ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.5181.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 5181/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Bohumila Dvořáka, PhD., LL.M., v právní věci žalobce Mgr. BcA. R. K., PhD. , zastoupeného JUDr. Bc. Stanislavem Brunckem, advokátem se sídlem v Brně, Benešova 628/12, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 891.600 Kč s příslušenstvím , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 137/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. května 2016, č. j. 21 Co 165/2016 – 369, takto:
I. Řízení o dovolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 13. ledna 2016, č. j. 10 C 137/2013-288, se zastavuje .
II. Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. května 2016, č. j. 21 Co 165/2016 – 369, se odmítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Žalobce se domáhal proti žalované náhrady nemajetkové újmy podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za majetkovou i nemajetkovou újmu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“). Újma mu měla vzniknout tím, že proti němu bylo dne 4. listopadu 2011 Policií ČR zahájeno trestní stíhání pro zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí a rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 23. května 2012, který nabyl právní moci dne 19. června 2012, byl obžaloby zproštěn. Žalobce byl dne 14. září 2011 zadržen a umístěn do cely předběžného zadržení dne 15. září 2011 rozhodla Policie ČR o jeho vykázání z bytu. Usnesením Městského soudu v Brně ze dne 21. září 2011 bylo vydáno předběžné opatření, kterým byl žalobci zakázán vstup do společného obydlí. Předběžné opatření bylo pak prodlouženo do 21. září 2012, ale usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 30. ledna 2012 bylo zrušeno. V důsledku trestního stíhání a předběžného opatření měla žalobci vzniknout škoda vynaložením prostředků na nájem jiného bytu a za služby a škoda, která vznikla rodičům žalobce v souvislosti s vyzvednutím nezletilého syna. Žalobci vznikla i nemajetková újma v důsledku nezákonného trestního stíhání a nezákonného vykázání z jeho bydliště policií a rozhodnutím soudu.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále též „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. ledna 2016, č.j. 10 C 137/2013-288, žalobu zamítl a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku ve výši 2.700 Kč.
Soud prvního stupně k náhradě nemajetkové újmy za nezákonné rozhodnutí, usnesení policejního orgánu ze dne 4. listopadu 2011, uvedl, že dostatečnou satisfakcí bylo pro žalobce již samotné zproštění obžaloby a také konstatování žalovanou, že došlo k vydání nezákonného rozhodnutí, a proto soud neshledal podmínky pro přiznání peněžitého zadostiučinění. Ve vztahu k rozhodnutí policie ze dne 15. září 2011 o vykázání žalobce se společného obydlí soud konstatoval, že toto rozhodnutí není nezákonné, protože nebylo zrušeno podle §8 odst. 1 OdpŠk. V případě předběžných opatření soudem uznal jako důvodnou námitku promlčení a poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne 23. září 2008, sp.zn. 29 Cdo 3137/2007), podle které za škodu v důsledku předběžného opatření, které bylo zrušeno z jiného důvodu, než proto, že návrhu ve věci samé bylo vyhověno, odpovídá navrhovatel předběžného opatření.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále též „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 31. května 2016, č. j. 21 Co 165/2016 – 369, rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) potvrdil a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se všemi závěry soudu prvního stupně. Poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. listopadu 2014, sp.zn. 30 Cdo 3850/2014, podle něhož je-li porušení práva poškozeného konstatováno již v rámci předběžného projednání (§14 zákona č. 82/1998 Sb. ve znění pozdějších předpisů) a příslušný úřad se za ně omluvil, a má-li soud následně tuto formu zadostiučinění za přiměřenou, musí žalobu jako nedůvodnou zamítnout . Dále uvedl, že zákonná úprava obsažená v ustanovení §77a odst. 1 o.s.ř., která odpovědnost za újmy vzniklé tomu, komu předběžným opatřením vznikly, přičítá navrhovateli předběžného opatření, a to bez zřetele k tomu, zda předběžné opatření bylo nařízeno při splnění všech zákonných podmínek, je úpravou zvláštní, jež vylučuje obecnou úpravu odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím. Ve vztahu k předběžnému zadržení poznamenal odvolací soud mimo jiné, že pokud byl žalobce v zákonné lhůtě do 24 hodin propuštěn na svobodu, nešlo o nesprávný úřední postup (nezákonné rozhodnutí) Policie České republiky. Nezákonným rozhodnutím ve smyslu ustanovení §8 odst. 1 OdpŠk není ani vykázání žalobce ze společného bydliště, protože nebylo pro nezákonnost příslušným orgánem zrušeno ani změněno.
Dne 9. srpna 2016 podal žalobce (dále též „dovolatel“) proti rozsudkům soudů obou stupňů dovolání. Domnívá se, že se soudy odchýlily od ustálené judikatury dovolacího soudu a dále, že v jeho případě se vyskytly Nejvyšším soudem již vyřešené otázky, které by měly být posouzeny jinak. Za otázku, která by měla být dovolacím soudem posouzena jinak, žalobce považuje závěr soudů o neodpovědnosti státu za újmu způsobenou předběžným opatřením, ačkoli je v souladu s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu. Domnívá se, že z dikce ustanovení §77a odst. 1 o.s.ř. nevyplývá, že by vylučovala odpovědnost státu za nezákonné rozhodnutí podle OdpŠk, ale tyto odpovědnosti lze naopak postavit vedle sebe. Poukazuje v této souvislosti také na rozhodovací praxi Ústavního soudu, konkrétně na nález ze dne 14. srpna 2007, sp.zn. IV. ÚS 696/2006, z něhož dovozuje, že ustanovení §77a o.s.ř. je třeba vykládat tak, že nevylučuje odpovědnost státu za předběžné opatření, pouze vedle této odpovědnosti staví také odpovědnost navrhovatele tohoto opatření. Otázkou, kterou odvolací soud rozhodl odchylně od ustálené judikatury dovolacího soudu je podle dovolatele zřejmě forma zadostiučinění za nemajetkovou újmu, kterou odvolací soud posoudil v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2015, sp.zn. 30 Cdo 2015 (správně 30 Cdo 461/2015), jenž mimo jiné uvádí: V řízení je to žalobce, kdo žalobou uplatňuje nárok na zaplacení peněžité částky, kterou považuje za přiměřené zadostiučinění. Aby zadostiučinění bylo možno považovat za přiměřené, mělo by odpovídat výši přiznaného zadostiučinění v případech, které se v podstatných znacích shodují, tedy výše přiznaného zadostiučinění by se neměla bez zjevných a podstatných skutkových odlišností konkrétního případu podstatně odlišovat od zadostiučinění přiznaného v případě skutkově obdobném. Je tedy na žalobci, aby v rámci žaloby provedl srovnání (zejména na podkladě judikatury vyšších soudů či Evropského soudu pro lidská práva) s jinými případy odškodňování nemajetkové újmy vzniklé v důsledku porušení stejných práv, a není-li jich, pak i porušení jiných práv, bude-li zřejmé, že oba případy vykazují pro rozhodnutí soudu významné množství jednotících prvků. Bez tohoto srovnání zpravidla nebude možno učinit závěr, že právě žalobcem požadovanou částku (nebo i jakoukoliv jinou) lze považovat za přiměřené zadostiučinění, a za přiměřené zadostiučinění bude možno považovat konstatování porušení práva podle §31a odst. 2 OdpŠk. Ani soud prvního stupně, ani odvolací soud podle žalobce tento rozsudek nevzaly v úvahu a nepoučily ho o povinnosti tvrdit přiměřenost zadostiučinění v souvislosti s jinými obdobnými případy z judikatury. Kromě toho soudy obou stupňů nesprávně zhodnotily přiměřenost délky trestního řízení a psychické zátěže, kterou toto řízení pro žalobce představovalo. Domnívá se proto, že zadostiučinění omluvou není přiměřené zásahu do jeho práv a osobnostní sféry a mělo by mu být přiznáno i zadostiučinění v penězích.
Navrhuje proto, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, stejně jako rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014; po té se dovolací soud nejprve zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle ustanovení §241a odst. 2 o.s.ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby mohlo být dovolání v projednávané věci kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu v rozhodování dovolacího soudu, dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).
Jak již bylo uvedeno, žalobce v prvé řadě nesouhlasí s právním posouzením odpovědnosti za škodu vzniklou v důsledku předběžného opatření, i když je v souladu se závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. září 2008, sp. zn. 29 Cdo 3137/2007, které bylo publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek jako R 32/2009 s právní větou: „Za škodu nebo jinou újmu způsobenou předběžným opatřením, které bylo zrušeno z jiného důvodu než proto, že návrhu ve věci samé bylo vyhověno, nebo proto, že právo navrhovatele bylo uspokojeno, odpovídá navrhovatel předběžného opatření, i když předběžné opatření bylo změněno nebo zrušeno odvolacím soudem; odpovědnost státu za škodu způsobenou předběžným opatřením podle zákona č. 82/1998 Sb. ve znění pozdějších předpisů je vyloučena. To platí i tehdy, jestliže odvolací soud změnil předběžné opatření tak, že návrh na jeho nařízení odmítl.“ Dovolatel vyslovuje naopak přesvědčení, že z dikce ustanovení §77a odst. 1 o.s.ř. nevyplývá, že by vylučovala odpovědnost státu za nezákonné rozhodnutí podle OdpŠk, protože z ustanovení §2 OdpŠk jasně vyplývá, že odpovědnost státu je zde koncipována jako absolutní a objektivní. Odvolací soud ale ve svém rozhodnutí srozumitelně a správně vysvětlil, že ustanovení §77a odst. 1 o.s.ř. je úpravou zvláštní, jež vylučuje obecnou úpravu odpovědnosti státu podle OdpŠk. Ani poukaz na nález Ústavního soudu IV.ÚS 696/06 ze dne 14. srpna 2007, není přiléhavý, protože citovaný nález se vztahuje k právu na náhradu škody způsobené porušením povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě, nikoli na náhradu škody způsobené předběžným opatřením. K otázce náhrady škody vzniklé v důsledku předběžného opatření se Ústavní soud vyslovil ve svém usnesení ze dne 21. dubna 2009, sp. zn. II. ÚS 3069/08: „Právní závěr, dle nějž zákonná úprava obsažená v občanském soudním řádu, která přičítá odpovědnost za újmy vzniklé předběžným opatřením navrhovateli předběžného opatření, je úpravou zvláštní, jež vylučuje obecnou úpravu odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, obsaženou v zákoně č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, je závěr nevybočující z mezí ústavností, který vyplývá z platné právní úpravy.“ Právní posouzení odvolacího soudu v nyní posuzované věci tedy odpovídá uvedeným závěrům (kromě již shora citovaného rozsudku ze dne 23. září 2008, sp. zn. 29 Cdo 3137/2007, je Nejvyšší soud znovu opakoval i v rozsudcích ze dne 19. září 2011, sp. zn. 30 Cdo 654/2010, nebo ze dne 29. listopadu 2012, sp. zn. 23 Cdo 2416/2012) a dovolací soud nemá důvodu se od nich ani po zvážení argumentů předložených dovolatelem odchýlit .
Dále dovolatel považuje za nesprávný závěr odvolacího soudu, že dostatečným zadostiučiněním za újmu, kterou utrpěl v důsledku nezákonného trestního stíhání, je konstatování a omluva, kterou mu již žalovaná poskytla a domnívá se, že toto právní posouzení se odchyluje od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s formou přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu §237 o.s.ř. Dovolací soud při přezkumu formy zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek obsažených v §31a odst. 2 OdpŠk, přičemž zvolenou formou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v daném případě není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení formy přiměřeného zadostiučinění (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. února 2016, sp. zn. 30 Cdo 5483/2015).
Soud prvního stupně, s jehož hodnocením se plně ztotožnil i odvolací soud, dostatečně zhodnotil důvody zahájení trestního stíhání žalobce, jeho průběh, dopad na žalobce a přesvědčivým způsobem vysvětlil, jak dospěl k závěru, že v daném případě je dostačující formou satisfakce konstatování porušení práva. Uvedené posouzení odvolacího soudu se přitom nijak neodchyluje od řešení přijatého v judikatuře dovolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1209/2009 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1065/2014). Jen jako obiter dictum dovolací soud podotýká, že judikatura Nejvyššího soudu, na niž žalobce v této části svého dovolání poukazuje, se netýká rozhodnutí o formě satisfakce, jak je tomu v nyní posuzované věci, ale o výši peněžitého zadostiučinění, pokud soud dospěje k závěru, že jsou dány podmínky pro jeho přiznání.
Dovolatelem nastíněné otázky tak nemohou založit přípustnost dovolání podle §237 o.s.ř., neboť při jejich řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu.
Jestliže tedy v souzené věci nebyly shledány předpoklady přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 věta první a odst. 2 o.s.ř.).
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, jímž lze napadnout výhradně rozhodnutí odvolacího soudu. Občanský soudní řád tudíž ani neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání případného dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Nedostatek funkční příslušnosti je takovým nedostatkem podmínky řízení, který nelze odstranit. Nejvyšší soud proto řízení o dovolání, které směřuje proti rozsudku soudu prvního stupně, podle §104 odst. 1 věty prvé ve spojení s §243c odst. 1 o.s.ř. zastavil (blíže srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 1999, sp. zn. 20 Cdo 1574/99, publikované v časopisu Soudní judikatura pod č. 45/2000).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není ve smyslu ustanovení 243f odst. 3 věta druhá o.s.ř. odůvodňován.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. května 2017
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu