ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.5140.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 5140/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce F. N. , zastoupeného Mgr. Michalem Krčmou, advokátem se sídlem v Praze 2, Malá Štěpánská 3, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 233 350 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 323/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2016, č. j. 14 Co 116/2016-76, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce (dále též „dovolatel“) se žalobou domáhal zaplacení částky 233 350 Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu a náhrady škody, které mu měly být způsobeny trestním stíháním vedeným posléze před Obvodním soudem pro Prahu 1 pod sp. zn. 8 T 23/2013, když byl zproštěn obžaloby.
Za nemajetkovou újmu vzniklou nepřiměřeně dlouhým řízením požadoval žalobce zadostiučinění ve výši 83 350 Kč, za nemajetkovou újmu vzniklou samotným trestním stíháním požadoval zadostiučinění ve výši 150 000 Kč a na náhradě škody požadoval částku 7 770 Kč, kterou musel vynaložit na odbornou literaturu nutnou ke své obhajobě.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25. 11. 2015, č. j. 22 C 323/2013-59, zamítl žalobu o zaplacení částky 241 120 Kč s úroky z prodlení (výrok I) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na nákladech řízení 900 Kč (výrok II).
Podle skutkových zjištění, z nichž posléze vyšel i soud odvolací, bylo usnesení o zahájení trestního stíhání žalobce pro trestný čin pojistného podvodu podle §250a odst. 1 tr. zák. (zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon) ve stádiu pokusu dle §8 odst. 1 tr. zák., ve formě účastenství dle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák., vydáno dne 20. 7. 2010, a to poté, co předchozí rozhodnutí bylo k stížnosti státním zástupcem zrušeno. Stížnost nynějšího žalobce proti druhému usnesení o zahájení trestního stíhání byla již zamítnuta. Obžaloba byla podána 21. 12. 2010, spolu s žalobcem byly obžalovány ještě dvě osoby. Usnesením ze dne 31. 3. 2011 byla zamítnuta žádost žalobce o poskytnutí bezplatné obhajoby, rozhodnutí soudu prvního stupně bylo potvrzeno stížnostním soudem dne 18. 5. 2011. Dne 31. 8. 2011 byl vydán trestní příkaz, který byl vzhledem k podanému odporu zrušen. Další žádost žalobce o poskytnutí bezplatné obhajoby byla zamítnuta rozhodnutím ze dne 19. 12. 2011. To bylo následně potvrzeno stížnostním soudem. Hlavní líčení proběhla ve dnech 9. 10. 2012, toto však bylo odročeno pro nepřítomnost nynějšího žalobce, 30. 10. 2012, kdy byli vyslechnuti obžalovaní, 15. 11. 2012, toto bylo sice odročeno pro nepřítomnost přísedící, avšak se souhlasem obžalovaných byli předvolaní svědci vyslechnuti mimo hlavní líčení, 4. 12. 2012, kdy bylo vyslechnuto pět svědků, 8. 1. 2013, toto bylo odročeno pro nepřítomnost nynějšího žalobce, a 26. 2. 2013, kdy v případě spoluobžalovaného nynějšího žalobce byl již vyhlášen rozsudek a ve vztahu k nynějšímu žalobci bylo vydáno usnesení, kterým byla jeho věc vyloučena k samostatnému projednání, neboť nynější žalobce na rozdíl od spoluobžalovaného nesouhlasil s čtením výpovědí svědků. Hlavní líčení proběhlo dále ve dnech 19. 3. 2013 a 9. 4. 2013, kdy byl vyhlášen rozsudek, kterým byl žalobce obžaloby zproštěn. Odvolání státního zástupce bylo zamítnuto 13. 6. 2013 a tímto dnem také řízení pravomocně skončilo. Řízení tedy trvalo 3 roky a 2 měsíce.
Žalobce je osobou zdravotně postiženou oboustrannou těžkou ztrátou zraku a jedná se o osobu s těžkým funkčním postižením pohyblivosti nebo orientace. S trestním řízením má žalobce zkušenosti již od roku 1989, byl několikrát odsouzen, souběžně byl trestně stíhán za jiný skutek, v němž byl spatřován týž trestný čin, a žalobce byl za tento skutek pravomocně odsouzen.
Soud prvního stupně neshledal posuzované řízení jako nepřiměřeně dlouhé, celkovou délku řízení shledal jako přiměřenou, když mj. poukázal na opakované rozhodování o žádosti žalobce o bezplatnou obhajobu a jeho opakovanou nepřítomnost u hlavního líčení. Nepřítomnost přísedící u jednoho hlavního líčení naopak neměla na délku řízení vliv. Řízení bylo průměrně složité, bylo vyslýcháno vícero svědků, přičemž žalobce jednak nesouhlasil se čtením výpovědí svědků, jednak navrhoval výslech dalších, pročež byla hlavní líčení odročována. Tím byla dána délka řízení. V postupu orgánů činných v trestním řízení nedocházelo k neodůvodněným průtahům ve smyslu nečinnosti a délka řízení odpovídá počtu vyslechnutých svědků, provedených úkonů, počtu vydaných rozhodnutí i návrhů obhajoby. Absentuje tak odpovědnostní titul v podobě nesprávného úředního postupu.
S ohledem na zproštění obžaloby se na usnesení o zahájení trestního stíhání hledí jako na nezákonné rozhodnutí. Žalobci pak vznikla nemajetková újma, neboť již samotné trestní stíhání výrazně zasahuje do soukromého a osobního života jednotlivce, do jeho cti a dobré pověsti. Soud vyšel z délky trestního stíhání, které nebylo vazební a jednalo se o obvinění z méně závažného trestného činu, za který žalobci hrozil v krajním případě maximálně dvouletý trest, reálně však podle trestního příkazu trest šestiměsíční s podmíněným jednoročním odkladem. Žalobce byl souběžně stíhán a pravomocně odsouzen. Žádný zásah do osobnostní sféry žalobce nebyl ani tvrzen, natož prokázán. Žalobce nijak neodlišil obě trestní stíhání z pohledu zásahu do své osobnostní sféry, není zřejmé, jak by se jedno trestní stíhání v osobnostní sféře žalobce mohlo odrazit a druhé nikoliv. Nepříznivý zdravotní stav také nebyl tvrzen jako následek trestního stíhání. S ohledem na naprostý nedostatek relevantních tvrzení o vzniku a intenzitě újmy bylo jako zcela dostačující satisfakce shledáno konstatování vydání nezákonného rozhodnutí spolu s již vyslovenou omluvou ze strany žalované.
Ve vztahu k požadavku na náhradu škody soud neshledal ani vznik škody, ani příčinnou souvislost mezi tvrzenou škodou a předmětným trestním stíháním.
Odvolací soud k odvolání žalobce potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a uložil žalobci zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 600 Kč (výrok II).
Odvolací soud se odkázal na skutková zjištění i právní závěry soudu prvního stupně.
Podle odvolacího soudu přiměřenost délky řízení závisí na okolnostech jednotlivých případů, rozhodující je přitom celková délka řízení, nejedná se o odškodňování za jednotlivý průtah v řízení. Pokud žalobce poukazoval na průtah v počátku řízení od zrušení trestního příkazu do nařízení hlavního líčení, kdy uplynulo téměř 13 měsíců, odvolací soud konstatoval, že se upřednostňuje globální, celkový pohled na řízení. Proto existující průtah jen v určité fázi řízení judikatura toleruje za předpokladu, že celková délka řízení nebude nepřiměřená, jak je to i v tomto případě.
V případě nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním odvolací soud vedle poukazu na odůvodnění soudu prvního stupně dále uvedl, že pokud byl žalobce souběžně stíhán za jiný skutek, v němž byl spatřován týž trestný čin a žalobce byl za tento skutek dokonce pravomocně odsouzen, lze u něj stěží dovodit tak závažný zásah do jeho imateriální sféry, který by odůvodňoval poskytnutí zadostiučinění v penězích. Ač poučen podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. žalobce neprokázal, že by trestní řízení nějak ovlivnilo jeho dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav.
Rozsudek odvolacího soudu ve všech jeho výrocích napadl žalobce, zastoupený advokátem, včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, dílem jako nepřípustné a dílem pro vady odmítl.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) (odstavec 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odstavec 3).
Dovolatel spatřuje přípustnost dovolání ve vyřešení otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz ).
Namítá-li dovolatel, že soudy nehodnotily postup trestního soudu a orgánů činných v trestním řízení a pouze formalisticky bez logické argumentace neshledaly žádný průtah, ačkoliv odvolací soud přiznal jistý průtah v počátku řízení, který však považoval za tolerovatelný s ohledem na celkovou délku řízení, nevymezuje k této otázce předpoklady přípustnosti takového dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.). Dovolatel žádným způsobem neoznačuje judikaturu dovolacího soudu, s níž by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo být v rozporu při řešení otázky, zda lze tolerovat průtah v řízení, jeví-li se s ohledem na všechny další okolnosti případu celková délka řízení jako přiměřená.
V tomto rozsahu podané dovolání trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Ani nesouhlas dovolatele s posouzením formy zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíhání přípustnost dovolání založit nemůže.
Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu §237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, přičemž výslednou částkou (nebo formou) se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobce není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše (či formy) přiměřeného zadostiučinění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009).
Dovolatelovy námitky spočívají dílem na použití nepřiléhavé judikatury, která se nevztahuje k odškodňování nemajetkové újmu způsobené nezákonným rozhodnutím, natož k odškodňování nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním, dílem staví na jiných skutkových okolnostech, než ze kterých vycházelo napadené rozhodnutí. Soudy nedospěly k závěru, že by trestní stíhání bylo zahájeno bezdůvodně, s cílem žalobce poškodit, že by žalobce byl reálně ohrožen nepodmíněným trestem či že by se v důsledku trestního stíhání zhoršoval zdravotní stav žalobce, dovolatel přitom na těchto skutečnostech staví svoji polemiku s posouzením formy přiměřeného zadostiučinění, které považuje za nedostatečné.
V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti (§241a odst. 6 o. s. ř.). Pro rozhodnutí dovolacího soudu je rozhodující stav v době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (§243f odst. 1 o. s. ř.). Dovolání lze podat pouze z důvodu nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). Jestliže odvolací soud nevycházel z takovéhoto závěru o skutkovém stavu, který dovolatel uvádí ve svém dovolání, nemohlo na jeho právním posouzení napadené rozhodnutí ani záviset (§237 o. s. ř.).
Konečně dovolání není přípustné ani ve vztahu k nároku na náhradu škody.
Podle §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. není dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné, pokud směřuje proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. K přípustnosti dovolání v případě řízení o několika samostatných nárocích se vyjádřil Nejvyšší soud např. v usnesení ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009. Posouzení, zda se jedná o samostatný nárok či nikoliv, vychází z toho, zda jsou skutečnosti rozhodné pro posouzení opodstatněnosti dílčích nároků rozdílné, třebaže se odvíjejí od téže události (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2643/2007).
Ve světle této judikatury je tedy třeba jednotlivé žalobní nároky z hlediska přípustnosti dovolání posuzovat zvlášť, neboť se jedná o samostatné nároky. Protože nárok na náhradu škody nepřevyšuje částku 50 000 Kč, jedná se o nárok bagatelní ve smyslu §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř.
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, rovněž neobsahuje zákonné náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.
K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 2. května 2017
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu