ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.5072.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 5072/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v právní věci žalobkyně INTERGRAM, nezávislá společnost výkonných umělců a výrobců zvukových a zvukově-obrazových záznamů, z.s., se sídlem v Praze 1 - Nové Město, Klimentská 1207/10, IČO 00537772, zastoupené JUDr. Jakubem Fröhlichem, advokátem se sídlem v Praze 1 - Staré Město, Rybná 9, proti žalované Lázně Luhačovice , a.s. , se sídlem v Luhačovicích, Lázeňské náměstí 436, IČO 46347828, zastoupené JUDr. Pavlem Tumou, advokátem se sídlem v Praze 2, Římská 2575/31, o zaplacení částky 697.806,55 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 23 EC 239/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. června 2016, č. j. 4 Co 10/2016-169, takto:
Dovolání žalované se odmítá .
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Žalobkyně se jako hromadný správce ve smyslu ustanovení §97 odst. 1 zák. č. 121/2000 Sb. autorského zákona (dále jen „autorský zákon“) domáhala zaplacení žalované částky s tím, že se žalovaná v této výši obohatila na úkor nositelů autorských práv, když v době od 1. září 2010 do 31. prosince 2011 provozovala chráněná autorská díla jejich zpřístupňováním hotelovým hostům prostřednictvím televizních a rozhlasových přístrojů umístěných na pokojích svých ubytovacích zařízení bez licenční smlouvy.
Krajský soud v Brně (dále též „soud prvního stupně“) mezitímním rozsudkem ze dne 2. února 2016, č. j. 23 EC 239/2012-131, výrokem I. uznal nárok žalobkyně co do základu jako opodstatněný. Výrokem II. rozhodl, že o výši nároku na vydání bezdůvodného obohacení a o náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku.
Vrchní soud v Olomouci (dále též „odvolací soud“) k odvolání žalované rozsudkem ze dne 2. června 2016, č. j. 4 Co 10/2016-169, mezitímní rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu, a to výslovně proti všem jeho výrokům (i když tento rozsudek sestává jen z jednoho výroku) podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dne 5. září 2016 včasné dovolání, které považuje za přípustné podle ustanovení §237 o.s.ř., jelikož se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jedná se o otázku hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, resp. je rozhodována rozdílně a dále se jedná o právní otázku, která má být dovolacím soudem posouzena jinak. Dovolání podává z důvodu uvedeného v ustanovení §241a o.s.ř., neboť (zřejmě napadené rozhodnutí) spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelka v prvé řadě upozorňuje, že odvolací soud nevyhověl jejímu návrhu na předložení žádosti o rozhodnutí o jí formulovaných předběžných otázkách Soudnímu dvoru Evropské unie. Poté vyslovuje názor, že vydání mezitímního rozhodnutí nebylo v daném případě na místě, neboť soud prvního stupně měl a má v řízení dostatek podkladů pro vydání komplexního rozhodnutí. Nakonec odkazuje i na další, v řízení učiněná tvrzení a argumenty, která uváděla v podáních a přednesech u soudu prvního stupně i u soudu odvolacího, a která sumarizuje ve zvláštní příloze.
Žalobkyně se k podanému dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014.
Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, že byly splněny podmínky §241 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě ve smyslu ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., přičemž je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 2 o.s.ř. Poté se zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit, a v jakém smyslu), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).
Podle ustanovení §241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Nelze pominout skutečnost, že Nejvyšší soud např. ve svém usnesení ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněném pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, přijal závěr, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o.s.ř. ve znění účinném od 1. ledna 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „rozhodovací praxe“ se při řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Tedy musí být vyloženo, v čem se takto dovoláním napadené rozhodnutí od této rozhodovací praxe odchyluje.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o.s.ř. je tedy obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o.s.ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje (ani např. jen) pouhá citace textu ustanovení §237 o.s.ř. (či jeho části), srovnej shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013.
Lze současně připomenout též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o.s.ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, „ naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup .“
Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil např. v usnesení ze dne 26. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá .“
Uvedeným požadavkům dovolání žalované nevyhovuje. V úvodu sice dovolatelka oznamuje, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. se jedná o otázku hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, resp. je rozhodována rozdílně a dále jde o právní otázku, která má být dovolacím soudem posouzena jinak, ovšem dále v dovolání, přes jeho značnou obsáhlost, žádnou konkrétní a jednoznačnou otázku neformuluje, ani neuvádí, v čem konkrétně spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti tohoto dovolání.
S ohledem na uvedené skutečnosti tak nelze dovodit, že by byly naplněny předpoklady přípustnosti dovolání v této věci tak, jak je má na mysli již zmíněné ustanovení §237 o.s.ř.
Jestliže tedy v souzené věci nebyly shledány předpoklady přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 věta první a odst. 2 o.s.ř.).
O nákladech dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl potvrzen mezitímní rozsudek soudu prvního stupně, není rozhodnutím, jímž se řízení v označené věci končí (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Proto o nich, včetně nákladů žalované spojených s podáním vyjádření k dovolání žalobkyně, rozhodne nalézací soud v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§151 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. května 2017
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu