ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.5258.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 5258/2017-373
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Pavlem Simonem v právní věci žalobkyně M. S., zastoupené JUDr. Jankou Šárovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstní 287/18, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované M. R., zastoupeného JUDr. Tomášem Chlostem, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Zámecké 574/7, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 230/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 5. 2017, č. j. 19 Co 116/2017-325, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se podanou žalobou na žalované domáhala zaplacení částky 770 000 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody, jež jí měla vzniknout v souvislosti s neoprávněným prodejem movitých věcí žalobkyně v rámci exekučního řízení vedeného u Exekučního úřadu Praha 8 pod sp. zn. EX 39/03 proti povinnému J. H.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 15. 12 2016, č. j. 14 C 230/2006-308, žalobu o zaplacení částky 770 000 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I), rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit na náhradě nákladů řízení žalované částku 2 700 Kč (výrok II) a vedlejšímu účastníku částku 226 108 Kč (výrok III), a dále žalobkyni uložil povinnost zaplatit na náhradě nákladů řízení vzniklých státu částku 1 800 Kč (výrok IV).
Napadeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit na nákladech odvolacího řízení žalované částku 300 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a vedlejšímu účastníkovi částku 14 132 Kč (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II. bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Posuzované dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř., neboť žalobkyně řádně nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Žalobkyně v dovolání sice uvádí, že dovolací soud nesprávně posoudil právní otázku hodnocení předložených listinných důkazů a svědeckých výpovědí, a také postavení vedlejšího účastníka, neuvádí ovšem žádný z předpokladů přípustnosti dovolání, který považuje pro ně za splněný.
Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání je nutné, aby z dovolání bylo zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13; rozhodnutí Nejvyššího soudu v tomto usnesení citovaná jsou dostupná na www.nsoud.cz , usnesení Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz ). V podaném dovolání vymezení předpokladu jeho přípustnosti zcela absentuje.
Rovněž Ústavní soud ve zmíněném usnesení sp. zn. I. ÚS 3524/13 potvrdil, že „[k] tomu, aby dovolání nevykazovalo vady, je třeba, aby kromě jiného obsahovalo nejen vylíčení dovolacího důvodu, ale i vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř.).“
Ústavní soud dále potvrdil, že „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou (…) v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13).
Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil v usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde přiléhavě vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá.“
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobkyní v zákonné lhůtě odstraněny (§241b odst. 3 a §243b o. s. ř.).
Vzhledem k tomu, že dovolání bylo odmítnuto pro vady, nebylo třeba rozhodovat o návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
S ohledem na výsledek dovolacího řízení však nelze žalobkyni uložit, aby nahradila vedlejšímu účastníkovi náklady tohoto řízení, neboť nechal-li se soudní exekutor v soukromoprávním sporu zastupovat advokátem, i když obsahem sporu byla úřední činnost soudního exekutora, konkrétně otázka náhrady újmy jím způsobené při provádění exekuce, nelze takový náklad považovat za účelně vynaložený. Pokud je totiž exekutor účastníkem řízení týkajícího se výkonu veřejné moci, která mu byla státem svěřena, je nutno na něj v případě náhrady nákladů řízení aplikovat shodná pravidla, jako by účastníkem řízení byl přímo stát. Přenesení pravomoci výkonu rozhodnutí na soudní exekutory nemůže mít negativní dopad na osoby, které při výkonu této veřejné moci utrpí újmu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. I. ÚS 3916/14, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 628/2015). Tento závěr se bezpochyby uplatní i v situaci, kdy vedlejší účastník po podání žaloby ukončil výkon své exekuční činnosti.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 14. prosince 2017
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu