ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.5487.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 5487/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Bohumila Dvořáka, PhD., LL.M., v právní věci žalobce J. F. , zastoupeného Mgr. Michalem Doležalem, advokátem se sídlem v Praze 15 - Hostivař, Weilova 1144/2, proti žalované České republice – Českému úřadu zeměměřickému a katastrálnímu, IČ 00025712 , se sídlem v Praze 8 - Kobylisích, Pod sídlištěm 1800/9, o určení nesprávnosti úředního postupu a o náhradu nemajetkové újmy , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 7 C 2/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. března 2016, č. j. 29 Co 385/2014 – 174, takto:
I. Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. března 2016, č. j. 29 Co 385/2014 – 174, se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Žalobce se domáhal proti žalované určení, že zápisem v žalobě specifikovaných exekučních příkazů došlo ze strany Katastrálního úřadu pro Liberecký kraj – pracoviště Jablonec nad Nisou k nesprávnému úřednímu postupu, a aby žalované byla uložena povinnost uhradit žalobci za nemajetkovou újmu způsobenou mu tímto nesprávným úředním postupem částku 500.000 Kč.
Obvodní soud pro Prahu 8 (dále též „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 10. listopadu 2011, č.j. 7 C 2/2011-72, žalobu zamítl pro nedostatek právního zájmu na tomto určení.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále též „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 24. března 2016, č. j. 29 Co 385/2014 – 174, rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) potvrdil a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce (dále též „dovolatel“) podal dne 17. června 2016 proti rozsudku odvolacího soudu dovolání doplněné podáním jeho zástupce ze dne 21. července 2016. Domnívá se, že soud prvního stupně zatížil své rozhodnutí vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, když i přes jím provedené zjištění skutkového stavu, chybně aplikoval příslušná zákonná ustanovení. Odvolací soud pak tyto vady neodstranil, ale na zjištěný stav chybně aplikoval příslušná zákonná ustanovení, takže jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Problematika, která je předmětem řízení, navíc nebyla dosud řešena dovolacím soudem. Poté obsáhle popisuje vady, kterými podle jeho přesvědčení soudy obou stupňů řízení zatížily, a které měly za následek nesprávné rozhodnutí.
Navrhuje proto, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014; po té se dovolací soud nejprve zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle ustanovení §241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit, a v jakém smyslu), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o.s.ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o.s.ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje (ani jen) pouhá citace textu ustanovení §237 o.s.ř., či jeho části (obdobně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013).
Je možno současně připomenout například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o.s.ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srovnej například usnesení Ústavního soudu ze dne 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak například v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, „naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.“
Žalobce sice ve svém dovolání tvrdí, že problematika, která je předmětem řízení nebyla dosud řešena dovolacím soudem, ale neformuluje žádnou konkrétní právní otázku, kterou by k této podmínce přípustnosti dovolání přiřadil. Polemizuje pouze se závěry soudů obou stupňů a výslovně namítá údajné vady řízení, které podle jeho přesvědčení bezpochyby vedly k nesprávnému rozhodnutí. Vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, však nejsou samy o sobě přípustným dovolacím důvodem. Jediným způsobilým dovolacím důvodem v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 je nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem (§241a odst. 1 o.s.ř.), pod nějž nespadají námitky dovolatele o tom, že řízení je postiženo konkrétními vadami, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; ke zmatečnostem jakož i k jiným vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí, přihlédne dovolací soud jen tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. §242 odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Jestliže tedy v souzené věci nebyly shledány předpoklady přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 věta první a odst. 2 o.s.ř.)
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není ve smyslu ustanovení 243f odst. 3 věta druhá o.s.ř. odůvodňován.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. května 2017
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu