ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.5225.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 5225/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v právní věci žalobce Nakladatelství Leges, s.r.o. , se sídlem v Praze 2, Lublaňská 4/61, IČ 28257553, zastoupeného JUDr. Ing. Jiřím Davidem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1 – Staré Město, Kaprova 40/12, proti žalovaným 1) J. R., a 2) J. P. , oběma zastoupeným JUDr. Stanislavem Stunou, advokátem se sídlem v Praze 10 - Strašnicích, Počernická 3225/2c, o ochranu autorských práv, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 EC 2/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. května 2016, č. j. 5 Co 77/2015-119, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Žalobce se domáhal náhrady ušlého zisku ve smyslu ustanovení §40 odst. 4 zákona č. 121/2000 Sb., autorský zákon, ve výši odměny, která by byla obvyklá za získání licence v době neoprávněného nakládání s dílem. Svůj požadavek odůvodnil tím, že oba žalovaní byli shledáni vinnými z přečinu porušení autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práva k databázi podle §270 odst. 1 a 2 písm. c) trestního zákona ve formě spolupachatelství a byli odsouzeni trestním příkazem za to, že bez souhlasu a vědomí majitelů autorských práv rozmnožovali a rozšiřovali literární autorská díla, mezi nimiž byla i kniha „Jiří Jelínek a kolektiv autorů: Trestní právo hmotné – obecná a zvláštní část“, kterou v roce 2009 vydal žalobce, nositel autorských práv na základě licenční smlouvy nakladatelské výhradní ze dne 20. října 2009. Tato smlouva stanovila odměnu za udělení licence ve výši 15 % z ceny každé prodané rozmnoženiny bez DPH. Za období od září 2009 do června 2011 pak žalobce všem spoluautorům díla zaplatil celkem částku 384.403,84 Kč, která představuje zisk ušlý v důsledku jednání žalovaných.
Městský soud v Praze (dále též „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. ledna 2015, č.j. 32 EC 2/2013-92, výrokem I. uložil žalovaným povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalobci 104.835,60 Kč s úrokem z prodlení, výrokem II. zamítl žalobu o zaplacení částky 279.567,24 Kč s příslušenstvím a výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žaloba je důvodná, protože došlo k porušení autorských práv žalobce. Nepodařilo se však zjistit, jaké částky dostali žalovaní vyplacené za jednotlivé prodeje a kolik výtisků předmětné knihy bylo fakticky prodáno. Soud prvního stupně za použití §136 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) vzal za základ žalobcem požadovanou částku 384.403,84 Kč, kterou vyplatil jednotlivým autorům za dobu 22 měsíců, tedy 17.472,90 Kč měsíčně. Přiznal ale odměnu pouze za období, které měl za prokázané na základě trestního příkazu, kde je uvedeno, že k rozmnožování docházelo nejméně od podzimu 2009 do 25. února 2010, konkrétně od září 2009 do února 2010, celkem za šest měsíců v částce 104.835,60 Kč. Ve zbytku, tedy pokud žalobce požadoval i částku odpovídající výši odměn za období do 30. června 2011, proto žalobu zamítl.
K odvolání žalobce proti výrokům II. a III. rozsudku soudu prvního stupně Vrchní soud v Praze (dále též „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 9. května 2016, č. j. 5 Co 77/2015-119, rozsudek Městského soudu v Praze v napadených výrocích potvrdil. Rozhodl též o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že soud prvního stupně zcela správně zjišťoval dobu, po níž trval neoprávněný zásah do autorských práv a výši odměny, která byla obvyklá za získání licence v době neoprávněného zásahu. K odvolací námitce žalobce pak uvedl, že názor, že pro přiznání uplatněného nároku není rozhodná doba, po kterou k neoprávněným zásahům do autorských práv ze strany žalovaných docházelo, nelze akceptovat, neboť vede k absurdním závěrům.
Proti potvrzujícímu výroku odvolacího soudu i proti výroku o náhradě nákladů řízení podal žalobce (dále též „dovolatel“) dne 14. září 2016 dovolání. Uvádí, že toto dovolání je důvodné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o.s.ř. a je i přípustné podle ustanovení §237 o.s.ř., protože napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. V daném případě se jedná o otázku, jakým způsobem se stanoví výše paušalizované náhrady škody v podobě ušlého zisku, resp. bezdůvodného obohacení způsobené neoprávněným zásahem do autorského práva v případě, že odměna za získání licence je stanovena jako procentuální podíl na zisku z licence, což je ovšem jen způsob výpočtu odměny . Žalobce má za to, že odvolací soud pochybil, když ve svém rozhodnutí vycházel pro určení výše paušalizované náhrady škody z délky období, ve kterém docházelo k neoprávněnému zásahu do autorského práva. Podle jeho názoru je nutné zabývat se počtem prodaných výtisků díla, resp. obvyklým počtem prodaných výtisků, který žalobce v průběhu řízení, spolu s výší licenční odměny poskytnuté jednotlivým autorům díla jasně doložil a výši této odměny lze pokládat za prokázanou a obvyklou. Nebyly proto naplněny podmínky pro aplikaci ustanovení §136 o.s.ř. Dovolatel má za to, že soudy chybně interpretovaly a vyložily slovní spojení „v době neoprávněného zásahu“ a vykládají je tak, že je to odměna přesně „za dobu neoprávněného zasahování“. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že žalovaným uloží povinnost zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku 279.567,24 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení a náhradu nákladů řízení za odvolací řízení a dovolateli dále přizná náhradu nákladů za dovolací řízení.
Žalovaní se k podanému dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu – dále jen „o.s.ř.“) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014. Po té se nejprve zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle ustanovení §241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit, a v jakém smyslu), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o.s.ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o.s.ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje (ani jen) pouhá citace textu ustanovení §237 o.s.ř., či jeho části (obdobně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013).
Je možno současně připomenout například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o.s.ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srovnej například usnesení Ústavního soudu ze dne 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak například v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, „naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.“
Z odůvodnění dovolání vyplývá, že žalobce nesouhlasí se způsobem stanovení výše ušlého zisku, kdy odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) vyšel z celkové částky, kterou žalobce zaplatil autorům publikace za období 22 měsíců, a vzhledem k tomu, že žalovaní prokazatelně porušovali jeho autorská práva podobu šesti měsíců, stanovil nejprve výši měsíční odměny v době neoprávněného zásahu a výši ušlého zisku pak stanovil za toto období. Domnívá se naopak, že výše ušlého zisku měla být stanovena částkou, kterou celkem vyplatil spoluautorům díla.
Podle ustanovení §40 odst. 4 autorského zákona právo na náhradu škody a na vydání bezdůvodného obohacení podle zvláštních právních předpisů zůstává nedotčeno; místo skutečně ušlého zisku se autor může domáhat náhrady ušlého zisku ve výši odměny, která by byla obvyklá za získání takové licence v době neoprávněného nakládání s dílem. V usnesení ze dne 20. listopadu 2008, sp. zn. 30 Cdo 149/2007, Nejvyšší soud vyložil, že vedle ochrany podle prvních dvou odstavců §40 autorského zákona se lze domáhat i náhrady škody a vydání bezdůvodného obohacení (pokud k němu došlo) podle obecných ustanovení obč. zák. Na rozdíl od obecné úpravy však není třeba prokazovat skutečnou výši bezdůvodného obohacení, ale pouze doložit výši obvyklé odměny za získání licence v rozhodné době a vynásobit ji dvěma . V citovaném usnesení dovolací soud také upozornil, že odměna za získání licence (jinak řečeno autorský honorář) se sjednává v podstatě dvojím způsobem -buď bez ohledu na ekonomický výnos z licence, anebo v závislosti na tomto výnosu, případně kombinací těchto metod. Může tedy jít o určitou paušální částku, o částku závislou na rozsahu či velikosti díla (např. u licenčních smluv nakladatelských odměn za stránku textu), anebo o procentuální podíl na zisku z licence (u knih např. procento z ceny prodaného výtisku) - viz k tomu §49 autorského zákona. V licenční smlouvě je také dohodnut časový rozsah licence; pokud se tak nestalo, platí ustanovení §50 odst. 3 písm. b) autorského zákona. Pokud byl dohodnut paušál anebo honorář podle rozsahu díla (jak tomu bylo např. v souzeném případě, když byla v minulosti uzavřena nakladatelská smlouva týkající se předmětných děl se společností P. P., spol. s r.o.), jde o cenu licence.
V ostatních případech, stejně jako v nyní posuzované věci, tedy a contrario nelze vycházet z toho, že částka ušlého zisku by měla odpovídat souhrnu částek vyplacených autorům bez časového omezení. Ušlý zisk, resp. bezdůvodné obohacení v důsledku porušování autorských práv, přiznávají soudy vždy pouze za dobu, kdy k tomuto porušování docházelo. Tuto praxi pak dovolací soud opakovaně aproboval (srovnej např. rozsudek ze dne 21. prosince 2012, sp. zn. 30 Cdo 1759/2011, usnesení ze dne 15. června 2016, sp. zn. 30 Cdo 5634/2015, rozsudek ze dne 16. prosince 2015, sp. zn. 30 Cdo 5429/2014 nebo usnesení ze dne 8. února 2017, sp. zn. 30 Cdo 3818/2016). Nelze proto přisvědčit dovolateli, že by šlo o právní otázku v rozhodovací praxi dosud nevyřešenou.
Dovolání, pokud směřuje proti výroku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§241a odst. 2 o.s.ř.) a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat, nehledě k tomu, že jeho přípustnost vylučuje i ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o.s.ř., když jím bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není ve smyslu ustanovení 243f odst. 3 věta druhá o.s.ř. odůvodňován.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. května 2017
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu