důvodové zprávě tak, že si klade za cíl pokrytí nemajetkové újmy „vyplývající z porušení práva, typicky práva na soudní řízení v přiměřené lhůtě (čl. 6 odst. 1 Úmluvy ...)“. Vedle toho jí mělo být zajištěno dostatečné odškodnění za protiprávní zbavení svobody, zaručené v čl. 5 odst. 5 Úmluvy. Konečně novelizace směřovala i k pokrytí odpovědnosti státu nebo územních samosprávných celků způsobenou jinak než nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem (např. v důsledku opatření obecné povahy nebo uzavření veřejnoprávní smlouvy).
Vedle toho zákonodárce v důvodové zprávě výslovně připouští, že „existují i některé další oblasti odpovědnosti státu za škodu způsobenou výkonem veřejné moci, které zákon č. 82/1998 Sb. ve stávajícím znění neupravuje, ač jde o otázky více než aktuální. V souvislosti s členstvím v Evropské unii jde především o odpovědnost státu za škodu způsobenou porušením práva ES a dále o odpovědnost státu za škodu způsobenou nezákonným právním předpisem a porušením povinnosti vydat právní předpis. Přestože jde v těchto případech o právní úpravu zásadního významu, neboť konstituuje (resp. měla by konstituovat) odpovědnost státu za škodu v neopominutelných oblastech výkonu veřejné moci, nebyla tato právní úprava do návrhu zákona zařazena. V současné době stále ještě probíhá analýza rozsahu této odpovědnosti, neboť se jedná o otázky značně nejednoznačné. ... Výše uvedené otázky tak budou řešeny až poté, co budou nalezena teoretická východiska těchto problémů.“
Z uvedeného je zřejmé, že vůlí zákonodárce nebylo založit odpovědnost státu za újmu způsobenou nezákonnými rozhodnutími nebo nesprávným úředním postupem v době před nabytím účinnosti zák. č. 160/2006 Sb. Přechodné ustanovené obsažené v čl. II zák. č. 160/2006 Sb. bylo přijato za tím účelem, aby i újma způsobená porušením práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, chráněného čl. 6 odst. 1 Úmluvy, mohla být ve vymezených případech řešena prostředky českého práva, nikoli toliko prostřednictvím stížnosti podané k Evropskému soudu pro lidská práva, byť by k ní došlo v době před účinností zák. č. 160/2006 Sb.
Z toho plyne, že aplikovatelnost zák. č. 160/2006 Sb. na odpovědnost státu za nemajetkovou újmu vzniklou v době před jeho účinností cestou teleologického výkladu zdůvodnit nelze.
Při stanovení časové působnosti zák. č. 160/2006 Sb. postupoval zákonodárce konzistentně s tím, kdy zák. č. 82/1998 Sb. nahrazoval předchozí právní úpravu obsaženou v zák. č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, když účinnost zák. č. 82/1998 Sb. v jeho §36 omezil na odpovědnost za škodu způsobenou rozhodnutími, která byla vydána ode dne účinnosti zákona 82/1998 Sb., a na škodu způsobenou ode dne účinnosti zákona nesprávným úředním postupem. Odpovědnost za škodu způsobenou rozhodnutími, která byla vydána přede dnem účinnosti zákona 82/1998 Sb., a za škodu způsobenou přede dnem účinnosti zákona nesprávným úředním postupem se řídila dosavadními předpisy, tj. zák. č. 58/1969 Sb.
Konečně Nejvyšší soud vychází z toho, že v České republice je v rámci dělby moci vyčleněna zákonodárná pravomoc moci legislativní, nikoli moci soudní. Z požadavku vázanosti soudu (v osobách soudců podle čl. 95 odst. 1 Ústavy) při rozhodování zákonem plyne, že soud může dotvářet právo tam, kde to vyžaduje účel zákona a kde by racionální zákonodárce výslovnou úpravu poskytl, pokud by k tomu měl příležitost. Tentýž požadavek však znemožňuje soudu, aby vytvořil právo tam, kde pro to žádný zákonný podklad neexistuje, tj. tam, kde se argumentace teleologická ani vzdáleně nesetkává s jazykovým vyjádřením příslušné právní normy, jako je to z důvodu její absence (pro nemožnost jejího použití z hlediska časové působnosti) v posuzovaném případě.
Z uvedených důvodů se nemohl Nejvyšší soud přiklonit k řešení časové působnosti zák. č. 160/2006 Sb., jak plyne z nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2009, sp. zn. II. ÚS 1191/08, a setrval na tom, že v případě nezákonných rozhodnutí lze odpovědnost státu za újmu jimi způsobenou posoudit podle zák. č. 82/1998 Sb., ve znění zák. č. 160/2006 Sb., pouze tehdy, došlo-li k vydání rozhodnutí za účinnosti zák. č. 160/2006 Sb., tj. počínaje 27. 4. 2006, popř. tehdy, byla-li sice tato rozhodnutí vydána před účinností zák. č. 160/2006 Sb., ale újma jimi byla způsobená až v době po jeho účinnosti.
Nejvyšší soud se však s nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 1191/08 a I. ÚS 904/08 ztotožňuje v tom, že počínaje účinností zák. č. 160/2006 Sb. v případech, které spadají do jeho časové působnosti, již není možné se domáhat odškodnění újmy, za kterou by odpovídal stát, a to majetkové i nemajetkové, jinak, než v režimu zák. č. 82/1998 Sb., ve znění zák. č. 160/2006 Sb.“
Nejvyšší soud tak ve svém rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 5180/2009 i přes nosné důvody nálezu sp. zn. II. ÚS 1191/08 setrval na závěru, že stát odpovídá za podmínek stanovených zákonem č. 82/1998 Sb., ve znění zák. č. 160/2006 Sb., za nemajetkovou újmu vzniklou v době od 27. 4. 2006 i tehdy, jestliže nezákonné rozhodnutí, které újmu způsobilo, bylo vydáno před uvedeným datem. Odškodnění nemajetkové újmy vzniklé v době před 27. 4. 2006 a založené jinou skutečností, než je nezákonné omezení osobní svobody, lze proti státu přiznat cestou ochrany osobnosti podle §11 a násl. občanského zákoníku (zákona č. 40/1964 Sb.).
Nejvyšší soud v nyní projednávané věci na základě podaného dovolání, které se navíc ke shora uvedené judikatuře Nejvyššího soudu argumentačně nijak nevymezuje, neshledává důvod se od své ustálené rozhodovací praxe odchýlit, tedy právní otázku, na které odvolací soud ve vztahu k nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným rozhodnutí o zahájení trestního stíhání založil své kasační rozhodnutí, posoudit jinak, takže tříčlenný senát k vydání takového rozhodnutí nepředložil věc velkému senátu podle §20 zákona o soudech a soudcích.
Ve vztahu ke kasačnímu rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu ostatních žalobou uplatněných nároků, jakož i rozhodnutí o nákladech řízení, posuzované dovolání trpí absolutním nedostatkem nutných náležitostí dovolání spočívajícím v tom, že neobsahuje vymezení důvodu dovolání, jak jej má na mysli §241a odst. 1 o. s. ř., ani v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, jak požaduje ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. a jak tento požadavek specifikovala shora citovaná judikatura. V uvedeném rozsahu tak v dovolacím řízení nelze pro vady dovolání pokračovat.
Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím se řízení o věci samé nekončí a bude pokračovat před soudem prvního stupně, bude i o náhradě nákladů tohoto dovolacího řízení rozhodnuto v konečném rozhodnutí (§243c odst. 3, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 12. dubna 2017
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu